Poezie
Záliba v pěkných a mladých ženách,
to bylo tvé poznávací znamení.
Takto jsi "získával informace" o něčem co není.
Takto jsi žil jistě i v tvých snách.
Bílé dlouhé vlasy,
jenž jsi používal jako štít asi.
Jedno však musí nechat se ti,
neměl jsi nikdy problémy s pamětí.
Byl jsi učitel mého otce, Yondaimeho,
toho hrdinného Hokageho.
Své blízké jsi miloval,
a jako poklad jsi je opatroval.
Když jsi mě uči rasengan,
myslel jsem si, že to nedám.
Však tvoje víra ve mne, mně ozářila.
Síla do mých rukou se vlila.
Sasuke:
Itachi, bratře, vrať se mi,
ted přišlo duše zatmění.
Já jsem tu sám ach bratře můj,
vrať se mi zas a při mně stůj.
Ach vrať se, bud tu se mnou zas
jak rád bych vrátil onen čas.
Však chtít bohužel nestačí
vrať se mi bratře,Itachi
Itachi:
Ach Sasuke, drahý bratříčku,
polož mi na hrob kytičku,
a zavzpomínej na ty časy,
kdy všude bylo plno krásy.
Kdy byl jsem ty, já, pořád spolu,
ruku v ruce, nahoru, dolů.
Bratře já vrátil bych se rád,
však věř mi, není o co stát.
[center]Pro zločince horká židle
Škvařit nebudou se páni
Kdo myslel si, ten je vedle
Žhavost okusí jen dámy
-
Ďábel pluje temnou stokou,
pár jizev zablesklo se tmou.
Dílko roste pod jeho rukou,
v chod uvádí myšlenku svou.
-
Ženy odhalí svá vnadná těla,
jen co na židli pravdy usednou.
Obávat by se děvčata měla,
nesedat na tu věc úchylnou.
-
První oběť už se šine.
Zatím nemá ponětí,
co máti stát se, stane.
Jeho hlavou proletí.
-
Teplota strmě stoupá,
však podívaná se nekoná.
Tsunade není hloupá,
Ibiki však nic nepozná.
-
[center]„Au moje hlava bolí jako čert!“
„Copak jste špatného sněd?“
„Ne, jen mi děsně třeští, motá.“
„Nepotkal jste nějakého v*la?“
„Ne, nejsem si toho vědom.“
„Nečertěte se, ptal jsem se jenom.“
-
Kakashiho anamnéza? Migréna.
Zpívá mu tam jeho siréna,
co nevypadá jako muréna.
Láká ho svým zpěvem,
pro něho řevem.
Bolest po chvíli ustává,
náhlý klid ho uspává.
-
„Už jasně lépe mi je.“
„Neuštkla vás zmije?“
„Co tě nemá, jen prostá bolest hlavy.“
„Ať nemáte pravidelně tyto stavy.“
Konečně jsem ho spatřila,
plného hněvu a zla,
do té podoby,
do té jsem se kdysi zamilovala.
Oči černé jak noc sama,
pleť bledá jak sníh,
to s tebou udělal Orochimaru-sama,
prosím, odpusť mi můj hřích.
Stejně jako můj sen,
tak i já upadnu v zapomnění,
že náš tým bude zase jeden,
to je jen sladké vábení.
„Sasuke!“ Vyhrknu spěšně,
dívám se na něj jemně.
„Chci jít s tebou!“ Naléhám osamocena,
nikým nezrazena.
Dívá se na mě s vražedným úmyslem,
na zemi ležíc jeho kamarádka,
začínám se klepat strachem,
Pohlcen do tmy temnější než noc,
chvíli to trvalo a objevil se u zapečetěné brány.
Kyuubi se rozhodl, že Narutovi nabídne moc.
"Společně se můžeme stát světa pány."
"To není důležité, spíš na ochranu přátel mi ji půjč!"
Nenechal se Naruto zlákat.
"Jsi hlupák své nepřátele muč!"
Vzteky začal se na Naruta sápat.
"Nezpomeň, že zálží na mne,
jak tvou sílu využiju."
Zdá se že ho a jeho vůli nepřežiju,
pomyslel si Kyuubi temně.
V tom vzpomněl si na Narutovu touhu.
"Můžeš ji využít ke zjednání míru!"
Běžel chodbou nekonečnou,
Když spustil smrtící zbraň sečnou.
Rozběhl se, když mu přesekla vlas,
jen malý kousek a přesekla by mu vaz.
Hrdina Listové Naruto,
rád by věděl kdo je to.
Ten kdo mu nervy drchá,
toť ten kdo před ním prchá.
Marně se snaží ho dohonit,
rád by chtěl svůj slib naplnit.
Avšak když se přiblíží,
neznámý opět přetrhne sílící nit.
Tu neznámý na zem upadl,
a Naruto za ním téměř doběhl.
Neznámý ,ale opět postavil se.
Asi bál se, že by odhalil se.
Naruto už zmožen byl,
nemálo se vyděsil.
Osamělý umělec hledá krásku,
takovou co miluje umění.
A tak pochopí tu moji,
moji výbušnou lásku.
City k výbuchům nezměním,
ale nemohu přece žít v osamění.
"Umění je výbuch" budu ti šeptat do vlasů,
jen s tebou se podělím o jílovitou krásu.
Chceš-li zhynou uměním,tedy výbucem,
spřízněni budeme nejen tělem ale i duchem.
Jsem i mistr v líbání.
jen výbuchy mé lásky dostaneš od svítání.
Jsem pohledný co přát si více?
Večeřet budeme ve svitu měsíce.
Jsi-li výbušná i duší,
můžeme zkusit jak nám to spolu sluší.
Ať už je válka nebo hlad,
tak člověk pořád bude mít rád.
I když se ďábel lidem směje,
nám stále zbývá malá naděje.
A i když osud nemá nás rád,
my přesto budeme bojovat.
Než přijde konec lidé se spojí,
vždyť pouto lásky nás všechny pojí,
i hrdinové při nás stojí,
společně proti Akatsuki.
Zastavíme tu temnotu
a vyjdeme vstříc životu.
Bok po boku budeme zde stát.
A i když vše prohrané bude se zdát,
svým nepřátelům se budeme smát,
i když osud nás nemá rád.
Všichni jsme lidé, jsme shinobi,
Tam kde jsem žil,
nyní umírám
a dopis poslední
já ted píši vám.
Hlavu zakloním,
myslím na Obita, mistra, Rin.
Však rozplynou se jako stín
a já je víckrát nespatřím.
A záře ve tmě,
není to ohen snad?
Já přijdu blíž
a zřím tam svého otce stát.
Je čas jít dál.
To Pein mi život vzal,
však jen blázen by se bál.
Je čas, jít dál.
Zbohem můj živote,
zbohem, přátelé moji,
zbohem Naruto, Sakuro, zbohem Gai.
Víckrát už spolu nesvedeme bitku,
už nikdy víc ti k výhře nedám kytku.
Zemřel jsem s hrdostí,
či pohlazení ručičky
přání každé matičky.
Spinkej mé děťátko
hajej můj maličký
ve snech rolničky
kolíbavé písničky
svítí hvězdičky
matky památky.
dělat vše co jen v mé moci
prstem přízračným stírat slzy
lituju, zmizeli jsme příliš brzy
teď chráním spánek miláčka
mého nejdražšího synáčka.
Zítra čeká Konohu den nádherný,
však nikdo netuší, že bude jeho poslední.
Den, kdy naposledy vydechne,
kdy naposled své knížky se dotkne.
Naposled vzhlédne na nebe,
myslejíc nejen na sebe.
S ostatními se pořád jen smát,
však nevěděl, že tolik ho to bude stát.
Tak nastal ten den osudný,
kdy život měl být ztracen.
V boji jemu posledním,
zásah byl mu vrácen.
On padl k zemi, slzy v očích,
už nikdy neuvidí tváře druhých.
Jedním zásahem život byl zpečetěn,
den byl rázem celičký probrečen.
Po úmorném dni,
plném těžké dřiny.
Ve stínu palem toužím si odpočinout,
menšího šlofíka si dopřeji,
abych mohl opět nabrat sil,
k práci kterou miluji.
Do očí mého společníka se zvědavě zadívám.
Přemýšleje o čem si s ním mám vlastně pokecat.
co se pořád dokola omílaj,
a ani si neuvědomím, že já kecám,
zatímco on jen bedlivě poslouchá.
[center]Žertuji a vtipkuji.
Kleju na starosti života.
Přes všechno i přes můj cit,
nedokázala jsem ho zastavit.
Jek mi chybí, neví on.
Při vzpomínce na něj, mé srdce bije jako zvon.
Chtěla jsem, jak moc chtěla jsem s ním být.
On se však nedal zastavit.
"Vem mě s sebou prosím."
Tyto slova v sobě dusím.
"Když tu nezůstaneš, vem mě s sebou."
Žádala jsem dětskou prosbou.
"Jsi otravná! Nech už toho!"
Zkoušel na mě hrozbou.
V tu chvíli jako by se mi zastavil svět.
"Stůj! Nebo budu nucena zakřičet!"
Stále jsem to zkoušela,on si však nedal říct.
Octl se mi za zády, do ucha mého šeptajíc.
Co se mi nyní zdá.
Klidného spánku nechce mi dopřát.
Připomíná mi.
Touhy nevinnosti.
Láskou protkané.
V říši Snění.
Kam každičký večer odplouvám.
Na loďce bez plachet a kormidla.
Hledat odpovědi na otázky života.
Nesplněných přání.
Loďka zakotví.
V uších slyším.
Šumění milionů tužeb lidských.
Pokaždé žasnu nad tím.
Co si lidé přejí.
[center]Zlehounka kráčím.
Krůčkem povznášejícím.
Nožky mé se dotýkají všech těch přání,
Jdu cestou sněhem pokrytou.
Chlad se mění v žár.
Příroda kolem mě v zármutku utichá.
Nikdo a nic mě už nezastaví.
Zaplatil jsem příliš mnoho.
Dostal se tak daleko.
Není čas to vzdávat.
Nastala chvíle udělat co je třeba.
Zanechávaje za sebou spálenou zem.
Věčná nenávist ve mně hoří.
Plameny černějšími než-li hlubiny noci.
[center]Zastavím se.
Můj dávný domov se hrdě tyčí přede mnou.
Vlasy černé jako noc,
neodhalí svou pravou moc,
vždy ale přispěchá na pomoc.
Oči černé s odleskem půlnoci,
však rudými se mohou stát a září v noci.
V srdci jí nosí a není už jim pomoci.
On miluje ji, ona miluje jeho.
Jemu není dáno být u ní a jí zase u něho.
A tak ptá se sám sebe, hledá-li někoho.
Někoho, kdo jim lásku dá,
zda lístek Sakury, co na zem padá,
či krkavec, co po nebi létá?
A při hledání našli sebe,
Ona jeho a On ji, a mohou jít spolu do nebe.
Někdo je však volá,
On náhle zjistní, že to není Ona,
Pro tebe, Deidaro:
Blonďaté vlasy a modré oči.
A ruce s jazýčky, které ti sluší.
Povaha výbušná jako tvé umění,
umění, které se na zemi neztratí.
Proto ses odpálil v boji se Sasukem
Jsem smutná a pláču, snad je to sen...
Ne, sen, noční můra,
já kráčím dál, sama a smutná.
Ponesu se ctí tvou ideu
a až tady svou práci odvedu.
Ukážu všem tvoji krásu,
protože umění je výbuch... KATSU!
Pro tebe, Itachi:
Červené oči, Sharingan,
já před tvým zrakem utíkám.
Vrány jsi měl rád,
však nesměl jsi se smát.
který vyrostl v květinách.
"Je dobře, že mi bratr
vyvraždil klan?
A mě tu nechal, abych tu byl sám?"
dejte mi odpověď!
Dejte mi radu!
Ať můžu žít dál...
Proč? Proč nemůžu mít, to co mám rád?
Proč?
I když se pro to chci všeho vzdát?
Až se pohodlně usadíte, rád bych vám povyprávěl příběh o jednom muži, který dlouho sloužil u elitních jednotek ANBU v Konoze. Bohužel, veškerá smrt a zkáza, kterou rozséval, na něj postupem času dolehla a on se z toho zbláznil. Teď slyšte, jaký byl jeho osud.
Zničující stavy v psychiatrické léčebně
přežívám jen ve snech, v realitě už dávno ne.
Bydlím v prázdném pokoji, a ve svěrací kazajce,
přesto je to boj o život a já jsem bezruký obránce.
[i]Po stěnách teče krev, a stíny zhmotní se přede mnou