Stačí být jen o trochu více ženou

Když Temari přijímala misi od Gaary, jejíž náplní byla diplomatická jednání v Konoze, moc dobře se jí vybavila vzpomínka na její poslední den spojený s konožskými ninji. Bylo to po oné záchranné misi v Mlžné vesnici a ty konkrétní momenty, které jí pluly myslí, patřily Shikamarovi a jejich rozloučení. Měla nutkání se ušklíbnout. Pozval ji na rande a ona v podstatě přijala a to, že se zase uvidí, zvlášť když misi přijala dobrovolně, byla v celku jasná zpráva. Nemohla však na svém obličeji dát najevo jakékoliv znamení toho, nad čím přemýšlí, a tak svůj úsměv potlačila. O žádné dobírání od svého bratra nestála, zvlášť když vůbec netušila, co přesně k Shikamarovi cítí. Měli na sebe štěstí. Vždy, když se jednalo o Listovou nebo její ninji, narazili na sebe. Vytáčelo ji jeho znuděné chování a příšerná lenost, na druhou stranu jí na něm vždy něco nějakým způsobem přitahovalo a ona si byla jistá, že i jeho na ní. Zda to bylo jen o přátelství, ale svým způsobem výjimečném, nebo třeba o obdivu ke schopnosti toho druhého, to mohl ukázat jen čas a více strávených společných chvil. Těch Temari ve své mysli plánovala mnoho, až se občas musela podivit, co se to s ní děje. Vždycky si zakládala na své nepřístupnosti a podléhání citů se jí příčilo, byla to pro ni neprobádaná oblast a občas měla pocit, že má strach.
Čím blíže byla konožským branám, tím více měla nutkání se usmívat, ale vždy se napomenula. Šla na misi, nebyla tam kvůli svým zájmům. Nejdříve musela splnit svůj úkol a soustředit se na něj. Navíc, co když si za ten měsíc našel Shikamaru nějakou jinou dívku, do které se zakoukal? Tohle chování bylo od ní velmi iracionální, mohlo se toho tolik změnit.
Stráže brány o ní věděly. Pustily ji dovnitř a protože v Listové často působila jako velvyslanec Suny, nepotřebovala ani doprovod, aby dorazila do kanceláře Hokageho.
Ačkoliv to byla již dlouhá doba, na Kakashiho za stolem si ještě pořádně nezvykla.
Muž s šedivými vlasy vzhlédl od stohů papírů a pohlédl na Temari.
„Temari, předpokládám, že ty jsi ten diplomatický velvyslanec, kterého mi Gaara poslal. Ani bych nečekal nikoho jiného, popravdě řečeno,” řekl a zdálo se, že se pod svojí maskou pousmál.
„Ano, Hokage-sama,” přikývla, „jsem tu přesně kvůli této misi.”
„Dobrá tedy, mám naplánováno, že s jednáním začneme zítra. Chtěl bych zefektivnit spolupráci ninjů z obou našich vesnic, už jen kvůli těm loupežným bandám na severu našich společných hranic, ale to ti Gaara, předpokládám, vše řekl, že?”
„Dostala jsem kompletní zprávu o tom, co mě čeká, a slyšela i jeho názory a návrhy. Sama jsem o tom cestou přemýšlela, je to důležité téma,” přitakala Temari vážným tónem. To byl její vyjednávací oficiální hlas. Působila tvrdě a seriózně, a možná proto si ji Gaara tak oblíbil jako svého zástupce, když sám nemohl dorazit. Nikdo neměl pochyb, že si svou důležitou pozici ve správě Suny zaslouží a že to jistě není jen díky rodinným vztahům.
Kakashi souhlasně a spokojeně přikývl.
„Dneska si proto prosím odpočiň. Budeš mít něco proti, pokud ti zařídím stejný doprovod, jaký máš téměř vždy?”
Tím stejným doprovodem Kakashi jistě myslel Shikamara, blesklo ji v myšlenkách. Nikdo jiný to být nemohl a on se navíc stejně jako ona angažuje v diplomatických jednáních pro svou vesnici, nepřekvapilo by ji proto, kdyby pracoval i na této záležitosti. Tak ho nakonec ani zase nebude muset hledat, pousmála se trošku.
„Určitě ne, budu ráda za známou tvář,” odpověděla.
„To je dobře, protože jsem to již v podstatě udělal. Měl by tu být každou chvíli.”
Jejich rozhovor se pak postupně stočil na téma jejich zítřejší debaty. Diskutovali o tom, dokud je nepřerušilo zaklepání na dveře. Otevřely se a v nich stál Shikamaru. Na svém vzhledu nic nezměnil, vlasy nosil stále v culíku, na obličeji měl otrávený výraz a ruce mu ležérně spočívaly v kapsách.
„Hoi, Temari,” ušklíbl se a v jeho lehkém úsměvu se mísil výraz předpokládající potíže. Doufal, že tenhle týden stráví klidně, někde na své louce, kde by pozoroval mraky, a příchod Temari mu docela jistě zhatil plány.
„Shikamaru,” ušklíbla se podobným způsobem jako on a přikývla mu na pozdrav.
Společně vyšli ven na rušnou konožskou ulici.
„Abych byl upřímný, zkazila jsi mi plány,” byla jedna z první vět, kterou Shikamaru směrem k Temari pronesl. Snažil se tvářit otráveně a sledoval oblohu, namísto aby se na ni podíval.
Temari zacukalo v koutku oka. „Baka!” vyprskla podrážděně a rychlým švihem mu udělila pohlavek. „Takhle se vítají přátelé po dlouhé době?!”
„Hej, klídek, nemusíš mě hned mlátit!” přikrčil se a zvedl ruce v obranu před možnými dalšími ranami. „Koukám, když jsi tak zuřivá, že budeš mít hlad. Vezmu tě radši někam na jídlo, šmarjá,” zabručel a váhavě spustil ruce zase podél děla.
To Temari rozesmálo. Teď byla se škádlením řada na ní. „Mám to brát jako pokus o pozvání na rande?”
„C-Co?” cukl s sebou Shikamaru. „N-Ne, to ne. Vždyť už je čas večeře, je to tak přece logické, ne?” vysvětloval rychle. Temarin smích ho vytáčel. „Otravná ženská…” zamumlal a odvrátil tvář, protože měl pocit, že mu červenají tváře. Nesnášel tu její přímočarost, už jen proto, že toho ráda využívala, aby ho dostala do rozpaků.
„Přestaň, nebo tě tu nechám samotnou.”
„Ale notak, snad vydržíš pár hloupých řečí,” zašklebila se, ale její smích postupně utichl. „Tak kam že to jdeme?”
Shikamaru nepotřeboval, aby si ho kdokoliv z jeho přátel dobíral, což by se jistě stalo, kdyby je někdo takhle uviděl. Už zase. Všem začalo být totiž podezřelé, jak často je spolu vidí, a Shikamaru to pak měl na talíři každou chvíli. Musel proto dlouho přemýšlet, která místa nebyla u jeho přátel tak oblíbená.
„Máš ráda polévku Kenchin, viď?” zeptal se, aby se ujistil.
Temari na něj překvapeně pohlédla. „Ty si to pamatuješ?”
„Nic těžkého na zapamatování,” namítl, ale do očí se jí nepodíval. Raději stočil řeč na jiné téma. Dovedl ji do jedné restaurace, kde se usadili. Jejich hovor se nikdy neobešel bez vzájemného provokování, ale mezi těmi jednotlivými provokacemi se dokázali bavit na úrovni, dokonce si i velmi rozuměli. Temari byla jedna z mála, se kterou se mohl vést dlouhé diskuze, při kterých kolikrát přechytračila i ona jeho. To se Shikamarovi příliš často nestávalo.
„Jenomže ve chvíli, kdy upřednostňuješ jen svůj jeden vlastní živel, vytváříš si tím slabinu. A čím silnější jsi v tom jednom živlu, tím zranitelnějším tě tvoje slabina činí. Proto se na akademiích učí všestrannosti, nemůžeš se hned od začátku specializovat,” namítala Temari.
Shikamarův obličej se stáhl v otrávenou grimasu, když se mu vybavily vzpomínky z dětství. „Já si pamatuju, jak jsem se ve škole hrozně nudil a chtěl jsem se zabývat jen některými věcmi. Doteď jsem třeba nikdy nepotřeboval vytvořit genjutsu. Je dobré vědět, jak funguje, znát jeho principy a chápat ho, ale proč se učit jednotlivé jutsu, o kterých vím, že je nikdy nebudu chtít použít, protože se mi do mého stylu boje prostě nehodí? Když vím, že ho budu potřebovat, vytvořím si přece předem vhodný tým. A jestli jsem sám, jedná se buď o snadnou misi, nebo jsem v háji a snažím se utéct do bezpečí, k čemuž nebudu používat své nejslabší techniky. Navíc já vždycky věděl, jakým směrem se můj styl boje bude ubírat.”
Temari se pousmála. „A možná v tom je ten problém, Shikamaru. Nakonec i ta tvoje inteligence je ti občas slabinou, jak koukám. Jde totiž o to, že ne všichni jsou tak chytří jako ty a na škole ještě prostě neví, co chtějí dělat. Sotva se rozhodli, že chtějí být ninjové.”
Tenhle pohled na věc Shikamara zarazil. Jeho vzpomínky na dětství již byly slabší a zachovaly se mu jen ty nejsilnější pocity, a tak si sice dobře vzpomínal na to, že on znal své silné stránky, ale obraz jeho tápajících spolužáků se mu z hlavy vytratil. Zamračil se nad svou a podle něho hrubou chybou a chvíli nechal svou mysl problém analyzovat, aby se z ní poučil.
Temari ho nechala přemýšlet, ale pohled se jí zatoulal z okna ven, kde už panovala tma. „Páni, to už je tak pozdě? Možná bychom měli zaplatit a jít.”
„Hm?” zamručel překvapeně Shikamaru a také se podíval z okna. „Heh, jo, je už pěkně pozdě. Půjdu zaplatit,” řek a vstal.
„Pěkně pozdě? Touhle dobou už dávno spíš, chceš říct, jo?” neodpustila si malé popíchnutí. Shikamaru se jen zašklebil a pokračoval ve svém záměru dál. „Počkej, nechceš to platit i za mě, že ne?” zarazila ho Temari, když viděla, že po ní nechce peníze.
„Ale notak, jsi přece velvyslanec Suny v Konoze, nemůžu tak důležitou osobu nechat si za sebe platit večeři,” řekl. Temari byla jeho náhlou laskavostí zaskočená. „Čím spokojenější tu budeš, tím spíš přijmeš naše podmínky bez toho tvýho neustálýho remcání,” dodal nakonec a Temari už zase chytla pevnou půdu pod nohama. Ne, bylo to součástí jeho popichování, žádná podivná změna v jeho chování se nekoná a všechno bylo v pořádku.
„Dobře, tak až někdy ty přijdeš do Suny, taky tě pozvu a zneužiju stejným způsobem,” opáčila mu pobaveně.
Před restaurací se ale každý chtěl rozejít jiným směrem.
„Kam jdeš?” zeptal se jí překvapeně Shikamaru.
„Ten hotel, kam vždy chodím, je přece tamtím směrem,” odpověděla a zatvářila se nechápavě.
Shikamaru zakroutil hlavou. „Přece nebudeš spát v hotelu.”
„A kde jinde?”
„No… Máma má poslední dobou ráda, když se v našem domě něco děje. Víš co, od doby, co umřel táta…” řekl a rukou si nervózně škrábal vzadu na krku. „Kdyby zjistila, že tu jsi a že tě mám na starost, dostal bych seřváno za to, že spíš v hotelu. A to mi věř, nechci to zažít, je to opruz. Proto tě domů radši odtáhnu i třeba v bezvědomí, pokud odmítneš.”
„Eh, tak to asi nemám příliš na výběr,” řekla a na rtech se jí objevil nejistý úsměv. „Váš dům bude jistě pohodlnější než hotel, ale… Kde že tam budu spát?”
„Oi, neměj strach, máme přece pokoj pro hosty,” zasmál se. Měl pocit, že teď doopravdy na jejím jinak tvrdém obličeji viděl rozpaky a ten pocit si užíval.
„Protože s tím tvým chrápáním u ucha bych se moc nevyspala,” řekla s úšklebkem a její nepropustná maska byla zpět.
„Já nechrápu,” ozval se dotčeně. Temari na něj pak měla ještě pár uštěpačných poznámek o jeho chrápání, ale alespoň se už vydali na cestu. Ulice se začaly vylidňovat a teplota značně klesla.
Shikamarovy myšlenky se bezděčně držely toho, co před chvílí viděl. Vždycky si uvědomoval, že si Temari zachovává svou seriózní a drsnou tvář po většinu času a jen málokdy otevírá cestu svým pocitům. Teď ho ale napadalo, že už se znají dost dlouhou dobu na to, aby ty své pocity dávala najevo zase o trochu víc. Věděl, že není dobré být pořád takhle uzavřený, a představa, že by měl tu možnost vidět onu citlivou stránku Temari, ho fascinovala a nepouštěla. Chtěl, aby se mu otevřela, protože on se chtěl otevřít jí. Poslední dobou často o svých citech přemýšlel. Válka skončila a svět zase vypadal na nějakou dobu klidný, všichni dospěli a byl čas na to začít se zase soustředit na svůj osobní život. A on jako každý chtěl mít okolo sebe někoho opravdu blízkého, i když z toho vyplývají i jeho povinnosti, které někdy mohou být otrava. Měl sice Choujiho a Ino, ale na Temari mu také záleželo.
„Ty, Temari…” začal váhavě. Ruce měl v kapsách a sledoval zem pod nohama. „Už jsi někdy… Už jsi někdy před někým shodila tu svou nepřístupnou masku?”
„C-Cože?” zakoktala se a v jejím hlase byl znát lehký úlek. „O čem to mluvíš?”
Pro Shikamara byly tyhle věci také něčím, kde se necítil být úplně jistý, ale pomyšlení na to, že je na tom Temari pravděpodobně ještě hůř, mu dodávalo sílu, aby tentokrát byl ten sebevědomější on a posunul je nějakým směrem.
„Vždycky se tváříš tak tvrdě a nepřípustně.”
Shikamaru by byl dodal, že si na tom určitě zakládá a líbí se jí tak působit, ale usoudil, že čím více do ní bude rýpat, tím spíše se vyleká a uzavře se mu úplně.
„Chtěl- Chtěl bych, aby ses aspoň přede mnou nemusela tak přetvařovat,” dodal nakonec a podíval se na ní. Její tyrkysové oči nyní trochu poplašeně kmitaly mezi ním a zemí od nohama.
„Ale…” nevěděla, co říct. „Já se přece nepřetvařuju.”
„Rozhodně se nikomu neotvíráš,” usmál se nad její odpovědí.
„Pff,” odfrkla si. „A proč bych měla?”
„Je fajn mít někoho, komu můžeš věřit.”
„Mám přece své bratry,” odpověděla mu.
„Takže mně věřit nechceš? A nechceš, abych já věřil tobě?” zeptal se jí zpříma a nyní opravdu sledoval její reakci.
Temari to zarazilo a dlouho nevěděla, co říct. Ne, takhle to rozhodně nebylo. Chtěla mu věřit a chtěla se mu otevřít, ale tvrdá výchova a prostředí, ve kterém vyrostla, v ní silně zakořenily potřebu chránit se před lidmi a skrývat své pocity. Bylo těžké si vůbec uvědomit, že jí to v podstatě ubližuje a že chce něco jiného, natož se pevně rozhodnout o tom, že to konečně změní. Ale Shikamaru ji před to teď postavil a ona tomu musela čelit.
„Jsme ninjové, myslím, že je to v popisu naší práce. Nepřežili bychom bez toho,” řekla nakonec.
„Nepopírám, že je to užitečná vlastnost, ale měli bychom to umět vypínat. V boji nás to sice zachrání, ale v osobním životě zabije.”
Temari si jeho slova nechala projít hlavou. Však měl pravdu. V osobním životě to bez otevřenosti k lidem nejde. Ale není být ninjou osobní poslání? Ninjou je přece člověk neustále, nezačíná a nekončí to misí.
„Tak co, chceš mi věřit?” zeptal se jí znova.
Temari se na obličeji objevil plachý výraz a uhnula pohledem stranou. „Ale jo, chci,” odpověděla.
Shikamaru se usmál. „Čím více vidím, kolik mých známých ztratilo své blízké, tím více si uvědomuji a vážím, kdo všechno mi zůstal,” řekl a zastavil se. Chytl ji za ruku, aby si ji k sobě přitáhl a objal ji. „Měl jsem o tebe strach.”
Stiskl ji pevněji, aby měla jistotu, že to myslí vážně. Temari mu objetí váhavě opětovala.
„Taky jsem o tebe měla strach,” zamumlala tiše. Shikamaru cítil, jak se postupně uvolňovala a tiskla se k němu víc. Bylo to snad poprvé, co od ní slyšel taková slova.
Popravdě by mu nevadilo tam takhle stát ještě dlouho. Temariiny vlasy ho příjemně šimraly na krku a při každém nádechu cítil její vůni. Byla jiná, než na jaké byl zvyklý. Připisoval to jejímu původu ze Suny, protože mu ta vůně připomínala svěží vítr a poušť. Jenomže noc byla neúprosná a zima se stále zvětšovala. Navrhl proto, že půjdou dál, domů do tepla, ale její ruku nepustil. Propletl si s ní prsty a držel se blízko ní tak, aby cítil její teplo. Temari ho nechala. I když se tak netvářila, uvnitř jásala radostí. Ona by s tím nejspíš měla problém, a to i když po tom ve skrytu duše toužila. Z její dlaně teď vycházelo příjemné brnění, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. A když se tak viděla, jak na Shikamara reaguje, přestala pochybovat, že je mezi nimi něco víc než jen přátelství.
Za malou chvíli už stáli před domem a Shikamaru otevřel dveře.
„Mami?” zavolal do tichého domu, ale nazpět se nikdo neozval. „Už bude spát,” usoudil. Pak Temari odvedl do pokoje pro hosty, kde jí připravil postel. Bylo už skutečně pozdě, proto plánovali jít rovnou spát.
„Dobrou noc,” řekla mu Temari, když byl na odchodu.
„Dobrou noc,” odpověděl jí a tentokrát si ji přitáhnul za pas, aby jí dal letmou pusu do vlasů. Pak si zase ležérně strčil ruce do kapes a odešel, aniž by viděl Temariin potěšený úsměv.
Temari zhasla, padla na postel a chvíli jen tak s úsměvem rozjímala. Z okna jí do pokoje prosvítal zářivý měsíc. Cítila se skvěle a nabitá energii, spát se jí najednou vůbec nechtělo. Ono na tom otevření se někomu přece jenom něco asi bude, a jestli jí to vyvolávalo takové příjemné pocity, tak to hodlala podstoupit. Myšlenky se jí točily okolo Shikamara a nedovolovaly jí usnout. Určitě uběhla nějaká ta hodina a ona byla stále vzhůru. Nakonec se rozhodla vstát a přejít k oknu. Dívala se tam na onen zářící měsíc a na krajinu osvětlenou stříbrným světlem. Nechala si jím odnášet myšlenky z hlavy pryč, když ji vyrušila procházející postava. Poznala v ní Shikamara, jak kráčí směrem ven z Konohy do lesa. Předpokládala, že to byl les klanu Nara, kde žili ti jejich jeleni. Nechápala, co tam teď tak pozdě šel dělat, a tak otevřela okno, jestli něco neuslyší. Noc však byla tichá a do pokoje jí tak vnikl jen svěží vánek. Za nějakou chvíli ale zaslechla vzdálené rány. Pokusila se rozpoznat, od čeho to může pocházet, ale nic ji nenapadalo. Jisté však bylo, že to šlo ze směru, kterým odešel Shikamaru.
Vyskočila proto z okna ven a vydala se tím samým směrem. Taky by se totiž mohl dostat do nebezpečí. Čím více se dostávala hlouběji do lesa, tím více zvuky sílily. Nakonec kus před sebou spatřila Shikamara, jak buší a kope do stromu. Zastavila se a přemýšlela, jestli se má ozvat, protože vypadal rozrušeně. Nejspíše si tím vybíjel nějaký vztek nebo frustraci a jí si dosud ani nevšiml.
„Shikamaru, co to tu děláš?” oslovila ho nakonec.
Ten s sebou trhl a prudce se za ní otočil. Vypadal poplašeně. „Temari, tady bys neměla být. Spíš co ty tady děláš?”
„Nemohla jsem usnout a zaslechla tyhle divné zvuky, tak jsem se šla podívat, co to je,” vysvětlila mu a pokrčila rameny. „Nenapadlo mě, že to budeš ty. Co se děje?”
„Eh, to nic…” trhl hlavou a ruce si strčil do kapes. „Taky jsem nemohl usnout.” Jenomže jeho výraz v obličeji byl stažený silnými emocemi a Temari si toho všimla.
„A proto sis šel jen tak zacvičit, uprostřed noci? Dnes večer jsi mluvil o nějaké otevřenosti, pokud se nemýlím,” zašklebila se, ale snažila se pořád působit vlídně, protože cítila, že to on potřebuje.
Shikamaru stáhl obočí a najednou se posadil na zem. Dlaněmi si začal mnout obličej. Temari si šla sednout vedle něj a trpělivě čekala, až něco řekne.
„Jen tak mě tu nechal a to mě toho měl ještě tolik naučit,” vypadlo z něj nakonec tiše a rukama si podpíral hlavu na čele, takže mu Temari příliš do obličeje neviděla. Ihned pochopila, že mluví o svém otci.
„Já vím, zemřel v boji, je to hrdina. Tohle je součástí života ninjů, splnil svůj úkol. Ale byl taky otec a manžel a já se od něj nestihl skoro nic naučit. Vždycky věděl, co mi říct, když jsem nad něčí tápal, vždycky měl nějakou radu. Co teď bez něj budu dělat, hm?”
Tahle slova Temari překvapila. Ještě nikdy neslyšela Shikamara mluvit tak bezradně jako teď.
„Co to povídáš? Jsi to vždy ty, kdo nám ve všem radí a ví co dělat. Jestli máš pocit, že nemáš dostatek znalostí, tak to bychom ho měli mít úplně všichni a ještě mnohem silnější.”
„Jenomže jsem těch znalostí taky mohl mít mnohem víc,” opáčil zprudka a podíval se na ni. V jeho očích byl vztek, ale spíše na sebe. „A byl bych tak mnohem užitečnější. Kdybych ho víc poslouchal, kdybych netrávil tolik času - já nevím - ležením na louce a pozorováním mraků, mohl jsem se od něj učit jeho moudrost, a teď už nemůžu!”
„A dost, to tedy ne,” zamračila se Temari a nasadila svůj drsný tón. „To tvé pozorování mraků, ta tvoje lennost, to jsi prostě ty a nikdo po tobě nemůže chtít nic jiného. Nemůžeš si vyčítat, že jsi s ním strávil málo času, to by sis pak mohl vyčítat kdejakou blbost. Tvůj otec se taky všechno nenaučil od druhých, na spoustu věcí musel přijít sám, a ty na ně přijdeš taky, o tom nepochybuji. Shikamaru, vždyť ti ani není dvacet let, nemůžeš mít všechnu moudrost světa. Jsi na sebe moc přísný.”
„Každý máme nějakou svou funkci v celém tomhle systému,” řekl. „Každý přispíváme tím, co nám nejvíc jde, v mém případě je to strategie a plánování. Očekává se ode mě, že nahradím mého otce, ale copak můžu, když mu nesahám ani po kotníky?”
„Shikamaru, tvůj otec byl zkušený shinobi, nikdo nemůže předpokládat, že ho plně nahradíš. Jsi nejchytřejší člověk, kterého znám, a jestli ho má někdo nahradit, tak jsi to jedině ty. Prostě se jenom uč dál tak, jako jsi to dělal do teď, a ono to postupně přijde,” odpověděla mu. Stále používala tón, který odmítal jakékoliv namítání.
Shikamaru si zase opřel hlavu o dlaně a mlčky takhle chvíli seděl. Temari tušila, že se v něm spolu se vztekem mísí i smutek a napadlo ji, že by ho měla nějak utěšit. Teoreticky by ho mohla vzít kolem ramen a přitáhnout si ho k sobě, to by na to ale musela mít odvahu. V duchu se napomenula. Proč to pro ní bylo tak těžké? Neudělat to by od ní bylo sobecké. Raději tedy vyhnala všechny myšlenky z hlavy a prostě natáhla ruku směrem k němu. Objala ho kolem ramen a posunula se k němu blíž. Shikamaru k ní krátce vzhlédl a pak si opřel o její rameno hlavu.
„Takhle to stačí, Shikamaru” řekla. „To, jaké máš dovednosti. Stačí to. Teď být lepší nemusíš. Už nad tím nepřemýšlej.”
Jen vzdechl a víc se k ní přitiskl. Pak tiše zamumlal: „Děkuju.”
Teplo, které vycházelo z jeho těla, bylo Temari příjemné, a tak i když jí studila zem pod ní, nechtěla se zvednout. Uvažovala teď nad svými pocity a pokoušela se v nich vyznat. Musela se donutit být k sobě upřímná a uznat, že tyhle pocity jí byly víc než příjemné a chtěla je zažívat mnohem víc. To však znamenalo dávat najevo, že ho má ráda, a naučit se dělat takové věci jako například obejmout někoho. Teď jen doufala, že mu nějak pomohla a třeba ho nerozrušila ještě víc. Od jejího ramene však vyšlo slabé zachrápání, a když jí došlo, o co je, popuzeně sebou cukla.
„Baka! To si děláš srandu?!” křikla.
Shikamaru sebou trhl a zprudka se posadil. „Co se stalo?”
„Tak já tu přemýšlím nad tím, jak tě uklidnit a jestli jsi v pořádku, a ty si klidně usneš!” vyjela na něj a praštila ho po hlavě. Sotva se skrčil a zvedl ruce v obranu.
„Nebuď tak agresivní,” řekl a opatrně se narovnal. „Měla bys to brát jako kompliment, že jsem na tobě usnul. Znamená to, že jsi mimořádně pohodlná.” Na rtech se mu objevil šibalský úsměv a podvědomě byl připravený na další ránu.
„Pohodlná, jo?” zopakovala a ruka jí skutečně zacukala.
„No ano, od toho přece ženy jsou, aby pomohly muži se uklidnit. A opřít se o někoho je skvělý způsob, jak se zklidnit.”
Temari se zamračila. Přesně tohle nesnášela. Skoro celý život se snažila dokázat otci, že se vyrovná svým dvěma bratrům a že to, že je dívka, nic nezmění na jejích schopnostech. Proto jí tohle přisuzování rolí krajně vadilo.
„Aha a od čeho jsou pak muži, hm?” skoro na něj vyprskla a založila si ruce na prsou.
„Když slíbíš, že se necháš, tak ti to ukážu,” ušklíbl se a pomalu vstal.
Temari mu na to nic neodpověděla a dál zamračeně, i když teď už trochu i zvědavě, hleděla.
Shikamaru se k ní sehnul, jednu ruku jí vsunul pod kolena a druhou dal za záda. Pak ji celou překvapenou zvedl do náruče.
„Co to vyvádíš?” polekaně vyhrkla a rychle se ho chytla kolem krku, aby získala stabilitu.
„Táta říkal, že muži jsou zase od toho, aby nosili ženy na rukou,” odpověděl. „Předpokládám, že to myslel obrazně, ale ničemu neuškodí, když to člověk občas udělá doslovně,” pokrčil rameny s úšklebkem na rtech a rozešel se směrem pryč z lesa. „Řekl bych, že to znamená, že se prostě o ženy máme starat, dělat za ně těžkou fyzickou práci a hýčkat je, nebo ne?”
„Neblbni, pusť mě, vždyť já umím chodit,” namítala Temari pořád trochu překvapená z toho, co se děje. Nevěděla, jak na to reagovat.
Shikamaru zakroutil hlavou. „Nepustím. Jsi žena, víš to? Občas mám pocit, že na to zapomínáš. Nech se, abych se o tebe postaral.”
Trochu se na něj zamračila, ale nad jeho slovy se zamyslela. Beztak to bylo příjemné, když jí takhle držel. Šimralo jí z toho v břiše, ale stejně měla nutkání to odmítat. Zase měl pravdu, a proto ho poslechla a v jeho držení se uvolnila.
„Bylo by taky hezké, kdybys trochu šetřila s těmi ranami,” řekl trochu ublíženě.
„Nemůžeš se divit, že tě mlátím, když říkáš takové věci,” odsekla mu neústupným hlasem.
„Jen tě škádlím, asi mě baví tě rozčilovat,” zasmál se, ale vzápětí ucítil ránu na temeni hlavy.
„V tom případě s těmi ranami zůstaneme tam, kde jsme,” zašklebila se na něj.
„Jako žena bys kolem sebe měla šířit lásku, kterou muž potřebuje cítit, když pro tebe něco udělá, a ne rány,” zašklebil se na ní na oplátku.
„Hele ty chytrej a co dalšího máš pro muže, ať je to zase vyrovnané?”
„No…” zamyslel se. „Je to sice docela otrava,” protočil oči a pokrčil rameny, „ale jedna věc by tu byla,” řekl a zastavil se. Stáli už na kraji lesa a před nimi se rozprostíral jejich dům. Zářící měsíc se blížil k horizontu, byla už pokročilá noc, ale i tak celé okolí zahlcoval stříbrným svitem. Shikamaru ho nejdřív chvíli nehnutě pozoroval a pak se usmál. Zvedl Temari na rukou výš a sám se pokrčil, aby se dostali přibližně na stejnou úroveň. Netušil, kde se v něm bere ta odvaha, ale ve vteřině odstranil tu vzdálenost mezi nimi a políbil ji.
Temari se rozbušilo srdce jako nikdy předtím, ale polibek mu ihned opětovala. Ruce okolo jeho krku stáhla, aby se k němu dostala blíž, a pak už přestal existovat čas.
„Vždy ji políbí jako první,” zamumlal tiše, když se od sebe odtrhli. Trochu se narovnal a zadíval se do těch jejích modrozelených očí. Věděl, že by se do nich mohl koukat klidně celé dny, stejně jako na jeho mraky. Nechal se v nich utápět a užíval si tu něhu, která se v nich nyní nově objevila.
„Jo,” vydechla, „tak to je celkem fér.”