Poezie
„Zlaté oči,“ říkali všichni
a já se začal hodně bát,
že zlato blázny z lidí činí,
nebudou jinak milovat.
Třpytí se v slunci i luně,
já nedbal na to a bojoval,
svou lásku vyprávěl jsem ženě
a svět se na mě usmíval.
Mé srdce blouzní a mozek též,
Zlatá budoucnost září nám,
Nikdo netvrdil, že je to lež,
kov, který ladně ovládám.
Láska nesvědčí obchodu,
co já vám mohu povídat?
Jako kage neznám svou svobodu,
vše pro vesnici musím dát.
„Čekám dítě,“ to mi řekla
a já byl rád a vlastně smutný,
Chce se jen smát.
Je to živel nad živly.
Dívka se srdcem laskavým.
Ještě více titulů.
Její pravé jméno,
je pro mě záhadou nejzáhadnější.
Laskává princezna jižních pouští.
Svobodná tulačka západními hvozdy.
Nesmrtelná císařovna východních stepí.
se cítím konečně svobodný.
Mohu si užívat.
Nebát se žádných starostí.
Jen se smát a bavit.
Tak jako nikdy dřív.
s plnou hubou keců ale skutků méně.
Tak otravný a já se s tebou tahal,
nic jsi nedokázal, jenom jsi váhal.
Akatsuki, to je naše parta,
červený mrak, toť jest náš znak.
Masoví vrazi, to je naše garda,
škoda jen, že nikdo z nás nemá dobrý zrak,
pak by se nám bijju lépe lovili.
Ovládnout svět,
to je náš plán.
Těd když ho víte,
musíme doufat jen,
že ho nezjistíte dál.
Jinak by si nás šéf,
k obědu dal.
Náš šéf, to je grázl,
má v sobě tisíc tyček.
Možná proto má mozek plný kytiček.
Tak nám místo něj šéfuje jeho manželka,
no jo to je zas pěkná hysterka.
Máme tam taky děcko,
co si myslí, že Madara je.
tvoj malý braček
V tebe mal vzor
bezradným bol
Zrazu sám
ocitol sa v hlučnej prázdnote
byť tebou
Čisté priania dieťaťa
čo sťaby život v očiach trpiacich
náhle zmizli
[center]Temný hvozd, nový pokus, jedna skrýš,
nenašla by ji ani jedna myš.
Orochimaru to tu řídí, on je tu hlavoun,
i přesto dokáže být pěkný bručoun!
-
Nedaří se a nedaří se zvládnout jeden prvek,
řádí jim tam šotek!
Oba dva vědci neví si už rady,
jak zbavit experiment vady!
Vše už dávno zkontrolovali,
snad posté opravovali.
Stále neví, kde je kámen úrazu,
náhle diví se svému úžasu.
-
Papírek se rychle plní vzorci,
aby to nezapomněli páni vědci.
Orochimaru velí: „Kabuto, hoď ho stroje!“
Temný, těžký... I tak ho mám rád.
Někdy uspal, jindy zvedl tlak,
ale když přišel čas se s ním prát,
tys byl můj pilíř.
ale netušils jak ji uchopit
Hledal jsi věčnost
a nikdo tě nechtěl pochopit
Hledal jsi věčnost
pokusy střídaly omyly
Hledal jsi věčnost
řadili tě mezi úchyly
Jak se to mohlo stát,
tak nečekaně jsi odešel.
Jak se to mohlo stát,
že si své tělo umlčel.
Po tvé drsné smrti,
se toho tolika stalo
a má hruď v tvrdé drti,
také mě to potkalo.
Pomalu se k ohni blížím,
překvapen, že u ohně ty.
Tak o tom moc nepřemýšlím.
„Tati jsi to vážně ty?"
Dávno mrtvá osoba,
u ohně tiše sedí.
Byli jsme to již oba,
co pod zemí jsou bledí
„Tati, po takové době"
V tu chvíli jsem zaražen.
„Mluv teď radši déle k sobě,
temnotou jsem pohlcen"
Sedíme tam mlčky spolu
a dříví tiše praská.
Bezva den.
Katastrof v Konoze je všude plno.
Co byste taky čekali,
od naší vísky oblíbené,
když praštěných shinobiů je tam plno.
přes cestu mu stádo černých koček přeběhne.
Akamaru ušima zastříhá,
jako neřízená střela se za nimi vydá.
Palí po nich štěkotem.
Kiba za ním zběsile utíká.
Nadávky, kletby a příkazy se ulicemi rozléhají,
Akamaru je však k nezastavení.
Dokud svoji kořist nezdolá,
Kiba si dnes s ním pořádně zaběhá.
to první již bylo vymazáno.
Jsem jen nukenin hledající pomstu,
katonových technik ovládám spoustu.
mé příjmení je vám už asi jasné taky.
Mým nejlepším přítelem je Sharingan,
věřím, že přemůže jednou i Rinnegan.
avšak všechna zlost a temnota je stále ve mně.
Dozvěděl jsem se totiž od maskovaného pravdu,
že Itachi nespáchal žádnou velkou zradu.
[center][i]Když v červnu pomněnky kvetou,
do blonďavých vlasů se ti vpletou
a i když nazýváš lásku slepou,
cítíš ji i v těch nejtajnějších snech.
Mlhavý opar nad paletou,
štětce a plátno nepopletou
co popletl by malíř jednou větou,
napsanou duhou na bílých zdech.
Slunce schované pod roletou,
pro bledou kůži slova se ti pletou
a i když nazýváš lásku prokletou,
na krku těžký, přitom voňavý dech.
Na snídani kafe s omeletou,
červánky na tváře se ti připletou,
v dlaních pochybnost rozemletou
listí šumělo opodál a potok burácel nastokrát,
Hokageho budova a její vřelá barva nastavovala v srdci ráj,
skály a obličeje mých hrdinů, spadly do temnoty mích snů.
její úsměv na tváři nahradil anděli na stráži,
její doteky byly jako od Boha, tak sladké,
její nálady byly občas nevyzpytatelné.
vždy po kapse jsem je měl, i když plíce mé už odmítaly
čím jsi chtěl být, když jsi byl malý?
Jako kdyby to nikdo nevěděl,
přece úžasným Hokagem!
podváděl a podplácel jsem znovu a znovu,
nakonec Hokagem jsem se vážně stal
a Konohamarovi se vysmíval.
Protože kancelář smrdí jak moč!
Myslel jsem, že je to zábava
a přitom pracuji až do rána!
[center]Rád spím, flákám se a jím,
bojuji, trénuji, o nebezpečí sním.
Teď ale, když jsem Hokagem,
A i když nejsem velký romantik,
ten polibek, co ve vlasech svých ucítíš,
šetřil jsem si pro tebe, pro tenhle okamžik.
a když hladíš mě po nahé kůži,
cítím se jako tvůj hrdina.
Pro další dotyk klidně prodám ti svou duši.
srdce nedočkavě buší a tají se mi dech.
Nepřestávám se zamilovávat do tvého hlasu,
když z úst se ti dere vášnivý vzdech.
Prší a Ty se mně ptáš,
že srdce mé znáš,
tak proč nechci vztah náš?
Já stojím ve stínu,
mám pocit že jsem součást špatného vtipu,
nebo nesedícího rýmu.
Pozoruji jak třesou se Ti ramena,
vím co pro Tebe znamenám,
jak malá holčička chci sednout si Tobě do klína.
Zapomenout,
opět Tvou dívkou se stát,
opět Tě vroucně milovat.
Vzpomenu si však na ten výkřik, co slyšela jsem,
pomatuji si na smrt člověka, co znala jsem.
Zemřel Tvou rukou,
bolí mně to zjištění,
už nedostaneš ruku mou.
Je mi to líto,
Přijít si s omluvou,
minulostí k pláči
a ohánět se výmluvou?
tvůj návrat?
Smaže té krve a slz louže?
Přišel sis pohrávat?
vymažeš v jedné chvíli?
Teď jsme plní zlosti,
od pravdy jsi hodnou míli.
Prosím tě, čas letí,
uběhly dlouhé roky,
už nejsme děti.
[center][i]Vrátil ses jako spojenec najednou,
tvá slova zní sladce,
když už život takový není.
Osud je ložisko nestálé,
nechť padnu v zapomnění.
strana mění stranu.
Byl jsi života mého vír,
já nikdy nezapomenu.
dávají papíru tvar.
Co účelem msty,
jen prostý škvár.
chtěl jsem být jen šťasten.
Život by měl odteď být nachový,
proč se cítím ztracen?
[center] Teď skládám origami,
jsem začátečník.
Chci projít ještě vzpomínkami,
Schovej se ve tmě,
srdce své schovej ve mně,
bude Tě to bolet, budeš křičet, ach, hodně.
Černé vlasy zbarví ti krev Tvoje,
oči jak noc, zakryje Ti temnota moje,
neucítíš už nikdy žár boje.
Tas si katanu do tichého pokoje,
nemám strach, nebojím se Tebe,
Tvoje duše bude brzo moje.
Ptáš se mne, kde jsem?
Měl by jsi se zeptat spíš kdo jsem.
Ale kdo jsi Ty?
Křičíš svoje jméno,
mně je ale ukradeno,
jen Tvé křesní jméno,
to je ono.
Sasuke...
Tak zní jméno Tvoje,
přál jsi si, aby temnota zahalila nepřátelé ve zvuku boje,
Šel blíž, byl to jen stín,
zakryl vše - a to i smích
zlověstný a jedna lež
byla horší než všechen hřích.
Nápřah ruky, bolestný cit
v očích. Jeho žalostný pláč
přidušený většinou
zněl pak hlasitěji než ticha stráž.
Umírám - oči otevřené -
zaživa a ze spousty míst
doléhá ke mně jedno slovo -
nenávist.
Umírám - oči otevřené -
zaživa a ze spousty míst
doléhá ke mně jedno slovo -
nenávist.
