Poezie

Dopis. Poslední. Já ted píši vám.
A to je vše, co v tomhle světě nechávám.

Chcete snad moje srdce? A nebo moji duši?
Ještě pořád máte smůlu, ještě stále buší.
A do posledního úderu já se s vámi budu prát,
do posledního úderu, budu prohrávat, však přesto hrát.

Do posledního úderu se s vámi budu bít,
do posledního úderu, budu doufat, budu snít.
A až jednou moje srdce bušit nebude,
můj výdech poslední bude k tobě, osude.

Až zlomí se mi kolena, až zakloním svou hlavu.
Můj výdech odletí a rozplyne se v davu.

Vzpomínka na Hizashiho

Tvůj život uplynul jako voda,
tvoji duši neváže žádná vina.
Byl jsi můj bratr milovaný,
však místo mne jsi obětovaný.

Svého syna do péče jsi my svěřil,
a v jeho sílu a moudrost jsi věřil.
Opustil jsi nás s klidným úsměvem,
nyní kráčíš sám jiným světem.

Svá bílá křídla jsi roztáhl,
a do širého světa se rozlétl.
Již nevrátíš se nikdy k nám,
nezapomeň že tě velmi rád mám.

Nezapomeneme na tvou oběť Hizashi.

Smrt, smutek, zloba...
Zlobím se pouze na sebe.
Přemýšlím, jaká je tohle doba,
když večer hledím na nebe.

Proč odejít jsem tě nechala?
Neštěstí se ke mně vrátilo.
V tvůj návrat jsem tajně doufala,
tvá ztráta - to mě zlomilo.

Proč vždy, když vyhraju sázku,
stane se něco špatného?
I když jsem si vsadila v lásku,
nevzešlo z toho nic dobrého.

Tak ztrácím milované osoby,
však náhle se cítím silná.
Zemřels jako pravý shinobi
a nechť je má smrt stejná!

Po tvářích mi slza stéká,
z ochránců Konohy jsem ta nejhorší...

Vzpomínka na třetího hokage

Tvá síla, má hrdost,
tvá odvaha, můj život.
Tvůj sen, má naděje,
tvůj život ,má slza pro tebe.

Orochimaru byl tvůj konec,
teď ti na rozloučenou zvoní zvonec.
Orochimaru byl tvůj kříž,
teď je kolem jeho duše mříž.

Ty jsi byl naším otcem v Konoze,
všichni lidé ti byly blízcí jako měsíc obloze.
Byl jsi naše naděje i obránce,
od teď už jen zní čest tvé památce.

R.I.P. Třetí

Přestaly bubny znít, přestala harfa hrát.
Řeknu to prostě, zemřel ten kterého měl jsem rád.
A kdyby to snad někteří, básnicky říci chtěli.
Smrt chodí kdy ona chce, nečeká na neděli.

Přestali lidi pět, přestali vlci výt,
přestalo slunce zářit, tma přestala tmou být.
Teď bílá černou jest a bílá je zas černá,
v temnotě světlo žáří a v světle jen tma němá.

V tu chvíli se přestal hýbat svět,
a z kamene se stala voda,
a z ohně horký led,
a smutek do srdce mě bodá.

A nad tímhletím mrtvým světem,
stál malý, zlatý sál.

V kleci pták, jež přesto létal,
z obětování křídla měl.
A jeho přáním bylo, by svět vzkvétal
zvítězit na všemi, on chtěl.

Obětoval se pro nás všechny,
a kdopak,kdpoak to ví dnes?
O hrdinovi z rodu Hyuugů,
ted neštěkne pron ani pes.

On umíral z úsměvem na rtech,
přesto že svůj osud si nevybral.
Ted,hnije v hrobě, nad ním květy,
Však svět se točí dál a dál.

Životem jsem bloudila spoustu let,
poznala jsem lásku? Jakby smet.
Otce jsem neznala,
ale jméno ano.

Matka však ho
vyměnila za jiného,
byl pro ni první, milovala ho.

Vrátila se k němu zpět,
Orochimaru můj otec byl vedle hned.
Nechápal, jak mohla toto udělat,
jak mohla Madaru milovat.

Můj klan se snažil vyhýbat světu,
já však nevěděla, jak moc se pletu.
Nenávist, boj a jatka s Uchihami
pro můj klan to bylo hrami.

Já bloudila životem dál
a lásku, tu mi před očima vzal.
Daichi bylo jméno jeho,
zemi ovládal to bylo něco úžasného.

A déšt smáčel tvou bílou pleť,
tys tiše šeptal: "Lásko k nebi hleď."
Já jsem tam vzhédla a nebe bylo jenom šed.

A dál v té smutné šedi, jak kašmír rudá krev.
A moje tělo a mou duši, zachvátil strašný hněv.
A já se ptala: "Proč tady lásko a pročpak zrovna teď?"
A tys dál tiše šeptal: "Lásko, k nebi hleď".

Tys díval jsi se do mých očí,
a já zas zřela do těch tvých.
A strašné bylo pomyšlení,
že víckrát nezazní tvůj smích.
Zavřel jsi oči, naposled vzdych
a mně se přestal hýbat svět.
A v hlavě mi dál zněla věta:

[center]Morino Ibiki, to náš vyšetřovatel,
aby tvůj pot nezledovatěl!
Pokud uděláš, co se mu nelíbí,
zažiješ peklo ve výhni!
Mučení, výslechy a týrání zažiješ,
pokud někoho zabiješ.
Dostane z tebe tvé přiznání,
zlo se zlem vyhání.
Netrap se pokud budeš mít můry,
nn zná daleko větší stvůry.
Přestože žije v ústraní,
sám se lásce nebrání.
-
Pokud jsi žena, nebere na to ohled,
každý by z toho zbled‘.
Jen jedna dáma se ho nebojí,
pevně za ním stojí.
Je přitahovaná jeho chladem,
toto pole nelehne ladem.

Kisame šel na nákupy,
nechával tam peněz kupy...
Za šaty, za jídlo...
Za akvárka, za mýdlo...
Po nákupech dostal hlad.
Šel do fastfoodu vymáhat,
jídlo, jak už ze začátku tuší,
které by nebylo podobné třeba Sushi.

Prodavač ho neslyší
a na personál zakřičí:
"Račte trochu rybek vzít,
a né jen tak je osmažit,
vemte, zabte, rozkrájejte
slitování, nic nemějte!!"

Lidé z místa rychle běží,
prodavač tam mrtvý leží...
"Jaké by to bylo vám,
být po kouskách prodáván?"

Listy papíru zmáčené slzami…
Poslední myšlenka vpadla jí do hlavy.
Útržky vzpomínek vířící kolem…
Byla neschopná dát těm třem sbohem.

Touha naposled roztáhnout křídla…
Rty bledé jak školní křída…
Už brzy se s nimi v ráji shledá,
zkrvavená na zem si bezmocně sedá.

Kousíčky papíru mířící k nebi…
„Já ještě pomůžu této zemi!“
Moře rozvířily kapky deště,
pak řekla si, že může bojovat ještě.

Oblohu náhle zbarvila duha.
„Dnes ještě uvidím milého druha
Před tím však ještě naději vložím…

Celé dni a noci uvažujem,
ako ospravedlniť sa ti môžem.
List pre Teba som spísal,
avšak nikdy som ho nedopísal.
Teraz, nepriateľom skrútený,
dokončiť ho som nútený.

Hinata, moja ruža,
kiežby si stretla lepšieho muža.
Nevážil som si ťa, opovrhoval som tebou,
len aby som utiekol pred samým sebou!

Ty, a tvoje nádherné oči,
viezol by som ich na zlatom koči.
Ty, a tvoje hebké vlasy,
hlavný znak ženskej krásy.
Ty, a tvoje studené ruky,
nedržať ich to sú muky.
Ty, a toľká krása,
choval som sa ako prasa.

Snažil som sa, čo to šlo,

[center]Hokage nám zadala lehkou misi,
nebylo to jako kdysi.
Ino, holka jedna problematická,
s námi nechtěla jít,
trápila ji otázka matematická,
bez odpovědi nemohla žít.
-
Chouji byl nezvykle čilý,
dokonce si nevzal svoje oblíbený chili.
O názvu vesnice jsme neměli tucha,
Hokage zarytě mlčela,
páčit to z ní, šlo to ztuha,
až na nás pomale vrčela.
Nic jsme z ní nedostali,
akorát kapky potu kapaly.
-

[center]Minule nám Kakashi zažíval migrénu
teď čelí problému jinému.
-
Není to jeho zvykem,
pyšní se novým trikem.
Zasáhlo ho šílenství jiné
nikoho to nemine.
-
Dlouhou řeč si svou už chystá,
snad chůze bude jistá.
-
Nemůže spát, jíst,
stále si není jist.
Jist druhou stranou,
ovšem výhody z toho planou.
Nebude už tolik sám,
to jediné povím vám.
-
Osudné setkání se blíží,
oko únavou se klíží,
-
Došlo na vyznání nejisté,
odpovědi se vzápětí dočkal.
„Ach, také tě miluju, zajisté.“

Dívám se nahoru, dolů i v bok,
nemožno pohybu, nemožno krok.
Pohnout se chci a jít,
život a lásku chci mít.

Člověku s odporem dívám se do očí.
Nesnáším násilí, trýznění, mučení…
Dost!

Orochimaru, proč?
Co jsem ti udělal?
Co jsem ti spravil?

Pokusy a bolest to všechno si mi dělal,
a spolu s Kabutem mě předělal.
Ale i tak, chci ti dát dík,
dal jsi mi sílu, kterou chtěl jsem mít.

Silou, kterou jsi mi dal,
budu ji chránit a tak dál.
Svou jedinou nevlastní sestřičku,
svou milovanou Kuroi Kaařičku.

Sedí, leží, nevnímá,
sama v koutě usíná.
Láska, život v trosky se změní,
štěstí, radost a milost už tu není.
Srdce pláče, rozum mlčí,
v hlavě zmatek, tak to běží.

Ukrytá před světem,
takhle to chtěla?
Ne! Pro něj žít měla.

Vzpomínky míhavé,
polibky zdlouhavé.
Dotyky bez konce…
Schovat si měla.

Místo toho, co ona chtěla!
Realita a krutý svět.

S dírou v srdci,
a na tváři slzu.
Se zatlou pěstí,
nastřádat víru.

Doufá, že se vrátí zpět,
do Suny patří, na to vezmi jed.
Chce ho spatřit, mít ho tu.

[center]Jeho pohľad padne na ňu,