Zas jeden věčný příběh…

Bylo poněkud teplejší dopoledne, než byli obyvatelé mladé vesnice Konohy zvyklí. Bylo to teprve nedávno, co se ustavila tato zatím malá víska. A asi i počasí přálo tomuto dni, jelikož se měla konat významná událost. Spojení dvou mocných klanů v jeden…
Hranice Konohy ještě nebyly pevně dány, ovšem vstup do ní byl rozhodnut jako jedna z prvních věcí. Pro větší bezpečí to byla nutnost. Právě v tomto místě se konalo setkání vůdců klanu.
Také se na přivítané objevili stávající obyvatelé. Prokázali tím úctu a svůj zájem. Jen Uchihové se nehodlali účastnit, pro ně to byla další známka posilování moci klanu Senjuu. Obzvláště Madara pěnil vzteky…

„Je mi velkou ctí vás zde přivítat,“ poklonil se Hashirama v bílém kimonu, které nosil neustále. Své dlouhé vlasy nechal volně splývat. Teď toho litoval. Slunce mu připomínalo, jak miluje tmavé barvy. Nenápadně se ošil. Tobirama stojíc vedle svého bratra, si byl toho vědom a snažil se potlačit smích.
„Mně je také ctí,“ druhá poklona od Uzumakiho Edoki svědčila o opravdové úctě k tomuto muži, jenž se pomalu stával legendou.
„Kdepak je vaše choť a zbytek domu?“ zeptal se Hashirama opatrně, nechtěl narušit křehkou dohodu mezi nimi.
„Připojí se k nám za dvě hodiny, v našem klanu máme několik tradic, které dodržujeme. Jako například tuto, otec má výsadní právo poznat manžela svých dcer a sjednat podmínky manželství.“
„To je pochopitelné, mohu vám zatím nabídnout lázeň a pro vaše muže občerstvení? Musíte být po té cestě unaven.“

„Ale mami, mě se vážně chce,“ pronesla herecky mladá žena.
„Poprvé a naposledy, nesmíme se zpozdit, zítra máš svatbu. Tvůj otec by ti to zakázal,“ sekýrovala starší žena mladší.
„Nikomu to nepovím a vždyť jsme už skoro tam. Už vidím i vstup,“ žadonila dále, sepjala ruce a udělala na matku psí oči. Zabíralo to vždycky.
„Na tvoji odpovědnost, Mito! Pět minut pauza!“ zavelela Akagi.
Mito na nic nečekala a rychle odběhla vykonat potřebu, ale nebyl to její záměr. Ten měla úplně jiný. Bude za to pykat. Otec bude zuřit, matka zoufalá. Nemohla jinak, její instinkt jí velel takto a ne jinak. Ještě před setkáním musí vidět svého nastávajícího. Chtěla si potvrdit, zdali zkazky o něm jsou pravdivé.
Vydala se proto rychlým během na okraj Konohy. Díky účasti ve válce se naučila pár trikům, které jí teď pomohou. Věděla od otce, kde budou. V otevřeném horkém prameni nacházející se padesát metrů od Konohy.
Neskutečně rychle odstranila tu dálku, stromy vyrostlé díky Hashiramovi jí teď pomohly. Nastala ta těžší část. Najít ty prameny. Neměla času nazbyt. Dala se směrem, co jí napovídalo srdce. Jakoby šla za osudem táhnoucí jít dál a dál.
Hledala za každým keřem, či větším uskupení dřevin, ovšem v dálce uslyšela hlasy. Jeden byl otcův!
Byla teď nesmírně opatrná, ani větvička se nepohnula, byť lístek nezašustil. Měla dar splynout s přírodou. Našlapovala jako myška.
Myšlenky jí zatím vytvářely obraz muže, co se stane jejím manželem. Představovala si ho různě. Malého s černými vlasy, hnědými kukadly, malými rty. Vysokého s hnědými vlasy, zelenými zorničkami, bledými rty. Tlouštíka s neohrabanými pohyby… nechtěně se zasmála. Naštěstí pro ni. Ustala v pohybu a dobrou minutu se neodvažovala pohnout. Nikdo ji neodhalil. Ovšem nic ji nepřipravilo na realitu.
Udělala další tři kroky a tichounce odhrnula větvičku bránící jí ve výhledu. Pak ho spatřila. Sice z profilu, ale i tak jí to stačilo.
Srdce se jí na pár vteřin zastavilo. Pohlédla na něj zrovna v okamžiku, kdy se smál otcově historce.
Ztuhla na místě. Červeň se jí nahrnula do tváří, dlaně se začaly nebezpečně potit a její tělo se podivně probouzelo na těch místech, o kterých pomalu nevěděla, že je má.
Jeho krása brala dech. Tmavé vlasy splývaly jako vodopád. Chtěla se jich dotknout, ztratit se v nich. Ústa zvala k vášnivým polibkům, oči slibovaly něhu a lásku a ruce? Oh, ty jeho ruce… chtěla je cítit na svém holém těle, chtěla všechny ty tajné věci o nichž mluvila matka jen nerada.
A co teprve hruď! Vábila teplem a bijícím srdcem tepající rytmus touhy. K dalším partiím se vůbec nedostala, možná to bylo dobře, jinak by byla ztracená.
Navždy.

Stála by tam napořád, kdyby si jí nebyl Hashirama všiml. Z popisu věděl, kdo je. Od samého počátku věděl, že jsou sledováni. Jen až po pár minutách si dovolil letmý pohled a to neměl dělat. Z toho, co bylo vidět, stála za hřích. Nešlo uvěřit, že je to jeho budoucí žena! Takové štěstí ani nemohl mít! Očekával spíše starší ženu průměrné krásy, ale tohle? Chraň ho bůh!
Opravdu z ní sálal nezkrotný duch a ještě živelnější povaha. Vlasy této barvy miloval, toužil se ztrácet v jejich hebkosti a záplavě. Šibalské oči slibovaly oheň. Ústa zase nevídanou rozkoš. Její hruď se podivně dmula, čímž získal přehled o radostech, jež ho čekají.
Na ostatní nechtěl ani pomyslet! Pozdě! Tělo si začalo říkat… žadonilo po dotycích! Musel si poposednout, mírně zakašlal. Ale i tak se stalo to, co tušil.
Zase zmizela. Potichu.
Věděl, že tam byla, nedal to najevo a dál se věnoval svému hostu…

V duchu si spílala, měla radši věřit klevetám, ale ona ne. Nadávala jako špaček. Matka už musí šílet! Snad nebyla pryč déle jak deset minut, jinak bude malér a pořádný!
Naštěstí matka vedrem padla do dřímoty, ničeho si nevšimla. Mito ji musela budit.
„Matko, jedeme! Nechceš přece nahněvat otce!“ s těmito slovy se objevila jakoby nic.
Prošlo jí to.
Cesta pak uběhla nečekaně rychle. Aby také ne, když Mito měla myšlenky na něj, na Hashiramu a tělo, kterého se bude moci dotknout a zjistit, jaká je pokožka. Hebká nebo hrubá?

Za necelou hodinu vjížděli do Konohy, kde už na ně všichni čekali.
„Je mi nesmírnou ctí,“ řekl Hashirama nejdříve na adresu matky, poté na dceru. Pohledem jí naznačil, že ví, ale nepoví. Úklonou mu poděkovala a levým okem mrkla na souhlas.
„Mito, dovol, abych tě představil, Senjuu Hashirama, tvůj choť.“
„Uzumaki Mito, vítej v naší vesnici a buď zde jako doma, tohle je můj mladší bratr Tobirama,“ podali si ruce a on jako gentleman si dovolil letmé políbení její ručky.
„Vítej a doufám, že se ti bude tady líbit.“
„Děkuji mnohokrát, také doufám, že budeme dobrými přáteli.“ Tobirama laškovně mrknul a odporoučel se. Musel jít řešit další krizi s Uchihy. Bratra nechtěl zatěžovat v takto důležitý den. Zpraví ho později.

Trvalo to hodiny a hodiny než mohli oba být v soukromí. Rodiče nešlo utahat a etiketa se holt musela dodržovat.
„Moc ti děkuji, žes mě neprozradil.“ Mito byla celá uzarděná.
„Není zač, nechtěl jsem tě dostat do problémů.“ Hlas nabral zcela nové tóniny. Celý den toužil jen po jediném. Být s ní sám, v posteli. Zase po ní toužil. Pokud jí nebude mít hned, zblázní se z toho. Takovou touhu ještě nikdy předtím necítil.
Mito cítila ten chtíč. „Jsem na tom stejně, sáhni, jak mi bije srdce.“ Nejistě a s třesoucí se rukou mu vzala dlaň a přiložila si jí k srdci. Bilo jako o závod. „Chtěla jsem jen si potvrdit zkazky o tom, jak vypadáš. Lhaly.“
„A v čem?“ zhrublý hlas už neovládal.
„Nikde neříkaly, jak si stavěný a ani nic o tom, že jsi jako bůh seslaný na zem.“ Hashirama už to nevydržel, pohled jejích nevinných očí a tlukoucí srdce dokonaly dílo. Bleskurychle překonal tu směšnou vzdálenost a políbil ji. Dlouze a vášnivě. Nechali se strhnout a učinili se mužem a ženou. Kašlat na zítřejší obřad!
„Co jim řekneme?“ strachovala se Mito.
„No co, schováme tohle prostěradlo a pak ho jen dáme na naše zítřejší lože. Nikdo nic nepozná, má lásko.“
„Miluji tě.“

A co bylo dál? Doplňte si třeba toto: A žili šťastně až navěky…