Itadakimasu

Vracela se domů z dlouhé a náročné C mise. Kromě toho, že byla unavená, byla taky pěkně vyhladovělá. A tak, když procházela kolem Ichiraku, rozhodla se, že zajde dovnitř a dá si ramen. Možná i dva.

Sedla si na krajní stoličku a objednala si klasický miso ramen. Byl opravdu dobrý. Už pomalu dojídala, když v tom se jí za zády ozvalo:
„Zdravím, staříku, Ayame!“
Samozřejmě, že ten hlas hned poznala. Poznala by ho naprosto vždycky a úplně všude.
Začala se červenat.
„Jé, ahoj Hinato! Vrátila ses z mise?“
Naruto si sedl vedle ní. A ona už byla kompletně celá rudá.
„J-Jo,“ pípla. Víc ze sebe v tu chvíli nedokázala vypravit. Točila se jí hlava.
„Všechno v pohodě? Nestalo se nic?“
Svým nervózním hlasem ho trochu vyvedla z míry. Přiblížil se k ní ještě blíž, jakoby se snažil přečíst její myšlenky. Jejich obličeje se téměř dotýkaly, na tváři cítila jeho teplý dech. Zoufale se snažila zůstat při vědomí. A neomdlít. A vymyslet - v rámci možností - nějakou vhodnou a ne příliš trapnou odpověď.
„N-ne, nic se n-nestalo,“ koktavě vyslovila, zrak zatím upírala do prázdné misky, jako by to byla ta nejzajímavější věc na světě. Nikdy by si nemyslela, že říct pár slov může být tak těžké.
„To jsem rád,“ zazubil se. „Staříku, dva rameny!"
Ocitla se ještě ve větších rozpacích než předtím.
„P-Po-Počkej...“ pokusila se něco namítnout, no jenže on jí to nedovolil.
„Neřeš to! Dneska je to na mě! Byl jsem na pořádný béčkový misi a vydělal jsem si spooouuustu peněz!“ křičel na celý Ichiraku s obrovitánským úsměvem na rtech.
Nechtěla, aby za ní něco platil. Cítila se pak dlužná. Ale nebyla schopná ze sebe vypravit ani slovo. Jen šíleně rudla a podvědomě si namotávala pramínky vlasů na prsty.
A byla ráda, když se jí nakonec podařilo alespoň trochu se usmát a kývnout.

Po chvíli před nimi přistály dvě misky s ramenem. Byl ještě horký, až se z něj kouřilo a moc pěkně voněl.
Blonďák se celý rozzářil a okamžitě vzal do ruky hůlky.
„Itadakimasu!“
Než se Hinata nadála, už měl celou pusu plnou.
„Itadakimasu,“ pousmála se.
„Výborný! Prostě vynikající! Že jo, Hinato?"
Ještě ani nestihla ochutnat. Zatím do misky jen foukala, aby si nespálila jazyk. Pak vzala do ruky hůlky, nabrala nějaké ty nudle, pro jistotu ještě párkrát foukla a ochutnala.
„Jo, to je," usmála se.

Během jídla se blonďák rozpovídal. Povídal jí o té béčkové misi, ze které mu do peněženky padlo tolik peněz, o Sakuře-chan, o Saiovi jakožto novém členovi jejich týmu a taky o jejich prozatímním kapitánovi Yamatovi. Ona se s červenými líčky usmívala a rozplývala se nad jeho hlasem. A taky pomalu jedla onu druhou misku ramenu.
Naruto byl v jezení samozřejmě o dost rychlejší a už si stihl dvakrát přidat. A když viděl, že i ona dojedla, chtěl objednat další porci i pro ni. Nejprve se málem rozplynula nad tím, jaký je úžasně pozorný a velkorysý, ale v zápětí to odmítla.
„T-T-To ne. Už jsem p-plná. U-Už půjdu d-domů," vykoktala ze sebe s rudými líčky.
Ve skutečnosti by tu s ním hrozně ráda ještě chvíli byla. Jenže už bylo opravdu dost pozdě. Venku byla pořádná tma.
Podíval se na ni. Lehce zklamaný. Bavilo ho vyprávět jí všechny ty příhody. Bavilo ho sedět tu s ní v Ichiraku. A nechtěl být zase sám. Samotu přímo nesnášel. Ale nemohl ji tu držet násilím. Tedy, teoreticky mohl, ale prakticky to nebyl nejmoudřejší nápad.
„Když myslíš," řekl pak, jako by mu bylo tak docela jedno. Ale nebylo.
„Tak se měj," usmál se. Od uchu k uchu, aby zamaskoval svoje zklamání. A úplně ji tím zhypnotizoval. Chtěla jít. Věděla, že vypadá jako blázen, když tu jen tak stojí a dívá se na něho. Ale nemohla odtrhnout pohled od toho jeho úsměvu.

Byl tak krásný. Tak moc. Vlastně byl úplně dokonalý. Když ho viděla, cítila se jako v sedmém nebi.

Jenže jeho úsměv následně zmizel. A proměnil se v nechápavý výraz.
„Hinato? Děje se něco?"

Jo.
Jasně, že jo!
Děje se to, že se právě baví s tím nejúžasnějším klukem na světě.
Zatímco ona je úplně k ničemu.
Vyděšená, slabá, a vůbec divná.
Co by na ní asi tak mohl mít kdo rád?
Nikdo, nic.
A přitom by si tak moc přála se mu alespoň trochu líbit.
A přitom je do něj tak zamilovaná.
Jenže je příliš ustrašená, než aby se odhodlala mu to říct.
A to se nejspíš nikdy nezmění.
Vždyť co by asi tak udělal?
Akorát by se jí vysmál.
Někdo jako je on, si přece zaslouží někoho mnohem lepšího než je ona.

„Hinato?"
„N-Nic se n-neděje, Naruto-kun,"
otočila se - a odešla. Relativně rychle, aby jí znovu nestačil zhypnotizovat. A aby tentokrát úplně neomdlela.

Seděla v Ichiraku. A snažila se miskou ramenu přebít všechny ty věci, které ji tížily. Stalo se toho tolik. A stalo se to tak rychle. Možná by bylo nejlepší se v tom ramenu úplně utopit.
„Zdravím!“
Za zády jí zazněl nezaměnitelný energický hlas. Normálně by ho slyšela hrozně ráda. Teď ale hrozně znervózněla.
„Ahoj, Hinato," sedl si vedle ní.
„A-Ahoj," zamumlala s plnou pusou. Snažila se znít lhostejně, ale v jejím hlasu bylo slyšet všechno, jen lhostejnost ne.
„Chceš něco objednat?" zeptal se pozorně, ale ona jen zavrtěla hlavou a dál se věnovala ramenu.
Takže objednal jen jednu porci.

Šíleně se před ním styděla.
Ještě mnohem víc než kdy předtím.
Vyznala se mu.
Udělala to sama od sebe.
Udělala to, protože chtěla.
Kdoví, kde k tomu sebrala tu odvahu.
Jenže teď si přála, aby ji nikdy nesebrala.
Bylo to tak trapný.
Čím víc nad tím přemýšlela, tím trapnější jí to připadalo.
A ona vůbec nevěděla, jak se před ním má teď chovat.

„Je ti dobře?" zeptal se jí Naruto po chvíli trapného ticha.
„Vypadáš, no..."

Vypadala hrozně.
Věděla to.
Měla mastné vlasy a velké tmavé kruhy pod očima.
Neřešila to.
Proč by měla?
Vždyť jemu se stejně nikdy líbit nebude.

A ne, nebylo jí vůbec dobře.
Ta válka, co se odehrála teprve nedávno, ji nutila cítit se mizerně.
Možná že teď byl mír a všechno, jenže se toho stalo moc na to, aby nad tím mohla jen mávnout rukou.
Vždyť zemřelo tolik lidí.
Včetně Nejiho.
Hrozně moc jí chyběl.

„Je mi fajn," zamumlala tiše, aniž by se na něj podívala. Nechtěla ho zatěžovat svými problémy. Nechtěla se před ním znovu ztrapňovat. Opravdu ne.

A tak mezi nimi zavládla další chvíle ticha. Oba se jen dívali do svých misek s ramenem a snažili se tvářit, jako že jim je ten druhý docela jedno.
Jenže nebyl.
Naruto se snažil přijít na to, jak navázat nějakou debatu, jak Hinatě alespoň trochu zlepšit náladu.
Ona se zatím snažila ramen spořádat co nejdřív, aby pak mohla rychle vypadnout. V jeho přítomnosti se cítila nervózní. A bála se, že se zase ztrapní.
„Třeseš se," promluvil po chvíli blonďák, při pohledu na její postavu.
Nikdy by si nemyslela, že je tak všímavý.
Předklonila hlavu a vlasy si nechala spadnout do obličeje, aby nemohl vidět její výraz, který byl nyní docela dost rozpačitý. Ale snažila se chovat, jako by vůbec nic neřekl.
Položil jí ruku na rameno. A ona sebou cukla. Vyděšeně se mu podívala do očí. Ale jeho pohled byl milý a uklidňují. A jeho dotek tak krásně hřál.

Cítila, že není sama. Byl to tak krásný pocit. Přestala se třást. I její rozpaky zmizely. Čas jako kdyby se zastavil
Jen seděla a užívala si jeho jemný, hřejivý dotyk a dívala se do jeho nádherných, modrých očí.
Přála si, aby ten moment trval navždy. A všechno ostatní jí bylo najednou docela jedno.
Už dlouho si nepřipadala tak šťastně jako právě v tu chvíli.

Naruto nevěděl, co by měl udělat. Nebylo to tak, že by mu ta situace byla nepříjemná. Ale už začínala být trochu trapná.
Tak udělal něco ještě trapnějšího. Překvapil tím vlastně i sám sebe. Ale nemohl říct, že by toho litoval. Protože si uvědomil, jak je pro něj Hinata důležitá.
Přitáhnul si jí k sobě... a políbil ji.