Sakuřina vzpomínka

Přes všechno i přes můj cit,
nedokázala jsem ho zastavit.
Jek mi chybí, neví on.
Při vzpomínce na něj, mé srdce bije jako zvon.

Chtěla jsem, jak moc chtěla jsem s ním být.
On se však nedal zastavit.
"Vem mě s sebou prosím."
Tyto slova v sobě dusím.

"Když tu nezůstaneš, vem mě s sebou."
Žádala jsem dětskou prosbou.
"Jsi otravná! Nech už toho!"
Zkoušel na mě hrozbou.

V tu chvíli jako by se mi zastavil svět.
"Stůj! Nebo budu nucena zakřičet!"
Stále jsem to zkoušela,on si však nedal říct.
Octl se mi za zády, do ucha mého šeptajíc.

"Děkuji ti Sakuro", řekl prostě.
Mě bylo jako bych přecházela po vratkém mostě.
On pak udeřil mě jemně,
Se slovy jenž vyzněly temně.

"Spi, třešničko!" Pak jsem ztratila vědomí.
Až ráno jsem se probudila,
S tím co mi strach nahání.
Já ho nezastavila!

Bezmocí jsem se rozplakala,
Nikoho jako je on jsem nepotkala.
Byl to co mne potěší,
Je had, jenž mě zardousí.

Vzpomínám na to nerada,
Okolo mne třešňová zahrada.
Stromy šeptají a vítr též:
"Sakuro, též časem rozkveteš!"