Stačí to nebrat tak složitě

Fakt, že to oni dva byli jedni z hlavních diplomatů a vyslanců vlastních vesnic, opravdu oceňovala a těšila se z něho. Znamenalo to totiž, že ačkoliv jsou od sebe vzdálení tři dny chůze, mají šanci se vidět několikrát do měsíce díky diplomatickým misím. Zajímalo ji, zda už někdo pojal vážné podezření a všiml si jejich zvýšené angažovanosti v tomto ohledu. Zatím měla šanci jen Temari dostat se párkrát do Konohy, ale dnes to bylo poprvé, kdy Shikamaru přicestoval do Suny. Kvůli pracovním povinnostem na sebe nikdy neměli příliš času, ale ani jednoho z nich to ještě nedonutilo prostě se sebrat a přijít jen tak. Touha by byla, ale byla tu ještě také ta otravná záležitost vyjít s jejich vztahem na veřejnost, které se především Shikamaru bránil. Temari s ním souhlasila, že to otravné rozhodně bude, všem to vysvětlovat a poslouchat ty řeči, ovšem někdy to být muselo.
Stála v kanceláři svého bratra a diskutovali nad tématy, která budou v následujících dnech probírat s konožskými vyslanci.
Když se ozvalo zaklepání, svou debatu přerušili a podívali se směrem ke dveřím. Otevřela je Gaarova stráž, za níž stál Shikamaru. Zatímco on vstoupil, ochranka na pokyn Gaary odešla.
Na Shikamarově tváři se objevila směs šťastného úsměvu z toho, že vidí Temari, s jeho typickým nevzrušeným výrazem.
Temari věděla, že je to nejen z toho, že se nechce prozradit zrovna teď, ale že se hlavně nechce prozradit jejímu hrůzu nahánějícímu bratrovi. Přišlo jí to úsměvné, vždyť je to jen její bratr a Shikamaru jen její kluk, ale na druhou stranu ho chápala. I Gaarova osobní stráž z něj měla mimořádný respekt, a to ačkoliv už vůbec nebyl tak děsivý, jaký býval. Jenomže ona už měla plné zuby toho, že se musí v podstatě skrývat. Usmála se proto na něj tak, jak moc doopravdy chtěla, udělala pár kroků jeho směrem a natáhla k němu ruku. V Shikamarovi byl vidět jeho vnitřní zápas o to, zda se má také chovat přirozeně, a zdálo se, že vyhraje, ovšem ve chvíli, kdy k ní taky natáhl ruku a dotkl se jí, ztuhl s pohledem na Gaaru.
Temari se zmateně otočila a spatřila svého bratra, jak nehnutě stojí se založenýma rukama na hrudi a jeho tvrdé oči Shikamara pozorovaly, jako by se v tu chvíli stal jeho nepřítelem.
Gaara tomu zpočátku nerozuměl. Přimhouřil oči a zkoumavě je pozoroval. Vůbec se mu nelíbila blízkost toho muže k jeho sestře a neviděl důvod, proč by se jí měl dotýkat, a tak si ho měřil nevlídným pohledem. Avšak když mu došlo, o co pravděpodobně šlo, stáhlo se mu obočí.
Tohle ač nepatrné zamračení na Shikamara zapůsobilo skoro jako rána pěstí. Gaara vyjadřoval svoje emoce tak málo, že jakákoliv změna v jeho obličeji zapůsobila na ostatní mnohem větším efektem. Shikamarovi přeběhl mráz po zádech a hlavou mu prolétly dvě myšlenky – buď se přitiskne k Temari a nechá se od ní ochránit, nebo od ní naopak odskočí co nejdále a omluví se, že vůbec pomyslel na to dotknout se jí. Když mu došlo, jak zbabělé obě varianty jsou, zanadával sám sobě, nadechl se, aby si dodal alespoň trochu odvahy, a pohled mu zkusil opětovat.
„Gaaro!“ ozvala se dotčeným hlasem Temari a také se na něho zamračila. „Co to děláš, vždyť ho děsíš!“
„Co to má znamenat?“ zeptal se svým tichým hlasem, ale vůbec to neznělo jako otázka, spíše jako příkaz k vysvětlení. Temari však v jeho hlasu poznala i náznak zvědavosti.
„Je to můj přítel, Gaaro,“ odpověděla mu a snažila se o smířlivý tón. Chtěla, aby to přijal co nejsnadněji. Ona vlastně ani netušila, jak na to bude reagovat. Jeho chápání společnosti, vztahů a lásky se neustále vyvíjelo, a tak by na jejího přítele nemusel reagovat tak špatně. Co však nevěděla, bylo, jak moc se u něj projeví ochranářský pud.
Jeho výraz se po jejím prohlášení nijak nezměnil a ani on sám se nijak nepohnul.
Shikamara napadlo, že by byl docela rád, kdyby s ním Temari své plány sdílela. Minimálně by ho vždy mohla upozornit předem, že ho čeká nějaké podobné střetnutí, protože jestli to takhle bude na denním pořádku, bude mít vážné obavy o své zdraví.
„Aha,“ řekl najednou, a ačkoliv tam pořád stál bez hnutí se založenýma rukama, jeho rysy se znatelně zjemnily. Pohled se mu však změnil na podezřívavý.
„Já-já nemám žádné úmysly ublížit jí,“ zakoktal Shikamaru zoufale, protože už nesnesl jeho pronikavý pohled. Netušil, co se mu odehrává v hlavě, a bratrská starost bylo to jediné, co ho v tu chvíli napadlo.
„To doufám,“ odpověděl téměř okamžitě.
„Odvedu Shikamara a jeho družinu, ať si odpočinou,“ vstoupila do toho Temari. Stiskla Shikamarovi dlaň a odváděla ho z místnosti pryč. Ještě než zmizela za dveřmi, pronesla ke Gaaarovi: „Musíme si pak promluvit.“ Její hlas byl nesmlouvavý a zněl i částečně vyčítavě.
Jakmile za sebou zavřeli dveře, Shikamaru se zády opřel o protilehlou stěnu chodby a znatelně si oddechl. „Co to bylo?“ vydal ze sebe vyšším tónem než obvykle.
Temari však čekala, že na chodbě bude stát zbytek jeho týmu, a tak se ho nejdřív zmateně zeptala, kde jsou, než se začala plně věnovat jeho bídnému psychickému stavu.
„Venku,“ hlesl nepřítomně. „Co to bylo?“ zeptal se znova naléhavým hlasem.
Temari se zachichotala. „To byl můj bratr.“ Konečně se k němu za ruku přitáhla a objala ho. „Ale je to v pořádku. Myslím, že jsi již v podstatě prošel, jinak by tě už dávno zabil.“
Shikamaru zasténal. „Vždycky jsem věděl, jaký je, ale tohle je šílený. To je takový pořád? Jak to můžeš vydržet! A vždyť ani nic v podstatě neřekl nebo neudělal, jen tam stál a díval se na mě, tak jak může být tak děsivý? Měl jsem chuť utéct a omluvit se za to, že mě vůbec napadlo se tě kdy dotknout,“ vychrlil ze sebe. To, že měl i nutkání se k ní schoulit a nechat se ochránit, jí nemohl nikdy říct.
Temari se znovu rozesmála a stiskla ho s něhou ještě o trochu víc. Shikamaru právě řekl víc slov, než kolik jich běžně řekne za hodinu, což jí jen napovídalo, jak moc je z toho zážitku otřesený.
„Nejhorší máš za sebou. Já si o tom s ním promluvím, popravdě sama netuším, jak tohle on prožívá. Pokaždé mě překvapí, jak začne nějakou věc vnímat jinak než dřív, nebo že mi alespoň náznaky projeví svou lásku a starost. V podstatě je teď dost nevypočitatelný, ale ubírá se správným směrem,“ řekla a konečně ho políbila na rty. Shikamaru se znatelně uvolnil a díky polibku na chvíli zapomněl, co se před chvílí stalo.
„Když nad tím ale tak přemýšlím, možná že Kankuro na to bude reagovat mnohem hůř,“ zamyslela se najednou Temari s nevinným výrazem na tváři.
„K-Kankuro…?“ zničeně zaskuhral Shikamaru. Nějak mu v tuhle chvíli ještě nedošlo, že má Temari bratry dva a že i Kankuro byl pověstný svou brutalitou. Vlastně ani nechápal, proč se vůbec zapletl do takové rodiny. Brutální byli všichni tři. Byli tím pověstní, Píseční sourozenci, postrah celé země. On měl rád klid a byl vcelku mírumilovným člověkem. Jak problematické. Ale počkat, to se přece nejednalo jen o tuhle jednorázovou záležitost.
„Ty mi komplikuješ celý život!“ uvědomil si a ozval se dotčeným hlasem.
„Ale notak, hlavně nebreč,“ odpověděla mu Temari a lehce ho poplácala po tváři.
„Šmarjá, otravná ženská,“ zamumlal si pro sebe tiše a protočil oči.
Pak ho Temari odvedla ven, kde na ně stále čekal zbytek velvyslanců. Provedla je skrz Sunu na místo, kde je ubytovali.
Ve chvíli, kdy všichni zapadli do svých pokojů, a nikdo se nedíval, přitiskla se Temari k Shikamarovi. „Půjdu si promluvit s Gaarou a zjistím vám, co se kdy zítra bude dít,“ zašeptala mu do ucha. „Pak se pro tebe stavím. Ukážu ti, kde bydlím,“ mrkla na něj. „Tak doufám, že budeš k probuzení,“ řekl a dala mu letmou pusu na tvář.
„Pokusím se,“ zašklebil se a s úsměvem ji sledoval, jak odchází. Ruce si dal za hlavu, a když mu zmizela z dohledu, podíval se z okna ven na oblohu. Mraky jsou tu taky hezký, pomyslel si.

Temari Gaaru našla na střeše jeho kanceláře. Chodil tam přemýšlet. Měl skvělý rozhled nad celou vesnicí a jejím okolí a foukal zde studený vítr, který mu vždy odvál nežádoucí myšlenky z hlavy pryč.
„Přemýšlíš nad něčím důležitým?“ zeptala se ho a správně předpokládala, že už o ní ví.
„Ne, jen pojď,“ odpověděl a ani se na ní neotočil. Temari si stoupla vedle něj a chvílí Sunu pozoroval s ním.
„Vypadal jsi doopravdy děsivě.“
„Neměl jsem to v plánu.“
„Tomu bych i věřila,“ uchechtla se. „Ale jsem už dospělá a umím se o sebe postarat sama, určitě nemusíš mít pocit, že mě máš chránit, neočekávám to od tebe,“ řekla, protože měla za to, že tím uhodí přesně na jeho myšlenky. Od něj jako od Kazekageho stále někdo něco očekával. To by nebyl takový problém, rychle se to naučil, ale stále často tápal v tom, co od něj očekávají oni jako jeho sourozenci. Gaara sám to chtěl vědět a často na to navedl řeč. Ona mu nechtěla přidělávat starosti, když jeho ochranu doopravdy nepotřebovala.
„Ale jsi moje sestra, musím tě chránit,“ nenechal se zmást a trochu překvapeně na ni pohlédl.
„Nemusíš nic,“ zakroutila hlavou.
„Dobrá, tak chci,“ opravil se neodbytně.
Jeho pevnost v hlase Temari překvapila, vypadalo to, že si v této záležitosti zase udělal o dost větší jasno, a tak teď věděl, jak se chce chovat.
„Jsem si jistá, že mi Shikamaru neublíží,“ řekla nakonec, a když se na ní Gaara lehce, ale pochybovačně zamračil, dodala: „Už jenom proto, že ví, koho mám za bratry, a dnešek mu to pěkně dokázal.“
„Když to říkáš,“ uznal Gaara a odvrátil od ní pohled zpět k Suně.
„Ještě ho čeká setkání s Kankurem,“ usmála se Temari a Gaara se také pousmál. „Byli byste hodní, kdybyste ho neděsili vůbec.“
„No, nevím… Co když si budu potřebovat na někom zlepšit náladu?“ šibalsky se ušklíbl a podíval se na Temari.
„Gaaro!“ vykřikla vyčítavým hlasem, ve skutečnosti však byla ráda za každý jeho vtip, který pronesl.
Uchechtl se „Vždyť já vím. Je mi jasné, že z nás má strach. Shikamaru je nejchytřejší shinobi, kterého znám, a hluboce by mě zklamal, kdyby byl tak pošetilý a neměl ho.“
„Hele já vás varuji,“ zvedla výhružně prst. „Uděláte mu něco a pak teprve poznáte, jak dokážu být vzteklá.“
Gaara se lehce zasmál a zakroutil hlavou. „No dobrá tedy.“
Potom zase jen mlčky sledovali Sunu. Vítr si pohrával s pískem a občas ve vzduchu vytvářel neustále se měnící písečné závoje s ladnými křivkami. Tyhle výjevy milovala, vydržela by se na ně dívat klidně hodiny v kuse a vůbec by ji to neomrzelo. Možná to bylo právě díky té neustálé proměnlivosti, kterou poušť nabízela. Napadlo ji, že je to pravděpodobně obdoba Shikamarových mraků, a na chvíli pro něj pocítila velké pochopení. Z dalších myšlenek ji však vytrhl Gaara.
„Takže… Ty ho miluješ?“ zeptal se jí náhle a podíval se na ni.
Temari taková otázka velmi zaskočila. „C-Cože? Proč se na to ptáš?“ zakoktala a cítila, jak jí červenají tváře. Nenapadlo ji, že bude Gaara o jejich vztahu chtít až tak mluvit, ale hlavně pro ni, a dokonce i pro Shikamara, bylo tohle téma zatím takové malé tabu. Nebyli spolu ani měsíc a z toho se viděli míň jak půlku dní. Uklidňovala se tedy tím, že je ještě docela brzy a nemusí nad tím tak přemýšlet.
„Jestli s ním chceš být, tak ho přeci musíš milovat,“ konstatoval prostou pravdu. „Takže se jen neptám, jestli s ním chceš být, ale rovnou, jestli ho miluješ.“
„Vztah se ale přeci neustále vyvíjí a o to víc, pokud trvá teprve krátce. Je docela brzy na tak silná slova,“ odpověděla mu nakonec.
„Hm…“ zamručel zamyšleně. „Přiznám se, že jsem o tom přemýšlel – o vás – a vzpomínal, kdy jsem vás viděl společně a tak… Vybavilo se mi, že vy dva jste skončili vždycky spolu, a to i náhodou, už od samého začátku, nemám pravdu? Byli jste vždy přátelé.“
Temari zavzpomínala spolu s ním a musela přikývnout.
„A pokud vím, milovat můžeš i své přátele. Myslím, že jsem vaše přátelství bral…“ na chvíli se zamyslel se nad svými slovy, „bral jako takový vzor, protože mi přišlo, že z mého okolí bylo jedno z nejsilnějších, a asi jsem se z něho snažil učit.“
Temari ho pozorovala tiše a s rozšířenýma očima. O tom neměla nejmenší tušení. Nikdy jí nic nenaznačil, ani si nevšimla, že by je nějakým způsobem pozoroval. A vůbec ji zaskočilo, že někdo mohl brát ji a její vztahy jako nějaký vzor, na druhou stranu uznala, že Gaarovi blízcí byli spíše elitní ninjové Suny a ti si příliš přátel nikdy nedělali.
„Měl jsem pocit, že tu lásku mezi vámi, ať už to ještě byla jen přátelská nebo ne, prostě cítil a říkal si, že tohle asi znamená to slovo „milovat“,“ pokračoval ve svých myšlenkách dál. „A je pravda, i když jsem k tomu neměl moc času, že dnes jsem to mezi vámi také viděl. Nevěděl jsem, že tě tou otázkou tak zaskočím, promiň. Přijde mi totiž, že to musí být tak silný cit, když ho cítím i já jen jako pozorovatel, že to musí být jasné i vám dvěma. A že to musí být tak krásný pocit, že ho snad nikdo ani nemůže odmítnout, když už ho cítí. Tak mě zajímalo, jestli to je opravdu ta silná láska, která se nazývá „milovat“?“ zeptal se a podíval se Temari do očí.
Ta ho jen němě dál sledovala a nebyla schopná mu nijak odpovědět. Věděla, že nad pocity lidí velmi přemýšlí a snaží se dohnat to, co se během svého zničeného dětství nenaučil, ale přece jen od něj nikdy neslyšela tak promyšlená slova. Dívala se do jeho očí, které v tu chvíli ani nebyly tak tvrdé a nepřístupné, na jaké byla zvyklá. Najednou vypadaly vcelku měkce a nevinně a zvědavě studovaly ty její.
„Já nevím…“ hlesla jen. Nikdy nad tím raději příliš nepřemýšlela a stejně byla z Gaary vykolejená, takže se jí na to teď špatně soustředilo.
„Řekla jsi, že si jsi jistá tím, že ti neublíží. Jestli si tím tedy jistá jsi, pak to přece znamená, že ho miluješ, nebo ne?“ pověděl přímočaře, i když si tu svou přímočarost příliš neuvědomoval. „Měl jsem za to, že takhle skutečně jistá si můžeš být jen, pokud za tím stojí silná láska, jinak člověka nic nedrží od toho, aby podváděl nebo zraňoval. Tak jsem to aspoň pochopil z toho, co jsem už okolo sebe viděl,“ pokrčil rameny.
Teď Temari trochu doběhnul. Měl naprostou pravdu. Ona si sice byla vnitru jistá, že jí Shikamaru neublíží, ale nebyla schopná si přiznat, jestli ho miluje, nebo ne. Jenomže kdyby ho nemilovala a on nemiloval ji, nedávalo by to smysl. Gaara se na lásku díval velmi jednoduše, ale Temari napadlo, že právě tenhle pohled je ten správný, a nemohla se zbavit pocitu, že toho o lásce ví víc než ona sama. Pocity, jež chovala k Shikamarovi, byly ty nejsilnější, které kdy cítila, a jak Gaara řekl, bylo to tak silné, že to muselo znamenat jediné.
Cítila, jak jí pomalu červenaly tváře, a musela od něj odvrátit zrak. „Myslíš si to správně,“ řekla nakonec. Pravděpodobně si to doteď nechtěla přiznat, protože se bála a možná i styděla sama před sebou. Ale teď, když k ní byl Gaara tak upřímný, cítila, že jí ten stud opouští. Měla pocit, že Gaara neví, že by jí tato slova měla dělat problém, a tak pro ni bylo jednoduší být také upřímná. Bylo to, jako by se od lidí očekávalo, že se budou chovat stydlivě, a tak pro ni tohle působilo jako osvobození od předsudků a že se doopravdy nemusí bát projevit. „Je to ta láska, miluju ho.“
„Aha, chápu,“ byla jeho jediná slova, kterými na to zareagoval. Usmál se, zeširoka, a vzhlédl k obloze.
Pro Temari byla i tahle jeho prostá reakce osvobozující. Díky tomu ani nelitovala, že mu to řekla, protože si nyní uvědomila, jak to bylo přirozené – cítit se tak i o tom mluvit.
„Potom tě tedy doopravdy nemusím chránit. Jestli ho miluješ a on tebe, pak by ani přeci nebylo před čím,“ konstatoval.
„Ne, to asi ne…“ odpověděla mu téměř nepřítomně. Stále totiž nedokázala pochopit jak to, že taková slova slyšela právě od Gaary. Mluvil chytřeji, než kdejaký člověk, který vyrůstal v sebevíc milující rodině, který měl kamarády od útlého dětství a který lásku prožíval dennodenně. Napadlo ji, že to bylo právě tím, že on se to všechno musel naučit sám, opožděně, a to tak, že studoval lidi okolo sebe. Láska tak pro něj nebyla samozřejmost a viděl i věci, které ti ostatní už dávno zapomněli, protože je za tu samozřejmost považovali. Cítili se být „normálními“ a neměli potřebu o tom jakkoliv víc přemýšlet, a tak se dál neučili a zůstali na té samé úrovni moudrosti, na jaké se zastavili někde v době, kdy jim okolí řeklo, že jsou již dospělí. Jenomže Gaara se za normálního nepovažoval, a proto se na žádné úrovni nezastavil. Nevěděl, co je normální, a tak prostě pokračoval s pozorováním dál, až se v některých ohledech stal lepším, než ostatní. Někdy je lepší spadnout na samé dno, uvědomila si Temari, protože pak se ode dna můžete odrazit mnohem silněji a nakonec skončit výš, než byste kdy byli, pokud byste jen tak plavali dál.
Gaara jí otevřel oči. Dívala se na něho, jak se spokojeně usmívá a sleduje nebe, a náhle pocítila nutkání ho obejmout. Netušila ale, jestli si to k němu může dovolit. Pak si však znova vzpomněla na všechno, co dneska padlo. Prostě před něj předstoupila a obemkla svoje ruce okolo jeho těla. Hlavu mu položila na rameno a zašeptala: „Děkuju. Mám tě ráda, můj malý bratříčku.“
Gaara byl nejdřív v jejím objetí ztuhlý a působil velmi překvapeně, pak se ale trochu uvolnil a váhavě ji také objal. Nikdy předtím se s nikým neobjal, a tak příliš netušil, jak se má chovat.
„Vlastně ne,“ uvědomila si Temari. „Miluju tě.“
„Ah, vážně?“ zeptal se. „Naše láska je ale jiná, než jakou cítíme k přátelům, nebo ne?“
„To rozhodně ano,“ řekla Temari, „ale neznamená to, že je o něco slabší. Naopak, je silnější. Jenomže my se nemusíme bát, že ji kdy ztratíme, proto ji taky necítíme tak silně jako u přátel. Nám nic nemusí připomínat, že ji máme a že ji musíme udržovat. My sourozenci tu lásku máme jednoduše v podvědomí.“
„Aha, tak v tom případě tě také miluji,“ usmál se znova a konečně si začal být ve svém objetí jistější. Bylo to poprvé, co ta slova řekl, a Temari se cítila potěšena a poctěna, že patřily právě jí.
Odtáhla se od něho a vzpomněla si, že chtěla zjistit zítřejší program, teď na to však neměl vůbec náladu. Proto se zase jen zadívala na prosluněnou Sunu, se kterou si hrál vítr, a užívala si přítomnost jejího bratra.
Až když se slunce po nějaké době pomalu blížilo k horizontu, vzpomněla si na svůj slib Shikamarovi, že se pro něj staví. Rozloučila se proto s Gaarou a vyrazila za Shikamarem. Sice ho chtěla vzít k sobě do bytu, aby konečně viděl, kde a jak bydlí, rozhodla se ale, že s ním spíš zajde na její oblíbené místo pozorovat západ slunce. Stejně měl takové okamžiky Shikamaru nejraději. Uvažovala nad tím, zda mu řekne, co dnes s Gaarou zažila, ale pravděpodobně si to ještě chvíli nechá pro sebe a poví mu to, až se jí to trochu uleží v hlavě. Zajímalo ji také, zdali bude schopná mu říct stejná slova, jaká řekla tam na střeše, ale na to si nejspíš bude muset počkat.
Vešla do budovy, kde byli konožští ninjové ubytovaní, a našla Shikamarovo pokoj. Zaklepala, ale nic se zevnitř neozývalo. Temari si byla jistá, že spal. Zkusila proto vzít za kliku. Bylo odemčeno, což ji nepřekvapilo. Proč se taky zamykat, když každý i nezkušený ninja se umí snadno dostat přes zamčené dveře. Vešla dovnitř a na posteli spatřila spícího Shikamara. Usmála se. Připadal jí roztomilý, když jako vždy ležel na zádech, hlavu lehce zakloněnou a ústa mírně otevřená.
Sedla si k němu na postel a přemýšlela jak ho vzbudit. I když jí totiž takhle skutečně připadal roztomilý, jeho výraz, když ho probudila nějakým drsným způsobem, považovala za mimořádně vtipný.
K jejímu zklamání se však Shikamaru po chvíli pohnul a postupně probral. Stočil se na bok tak, že se jí břichem přitiskl na záda, a rukama ji objal okolo pasu. Oči měl přitom stále zavřené.
„Já nespím,“ zamumlal. „Čekám tu na tebe.“
„No to rozhodně,“ rozesmála se. „To vidím, že nespíš.“
„No vážně.“
„Tak otevři oči,“ vyzvala ho a pobaveně sledovala jeho reakci.
Chvíli nic neříkal, ani se nepohnul, a pak otevřel jedno oko a podíval se na ní. „Stačí?“
„Obě!“ smála se nad jeho leností.
„Nah, to je taková otrava,“ zamumlal do polštáře a otevřené oko zase zavřel. „Doufám, že máš pohodlnou postel.“
„Jestli si myslíš, že tě nechám v mé posteli spát, tak se šeredně pleteš,“ ušklíbla se. „Tak na gauči maximálně,“ škádlila ho.
„To bys neudělala,“ zaskuhral.
„Ale udělala a bez výčitek svědomí,“ přisvědčila Temari. „Ale vlastně mě napadlo, že bychom mohli jít na jedno hezké místo za Sunou a pozorovat západ slunce, dneska je vysoká vlhkost vzduchu, takže by mohl být barevnější než obvykle.“
„Tomuhle že říkáš vysoká vlhkost vzduchu?“ zamručel nejdřív, pak se ale vyjádřil k tématu. „Zní to dobře, ale asi mě budeš muset zvednout.“
„Tak na to zapomeň,“ zašklebila se a prudce vstala, takže se mu vytrhla z objetí. Založila si ruce v bok a sledovala, jak se nespokojeně stáhnul do klubíčka.
„Tak dělej, nebo to nestihneme,“ řekla a chytla ho za ruku. Snažila se ho za ní tahat, aby konečně vstal, ale výsledek byl minimální. Pak zvolila jinou taktiku. „Víš, že se na písku leží docela pohodlně?“
Shikamaru se zase chvíli ani nepohnul, ale pak pomalu otevřel oči. „Slibuješ?“
Temari přikývla, a když se na posteli konečně posadil, protočila oči. „Neuvěřitelný.“
Když šli po ulicích Suny, drželi se za ruku. Konečně, pomyslela si Temari. Vždycky to totiž nedělali, aby se to nerozneslo po celé vesnici. Ona byla v Suně mnohem známější než Shikamaru s Konoze, a tak předpokládala, že tady na ně budou vrhat mnohem více pohledů, ale museli se s tím smířit.
A měla pravdu, všichni ji jako Kazekageho sestru znali a pohled na ní, jak se drží za ruku se svým přítelem, vzbuzoval pozornost. Zkoušeli to ale nevnímat a brzy došli na Temariino oblíbené místo. Byla to skála, která během poledne skýtala stín pro ty, kteří leželi na zemi pod ní, a večer od ní byl výhled přesně na západ.
Temari se k ní posadila a opřela se o její stěnu. Shikamaru se posadil vedle ní. Rozpálená skála je hřála do zad.
Západ slunce byl skutečně plný sytých barev odstínů červené barvy a jeho pozorování mělo uklidňující účinky.
Shikamaru se najednou ze sedu přesunul před ní. Lehl si do písku a svou hlavu jí beze slova položil do klína.
„Nejsi nějakej drzej?“ ušklíbla se Temari, ale jen naoko, ve skutečnosti byla ráda a Shikamaru to věděl.
„Takhle se na to dívá líp,“ řekl s potutelným úsměvem na rtech.
„Ale takhle zase usneš, vstávej.“
„Dej mi pár vteřin.“
Temari mu na to nic neodpověděla a jen s úsměvem zakroutila hlavou. Když se na něj dívala, jak klidně leží, pocítila k němu silnou vlnu lásky. Na to, jestli mu to říct, myslela vlastně skoro pořád, ale nyní se jí to zdálo jako vhodná situace. Nebyla si sebou však jistá. Také si vzpomněla na ty jeho zásady, kdy něco by měl dělat muž a něco žena, a napadlo ji, jestli tohle taky nebude v jedné z těch jeho zásad. Pak totiž předpokládala, že to muž by ta slova měl vyslovit jako první. Ale na tom přece nezáleží, pomyslela si nakonec. Pomalu se odhodlávala něco udělat, když v tom uslyšela slabé zachrápání. Shikamaru usnul. Samozřejmě, jako vždy.
„Tak aspoň vyřešeno, někdy jindy,“ uchechtla se tiše. Hlavu si opřela o skálu, jednu ruku položila Shikamarovi na hruď a jen tak tam seděla a užívala si onen okamžik.