manga_preview
Boruto TBV 07

Z cizí minulosti

Ve vesnici skryté v listí, Konoze, stojí už dlouho velká budova nemocnice. Architekti si s ní moc hlavu nelámali. Narozdíl od ostatních domů je celá hranatá, jako bílá krabice. V poledne se od jejích stěn odráží slunce, až se celá rozzáří, v zimě mizí v mlze a splývá s prvním sněhem. Nátěr pomalu žloutne. Na rovnou střechu se chodí vyhřívat vesnické kočky, na širokých parapetech sedávají ptáci.
Jedním pootevřeným oknem můžeme vidět do nemocničního pokoje 102. Je až v nejvyšším patře, pro ty nejopečovávanější pacienty. A nikdo se určitě nebude divit, že jsou jimi převážně Konožští ninjové, kterým se na misích zrovna nevedlo. Pokoj 102 je vybaven šatní skříní, bílým stolkem, dvěma bílými židlemi, bílou skříňkou a taktéž bílou postelí, se sněhově bílým prostěradlem a zářivě bílou přikrývkou. Ve stejné barvě jsou i dveře, stěny a podlaha. Kdyby tu čirou náhodou sněžilo, nikdo by si toho nejspíš nevšiml.
To jediné, co se od pokoje 102 barevně odlišuje, je pacient v posteli. Je to mladá žena s hnědými vlasy, dvanácti stehy na obvázané paži, třemi flastry na obličeji, jedním obvazem na hlavě a sérií modřin a škrábanců po celém těle. Leží a pravidelně dýchá, jakoby jenom spala. Akorát už dva dny. Nepočítaje ovšem cestu až ze skryté Mlžné, odkud ji byli nuceni její týmoví partneři odnést na zádech.
To odpoledne vstoupila do pokoje 102 zdravotní sestra ve stejnokroji, v jedné ruce s pacientčinu kartou, ve druhé s teploměrem. Zavřela za sebou, formuláře odložila na stolek. Obešla postel, nadzvedla bezvládnou ruku a vložila teploměr do podpaží. Posadila se na židli a zahleděla se do slunečného odpoledne. Na parapet se usedla černá kavka a začala si čechrat peří. Vteřiny pomalu ubíhaly.
Od postele se ozvalo zachrčení. Prudce vstala. Pták za oknem roztáhl křídla a zmizel kdesi na modrém nebi. Pacientka se zapřela o madraci zdravou rukou a posadila se. Teploměr spadl na kraj postele a z něj na zem.
Sestra byla u ní během sekundy. „Proboha, počkejte! Pamatujete si něco? Víte, kdo jste?"
Mladá žena jenom pootevřela oči. Vypadala jako člověk, kterého probudili moc brzy z hodně hlubokého spánku. Na sestru se upřelo jedno černé oko. „Co?"
Sestra jí položila ruku na rameno a jemně přitlačila zpět do postele. „Jen klidně ležte, někoho zavolám. Hned jsem zpátky!" Vyběhla z pokoje.
Unavené oči chvíli sledovaly bílou desku dveří. Pak začaly prohledávat pokoj. Mladá kunoichi nehybně ležela, přesně, jak jí bylo řečeno. Jenom občas zkusmo pohnula prsty na rukou. Moc si toho nepamatovala, ale alespoň na jednu otázku byla schopná odpovědět: jmenuje se Tsume Inuzuka.

„Tsume?“
Probudilo ji pohlazení po ruce a jeho hlas. Tvář hyzděná šrámy se rozzářila úsměvem. „Kegawo!“
„Konečně.“ Naklonil se a sevřel ji v náruči. Když se odtáhl, zadíval se na její ruku. „Bolí to?“
Zavrtěla hlavou. „Už skoro ne. Kde je Hana?“ Pohledem prozkoumala pokoj, než se její oči vrátily zpět k němu. „Chci ji co nejdřív vidět."
„Přišla se mnou a s obaa-san. Spala jsi, tak se šly projít." Zahleděl se na ni. „Haně se moc stýská."
„Mně taky," přikývla. „Řekli mi, že to bylo asi tři dny. Že mám malou ztrátu paměti, nebo tak něco." Podrbala se v hnědých vlasech, pod obvazem, co jí lemoval čelo.
„Takže si nic nepamatuješ?"
„Jenom, že jsme měli misi. Dál jsou jen útržky."
Chvíli oba mlčeli, než se znovu ozval Kegawa. „Víš, když se tým vrátil do vesnice, obaa-san byla první, kdo tu za tebou byl. Netuším proč, ale od té doby je taková zamlklá. Možná to s tou misí nějak souvisí."
Chvíli ho mlčky sledovala a uvažovala. „Promluvím s ní," dodala nakonec.
„Dobře." S potutelným úsměvem jí položil ruku na koleno. Když ucítila horkou dlaň na svém stehně, trhla sebou. Naklonil se nad ni a rty cestoval po její tváři. „Chci se tě dotýkat..."
„Kegawo... Kegawo, ne!" Odstrčila ho. „Ovládej se trochu, jsme v nemocnici!"
Zasmál se. „Ale tobě to taky chybí."
„Mám dvanáct stehů v ruce a ránu na hlavě - co myslíš?" odsekla.
„Mimochodem, něco pro tebe mám." Zalovil v kapse a vytáhl malý rámeček s jejich rodinnou fotkou. „Říkali, že si tě tu nechají do konce týdne. Tak ať máš alespoň na co koukat."
Kegawa odešel, když skončily návštěvní hodiny a mladý doktor přišel prohlédnout Tsuminu hlavu.
„Krásně se to hojí," oznámil, když nahlížel pod obvaz. „Obávám se sice, že tam zůstane malá jizva, ale ta je skoro pod vlasy. Žádná vada na kráse."
„Vada na kráse? To mluvíte o mně?" zašklebila se Tsume.
„Nemějte o sobě tak malé mínění," odpověděl s úsměvem. Zahlédl fotku na bílém stolku vedle postele. „Vaše dcera?"
Pyšně přimhouřila oči. „Jmenuje se Hana."
„Je moc hezká..."
„Vy máte děti?"
„Ne, ale několika už jsem pomáhal na svět." Mladý doktor se na chvíli ponořil do úvah. „Když tak držíte ta malá těla v rukou, říkáte si, jaký je to zázrak..."

Obaa-san Toboe - stará žena s prořídlým drdolem šedivých vlasů - přišla do nemocnice brzy ráno. Tsume kvůli tomu rychle opustila záchod a vrátila se zpět do postele. Ale už předem věděla, že jí to bude k ničemu.
„Ty víš, o čem s tebou chci mluvit," začala obaa-san Toboe, když si přistrčila jednu z židlí k Tsumině posteli. Bylo jí šedesát osm let, přesto se však pohybovala s nečekanou ladností.
Tsume z ní ani na vteřinu nespustila oči. „Kde je Hana?"
„V akademii," odvětila obaa-san.
„Chci ji vidět," řekla Tsume.
Obaa-san Toboe si mrzutě povzdechla. „To, co se stalo v Mlžné, vrhá celý náš klan do dost mizerné situace."
Zavrtěla hlavou. „Skoro na nic si nevzpomínám..."
„Ale vzpomínáš," utnula ji obaa-san Toboe a chřípí jejího nosu se několikrát pohnulo. „Víš o tom všem moc dobře. Cítím to po celém pokoji."
Tsume zůstala na okamžik zticha. Hlavně ji sledovat a neodvracet se... „Prý jsi tu za mnou už předtím byla.“
„Samozřejmě,“ přikývla obaa-san a přehodila nohu přes nohu. Na sobě měla bílé kimono se šedivým vzorem a tmavě červeným obi, což jen zvýrazňovalo nahnědlý odstín její kůže. „Kdybych se nepřesvědčila, možná by se ti to povedlo utajit.“
Tsume se snažila ovládat tón vlastního hlasu. „Dobře. Dejme tomu, že bych si něco málo pamatovala. A co s tím?" Prsty u nohou zatínala do prostěradla.
„Kdo to byl?"
„Záleží na tom?"
Obaa-san Toboe vstala a chvíli prohledávala látkovou tašku, zavěšenou přes rameno. Vytáhla hedvábný pytlík, svázaný zlatou šňůrkou. „Tohle by mělo pomoct."
A Tsume v tu chvíli věděla, že už se na obaa-san Toboe nedokáže déle dívat. Obrátila hlavu opačným směrem.
Stará žena se natáhla a sevřela její zápěstí. „Mysli na svoji dceru. A na Kegawu - dokážeš si představit, jak ho to zničí?"
Tsume se jí rychle vysmekla a snažila se mluvit pokud možno vyrovnaně. „Promiň babi, ale zrovna musím jít na převaz!"
Obaa-san Toboe nehnula ani brvou. „Já počkám."
Když se Tsume dobelhala ke dveřím, obaa-san stála pořád na jednom místě a sledovala ji, očima srovnatelnýma se dvěma ocelovými krumpáči. Téměř jásala, když se ocitla v nemocniční chodbě a zavřela za sebou dveře.
Obaa-san Toboe, hlava klanu, položila hedvábný pytlík na stolek, vedle rodinné fotografie své vnučky, jejího muže a jejich dcery. Pak otevřela dveře na záchod. Jelikož byl i ten úplně bílý, nedalo jí práci najít několik nažloutlých kapiček mimo mísu. Ve vzduchu se vznášela nepříjemná vůně zvratků.

Zatímco seděla na bílé židli a nějaký doktor ji poučoval o tom, co se svou rukou může a nemůže dělat, hledala únikovou cestu. Když doktor popadl formuláře a zmizel v sousední místnosti, přistoupila k oknu. Ordinace se nacházela v prvním poschodí, vedle parapetu vedla okapová roura. Naposledy se rozhlédla kolem.
Ruka ji dost bolela, když se zachytávala kovových příček, ale protože nějakou tu malou bolest cítila neustále, skoro to nevnímala. Konečně dopadla na pevnou zem, do zahrady vedle nemocnice. Rozcuchané vlasy, ochablé svaly, na dlaních zbytky rzi z okapové roury. Měla na sobě jen nemocniční košili, modrý župan a nepříliš praktické pantofle – zkrátka jako každý jiný pacient, co si dnešní ráno zašel na čerstvý vzduch. Možná proto ji nikdo nezastavil. Nakonec proklouzla bránou a zmizela mezi domy.
Pořádně netušila kam jít, ani co dělat. Jenom věděla, že jestli narazí na obaa-san Toboe, nedopadne to dobře. Měla hlad, ale při útěku z nemocnice si nevzala žádné peníze, takže možnost jít si koupit něco k jídlu rovnou vyloučila. V několika nestřežených chvílích pobrala nějaké zbytky u pouličních krámků a odpadkových košů, kam až sledovala uspěchané vesničany, co to ráno mířili do práce. S náručí zmačkaných obalů se pak usadila v zapadlé uličce vedle přeplněných popelnic, a pustila se do jídla. Společnost jí dělalo několik toulavých psů, co se živili podobným způsobem dennodenně.
Jako první tu byl ten hrubosrstý, s bílou náprsenkou. Zůstal před ní stát, vrtěl ocasem a hlavu nakláněl ke straně. Zaštěkal. Nabídla mu jedno nakouslé sushi. Slupl ho jako malinu. To přilákalo další a další. Nakonec jí zbylo jen několik oschlých rýžových bochánků, ale byla vděčná za cokoliv, co jí zaplnilo žaludek.
Inuzuko.
Naklonila se kupředu a začala se klátit zleva doprava. Ostatní psi o ni rychle ztratili zájem a šli si po svých.
Inuzuko.
Byl to velký tmavý pes. Jeho pravou barvu ani nedokázala odhadnout, protože měl dlouhou zablácenou srst, plnou odpadků, shnilého listí a zřejmě i nějaké pestré mikrofauny. Doposud bez hnutí seděl ve stínu o kousek dál. Neštěkal a nevrčel, jeho tlama se ani nepohnula. Přesto ho slyšela jasně a zřetelně. Přistoupila k němu blíž a klekla si. „Pojď sem."
Pes se postavil, ale blíž nešel. Takhle byl větší než ona. Místo pravého oka měl jen zjizvenou štěrbinu, levé ucho chybělo úplně.
„Jak ti říkají?"
Ztratila jsi domov, Inuzuko.
„Chci ti dát jméno. Jakou máš barvu?"
Zradila jsi pána a utekla.
Posunula se k němu trochu blíž a opatrně natáhla ruku. Ani se nepohnul. Na prstech jí zůstala trocha černého bahna, když odhalovala tmavou podsadu dlouhé srsti. „Tmavý. Co kdybych ti říkala Kuromaru?"
Dobrá tedy. Pohodil hlavou a otřepal se. Touláš se, Inuzuko. Žereš odpadky.
U psů nikdy nedokázala odhadnout, jestli se ptají, nebo jen něco oznamují. Pro ně to bylo totéž. „Jak víš, kdo jsem?"
Slyšíš. Odpovídáš.
„Nikdy jsem nevedla rozhovor se psem."
Nikdy jsem nevedl rozhovor s člověkem.
S úsměvem přikývla. „Tak to na sebe máme štěstí, co?" Začaly jí dřevěnět nohy a tak se raději postavila.
Kuromaru se pomalým krokem vydal skrze uličku. Matka rodu tě hledá.
Tsume ho následovala. „A jak víš tohle?"
Víme, co ví ona. Ona ví, co víme my.
Zašklebila se. „Obaa-san má celou síť špiónů, jak vidno!"
Ulička ústila na starou skládku, kam vyhazovali harampádí hlavně ze železářství. Byly tu celé kopy zohýbaných traverz, rozbitých kovových dílů a zrezlých trubek. Mezi nimi rostla vysoká tráva. Kuromaru vyskočil na hromadu dřevěných beden a téměř zmizel ve stínu cihlových stěn, které prostranství ze tří stran obklopovaly.
Kvete v tobě život, Inuzuko.
Posadila se k plotu z drátěných ok. Do zad se jí opřelo slunce. „Ještě ty mi to vyčítej."
Kuromaru stáhl ocas pod sebe, hlavu položil na přední tlapy. Nehýbal se a připomínal tak spíš sochu, než psa. Chce ho vytáhnout z tvého těla, strčit do pytle a hodit do řeky.
Zdravou rukou si podepřela hlavu a dlouze si povzdechla. „Tyhle způsoby naštěstí nemáme. Ona to chce udělat mnohem elegantněji. Zabít ho přímo ve mně.“
Nerozumím. Pootočil hlavu, aby na ni viděl zdravým okem. Jsi matka. Naše zabíjí, když je jich moc.
Zahleděla se do zelené trávy. Nad vysokými stébly poletovaly celé roje hmyzu. „Lidem na počtu nezáleží. Jde jim jen o to, jestli jsou to jejich děti.“
Chvíli bylo ticho, přerušované jen vzdáleným hlukem z vesnice. Pak Kuromaru znovu promluvil: Tohle je tvoje.
„Ano. Právě proto tu teď sedím,“ přikývla. „Kde máš pána, Kuromaru?"
Jeho zlatavé oko zářilo v temnotě. Ronin.
„Kde jsi ho ztratil?"
On ztratil.
„Proč?"
Nemá dále svou podstatu.
„Rozlišuješ dobro a zlo, Kuromaru?"
Rozlišuješ den a noc, Inuzuko.
„Chceš být můj?" zeptala se po chvíli mlčení.
Tmavý pes seskočil zpátky na zem a zůstal před ní stát. Kdo je tvůj.
„Žádný můj už není," odpověděla. „Ztratila jsem ho na poslední misi. Byl moc starý."
Sklonil svoji velkou, vlčí hlavu a přišel k ní ještě trochu blíž. Ano.
Natáhla k němu dlaň a on ji očichal.
Ty nemůžeš utéct před svým pánem. Ty musíš kousnout.

Byl už večer, když následovala Kuromarua ulicemi a on jí razil cestu davem. Nebyl nikdo, kdo by před tím černým kolosem neuhnul. Když dorazili k domu klanu Inuzuka, zůstal venku. Uvnitř bylo šero a nezvyklé ticho. Obvykle tu pobíhala Hana, obaa-san Toboe vařila večeři a do toho všeho lomozili psi. Ti teď leželi v předsíni domu a když vstoupila, zvedlo se k ní pár hlav. Jen dva si ji přiběhli očichat, Aoi a Guri, odrostlá štěňata.
Pohladila Guriho a přitáhla si Aoi. „Ahoj. Víš, kde je Hana? Vezmeš mě k ní?" zašeptala.
Aoi byl Hanin oblíbenec, pro Tsume byli ti dva neoddělitelní. Jenomže tentokrát se Aoi několikrát otočil na místě, stáhl ocas a zakňučel. Tsume se podezíravě rozhlédla po domě. To ticho ji děsilo. Prošla až na verandu, vedoucí do vnitřní zahrady. Teprve tam spatřila sedící postavu, nahrbená záda v černobílém kimonu s červeným obi a drdolem šedivých vlasů, tu známou a pro Tsume momentálně děsivou siluetu obaa-san Toboe. Vedle sebe měla podnos s čajem, pomalu upíjela z malého šálku.
„Och, jsi zpátky..." Její hlas zněl jinak než obvykle. Vlastně tak zněl už dnešní ráno, ale Tsume si to uvědomila teprve teď. Tón praskajícího dřeva, nářek stromu, do kterého se opírá vichřice.
„Kde je moje dcera?"
„Se svým otcem."
Obaa-san odložila šálek, posunula jednu nohu kupředu a elegantně vstala. Dělávala to jen při formálních příležitostech a před vzácnými návštěvami, aby tak ukázala svou důstojnost. Tsume si mohla pouze vzpomenout, jak toto chování nenávidí a vždy nenáviděla, protože se v tu chvíli její babička proměňovala v někoho úplně jiného, cizí vzdálenou osobnost s lhostejným výrazem.
Zaťala pěsti, až jí zbělaly klouby. „Rozhodla jsi se mě mučit, Toboe?"
„Toboe?" Stará žena přejela rukou přes nařasená místa na hedvábí. „Tak mi nikdo neřekl už dvacet let. Jen obaa-san, obaa-chan... Toboe - jak se může zdát člověku nezvyklé vlastní jméno."
„Odpověz mi!" Tsume zvýšila hlas. Samotnou ji překvapilo, kde k tomu vzala odvahu. „Kde je Hana?"
Obaa-san se k ní konečně otočila čelem. „Závidím ti. Tvůj dědeček málem pozabíjel pět shinobi jenom proto, že se na mě dívali déle, než jim bylo povoleno. Muži bývají tolik žárliví..."
„Kegawa ne." Tsume zavrtěla hlavou. Kolem obličeje se jí mihly hnědé pramínky vlasů. „Řekla jsi mu to?"
„Řekla jsem mu, že tě na misi znásilnili. Řekla jsem mu, aby vzal Hanu na nějakou dobu pryč z vesnice, než budeme vědět, co dál. Než se jeho žena rozhodne."
Hedvábný pytlík, zavázaný zlatou šňůrkou, ležel na podnose, mezi čajovou konvicí a druhým, prázdným šálkem, připraveným k použití. Ležel tam, jako nehybná a tichá hrozba.
„Pověz Tsume," Obaa-san Toboe k ní přistoupila blíž, opatrným krokem cvičitele, co se chystá nakrmit lva. „Miluješ?"
Hnědovlasá kunoichi chvíli tiše hleděla do země, než se jí na rtech úsměv. „Je jen jeden člověk, kterého miluju - moje dcera."
Ve tváři obaa-san Toboe se nepohnul ani sval. „A on?"
„Který on?"
Hlava klanu Inuzuka se vrátila zpět se svému čaji, pomalu se usadila vedle podnosu. „Kdysi dávno nebyly žádné vesnice a země vypadaly docela jinak. A v té době žil klan Inuzuka ve velkém Soukutsu."
Tsume zvedla hlavu a s lesklýma očima začala kopírovat ta slova, která jí byla předříkávána každý večer před spaním, historie klanu v krátkém příběhu. Slova pevně spojená s pocitem bezpečí a bezstarostnosti, jakou mají všechny děti: „To byla jejich skrýš, jejich les, jejich loviště, než je vytlačily jiné klany až do Listové a dál, do Oblačné a na druhou stranu, do Kamenné..."
Klan Inuzuka se jednoduše rozprchl do všech koutů světa, jako ptáčata, co vylétla z rodného hnízda. A teď jsou všude," dodala obaa-san s krátkým povzdechem. „A tam zakládali své nové rodiny, brali si cizí a měli s nimi děti. Jen díky tomu je nyní vůbec možné, aby si Inuzuka bral Inuzuku. A já jsem už příliš stará tradicionalistka, abych na tom mohla něco změnit. A příliš pravdomluvná, abych to mohla popřít."
Tsume znova sklopila oči. „Co mám teď dělat?"
„Tohle je domov Hany a jejích rodičů. Nikoho dalšího."
„Chceš říct, že ji už nikdy neuvidím!?"
„Ne. Tím chci říct, že to Kegawa tě nemusí chtít už nikdy víc vidět."
„To by neudělal..." odporovala Tsume, ale sama si tím nebyla vůbec jistá.
„Že ne?" ozvala se obaa-san. „Má tu vychovávat a milovat něco, co není jeho? Zkus ho přinutit a uvidíme..."
Tsume přejela očima hedvábný pytlík, ale jen znova zavrtěla hlavou. „Někdo mi řekl, že ve mně kvete život. Možná jsem k té květině neměla možnost přivonět, ale je to život. Já ho cítím, Obaa-san! Cítím v sobě ten malý tlak něčeho, co tu předtím nebylo a když ho zabiju tak... tak... mám pocit, že toho budu litovat do konce života. Tohle není můj nepřítel, ani parazit."
Obaa-san Toboe lehce pootočila hlavu, že viděla svou vnučku jako nezřetelnou čmouhu. „Někdy musíme podstupovat zkoušky. Ne jako bojovníci. Jsou to zkoušky, které nám přináší sám život, a kterými možná ničeho nedosáhneme. Ale když tu jsou, neunikneme jim."
A pak se Inuzuka Tsume, konožská kunoichi, otočila a vyšla ven, do letní noci a zároveň chladného světa, který ji stejně chladně přijal. Teď už neměla žádný klan a možná i žádné jméno. Měla jen tu malou, rostoucí věc ve svém těle a velkého černého psa.

Na druhé straně Konohy, hluboko pod vytesanými hlavami pěti Kage, je malá jeskyně pod skalním převisem, tolik širokým, že je zastíněna i v pravé poledne. Vidím svou matku sedět v jejím ústí, vedle temného obrysu Kuromarua. Mlčí a pozorují sluncem zalitou krajinu, zelené koruny stromů a hejna ptáků, co každou chvíli společně vzlétávají, jako šedivé vlny na obzoru.
Jak tam dokázala přežít zimu, se dá jen těžko říct. O těch devíti měsících se nikdo nevyjadřuje, jsou jako vytržené stránky z paměti vesnice. Představuji si mladou ženu s velkým břichem, brodící se bílou závějí do vesnice. Možná to brala jako svůj trest, za zločin, který nespáchala a rozhodnutí, které neudělala. Představuji si její krkolomnou chůzi po ledové krustě a náhle chápu, proč tolik nesnáším zimu.
Vidím ji jako živou, ležet na kamenné posteli a sténat. Přestože je léto a jasně svítí měsíc, v jeskyni panuje temnota. Vedle vyhaslého ohniště se povaluje nějaké nádobí a u skalní stěny roztrhaná deka. Kuromaru se usadí venku, zvedne svou vlčí hlavu a začne výt. Zvuk se rozléhá do všech stran, z Konohy mu přicházejí odpovědi. Vytí se line dál a dál, až k uším obaa-san Toboe. Stará žena se jen obuje, do ruky vezme vak s přichystanými věcmi. U jeskyně je mnohem dřív, než by se dalo čekat. Nespokojeným pohledem zkontroluje místo, než vstoupí a nechá se obklopit stíny, štiplavým pachem kouře a matčiným nářkem. To je prostředí, ve kterém mě ruce obaa-san Toboe vytáhly na svět.
Vidím to jako živou scénu, i o šestnáct let později. Samotná jeskyně je prostorná, ale vchod tak nízký, že se musíme při vstupu dovnitř sklonit. Uvnitř se rozšiřuje v nepravidelně kruhovou místnost. Na bílou hromadu popela, po pravé straně, dopadá kužel zlatavého světla, z průrvy ve skalním stropě. Nějaké tlející odpadky a rytiny na stěnách dokazují, že byla i poté hojně využívána.
Tsume přistoupí k zadní stěně a rukou pohladí kámen. Pomalu si sedá - vrací se do pózy odpadlíka, kterým se díky mně stala. Rukama si obejme nohy, bradu vloží mezi kolena. „Ani jsem tě tehdy neviděla. Slyšela jsem jenom ten náhlý dětský křik v tichu. Spíš si vzpomínám na to ráno, když tě Toboe držela v náručí. V tu chvíli jsem měla takovou hrůzu, že tě zabila, nebo že se to teprve chystá udělat, až jsem se celá roztřásla. Ale ona ne – dala mi tě do náruče a řekla: Je to chlapec.“
„Co je s ní teď?“ zeptám se.
V šeru ji skoro ani nerozeznávám, jakoby vrostla přímo do šedivé skály. „Od toho rána jsme se nesetkaly.“ Přijdu blíž a vidím ji jasně. Její váhavý výraz, než dodá: „Chceš ji vidět?“

Dům obaa-san Toboe byla úzká stavba v ještě užší ulici, do které se vcházelo tím nejužším průchodem na světě. Všude byli psi. Staří, chromí, pestrá pouliční směs, pobíhající sem a tam nebo polehávající na vyhřáté dlažbě. Ve dveřích stál mohutný bílý vlčák, docela jako socha, neboť se při našem příchodu ani nepohnul.
„Je slepý,“ vysvětlila matka, než k němu natáhla ruku. Očichal ji a zacouval dovnitř.
Vnitřek domu připomínal loveckou chatu. Vévodil mu velký stůl, zaskládaný nejrůznějšími věcmi, kuchyňským nádobím počínaje a starými kunai konče. Na zdech visely zvířecí kůže, jako podivné tapiserie.
„Och…“ Hlas obaa-san Toboe byl přirovnatelný k dlouho nepromazaným dveřním pantům a její výraz tu teorii nevyvracel. Seděla v houpacím křesle, schovaná v chaosu svého příbytku.
Nastalo ticho. Čekal jsem, až matka promluví, ale ona jen tiše zírala na stařenu před sebou.
Nakonec se opět ozvala obaa-san: „Nech nás tu o samotě.“
Tsume krátce zaváhala, než zmizela venku.
Dovolil jsem si přijít blíž. „Já jsem…“
„Kiba,“ přerušila mě.
„Chtěl jsem…“
„Vidět ty ruce, od kterých se odvíjí tvůj život.“
Schoval jsem si připravený dech, protože tohle nemělo cenu. Obaa-san ještě chvíli nehybně seděla v křesle, rty pevně sevřené, vrásčité ruce položené na opěrkách a oči, zúžené do škvírek, hledící někam do neurčita.
„Kiba bylo jméno mého manžela." Zhluboka se nadechla, jakoby na další řeč potřebovala nabrat síly. „Byl to silný a odvážný muž. A já chápu, proč bylo dáno tobě... Víš, proč ti tvá matka pověděla celý ten příběh teprve nyní?"
Naklonila se trochu dopředu. Křeslo mírně zavrzalo. Při své odpovědi jsem zkoumal každou vrásku jejího obličeje, i ty Inuzukovské oči, ve zlatavém světle, které proudilo dovnitř malými okny a poletovaly v něm částice prachu. Hleděla na mě ustrnule, jako v očekávání.
„Myslím, že umíráte..."
Všiml jsem si úšklebku, co se mihl její tváří. Pokud to opět není dědičná klanová vlastnost, vsadím se, že jej má matka zdědila. Obaa-san Toboe se zapřela pažemi o vyřezávané opěrky křesla a vstala. Věkem ztratila ohebnost a rychlost, díky nahrbení výšku. Bylo poznat, že tiše překonává bolesti. Zatímco zkracovala vzdálenost mezi křeslem a kuchyňskou skříní, mluvila dál:
„Jistě ti řekla, že jsme se od chvíle tvého narození neviděly. Ale ono to ani nebylo třeba." Mávla rukou k otevřeným dveřím. „V celé vesnici jsou jich desítky - vědí, co se kde šustne, aniž by si uvědomovali váhu informací. Lidé myslí, že jsem odříznutá od okolního světa." Napřímila kostnatý ukazováček levé ruky v poučném gestu. „Ale já vím, co vědí oni. Oni vědí, co ví má vnučka. Stejně je to i naopak."
Stál jsem vedle houpacího křesla, v kuchyni zalité zlatavým světlem zapadajícího slunce, a uvědomil si, že je se mnou ve stejné místnosti nejinformovanější člověk v celé Konoze. Obaa-san Toboe už možná zestárla a její tělo zchřadlo, ale když se systematicky prohrabovala v nejvyšší zásuvce skříně bylo jasné, že ví přesně co hledá. To něco bylo jakési pouzdro, zabalené do černého hedvábí a převázané řemenem. Dobelhala se zpátky ke mně a počkala, až ho rozbalím. Pod látkou bylo bílé kožené pouzdro, ukrývající dlouhý nůž se zdobenou rukojetí. Byl ze zvláštní, tmavé oceli.
„Shian no Kiba. Přišel sem po boku mého otce, aby pomohl založit vesnici." Téměř něžně přejela prstem po čepeli. „Jen se na ni dobře podívej. Uvidíš, že je azurová."
Vytáhl jsem dýku z pouzdra a chvíli ji na světle otáčel, dokud mi do očí neuhodilo několik namodralých záblesků. Když jsem ji zasunul zpátky, Obaa-san už seděla zas ve svém křesle, jakoby by z něj ani nikdy nevstala.
„Je tvoje."
Věnoval jsem jí zmatený pohled. „Ale proč...?"
„Protože to tvá sestra je hlavou klanu. Je prvorozená a Inuzuka. Ale ty," ukázala na mě prstem, jako detektiv, obviňující zločince. „Ty jsi bojovník a vždycky budeš. Shian no Kiba."
Zůstal jsem na ni jen zaraženě civět, s dýkou v ruce. Na chvíli mi připadalo, že Obaa-san Toboe vzplála, tím jasným plamenem jistoty řečníka na atriu. To však trvalo jen krátkou chvíli. Pomalu se opřela a křeslo znova zavrzalo.
„Vzpomínám, že jsi ze své matky prostě vyklouzl. Divila jsem se, že v té díře dokázala sama přežít, natož s tebou pod srdcem. Byls tak malý a jako mrtvý. Třásla jsem s tebou, dýchala jsem k tvým ústům. Vteřiny se zdály být věčnost a tys pro mne začal být věčnost mrtvý. A pak tu byl ten výkřik ve tmě. Byl tak náhlý a strašidelný, že se mi vlasy zježily. Byl to křik bojovníka. Již tehdy jsi bojoval o vlastní život, o své místo na světě a vyhráls."
Netušil jsem, co odpovědět. Na rtech mi seděla jen jedna otázka a čekala, až ji vypustím ven. „Proč jste se se mnou nikdy nesetkala?"
Možná se styděla, protože ode mě odvrátila pohled. „Říká se, že když někdo zemře, někdo nový se zrodí. Ty jsi přišel, Kegawa odešel."

Ten příběh mi matka nikdy nevyprávěla. Dal jsem si ho dohromady sám, z útržků, co mi byla ochotná povědět Hana a s pomocí vlastní fantazie.
Dost ten den pršelo. Tsume často chodívala do lázní, což bylo jediné místo kromě jeskyně, kde mohla trávit svůj čas. V zimě se nad ní někdy slitovali a nabídli jí nocleh, v stísněném kumbálu uklízečky nebo na zemi, v šatnách pro návštěvníky. Ten den tam přišla i se mnou a se mnou v náručí se vracela do jeskyně. Kegawa na ni čekal na prázdné Konožské ulici. Čekal na ni celých těch devět měsíců a teď se přišel rozloučit. Nikdy jsem ho neviděl, ale představuji si jej jako vysokého, se světlými vlasy, rovnými jako má Hana. Jeho postava je spíš štíhlá než robustní, tělo běžce a vyzvědače. Jeho tvář mi uniká, ale věřím, že jeho oči jsou jako Haniny, klidné a upřímné.
Myslím, že když ho Tsume zahlédla, překvapeně se zastavila. Sledovali se navzájem, Kegawa s Hanou pod širokým deštníkem, já a Tsume pod promočenou plachtou. Nevím, co si Kegawa tehdy myslel, ani jak se tvářil. Je jen mojí domněnkou, že mu to bylo líto. Že chápal, jak se pro mě Tsume obětovala. Naposledy si klekl před svoji dceru, objal ji a políbil. Nechal jí svůj deštník, ale ona ho stejně odhodila stranou, když vběhla Tsume do náruče.
Tu chvíli si představit nedokážu. Nezbývá mi, než přemýšlet nad tím, co bylo mé matce přednější. Ani Hana o tom nedokázala mluvit. Tsume nejspíš chvíli objímala svou dceru, pak křičela za svým odcházejícím manželem a při tom musela hlídat, abych jí nevypadl z rukou. Třeba křičela, ať se vrátí. Třeba, ať jí odpustí. Nebo možná, že ji to mrzí...
„Kam odešel?"
Hana si setře uniklou slzu hřbetem dlaně a předstírá, že je plně zaujatá léky, kterými má zaskládaný pracovní stůl. „Asi domů, na západ."
„Viděla jsi ho ještě někdy?"
Jenom zavrtí hlavou a odvrátí se. „Víš, on mámu opravdu miloval. Přestože to byla plánovaná svatba." Pažemi se zapře o desku stolu a několikrát se na nich zhoupne, ze předu do zadu. „Jestli se od ní chtěl skutečně oprostit, musel tu nechat všechno."
Zdá se šokovaná, když si před ní kleknu a čelem se dotýkám podlahy v hluboké úkloně. „Omlouvám se."
„Vždyť to není tvoje vina." S jemným úsměvem mi pomůže vstát. „Všechno špatné přinese ledacos dobrého. Jestli je na tomto nějaká kompenzace, jsi to ty, Kibo."
... asi miluju svou sestru. Její laskavé oči, srdečný stisk ruky a nezlomný charakter.

S Akamaru míříme do Kamenné. Neřekl jsem matce proč, ale myslím, že jí to beztak došlo.
Nejprve jsem se přehraboval ve všech starých záznamech o jejích misích, ale protože nebyly chronologicky řazené a šestnáct let se na nich ukládal prach a bujely plísně, hledání se značně zkomplikovalo. Tsume jsem to opět neřekl, ale i tak se o tom musela dozvědět. Uprostřed noci, dva dny před mým odchodem, přišla za mnou. Probudil jsem se a všiml si jí, jak tiše klečí u mé hlavy. Potom, do nočního ticha, zašeptala ta dvě hledaná slova.
Jméno mého otce je Arata Ranmaoka. Jak je tomu dnes, nevím, ale před mým narozením byl přímo legendární bandita. Podle záznamů o něm, to nebyl žádný hrdina - okrádal bohaté i chudé v prakticky stejném poměru. Dokonce vyhrožoval smrtí i tiskaři, co vyráběl plakáty s jeho podobiznou a odměnou. Prý se mu nelíbilo, že za něj chtějí tak málo. Proto přiznávám, že mě naše setkání od začátku děsí.
Skrytá Kamenná se za poslední roky výrazně rozrostla. Není to nijak prosperující místo, ale protože už dlouho nevedli žádnou válku, podařilo se jim vychovat alespoň další tři generace. Centrum vesnice se rozšiřuje, okraje se roztahují a pohlcují osamělé stavby a malé osady kolem. Jak obyvatel přibývá, staví se nové domy, vysoké a úzké, že dům obaa-san Toboe je oproti nim palác. Vcházím mezi tři z nich, na malý dlážděný dvorek. Tady stopa Araty Ranmaoki končí. Mise na jeho odstranění byla neúspěšná, ale místo toho, aby na ni Listová nasadila další ninji, jednoduše to pronásledování ukončili. Tohle je jeho poslední adresa.
Z mezer v dláždění vyrůstá bujný plevel, mezi malými okny v šedých stěnách jsou natažené prádelní šňůry. Pod nimi postává skupina dívek různého věku. Jedna je úplně nahá. Stojí na dřevěné podložce a namydlenou houbou přejíždí přes obnažené tělo, zatímco na ni ostatní lijí vodu. Když zaregistrují můj příchod, hlasitě se smějí a pokřikují na mě.
Hned u otevřeného průchodu jsou dveře, ke kterým vystoupám po dřevěném schodišti. Akamarua nechávám venku. Je otevřeno. Přivítá mě ponurá místnost, něco jako jídelna a pracovna v jednom. Velký dubový stůl je zaskládaný nádobím na jedné straně a papíry na druhé. Přímo na opačném konci leží otevřená kniha, u ní plnící pero s násadkou. Poslední dvě strany jsou psané tužkou, na dalších někdo obtáhl linky černým inkoustem. První straně vévodí podobizna Araty Ranmaoky i s odměnou, přichycená k papíru pomocí škrobového lepidla.
„Co tady chceš!?" ozve se mi za zády.
Leknutím sebou trhnu a otočím se. Je to právě on, kdo mě tu přistihl. Změnil se, ale některé věci jsou na něm pořád stejné. Stále má ten samý účes, delší černé vlasy, svázané do koňského ohonu. Kromě několika větších prohlubní v obličeji je pořád stejný, jen jeho výraz se lehce změnil. Na staré podobizně má arogantní škleb, teď jen rozzlobeně stahuje obočí.
Hodnou chvíli ze sebe nedokážu vypravit ani slovo, což ho trochu vyvede z míry. Konečně se mi povede vykoktat: „ Omlouvám se, někoho tady hledám..."
Očima přejede ze mě na knihu a zase zpátky. Přiskočí ke stolu a rychle ji vezme. Teprve teď si uvědomím, že má jen jednu ruku. Levý rukáv lněné košile má strčený do kapsy tmavé vesty. Zamává mi knihou pod nosem. „Četl sis to!?"
Zavrtím hlavou.
Spokojeně přikývne. „No jo, hlavně aby to nevzaly ty fúrie!" Přistoupí k velkému křeslu u stěny, zaházeným hromadou špinavého prádla. Nadzvedne ji a schová knihu pod ně. „Kdyby se to těm semetrikám dostalo do rukou, už bych to nikdy nenašel v celku! Je to hotová banda opic," dodá.
Mrknu ke dveřím. Zpoza dřevěné desky se ozývá vzdálený smích. „Vaše dcery?"
„Všech třináct," odpoví, než se posadí do židle za stolem. „Já nikdy nebyl moc velkej myslitel, ale jednu věc ti můžu poradit, hochu - drž se od ženskejch dál, dokud je čas!"
Teprve teď se dostatečně osmělím, abych si sedl vedle něj. Nejsem na misi, i čelenku jsem nechal doma. Nejspíš právě proto nemá Arata Ranmaoka žádný důvod k vyzvídání mé totožnosti. Sedí s rukou v klíně a vypadá spíš jako muž, co se touží někomu vyzpovídat.
„Kouzlo je v tom, nepustit si je blíž, jak do postele," zdůrazňuje s tajemným úsměvem. „Jinak se jednou vzbudíš a máš vedle sebe těhotnou ženskou a celou její rodinu na krku! Vo tom já ti můžu povídat... Dřív jsem si ved docela jinak! Jenže jsem potkal tu mrchu Michiko, která mi furt nechtěla dát. Což o to, její tatík byl tehdá dost vlivnej chlap a taky měl nějaký trable. A páč mý jméno bylo dost známý, hodili jsme řeč a on, že prej potřebuje pár lidí odkrouhnout. Já v tý době neměl vůbec čistej štít, ale on že se nemám starat, že mi to tady v Kamenný zařídí, aby mě nikdo nevotravoval a Michiko bude samo sebou moje. No, neber to! Plácli jsme si, já udělal co chtěl a v tu ránu jsem patřil do rodiny. Jenomže pak jeho drahej synáček prošustroval rodinnej majetek a nebejt mě a nějakejch bokovek, co jsem tu pro kameňáky udělal, bysme všichni skončili na dlažbě!"
Zhluboka se nadechne, hledíc na odřenou desku stolu, pocákanou inkoustovými kaňkami. V šedivém světle je jeho tvář ostrá a jak vzpomíná, v jeho očích se objevuje něco dravčího.
„Jo, dřív to bylo všechno jednoduchý. Zamorduješ pár chlapů, pak deš do hospody, schlastáš se do němoty a s trochou štěstí přefikneš pár holek zadara. Nebo když se ti daří - to je až skoro takovej svátek - můžeš jít do veřejnýho domu a zaplatit si nějakou fakt nóbl!"
Váhavým hlasem se jej pokusím postrčit k důležitému tématu. „A co když nechtějí?"
Ta otázka ho rozesmála. „Každá chce! A když jí to uděláš pořádně, tak je ti za to ještě vděčná!"
Na poučky z něčího sexuálního života už nemám vůbec náladu, navíc mi připadá, že se takhle nikam nedostaneme. Už hodlám změnit téma, ale pak se Arata najednou rozpovídá.
„Pamatuju si, jak na mě poslali ninji až z Konohy. Fakt čest, když tě do tý doby honí jenom pár usmolenejch lovců vodměn. Byla mezi nima jedna kunoichi, žádná kost, ale tělo pěkný, to se musí nechat! Jsem je onehdá trochu podcenil a skončil jsem kvůli tomu na dva dny v nějakým domě. Byli sme tam jenom já a vona. Dokonalý rukojmí. Jsem jim řekl jasně svý podmínky - prachy a volnej odchod, za ni. Jenomže se nějak neměli k odpovědi. Dokážeš si to představit? Dva dny sedíš na zadku a nemůžeš ani voka zamhouřit. Pak mě ta ženská začala štvát, jak na mě furt nenávistně civěla. Kdyby se ti její kámoši hned rozmysleli, taky tam se mnou nemusela dřepět, já za to nemoh..."
A tak ji hned druhý den znásilnil. Když se bránila, trochu ji zmlátil. Už v té době měl s opačným pohlavím zajímavé zkušenosti a to, co mu přinášelo nejvíc uspokojení, byly jejich steny. On přímo vyžadoval, aby s ním každá dosáhla vrcholu. U Tsume se obzvlášť snažil. Neznám podrobnosti jeho života a ani je znát nechci. Je mi jen jasné, že toužil po slávě a věhlasu, ať už jako hrdina nebo jako zločinec. Chtěl jen být za každou cenu nejlepší - ve všem.
Sedím vedle muže, co žije ve vzpomínkách na staré dobré časy, protože teď už na něj zapomněly i jeho vlastní děti. Kdyby neměl vzpomínky, zapsané černým inkoustem do svého deníku, nejspíš by se zbláznil.
„... a nakonec jim ona sama řekla, ať přistoupí na mý podmínky. Díky tomu jsem nakonec zdrhl sem do Kamenný. Jak jen já toho dneska lituju," dodal, s tváří obrácenou ke stropu. „Kdybych šel jinam, možná bych měl úplně jinej život a svůj levej pařát na místě!"
Zkusím si představit jeho alternativní budoucnost a mám dojem, že by se mnoha let nedožil.
Otevřou se dveře a vejde korpulentní dáma s dítětem v náručí, pravděpodobně Michiko. Beru ji jako vhodnou záminku k odchodu, takže se rychle zvedám ze židle. „Už půjdu..."
„Odcházíš?" zeptá se Arata překvapeně. „Počkej, počkej - koho si to tu vlastně hledal, třeba ho znám."
Zavrtím hlavou. „Ne, on už tu není," odpovím, než zmizím za dveřmi.
Akamaru je ihned připravený k odchodu. Kolem se motají asi osmiletá trojčata, holčičky ve stejných krátkých kalhotech a hnědých halenách, co si něj před chvílí udělaly polštář. Pokukují po mně a chichotají se. Jinak je dvorek prázdný, nepočítaje černovlasou dívku, co se při mém příchodu myla. Teď je zahalená do bílého kimona, dlouhé mokré vlasy jí padají na ramena. Hlavu má zvednutou a oči zavřené. Je zhruba stejně stará jako Hana. Má další nevlastní sestra.

Vrátím se domů a pokusím se na druhou polovinu svých genů zapomenout. Pokusím se zapomenout na to, že s Hanou nejsme skuteční sourozenci. Budu chtít vymazat z vlastní hlavy, že jsem rozbil její rodinu, ačkoliv mě to jenom víc ujišťuje, jak mě má ráda.
Přesto se mi to nepodaří. V noci se mi bude zdát, jak mě pronásleduje cizí minulost a já nedokážu utéct. Proto vstanu a lehnu si vedle matky. Uprostřed noci mě bude hladit po vlasech a já se budu moci vrátit do těch úžasně klidných dob, kdy jsem ještě nic nevěděl.
Tsume už znova neusne. Bude cítit hřejivý pocit spokojenosti nade mnou, ale zároveň ji staré rány nepřestaly a nikdy nepřestanou bolet. Tsume je svým způsobem vítěz, ale všechny výhry mají svou cenu, svoji oběť.

Poznámky: 

Přepsaná verze mé povídky Samotáři.

4.9
Průměr: 4.9 (10 hlasů)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".
Obrázek uživatele strigga
Vložil strigga, So, 2012-07-21 23:29 | Ninja už: 4922 dní, Příspěvků: 1637 | Autor je: Konohamarova chůva

Na dohánění restů jsem si vybrala opravdu tu nejvhodnější dobu...
Víš, co je skvělé? Alespoň pro mě? Že u žádné z tvých povídek si nikdy netroufnu dopředu říct, že vím, co čekat. Jsou o různých věcech, napsané různými způsoby. Ale jedno mají společné: vždycky mají příběh, opravdový a (někdy míň někdy víc) promyšlený, a to je to, co tě odlišuje od spousty jiných autorů tady. Nejspíš nejsi moc na pocitovky - a je to dobře, přestože já je mám ráda... pocitovky jsou o okamžicích a nikdy z nich neuděláš opravdu dlouhou a opravdu dobrou věc. Do pocitovky nikdy nenacpeš tolik jako do povídky, kterou sis dopředu připravila, nad kterou jsi přemýšlela, nad kterou jsi strávila určitou dobu, trápila ses s ní, třeba na ni i nadávala, třeba si to naopak celou dobu užívala - ale ať je to jakkoli, stálo to za to. Poslední dobou docházím k tomu, že tuhle schopnost neskutečně obdivuju. A kdybych měla ukázat na někoho na Konoze, komu podle mě psaní zůstane i dál a bude v tom opravdu dobrý, bylo by těch lidí zatraceně málo a já bych mezi nimi nebyla... ale ty jednoznačně.
Tahle povídka je něčím jiná než cokoli, co jsem od tebe zatím četla. I když patří k těm starším. I když je to přepis. Způsob, jakým je napsaná a podaná, je mi blízký, protože je v něm myšlenka i děj v tom správném poměru. Protože má hlavu i patu, protože je zase jednou hodně atmosférická, protože... díky tobě začínám mít ráda Inuzuky.
Protože se mi už všechny postavy z Naruta pokřivily čtením fanfikcí a díky takovým, jako jsi ty, toho nelituju.
Díky ti za to. Nezbývá než dodat, co už říkal Tall - Inuzukovská tvorba ti jde a nás zase neskonale baví, pokračuj v ní Smiling

Pamatuj, tenhle svět není jen pro silný, stvořen byl pro všechny ztracený duše
a počítá se, jestli tě tvá cesta posilní, a ne to, jak rychle jsi ji ušel
~ Radůza

Obrázek uživatele Aideilisa
Vložil Aideilisa, Ne, 2012-06-03 12:00 | Ninja už: 4450 dní, Příspěvků: 628 | Autor je: Prostý občan

Wau fakt zajímavá povídka. Ten začátek co jsem četla mě upoutal, já si říkala tak jaká postava to bude? No pak čtu a čtu a dočtu se, pak furt mě ten příběh baví, napíná... Zajímavé velmi. Četla jsem tvé humorné povídky, ty píšeš užasně. Ale jak se na to tak koukám, tak nepíšeš jenom humor skvěle. Ty bys rovnou mohla vymyslet příběh snad v každém žánru a začít vydávat knížky Laughing out loud. No co k tomu dodat, snad si zas přečtu další s tvých povídek a bude zas žasnout.
Hodnocení: 5* (jiný bych si nemohla dovolit dát, protože ten příběh je fakt zajímavý)

Obrázek uživatele sue-chan
Vložil sue-chan, Pá, 2011-06-03 19:55 | Ninja už: 5152 dní, Příspěvků: 159 | Autor je: Prostý občan

úžasné, perfektné, snáď bezchybné. A teraz nepreháňam. Už dávno som nečítala tak dobrú FF ako je táto. Postavy boli perfektne vykreslené, dej nefalošne, priamo a aj dosť realisticky písaný. Máš úžasný talent na písanie a tvoje poviedky sa čítajú veľmi dobre. Dokážeš čitateľa vtiahnúť do deja tak, že sa od neho nemôže odtrhnúť až kým ho nedočíta.

http://www.mugiwara.cz/

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Ne, 2011-06-05 14:20 | Ninja už: 5618 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Díky Smiling

Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, St, 2010-10-27 04:47 | Ninja už: 5499 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, St, 2010-10-27 09:48 | Ninja už: 5618 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

...
*sedím tu s pokleslou čelistí a vytřeštěnýma očima*
Tohle byl nejlepší (a nejdelší) koment, co jsem kdy četla... a to nejen proto, že tu nebyla žádná kritika! xD (prvenství doposud držely komenty Tallovi)
Ano postavu Kibi jsem si záměrně trochu pozměnila (nejsem znalec ani mangy, ani anime, ale má tu být starší a poněkud umírněnější)
Arata Ranmaoka (to jméno jsem převalovala na jazyku celou noc před napsáním jeho partu Smiling) nemá být postavou, kterou by si měl čtenář oblíbit (i když, spousta lidí si libuje v Hidanovi a Orochimarovi xD). Je to prostě bývalý zločinec, co toužil po slávě a bohatství a nějak mu to nevyšlo - ani jsem nepočítala s tím, že by ho měl nakonec někdo rád xD. Stejně tak i Kegawa - v Kibových očích je to jen nezřetelná silueta jeho minulosti, takže k ní sám nemá co říct.
A že jsem se trefila do té pravé Tsume, to je ta největší pocta - musím si přečíst něco o té himiTsumeovské xD
Díky za chválu Eye-wink

Obrázek uživatele himiTsu
Vložil himiTsu, St, 2010-10-27 14:40 | Ninja už: 5499 dní, Příspěvků: 921 | Autor je: Propadlý student Akademie

Obrázek uživatele Tall
Vložil Tall, Pá, 2010-09-24 16:25 | Ninja už: 5876 dní, Příspěvků: 2469 | Autor je: Tsunadin poskok

My chceme další povídku s Inuzuky od Avárt.

"Naděje je ječmen!"

Na to, abys poznal že svíčková je připálená, jí nemusíš umět vařit.
Po dlouhé době nová FF - Opakování.

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Pá, 2010-09-24 19:38 | Ninja už: 5618 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Ty a kdo ještě? xD
No, pokud mi někdo napíše své dojmy k téhle, možná bude nějaká další následovat Smiling ...Pokud to ovšem neznamená, že mám na kontě nový propadák a mám napsat něco lepšího...

Obrázek uživatele akai
Vložil akai, St, 2010-09-22 21:45 | Ninja už: 5627 dní, Příspěvků: 1219 | Autor je: Asumův zapalovač

Krásná povídka Smiling Opravdu se mi moc, moc líbila. No, dost dlouhá, ale to přece nevadí a já už nevím, co psát Smiling
Jen tak mimochodem, je to o mnoho lepší, než ta první Smiling

you wanetd it; chtěla jsi to… tak si sakra nestěžuj!
Tanabata je svátek přání. A tak se ho pokouší najít; třeba i na dně flašky saké.

„What a world we live in, to see such unique idiots…?”

Obrázek uživatele Avárt
Vložil Avárt, Čt, 2010-09-23 08:01 | Ninja už: 5618 dní, Příspěvků: 785 | Autor je: Asistent pošťáka

Díky, díky Smiling
Že lepší? xD Tak to pevně věřím!