Neznámá

Seděl ve svém oblíbené gril restauraci s porcí masa na talíři. Už skoro čtvrt hodiny na něj koukal, aniž by se ho dotkl.
„Mám ti donést další?“ zeptal se číšník. Pak se zarazil a zamyšleně se podrbal na hlavě, až si málem shodil kuchařskou čepici. Založil si ruce v bok a zadíval se na svého nejlepšího hosta.
„Je něco, špatně? Maso je čerstvé, za to ti ručím?“ dělal si starosti, aby náhodou nepřišel o svoji pověst prvotřídní kvality za skvělou cenu.
„Ne, všechno je v pořádku. Jen dnes nemám příliš hlad.“
„Nejsi nemocný?“ strachoval se. Bylo nemyslitelné, aby Chouji někdy vytrávil.
„Nic mi není,“ zadumaně odpověděl. Pracoval v oboru už dost dlouho, aby poznal kdy host nechce být rušen. Choujimu trvalo ještě dobrou půlhodinu, než dojedl. Zaplatil, další porci si nedal. Strčil si ruce do kapes a vyšel na ulici. Hlavu měl skloněnou, ne snad aby skryl obličej před nepříjemným větrem, který se ten den proháněl vesnicí. Spíš neměl chuť se s někým vybavovat. Snažil se být neviditelný a v klidu se někam vytratit. Minul svoji oblíbenou cukrárnu, nebyl tam skoro týden a ani dnes nehodlal nic měnit. Hned po ukončení války bylo všude tolik práce, že mu nezbýval čas na trudomyslnost, ale nyní se věci začaly vracet do starých kolejí a na něho pomalu padal splín. Navíc Shikamaru byl teď v jednom kole. Našel si na něj čas jen při rychlé večeři a to se k nim navíc připojila Ino a on nechtěl před ní rozebírat takové věci. Ne, že by jí nevěřil nebo ji snad neměl rád, ale někdy byla dost necitlivá. V podmračené náladě se doploužil domů.
„Chouji, jsem ráda, že jdeš včas, chystám speciální večeři. Bude i zákusek,“ zavolala na něho jeho matka, jakmile vešel. Zarazila se, když si všimla jeho ztrápeného výrazu. Zdál se jí divný už několik dní. Začínala si dělat starosti.
„Dobře, mami, jdu ještě k sobě,“ odploužil se z jejího radarového pohledu. Mohla by se vyptávat. Posadil se k oknu a založil si ruce pod bradou. Brzy začalo pršet. Chouji si jen povzdechl, venkovní obraz se mu rozplynul ve změť šedých fleků.

„Táto, s tím klukem něco je,“ řekla paní Akimichi místo pozdravu hned, jak její manžel vešel do dveří.
„Sanagi, co by s ním mělo být. Asi je jen hladový nedělej si starosti. Počkej, po večeři to s ním zase bude rozumná řeč,“ políbil svoji ženu, pak došel ke stolu a posadil se.
„Když už mluvíme o jídle, tak myslím že nastal správný čas, zavolej Choujiho.“
Jenže ani po jídle se mu nálada nezlepšila. Vlastně skoro nic nesnědl a během jídla nepromluvil slovo. Když matka sklidila ze stolu omluvil se a zase odešel. Choza se začal spokojeně usmívat.
„Čemu se směješ, našemu synkovi něco je a tobě je to úplně jedno.“
„Maminko, když nějaký Akimichi přestane jíst, má to jen jeden důvod.“
„A jaký by to mohlo mít asi důvod.“
„Láska. Náš Chouji se zamiloval.“
„Do koho by se asi mohl zamilovat? Myslíš, že je to Ino?“
„Ne, myslím si, že je to někdo úplně jiný. Asi poprosím Shikamaru, ať se za ním zastaví, třeba mu poradí,“ usmíval se dál spokojeně.

Shikamaru měl Choujiho vždycky rád, byli nejlepší přátelé, takže když se dozvěděl, že mu něco leží na srdci, udělal si na něj čas. Sešli se, kde jinde než v restauraci. Očekával, že se ho hned zasype spoustou otázek, ale on jen mlčel.
„Tak, jak to jde?“ začal rozhovor Shikamaru.
„Celkem dobře.“
„Nevypadá to tak.“
„Asi se ti něco zdá,“ mumlal dál.
„Chouji, známe se už dlouho a já vím, že se něco děje. Mně to přeci říct můžeš.“
„No, víš...“ Chouji se zarazil a celý zrudl. Díval se všude možně, jen ne na svého společníka.
„Achjo, to je otrava, přeci to z tebe nebudu muset páčit,“ plácl se do čela Shikamaru.
„Chtěl jsem jen říct, že se jedná o jednu dívku,“ vysypal ze sebe rychle, dřív než ztratí odvahu.
„A co je to za dívku?“ vyzvídal dál Shikamaru.
„Nevím, taková pěkná.“
„Je z Konohy?“
„Ne, všiml jsem si jí během války. Určitě si ji musel vidět taky, nejde ji přehlédnout,“ zapáleně vyhrkl Chouji, „je prostě krásná.“
„Bylo tam spousta lidí, nemůžu si pamatovat všechny. Jak vypadala? Jaké měla vlasy, postavu, oči? Měla nějaké zvláštní znamení?“
„Hmm, vlasy měla krásné a postavu dokonalou. Oči, ty jsem na tu dálku moc neviděl, ale zvláštní znamení měla. Byla dokonalá.“
„Achjo, to nám moc nepomůže. Z jaké byla vesnice?“
„Nejsem si jistý. Viděl jsem ji jen na okamžik, pak hned zmizela. Všude byl zmatek. Myslím, že na sobě měla stejnokroj Oblačné.“
„No, vidíš. Seženu ti záznamy shinobi z Oblačné, které máme. Třeba bude na nějaké fotce.“
„Vážně?!“ Chouji zajásal a nacpal si do pusy pořádný kus masa. Nálada se mu hned zlepšila. Ještě že mu Shikamaru poradil, jinak by ji nejspíš nikdy nenašel.

Chouji seděl u stolu, na kterém měl rozložené fotografie. Byla jich spousta. Nikdy ho nenapadlo, že ve čtvrté válce bojovalo tolik žen z Oblačné.
„Tak co? Je na některé?“ pobízel ho Shikamaru.
„Já nevím. Nejsem si jistý.“
„Přeci jsi říkal, že ji poznáš, až ji uvidíš.“
„Jo, ale je jich tolik.“
„Dobře, nikam nespěchej,“ ubezpečil ho kamarád a začal si dělat svoji práci. Nechal Choujiho procházet podobizny. Uběhla skoro hodina, než konečně vítězoslavně zahalekal.
„Koukej, už jsem ji našel,“ strčil Shikamarovi pod nos fotografii. Ten si ji vzal do ruky a patřičně oddálil od obličeje, aby mohl zaostřit.
„Je docela hezká,“ usoudil.
„Hezká? Je nádherná!“ zase mu ji vytrhl z ruky a prohlédl si ji.
„Otoč ji, z druhé strany je jméno.“
„Karui, tým Samui, druhá divize.“
„Takže jsme ji našli,“ spokojeně se usmál. Vzápětí jeho radost pominula, „přeci, jen tak nemůžu nakráčet do Oblačné a přijít za ní.“
„Proč bys nemohl,“ Shikamaru nechápal, co je na tom špatného.
„A co bych řekl? Ahoj, bojovali jsme spolu ve válce, nechceš jít se mnou na večeři.“
„Zní to trochu divně,“ přiznal se Shikamaru, „nech mě o tom trochu popřemýšlet.“
„Díky, jsi vážně kamarád. Můžu si tu fotku nechat?“

Shikamaru za svůj život řešil nejeden zapeklitý úkol, ale tentokrát mu připadalo, že je to nad jeho síly. Přeci nemůže být tak těžké zosnovat setkání dvou lidí, navíc teď když mezi všemi vládne mír. A jak tomu často bývá, některá řešení se nabídnou sama. Nebo možná tomu tak chce osud. Do jeho kanceláře vešel Hokage.
„Shikamaru, právě přišla zpráva z Oblačné, že zadrželi podezřelou osobu, která u nich způsobila nějaké nepříjemnosti. Údajně uvedl, že je občan Konohy. Mohl by jsi domluvit jeho doprovod k nám. Všechno se musí vyřešit, co nejrychleji a bez konfliktů.
„Ano, Hokage-sama.“
„Díky,“ Kakashi se chystal k odchodu.
„Můžu požádat o konkrétní tým, jako doprovod?“
„Proč ne. Jestli o někom víš.“
„Znám naprosto ideální tým,“ usmál se pro sebe Shikamaru.

Byli v domě Akimichi, nakonec i přes Choujiho počáteční protesty přizvali i Ino. Potřebovali i rady od ženy. Ať se jim to líbilo nebo ne, přes veškeré komandování se nakonec povedlo jejich milovníka vyfiknout. Zasypávala ho neustálými radami a obou jim z toho šla hlava kolem.
„Stejně si myslím, že bys jí měl vzít kytku. To obměkčí každou ženu.“
„Vysvětloval jsem ti to několikrát, Ino. Musí to vypadat jako náhoda, takže tam nemůže nakráčet s kytkou.“
„Dobře, ještě jednou si to projdeme, mají zaplacené jídlo v restauraci, samozřejmě jako diety od vesnice. Ty tam taky náhodou půjdeš a dáš se s ní do řeči. Hotovo. Takže můžeme vyrazit.“
„Počkej, rozmyslel jsem si to.“
„Co tím myslíš? Rozmyslel jsem si to? Víš, kolik mi dalo práce tě obléknout a nacpat do tebe všechny důležité informace?!“ rozčilovala se Ino.
„Chouji, co se děje? Tak dlouho jsme to plánovali.“
„Nemůžu tam jít. Podívej se na mě. Jsem tak tlustý a ona je jako proutek, určitě se mi hned vysměje,“ nešťastně se posadil na postel a schoval obličej do dlaní.
„Nic takového neudělá,“ pobízel ho Shikamaru, „a jestli jo, tak ti za to nestojí.“
„To se ti lehko řekne.“
„Poslouchej mě, Chouji, nevím, co s tím pořád máš. Kdybych tě od začátku nebrala jako bráchu, určitě bych s tebou začala chodit,“ promluvila k němu Ino.
„To myslíš vážně?“ podíval se na ní.
„Určitě, nikoho lepšího bych si ani nemohla přát. A ani žádná jiná. Všechno bude v pohodě. Zvedej se. Musíme jít nebo ti uteče,“ trochu nejistě se postavil na nohy.
„A netvař se tak zmučeně,“ pobídla ho ještě. Všichni tři vyrazili, nejdřív šel Chouji s Ino, která se ujišťovala, že si pamatuje všechno, co mu řekla. Nepamatoval. Shikamaru se pomalu šoural za nimi.
„Děkuji ti, že se o něho tolik staráš,“ řekla mu Sanagi, než vyšel ze dveří.
„Nemáte za co, přeci bych ho nenechal na holičkách.“

Všichni se zastavili před vchodem. Chouji znovu znejistěl, takže ho museli dovnitř spíš strčit. Jeho vstup, tak nebyl vůbec elegantní, spíš se mu náhodou povedlo zastavit pád o pultík uvnitř. Nejistě se rozhlédl. Seděli skoro vzadu a četli v jídelních lístcích. Vlastně kromě nich tu ani nebylo příliš lidí, jen několik párečku, porůznu posazených u stolků. Váhavě vyrazil k jejich stolu. Všimli si ho teprve, když byl až u nich. Kluk, co byl s nimi, na něj vrhl podezřívavý pohled.
„Zdravím, vyšel jsem si na jídlo, ale nechtěl jsem sedět sám, nemohl bych se připojit?“ teď mu Shikamarův plán začal připadat jako nesmyslný a padlý na hlavu.
„To určitě! Vypadáš, že by jsi nám všechno snědl,“ pronesl ten kluk. Chouji okamžitě zrudl, došlo na situaci, které se tolik obával. Ani se nenaštval, chtěl se jen otočit a zmizet.
„Drž zobák, Omoi,“ vykřikla Karui a praštila ho po hlavě. Potom se otočila na Choujiho a usmála se. „Nevšímej si ho, je to pitomec, jen si sedni. Rádi poznáme někoho z jiné vesnice.“
„Co to meleš, Karui? Právě si říkala...“
„Jo, říkala jsem ti, ať držíš zobák,“ a naznačila další úder. Omoi raději ztichl, založil ruce na prsou a hrál si na uraženého. Chouji se nejistě posadil. Karui se na něho pořád usmívala, nemohla říct, že by to byl vyloženě fešák, ale bylo na něm něco milého a hřejivého, co ze sebe vyzařoval do okolí. A jí se to neskutečně líbilo.