Jednorázovka

„Nechci tě vidět! Jdi pryč!“ zařvala starší žena na mladší a opět za sebou práskla dveřmi od hotelového pokoje. Div, že vydržely tu sílu, jíž použila.

Vracela se domů z dlouhé a náročné C mise. Kromě toho, že byla unavená, byla taky pěkně vyhladovělá. A tak, když procházela kolem Ichiraku, rozhodla se, že zajde dovnitř a dá si ramen. Možná i dva.

Sedla si na krajní stoličku a objednala si klasický miso ramen. Byl opravdu dobrý. Už pomalu dojídala, když v tom se jí za zády ozvalo:
„Zdravím, staříku, Ayame!“
Samozřejmě, že ten hlas hned poznala. Poznala by ho naprosto vždycky a úplně všude.
Začala se červenat.
„Jé, ahoj Hinato! Vrátila ses z mise?“

Slunce sjednotilo planinu v jednu barvu. Nebyl písek. Nebyli muži . Nebyly keře. Nebyla krev. Jen jedna dokonalá rudá. Kolem se ploužili lidé. Lidé? Strhli ze sebe zbytek lidskosti. Stali se nepotřebným. Teď. Nebo kdysi?

Seděl ve svém oblíbené gril restauraci s porcí masa na talíři. Už skoro čtvrt hodiny na něj koukal, aniž by se ho dotkl.
„Mám ti donést další?“ zeptal se číšník. Pak se zarazil a zamyšleně se podrbal na hlavě, až si málem shodil kuchařskou čepici. Založil si ruce v bok a zadíval se na svého nejlepšího hosta.
„Je něco, špatně? Maso je čerstvé, za to ti ručím?“ dělal si starosti, aby náhodou nepřišel o svoji pověst prvotřídní kvality za skvělou cenu.
„Ne, všechno je v pořádku. Jen dnes nemám příliš hlad.“

Zůstala tam, kde ji moře vyvrhlo. Ležela na kamenitém břehu, půl těla měla ještě ve vodě a ramena ji střídavě omýval mořský příliv. Vlasy měla kolem rozprostřené, vypadala, jakoby byla mrtvá. Opak byl ale pravdou, takhle moře rodilo své dcery, jednou za sto let vyvrhlo jednu dívku. Tajemný rituál se odehrával po celá tisíciletí, ale nikdo o něm nikdy neslyšel. Snad pro to, že se dívky utopily dříve, než je někdo našel a vytáhl z vody.

Fakt, že to oni dva byli jedni z hlavních diplomatů a vyslanců vlastních vesnic, opravdu oceňovala a těšila se z něho. Znamenalo to totiž, že ačkoliv jsou od sebe vzdálení tři dny chůze, mají šanci se vidět několikrát do měsíce díky diplomatickým misím. Zajímalo ji, zda už někdo pojal vážné podezření a všiml si jejich zvýšené angažovanosti v tomto ohledu. Zatím měla šanci jen Temari dostat se párkrát do Konohy, ale dnes to bylo poprvé, kdy Shikamaru přicestoval do Suny.

Seděla uprostřed, sama a přece mezi tolika lidmi. Mrtvá těla všude kolem zachovávala pietní mlčení. Ticho narušovalo jenom šumění větru. Měla položené ruce na hrobě, jako by hladila svého manžela, otce svého dítěte a přitom jí ruce chladil studený kámen. Něžně přejížděla prsty po jménu, jako by ho hladila ve vlasech. Pálila vonné tyčinky a snažila se zachytit jeho vůni, navzdory tomu všechno odnášel vítr. Její slzy, bolest, život.

Poznámka autora: pokud je Hinata vaše nejoblíbenější postava z Naruta, pokračujte pouze na vlastní nebezpečí.

„Myslíš, že by tohle ocenil? To, že furt jen fňukáš?“ zeptala se jí Hanabi hned po tom, co rozrazila dveře do jejího pokoje. Hinata si nikdy nemyslela, že je její setra krutá. Dnes, když se na ni Hanabi dívala rozhněvanýma očima, by klidně mohla.
Hinata ležela na zemi, dlouhé vlasy rozprostřené kolem hlavy, ani se nepohnula, Hanabi si mohla říkat, co se jí zachtělo. Hinata byla na její poznámky zvyklá.

Když Temari přijímala misi od Gaary, jejíž náplní byla diplomatická jednání v Konoze, moc dobře se jí vybavila vzpomínka na její poslední den spojený s konožskými ninji. Bylo to po oné záchranné misi v Mlžné vesnici a ty konkrétní momenty, které jí pluly myslí, patřily Shikamarovi a jejich rozloučení. Měla nutkání se ušklíbnout. Pozval ji na rande a ona v podstatě přijala a to, že se zase uvidí, zvlášť když misi přijala dobrovolně, byla v celku jasná zpráva.

Bylo poněkud teplejší dopoledne, než byli obyvatelé mladé vesnice Konohy zvyklí. Bylo to teprve nedávno, co se ustavila tato zatím malá víska. A asi i počasí přálo tomuto dni, jelikož se měla konat významná událost. Spojení dvou mocných klanů v jeden…
Hranice Konohy ještě nebyly pevně dány, ovšem vstup do ní byl rozhodnut jako jedna z prvních věcí. Pro větší bezpečí to byla nutnost. Právě v tomto místě se konalo setkání vůdců klanu.

Políbil ji u Ichiraku. Euforie a stud. Ti všichni okolo!
Zabořila tvář do jeho mikiny.
„Pojďme někam…“ špitla.
„Musíme nás oslavit!“ přerušil ji.

„Sasuke přijel!“ řekl rozzářeně a ona rezignovaně přikývla. Večeři ve dvou mohli odložit… znovu.
(Včera to byla Sakura. Pozítří Inuzukovi a... chápala to! Byl to Naruto...)
„Buďme zítra sami,“ navrhla.
„Nesnáším samotu!“ řekl vesele.
Ne, hůř: nezvládáš ji, neřekla.
(Copak se nepočítám, neřekla.)

Vzduch chladného podzimního rána byl nasycený vůní vlhké půdy a kouře. Syté sluneční světlo zaplnilo ulice, ve kterých se pomalu shromažďovali lidé.
Seděl sám v jejich domě a v rukou držel kus na první pohled obyčejné tkaniny. Při bližším pohledu bylo patrné, že se jedná o šálu.

V Listové je rušno. Lidé si šuškají, že Akatsuki chce zaútočit na vesnici. Proto pátá Hokage povolala všechny Chuuniny, Jouniny a Anbu.
„Jak víte, Akatsuki chce zaútočit na vesnici," začala. „A kvůli tomuhle jsem vás sem zavolala. Akatsuki by se měli schovávat někde poblíž Listové. Chtějí zaútočit jen pro-,"
„Proč na nás útočí!?" křikl blonďatý chlapec v místnosti.
„Protože tě potřebují získat. Jsi poslední žijící Jinchuuriki, Naruto," vysvětlila pátá.
„Hmm... Tak se prostě nechám chytit!" vyhrkl ze sebe.

Muž v nejlepších letech se statnou postavou, řádně zabezpečený, prostě partie k pohledání, kráčel osaměle Konohou. Byl den svatého Valentýna a on zůstal osamělý jako shuriken na cvičišti. Nedostal ani čokoládičku, dokonce ani z lítosti, což nebyla změna oproti létům předchozím. Se svěšenou hlavou procházel vesnicí a neustále narážel na cicmající se dvojice. Raději se uklidil do samoty okolních lesů a zůstal v blaženém tichu, které mu ulevilo od neustálého křiku mučených, už mu z toho začínalo zvonit v uších.

Len tak medzi nami ninjami, ako často máte misiu, od ktorej očakávate, že od základov zmení váš život? Lebo ja na jednej takej práve som. Nie je to síce úplne oficiálna misia, ale však som si aj zobral na tento týždeň dovolenku. Tak čo?

Ve vesnici Yugakure žil jeden malý chlapec. Moc toužil stát se shinobim a skoro se mu to i povedlo. Sice dotáhl svoje snažení až k svojí ochranné čelence, ale tím všechno skončilo. Byl beznadějné nemehlo a k ničemu pořádnému se nehodil. Nakonec mu už nedovolili účastnit se žádných misí a musel být přeřazen na jinou práci. Malý chlapec z toho byl velmi zklamaný. Mnoho nocí proplakal, přesto ho odvedli do malé vesničky k maličkému domečku na jejím okraji. V domečku žil ošklivý dědek, který se staral o rýžové pole nedaleko.

Poznámka autora: Na začátek menší varování: povídka se zabývá zármutkem, který se projevuje v obou hlavních protagonistech celkem násilně. Upozorňuju vás taky na velké množství sprostých slov, v části, která popisuje vztek.

Pamatovala si hlavně co zbylo z jeho očí – vypálené černé krátery v očních důlcích. Pronásledovaly ji od jeho posledního dechu a ona se jich nedokázala zbavit. Co si nepamatuje, jsou poslední slova, která mu řekla. Poslední slova, která řekl on jí. Pokud si vzpomene, nechá si je vytetovat na kůži, pod žebra, kde budou jenom její a nikoho jiného. Pamatuje si jejich poslední večer, kdy spolu pili čaj a byli si bližší než dřív.

Pořád si na ten pocit nemohl zvyknout: bylo ráno, ležel v posteli a jakmile nabral plné vědomí, otevřel oči - a nemusel kontrolovat své okolí a přestože to dělal, věděl, že zbytečně.
Války skončily. Nebezpečí pominulo a jemu ve spánku nic nehrozilo.
Dva nejmocnější klany se spojily: Senju a Uchiha. Dva odvěcí rivalové. Dva věční ničitelé se nyní stali společnými budovateli. Jejich odkaz se ponese na věky věků. Vesnice, kterou založily, byla tak silná, že neexistovalo nic, co by ji mohlo ohrozit.

Bolo letné a horúce ráno. Pára stúpala už aj zo mňa. Sedel som ako kôpka nešťastia v rohu izby, v zdroji jediného tienika v izbe. Tak strašne závidím Sasorimu, ktorý si leží v týchto horúčavách na posteli a ani to nepociťuje.
V izbe prevláda ticho a občas sa ozve provokačný úškrn zo strany môjho spolubývajúceho. Dnes ma to slnko ale tak strašne už od rána vysiľuje, že mu to nemám ani chuť nejako oplatiť. A on to zjavne aj tuší. Pozerá sa na mňa pohľadom typu: Keby že s teba urobím bábku, už by i teplo nebolo, ale ty si nechcel!

[hide=Autorská poznámka]Jak je (možná) z názvu poznat, povídka s určitými nevyhnutelnými odchylkami napodobuje děj známé divadelní hry Edmonda Rostanda Cyrano de Bergerac. Nerada bych si přivlastňovala obsah, který není můj, a proto hned v úvodu upozorňuji na to, že zhruba uprostřed textu se objevuje citace přímo z Vrchlického překladu této hry (zaručeně ji poznáte).