Barva a šeď

Kakashi se probudil do krásného rána. Obloha byla modrá. Protáhl se a promnul si oči. Cítil se unavený, zdála se mu noční můra. Nemohl si ale vzpomenout, o čem byla. Jen nekonečná šeď mu utkvěla v paměti. Nasnídal se, oblékl se – nezapomněl na svoji nepostradatelnou modrou masku – a vyšel ven do slunečného dne.
Rychle prošel několik ulic. Vál příjemný chladivý vítr.
Na cvičiště se dostal jako první. Ostatně jako vždy – Rin nesnášela ranní vstávání a Obito… Ani nevěděl, co to pako celé dny dělá. Sedl si do stínu tří velkých dřevěných kůlů, už zničených stovkami cvičných útoků.
„Ahoj, Kakashi!“ pozdravil ho dívčí, či spíše už ženský hlas.
„Ahoj, Rin!“
„Jak to děláš, že jsi pořád první?“ zeptala se jako pokaždé. Denní rutina, dalo by se říct.
Pokrčil rameny a neznatelně se usmál. Další díl jejich každodenního scénáře. Sedla si vedle něj - tak blízko - že mohl skoro cítit její přítomnost. A jak voněla… Po letním kvítí. Mlčeli. On snil a po očku pokukoval, zatímco ona podřimovala.
Slyšeli ho už z dálky. Prozpěvoval si další ze svých vlezlých a pitomých písní, kterých měl v zásobě celé stohy.
„Čau!“
„Kdes byl tak dlouho, pako?“ vypálil ze sebe Kakashi spíše ze zvyku.
Obito se zářivě usmál.
„Pomáhal jsem babičce přejít přes přechod,“ bránil se stejně směšně jako vždycky.
„Už podruhé tenhle týden, nejsi nemocný?“ zeptala se naoko vážně Rin. Cukaly jí koutky.
Skočil na ni. Kakashi sledoval jejich kočkování a žárlil.
„Sensei chtěl, abychom se za ním stavili, hned jak to bude možné!“ zavrčel s důrazem na slovo „hned“.
Ze smějícího se propletence nohou a rukou se vynořila Obitova hlava. Byl udýchaný a tváře měl červené.
„Nebuď takovej suchar, on počká,“ vyhrkl vesele.
„Kakashi má pravdu,“ ozvala se Rin a vtiskla rychlý polibek Obitovi. Kakashi rychle odvrátil zrak. Dávno už se přestali před ním stydět a to i přesto, že mu to vadilo.
Vstali. Obito začal zase prozpěvovat nějakou svoji písničku. Kakashi a Rin se na sebe zašklebili. Příšerně vyl, ale oni nikdy neměli to srdce mu to říct. Tolik pochopení neměla jedna starší paní. Vyklonila se z okna, nesrozumitelně ze sebe vychrlila několik rychlých vět a vychrstla z kotlíku vodu přímo na Obita.
Ten se jen zasmál a lehce proudu vody uhnul. Okenice vztekle práskla.
„Co jí vadilo, babě jedný!?“ rozčiloval se přes celou ulici Obito. Kakashi se pod maskou usmíval.
Zastavil se u křiklavě zeleného stánku stojícího v prostoru mezi domy. Koupil tři čerstvě usmažené koblihy. Jednu dal Rin.
„Chytej!“ zavolal a druhou hodil po Obitovi.
„Díky!“ zamumlal nazpět už s plnou pusou. Červená jahodová náplň mu umazala koutky.
Kakashi opatrně snědl svoji.
Vysoká budova s červenou střechou, která se nezměnila už od založení vesnice - sídlo hokageho.
Všichni tři rychle vyběhli schody a vtrhli do kanceláře. U masivního stolu hnědé barvy nikdo neseděl. Minato stál u okna a pozoroval dění v ulicích. Neotočil se na ně, i když si jich musel všimnout.
„Ehm… Minato-sensei?“ ozvala se nesměle Rin. Kakashi to shledal neskutečně roztomilým.
„Hezký výhled, co?“ prohodil nezúčastněně Minato.
Kakashi obrátil oči v sloup, dneska neměl na senseiovy zvláštnosti náladu.
A Obito ji neměl taky.
„Nezavolal jste náš jen proto, abychom zírali z okna!“ řekl příkřeji než by se na rozhovor s kagem hodilo.
Minato si zhluboka povzdechl a konečně se otočil.
„Ne, nezavolal. Mám pro vás misi.“
Všichni tři se po sobě nadšeně podívali. Hlavně Obito a Rin si věnovali dlouhý všeříkající pohled. Kakashi si toho všiml. Na jeho tváři se vystřídala směsice smutku, závisti a štěstí, které cítil i za své přátele.
„Jakou?“ zeptal se příliš nadšeně Obito. Minato se na něj i na Rin zamračil.
„Je to jednodušší B. Chránění karavany směřující na jih země Větru. Více vám sdělí samotní obchodníci, kteří se s vámi sejdou ve čtyři hodiny na tržišti. Nějaké otázky?“
Kakashi se chtěl na něco zeptat, ale nestihl to. Minato žádné otázky nakonec ani nechtěl slyšet.
„Žádné, výborně, můžete jít,“ propustil je a vrátil se k pozorování ulic.
Než odešli, tak ještě slyšeli jak si jejich bývalý sensei mumlá.
„Co to tam ten chlap jenom dělá, už půl hodiny se poflakuje po náměstí.“
Rin za nimi demonstrativně bouchla dveřmi.
Vyšli ven. Kakashi se skoro srazil s pouličním prodavačem červených růží.
„Dávej pozor, holomku!“ zakřičel na něj a hrozil pěstí. Kakashi si z toho nic nedělal, jen trochu přidal do kroku.
„Vy dva jste stejný! Když procházíte městem, furt na vás někdo řve,“ vytkla jim Rin. Měla při tom úsměv od ucha k uchu.
„Jdeme jist!“ zavelel Obito a rozběhl s k Ichiraku.
Rin vyrazila hned za ním. Smála se. Kakashimu nezbylo, než je následovat.

Kakashi se svalil do stínu stromu na cvičišti. Byl přecpaný. Ostatně jako vždycky, když ho Obito donutil k soutěži, kdo sní víc. Ten na tom ostatně nebyl o moc líp; válel se jen o pár metrů vedle jako obrovský balónek. Jen a jen prasknout. Ale vyhrál, ke Kakashiho značné nelibosti. Jako výhru dostal pusu od Rin. Ta se sice pak zašklebila a řekla něco o pachu, ústech a česneku, ale stejně to byla pusa a Kakashi by ji tolik chtěl vyhrát. Jenže kdyby on byl ten první, přišla by akorát tak cena útěchy pro druhého.
Zatímco přemýšlel nad nepřejícností osudu, začala se mu klížit očka. Stejně měli ještě dvě hodiny.

Kakashi se s trhnutím probudil. V levém oku ho strašlivě píchalo. Přiložil si na něj dlaň a alespoň částečně tak utlumil bolest. Povlečení na posteli bylo celé zmačkané a propocené. Celý pokoj mu přišel šedý, jakoby z něj někdo vytáhl všechny barvy. Hodiny na zdi tiše tikaly a noc byla teprve v polovině.
Dlouho ležel na posteli a zíral do šedivého stropu. Nakonec znovu usnul.

„Kakashi!“
Zamžoural. Obito jím začal třást.
„Musíme už jít!“
Probral se rychle, co jiného mu zbývalo. Ještě by mohla přijít Rin a vychrstnout na něj kbelík vody. Odstrčil od sebe Obita a vstal. Moc rychle, jak zjistil, když se mu začala motat hlava. Opřel se rukou o kmen stromu.
„Jsi v pohodě?“ zeptala se ho trochu ustaraně Rin.
Neskutečně ho to potěšilo. Zvedl palec pravé ruky. Obito ho poplácal po rameni.
„Jdeme!“ zavelel. Dneska už podruhé; Kakashi vzpomínal, kdy se z něj stal velitel jejich malého týmu. Roztrpčeně si uvědomil, že před pár týdny, kdy začal chodit s Rin. Na kratičký okamžik zaťal pěsti.
Tržiště bylo plné lidí, barev a vůní. Všechno se připravovalo na odjezd velké karavany na jih. Zpátky se vrátí za čtvrt roku s cizokrajným kořením, luxusními látkami a dalšími neobvyklými výrobky z jihu.
Velitel karavany byl vysoký zrzavý muž ve středních letech. Jeho pihatá tvář byla rudá jak rak. Vypadal vlastně jako pravý opak muže, kterého byste si na místě velitele obchodní karavany představili.
Kakashi se opřel o kraj kašny uprostřed náměstí a nechal mluvit Rin. Vlastně jako vždycky. Byla na to prostě nejlepší. Její srdečný úsměv, roztomilý nosík, milý hlas…
Trhnutím se probral z denního snění a začal poslouchat, o čem se baví.
Velitel karavany se představil jako Nobu. Po nezbytných zdvořilostech se dostal k zajímavým věcem. Seznámil je s přesnou trasou a přidal pár varování před místy, která by podle něj mohla být nebezpečná. Také popsal jejich povinnosti, které vlastně nebyly moc velké. Dokonce ani neměli držet každou noc hlídku, což byla věc, kterou Kakashi uvítal.
Nakonec jim, tedy hlavně Rin, představil svého syna. Byl jen o dva tři roky starší než oni a otci jako by z oka vypadl. Stejné zrzavé vlasy, stejný pihatý spálený obličej, stejná hubená, až trochu vychrtlá postava. Jmenoval se Hirano.
Když mu Kakashi podával ruku, sotva cítil jeho stisk a když ji měl podat Rin, tak se na jeho tváři objevil ruměnec. Neměl absolutně žádné sebevědomí.
Nobu jim řekl, že jeho syn je tak trochu ninja. Kakashi se málem rozesmál a Obito se musel odvrátit.
„Opravdu?“ Ani Rin se nepovedlo úplně potlačit výsměšný tón hlasu. Hirano si toho očividně nevšiml. Úplně se rozzářil a horlivě kýval.
„Tragéd,“ zašeptal Kakashimu do ucha Obito. Měl pravdu.
Rin se s ním chvíli bavila a pak se vymluvila na nutnost poradit se s týmovými kolegy. Cukaly jí koutky.
„Tragéd,“ řekla nahlas, jen co byli z doslechu. Obito se rozesmál.
Kakashi se díval z jednoho na druhého. Došlo mu, jak moc jsou sehraní, jak moc se k sobě hodí. Ztěžka polkl a donutil se k úsměvu.

Těžký vůz tažený dvěma soumary se kodrcal po cestě z Konohy. Kakashi na něm seděl mezi balíky napěchovanými vlnou; koukal na prašnou cestu za nimi. Vlastně protože seděl na posledním voze a „hlídal“ (věděl totiž, že lesy skoro na dohled od Listové jsou bezpečné), tak dýchal všechno, co vozy před nimi zvířily.
Krom toho, že se dusil, neměl co dělat. Vůz se prudce zhoupnul a nohama, které měl spuštěné do prostoru, bolestivě narazil na velký kámen. Zanadával a vytáhl je nahoru. Po chvíli hledání dobré pozice a stěhování pytlů se uvelebil v pozici tureckého sedu.
Kysele se šklebil na les. Bylo jaro, takže všude něco kvetlo, nebo švitořilo. Všiml si dvou do sebe prorostlých keřů. Kvetly fialově a právě jejich barva přilákala dva žluté motýly. Radši si lehnul na jeden z pytlů a pozoroval oblohu. Odkoukal to od Shikaka – občas mu to i pomohlo utřídit si myšlenky. Úzkým průzorem mezi korunami stromů viděl dva bílé beránky, kteří splývali v jeden. Vztekle praštil do pytle s bavlnou.
„Ty dva spolu chodí, co? No každopádně, tátův náklad za to nemůže.“
Prudce se otočil za hlasem. Na vůz za jeho zády naskočil Hirano. Kakashimu proběhlo hlavou, že ten tragéd má vlastně docela dobrý odhad na lidi.
Smutně pokýval hlavou.
„Můžu si k tobě sednou?“ zeptal se ho a začal přehazovat pytle, aby měl místo.
Kakashi znova kývnul. Nestál mu za pozornost.
„Nikdy jsem neměl v těhlech věcech moc štěstí, ale to ty taky ne, jak vidím.“
„My dva jsme úplně jiný případ!“ Kakashi křičel. Cítil, jak rudne. On přece není takový tragéd! Napřáhl se.
Hirano se usmíval. Nevýrazným soucitným úsměvem, který říkal: „Kámo, jsme na jedný lodi, i když si to neuvědomuješ.“
Spustil ruku.
„Dneska odpoledne jsem se ztrapnil, co?“ řekl Hirano, jakoby si nevšiml hrozící pěsti, ani brunátného obličeje.
Kývnutí.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?“
Znova kývnutí.
Seděli vedle sebe a mlčeli. Kakashiho to nějakým podivným způsobem uklidňovalo. Ani si nevšiml, že se začíná smrákat, a už zastavovali na velké zelené mýtině. Byly na ní ještě stopy od minulé karavany - ohniště a zbytky čehosi, co možná kdysi bylo k jídlu.
Jídlo, které mu dala veselá korpulentní žena, ani nevnímal. Vlastně ani nechtěl vědět, co v té podivné žlutočervené omáčce je.
Spolu s Obitem postavili dva stany. Dál od sebe než bylo jejich zvykem. Neptal se proč.
Než se nadál, byla tma. Několik vozků sedělo kolem ohně a posílali si lahev. Panovala veselá nálada. Obita a Rin nikde neviděl.
Přisedl si ke kroužku. Oheň plápolal a oranžové plamínky olizovaly kus masa, který měl někdo nabodnutý na klacku. Do ruky se mu dostala lahev. Opatrně se napil. Tekutina se mu propalovala krkem až do břicha. Zakuckal se, načež ho někdo přátelsky poplácal po zádech.
Chvíli ještě poseděl a poslouchal rozhovor mužů. Nejvíc se těšili na jedno město proslulé svojí čtvrtí červených luceren.
Zábava byla ještě v plném proudu, když se odebral spát. Přemlouvali ho, aby ještě zůstal, ale on byl už unavený.
Obito ve stanu nebyl. Kakashi se zavrtal do spacáku a zavřel oči.

Kakashi se probudil do pošmourného rána. Obloha byla ocelově šedá. Protáhl se a promnul si bolavé oko. Cítil se unavený, zdál se mu docela hezký sen. Nemohl si ale vzpomenout, o čem byl. Jen spousta barev mu utkvěla v paměti. Nasnídal se, oblékl se – nezapomněl na svoji nepostradatelnou šedou masku – a vyšel ven do nevlídného počasí.
Pomalu prošel několik ulic. Foukal nepříjemný pichlavý vítr.
Na cvičiště se dostal jako poslední. Ostatně jako vždy – jeho dva současní spolubojovníci s maskami na tvářích už na něj čekali. Neobtěžoval si ani zapamatovat jejich jména, stejně je za chvíli vymění za jiné bezejmenné - šedé masky.
„Pomáhal jsem babičce přejít přes přechod,“ zasyčel další ze svých zbytečných omluv.
Stejně jako každý den jen strojeně pokývali hlavou. Kakashiho nezajímalo, co si o něm budou myslet.
„Jdeme k Třetímu!“ zavrčel na něj ten s maskou velkého šedého vlka.
Šel tak daleko za nimi, až to vypadalo, že k nim nepatří.
Když procházeli ulicí v chudinské čtvrti, otevřelo se nad ním okno a stará zešedlá baba vychrstla na ulici splašky. Vyhnul se jim a znechuceně pokračoval dál. O kus dál seděl na zemi válečný veterán v šedých hadrech. Neměl jednu nohu.
„Penízek, pane! Prosím!“
Jak hluboko můžou lidé klesnout?
Vysoká budova s šedivými zdmi, která na sobě nesla stopy po útoku Kyuubiho a následné války - sídlo hokageho
Oba muži v maskách na něj čekali přede dveřmi do pracovny. Zaklepali a po pozvání dál uctivě vstoupili dovnitř.
Po celé kanceláři se válely hory starého zešedlého papíru.
„Hokage-dono!“
Třetí seděl shrbeně za těžkým stolem. Vypadal unaveně.
„Výborně, je skvělé, že jste tady! Toho bordelu tady si nevšímejte, probírám staré archívy.“
Usmál se na ně úsměvem tak hraným, až to zamrazilo.
„Takže, mám pro vás misi. Je to S. Chránění karavany směřující na jih země Větru. Více vám sdělí samotní obchodníci, kteří se s vámi sejdou ve čtyři hodiny na tržišti. Jasné?“
Odpovědí mu bylo třikrát „Hai!“
Vyšel ven. Napravo od vchodu stál prodavač květin. Jeho zboží bylo seschlé a zvláštně zešedlé.
Kakashi si jednu květinu od překvapeného muže koupil. Nějak mu připomínali vlastní život.
Vyrazil domů (kytku po cestě zahodil), kde se o samotě najedl. Usnul na staré rozvrzané židli.

Kakashi se probudil. Byla mu zima. Otočil se na místo, kde měl spát Obito. Bylo prázdné. Zaposlouchal se do noci. Ticho přerušovaly tlumené vzdechy. Poprvé, alespoň pokud věděl. Zaplavila ho vlna žárlivosti.
Dlouho pak ještě zíral na strop jejich tmavě zeleného stanu. Napadlo ho, co by se asi stalo, kdyby Obita třeba rozdrtila skála.
Nakonec znovu usnul.

„Crrr!“
Kakashi se bleskově probral, byl zvyklí z války na noční přepady.
Oko ho pálilo tak, že to bylo skoro k nevydržení.
„Crrr!“ znova zazvonil budík. Vypnul ho.
„Jsem v pohodě!“ promluvil k barevné fotce svého starého týmu. Pak se beze spěchu sbalil a vyrazil na místo setkání.
Tržiště bylo přeplněné, neustálí zvuk kovářů bušících do železa, ve snaze vykovat z něj další a další zbraně. Všechno se připravovalo na odjez velké karavany na jih. Zpátky se vrátí za čtvrt roku s penězi na obnovu zpustošené země Ohně.
Velitel karavany byl vysoký muž ve středních letech. Vlasu mu předčasně zešedivěly. Tvář měl strhanou přepracováním. Nezbylo v něm místo pro radost.
Kakashi se opřel o kraj kašny uprostřed náměstí a nechal mluvit šedivého vlka. Vlastně jako vždycky. Nechtěl mluvit, připadalo mu to zbytečné.
Velitel karavany se představil jako Nobu. Po nezbytných zdvořilostech se dostal k zajímavým věcem. Seznámil je s přesnou trasou a přidal mnoho varování před místy, která by podle něj mohla být velmi nebezpečná. Jejich povinnosti spočívaly v neustálém hlídání karavany. Kakashi věděl, že ho čekají dlouhé noci na hlídce.
Nakonec jim představil svého syna. Byl o dva tři roky starší než Kakashi. Tvář mu hyzdila velká, ještě ne úplně zhojená rána. Jmenoval se Hirano.
Celou dobu se schovával za zády svého otce. Chvílemi se zdálo, že se rozpláče. Zbabělec.
Nobu jim oznámil, že jeho syn také studoval na ninju.
„Opravdu?“ zeptal se arogantně muž s maskou šedého vlka. Hirano se začal třást, bojácně kývnul.
„Zbabělec,“ řekl si sám pro sebe Kakashi. Měl pravdu.
Bez dalších slov se rozešli na svá místa v karavaně.

Těžký vůz tažený dvěma soumary se kodrcal po cestě z Konohy. Kakashi na něm seděl mezi naskládanými zbraněmi, které neustále cinkaly; koukal na prašnou cestu za nimi. Protože seděl na posledním voze a hlídal (dokonce i v lesích skoro na dohled Listové je mohl někdo přepadnout), tak dýchal všechno, co vozy před nimi zvířily.
Seděl v tureckém sedu a nevnímal rukojeť ocelové katany, která se mu zarývala do boku.
Ostražitě projížděl pohledem okolní les. Jaro tenhle rok přišlo pozdě, takže na několika místech ještě rozmrzaly malé kupy sněhu zbarveného do šeda prachem cest. Všiml si dvou holých keřů, už asi nikdy nepokvetou. Pod nimi ležely dvě ptačí kostry. Radši se lehnul – nevnímal železo, které ho tlačilo do zad – a pozoroval oblohu. Odkoukal to od Shikaka – občas mu to i pomohlo na všechno zapomenout. Úzkým průzorem mezi korunami stromů viděl obrovský šedý mrak. Zachvátil ho pocit úplného otupění.
„Tobě někdo umřel, co? A nemůžeš na to zapomenout.“
V okamžiku, kdy začal mluvit, byl Kakashi připravený s kunaiem v ruce. Na vůz za jeho zády naskočil Hirano. Kakashimu proběhlo hlavou, že ten zbabělec má vlastně docela dobrý odhad na lidi.
Smutně pokýval hlavou.
„Můžu si k tobě sednou?“ zeptal se ho a začal přehazovat zbraně, aby měl místo.
Kakashi znova kývnul. Nestál mu za pozornost.
„Jsem na tom asi stejně, zabili mi mámu.“
„My dva jsme úplně jiný případ!“ Kakashi křičel. Cítil, jak v něm vzrůstá zuřivost. On přece ztratil všechno! Napřáhl se.
Hirano se skrčil, vypadal neskutečně žalostně a jeho výraz říkal: „Ty máš alespoň svoji odvahu jít dál!“
Spustil kunai.
„Promiň, nechtěl jsem tě urazit,“ řekl Hirano, jakmile se vzpamatoval natolik, aby byl schopný mluvit. Pořád pozoroval Kakashiho zbraň.
„Já už pudu.“
Kakashi kývnul a zůstal sám. Připadalo mu, že trvalo věčnost, než okolí pokrylo šedé přítmí. Zastavili na obrovském prostranství, plném ohořelých zbytků stromů. Zem byla pokryta šedým popelem.
Jídlo mu do přenosné misky kydnul vysoký šlachovitý muž s poďobanou tváří. Byla to podivná šedá hmota.
Sám si postavil stan. Dál od ostatních, jak bylo jeho zvykem. Nikdo se neptal proč. První noc měli volno. Udělali hlídku z neninjů, přeci jen byli ještě blízko Konohy.
Několik vozků sedělo kolem skomírajícího ohně a posílali si lahev. Všichni byli nervózní, a proto pili, víc, než by měli.
Přisedl si ke kroužku. Oheň osvětloval nejbližší okolí a na zemi byly vidět úlomky kostí. Do ruky se mu dostala lahev. Zhluboka se napil. Tekutina se mu propalovala krkem až do břicha. Přinášelo mu to vítané zapomnění.
Společnost byla zamlklá, jen občas někdo něco řekl. Každý zvuk působil nepatřičně. Lahev se k němu dostala několikrát.
Jít spát se rozhodl brzy. Cítil alkohol v celém těle. Nikdo si jeho zmizení nevšiml.