Poezie
Izbou prúdi jeho zlosť.
od strachu sa klepete!
vaše účty ohrozím,
každý si tu na zem kľakne.
Tak vám vravím, držte huby!
vyťahám vás za tie vlasy!"
každý v duchu:" prašivec!"
v jeho kriku pražíme
čo tak krásne vonia,
no jej tŕne bolia.
čo chutí tak sladko,
no škoda že tak krátko.
rozjasníš môj svet,
no potom zas za obzor odídeš hneď.
čo odveje môj väčný strach,
no prináša so sebou stále nový prach.
čo smäd môj uhasí,
no celú dušu nespasí.
čo hrdo svoje krídla na nebi roztiahne,
no za povraz žvota a smrti častokrát priveľmi potiahne.
tiché vzlyky dusily ten hlas.
Kolem tebe vždy linula se záře,
tys nemohl být jedním z nás.
co provázely tě celý náš čas?
Ach Bože, byl jsi jiskřivé zjevení,
jenž prahnu na moment spatřit zas.
Naruto je Hokage a co jsem já?
Můžu být holka, co by moh mít rád?
Jsem snad více, než se zdám?
On už jistě není sám.
Nejsem pro něj víc než vzduch
Víc jsou všichni, zem i luh.
Potkávám ji dnes a denně
Říci se to snažím předně.
Miluju ji věrně, stále
Je tak krásná neustále.
Až ji potkám, řeknu jí
Miluji tě, teď to vím
A jakpak to dopadlo?
Řekl jí to Naruto?
Řekl a teď spolu jsou.
Do Ichiraku spolu jdou.
Hinata a Naruto.
Pár z nejkrásnějších, tisknuto.
[center] [i] Dřív než uvědomil jsem si, co jsem zač,
svoje srdce jsem na moment vnímat přestal.
Teď poslouchám jenom sám sebe pláč,
a proklínám osud, který mě krutě ztrestal.
Ztrestán jsem za chyby, které jsem spáchal,
za životy těch, kterým jsem hlavu ťal.
Šanci na lepší život jsem prováhal,
dlouho pak plakal, ale ješte dýl se smál.
Poznal jsem, že osud umí sebrat dech,
jsme jeho loutky, teď už pravdu vidím.
Chodíme po světě s kudlou v zádech,
osud nás ovládá a za to jej nenávidím.
bude rásť a zosilnie.
Vôľa naša, predaná ďalej, okolo vás sa ovinie.
keď viem že oheň vo Vašich srdciach Vás nikdy neopúšťa.
Múdrosť, sila tela i mysle,
odhodlanie sa do vás vtisne.
s radosťou Vám ohnivú vôľu zverím.
Ponesie sa ďalej, vpred
opäť rozkvitne ako ten kvet.
[center]Možno príde veľa strastí.
Možno sa ocitneš v pasti.
Ver ale že vôľa tvoja,
Snow White & the Huntsman - We Built a Home
slíbili jsme černé noci
Z latěk, hřebíků a trámů –
ze všech šrámů
našich padlých kamarádů
okny dokořán;
pro nás, je, vás, všechny.
Bez stínů, křiku a prachu
Bez žárů ohňů, bez zápachu
Bez zoufalství, beze strachu
[center] 
[i] Všichni mě brali jenom jako špínu,
jako bezcitného hada, který nemá kouska citu.
Ale jsi to ty, kdo na tom nese vinu,
to kvůli tobě jsem zmetek bez pocitů.
Už jako malý kluk jsem genialitou vynikal,
teď jsem pouze ten, kdo na slovo poslouchá.
Pak pocítil jsem něco, co neznalá má logika,
zamiloval jsem se, tys navždy moje touha.
Měl jsem strach, musel se před světem ukrývat,
láska je zrádná a já jenom tebe chtěl.
Byl jsem upřímný, ale tys musela mi lhát,
Vše je z pohledu Naruta.
vypadalo to tu jako z fikce.
Vidím Saie a Sakuru,
držící se za ruce.
Jak mohla?
A jak mohl?
Tohle bohužel není vše.
říká, že mě má moc rád.
Moc divně se usmívá,
Kam se mi to dívá?
raději jdu cestou dál.
Ujdu kousek a co vidím,
doufám, že já jenom sním!
Anko a Gai jsou vedle sebe,
tancují na zebe zebe.
[center]Zvyšuji už radši krok
nebo mě tu chytí šok.
kvůli kterým jsem tě ztratil.
Pocit viny mě teď ale nutí,
abych svoje činy vrátil.
Vždy zlost jsem si na tobě vylíval,
pro tvé chování, jsem tě nenáviděl.
Ale protože život mi mého otce vzal,
byl jsem slepý a chyby své neviděl.
Teď snažím se je odčinit,
ty chyby, co mě doprovází každým dnem.
Dávno bych dokázal za tebe život položit,
Obito, navždy budeš mým přítelem.
a vedle tebe jsem vykvetla v růži,
ale vzpomínka je to matná.
Z toho, co se stalo mám husí kůži.
Ztratili jsme tě.
Chci jen tebe nikoho jiného,
snad to vidíš ze srdce mého.
Vždyť víš, že tě mám ráda,
nevím jak, ale kryj mi záda.
Do srdce tvého hledím,
nic krásného o mně, tam ale nevidím.
Proč jsi mně opustil?
Vždyť víš, že tě mám ráda.
Ty ale víš, že ta kletba je na mě už dána.
Každý den jsem tě hýčkala,
a svou lásku nepředstírala.
Ale ty ano, a to už je tak kletbou dáno.
Je to rozdělení podle hlasu, jako hlubší a vyšší zpívá žena-vyšší zpívá muž-hlubší
za světlo, které jsem ztratil.
Jen slepec ví, co je za peklo
nevidět okolo barvy.
za ruku tvoji pevnou.
Děkuju, že jsi celou noc
sedával se slepým, se mnou.
Hinato, konečně vím, co je to láska,
je to jako do hry sázka.
Díky Tobě jsem začal naplno žít
a získal tím ten nejkrásnější cit.
když jsem byl ještě malý, lidé ze strachu přede mnou utíkali.
[center] Stal se ze mě kazekage a pro ochranu vesnice bych zemřel,
[center] [i] Zdá se, ztratila jsem v život víru,
protože zkouší, kolik toho vydržím.
Život zabíjí sny a bere sílu,
ale bolest je větší a já nevím, co s tím.
Topím se ve smutku, slzy tečou mi po lících,
proč všechno krásné tak rychle pomine?
Žijeme beze slov, nikdy nevyřknutých,
zato samota a bolest pomalu plyne.
Vyčítáš si pořád, že jsi mě ztratil,
ale tvoje chyba to nebyla.
Sice jsi mě svým chováním ranil,
ale v tu dobu jsem své city ještě neznala.
Všechny mé myšlenky patří minulosti.
[center] [i] Vždycky jsem byl sám,
v dětství moje duše trpěla.
A teď trpí dál,
samota ve mně utkvěla.
Každý mě zavrhoval,
nikdo mě neměl rád.
Ale dítě potřebuje pocit,
kdy u srdce jej bude hřát.
Jak jsem vyrůstal,
i má síla se mnou rostla.
Musel jsem zabíjet,
a ta touha neustala.
Zkoušel jsem s tím přestat,
doufal jsem, že mě nezlomí.
Ale začala se mnou hrát,
hru, kterou hrát neumím.
Najednou mi došlo,
co pro mě život znamená.
Nechtěl jsem být zabiják,
tak klesnul jsem na kolena.
Naposled jsem vzpomněl,
tam jsou.
Objeví se i v mém snu,
i zde po mě jdou.
Šťastné chvíle prožívám,
v náruči se ukrývám.
V náručí té lásky své,
krásné, chytré, osudné.
Až dá Hokage požehnání
a až dojde ke svítání,
budu tu stát já a ty,
jako všichni na svatby.
Ke svítání došlo včera,
čekala jsem do večera.
Na tebe a na tvé ano,
štěstí ve mně bylo mnoho.
A pak přišel Kiba, ty
a zakrvácené šaty.
Zemřel si a já to vím,
bylo ti to osudným.
Ačkoli jsem stále sama,
nechci být už nikdy vdána.
Radši zemřít, než být s tím,
komu cit neoplatím.
Už dál nechci s nikým být,
[center] Chtěla jsem jen pochopení,
slyšet tě říkat "Vše bude jako dřív."
Dívám se sice na tebe, jako bys byl hřích,
přesto jsi moje světlo denní.
Teď, jestli můžu, chci se vrátit v čase skrz,
znovu první políbení a v ruce růži.
Ve vřelém objetí, stékal déšť po tvé horké kůži,
jako mně tečou po tvářích, hořké kapky slz.
Právě cítím zášť a trochu bolest břicha,
protože jsem ta, co stále odpověď hledá.
To co jsem udělala se sice vrátit nedá,
ale přes to všechno teď lépe se mi dýchá.
