Opakování

Byla to nádherná místnost. Obložení z ebonitového dřeva s motivy květin, barevné koberce a polštáře, dvě malé fontánky a stůl vykládaný slonovinou. Místnost, která měla za úkol návštěvníka ohromit a umožnit jejímu majiteli jednat z pozice autority a síly. Shikamaru tomu moc dobře rozuměl, právě proto se snažil přesvědčit vesnickou radu, aby mu na něco podobného dala peníze.
Na rozdíl od Oblačné to neudělali.
Za stolem seděl Darui a četl tlustý svazek smluv. Byly to nové dohody, které určovaly pravidla obchodu mezi Ohnivou a Bleskovou zemí, a hlavně dílo, na kterém Shikamaru pracoval poslední dva měsíce. Pokud by tyto smlouvy byly podepsány, Konoha by zbohatla. Hodně.
Procházel se sem a tam po koberci tak tlustém, že jeho kroky nevydávaly žádný zvuk. Sáhl po zapalovači, ale pak si to rozmyslel, měl výslovně zakázáno kouřit. Darui byl zticha, jen občas zašustil stránkou. Trvalo to dlouho, než vstal, upravil si kimono, zastrčil cosi modrého do kapsy a řekl: „Sice se mně na tom něco nezdá, ale myslím, že můžeme tuhle smlouvu podepsat.“
Shikamaru se zvedl, že dojde pro Naruta.
…
Seděl ve své oblíbené hospodě. Byl opilý. Ne nějak extrémně, ale rozhodně tak, že už neměl úplnou kontrolu nad tím, co dělá. Zapálil si cigaretu – první z dnešního druhého balíčku. Nepozorně přejel očima po místnosti. Kromě Ayame tam nikoho dalšího neviděl.
Všimla si jeho pohledu a přišla k němu. Na tváři měla ruměnec – trochu pila s hosty a rozcuchané vlasy se jí lepily na zpocené čelo. Shikamaru si – jako už několikrát – všiml jejího výstřihu, o trochu většího, než by bylo možné považovat za decentní. Usmála se na něj úsměvem, o kterém věděl, že ho Temari není schopna.
„Tak co se pokazilo tentokrát?“ zeptala se a na stůl položila další saké.
„To se vždycky, když sem přijdu, musí něco stát?“ odsekl a vyfoukl jejím směrem oblak dýmu.
„Ne, ale vždycky, když kvůli tobě natahuju zavíračku o hodinu, tak jo. Sedíš tady sám od čtyř!“
Chtěl odpovědět něco kousavého, jenže měla pravdu.
„Temari,“ zahuhlal a doufal, že tomu nerozuměla.
Podívala se na něj těma svýma tmavýma očima a on věděl, že rozuměla. Povzdechl si.
„Už zase si našla výmluvu, proč nemůže odejít z Písečné.“
Sedla si naproti němu.
„A proč ty nejedeš za ní?“
Mrkla. Její řasy! Shikamaru byl… frustrovaný, pokud se to tak dalo říci. Típl cigaretu.
„A nechat Naruta řídit Listovou samotného. Víš, kolik skvělých nápadů by byl schopný zrealizovat? A hlavně kolik by jich promyslel?“
„Hodně a žádný?“ zasmála se. Kývl. Na věčnou servírku byla i chytrá, asi ji bavilo běhat kolem opilců a poslouchat příběhy. Napadlo ho, jaké by to bylo, kdyby nepodlehl tomu skvělému nápadu, že Listová a Písečná se spojí i sňatkem.
Nejhorší na tom bylo, že tenhle nedomyšlený nápad byl jeho.
„Prostě to nějak nefunguje a skončit to taky nejde!“ Hodil do sebe saké.
„Myslím, že přišel čas na odchod.“
Chtěl protestovat.
„Zaplatíš mi to příště!“ umlčela ho. Cestou ke dveřím se zamotal, málem narazil do stolu.
…
Měl jednoduchou kancelář v budově hokageho. Vydupal si ji, když zjistil, že Naruta někdo prostě krotit musí a on je toho jako jeden z mála schopen. Dával jeho chaotické činorodosti nějaký řád. Ano, Naruto vymýšlel směr, jenže Shikamaru plánoval cestu a vyhýbal se všem močálům, pohořím a lávovým polím.
A teď před ním stál Shino, což ho značně překvapovalo. Shino byl taková klidná síla, vždy vše pochopil napoprvé, nikdy si nestěžoval a jeho úspěšnost byla excelentní.
„Kiba si pořád stěžuje, tak jsem si řekl, že ti ušetřím práci a zajdu za tebou první.“
Uznalé pokývání hlavou. Kiba by jen zvyšoval hlas a bránil svoji pravdu. Ten kluk byl snad ještě impulzivnější než Naruto a navíc nebyl tak chytrý.
„Díky, o co tedy jde?“ Byl z něj docela nesvůj, možná za to mohlo to neustálé bzučení.
„Naše mise jsou… poněkud jednotvárné.“
„Ano?“
„Kiba z toho není šťastný.“
Shikamaru čekal, kdy tohle přijde, spíše tedy čekal toho Kibu.
„Na průzkumné mise jste nejlepší. Hinata vidí všechno, Kiba s Akamarem jsou schopni vystopovat skoro všechno a tvoji brouci… No, jste schopni pokrýt neuvěřitelně velký prostor, kohokoliv označkovat a pak ho znova sledovat a najít skoro cokoliv. Prostě dávám mise týmu, který se na to nejvíce hodí. Naše poslední mise vypadala tak, že jsem chytil chlápka, co si odskočil do lesa. Ino ho posedla a došla si pro všechny důležité dokumenty.“
Shino si upravil brýle. Vypadal zamyšleně, ale tak vlastně vypadal vždycky. Bzukot zesílil.
„Jo, to chápu, ale nevím, jak to vysvětlit Kibovi.“
Povzdech.
„Víš co, dám vám jednu jinou misi. Je potřeba zneškodnit skupinu banditů, která obsadila starou tvrz na severu země. Snad bude Kiba spokojený.“
A vy se vrátíte živí, protože čistě logicky vzato je to hrozná chyba.
„Díky,“ řekl Shino a odešel.
…
Jak mohl skončit zavřený ve skříni společně s Tenten. Byli na sebe tak namáčklí, že už to nebylo ani sexy, jen nepohodlné. A navíc Shikamaru nemohl přestat myslet na to, že kdyby ho viděla manželka, tak by se asi nedožil večera. Její dech se mu srážel v uchu.
V pokoji byla desítka mužů nového feudálního pána. Shikamara jeho kroky znervózňovaly, skoro jako by se pokoušel získat kontrolu nad Listovou, a tedy i nad státem. Copak loutky nemůžou zůstat loutkami? No, a tak se nechal společně s několika dalšími pozvat k němu do hradu a pronikl do jeho pracovny, aby zjistili, co má za lubem. Nepovedlo se to úplně podle představ.
Tenten se hnula a její loket se mu zarazil do žaludku a její jehlice ve vlasech mu málem vypíchla oko. Dělalo mu problém se nadechnout.
Zvuk otevírajících se dveří a mnoha kroků.
„Myslím, že jsou pryč!“ zašeptala Tenten.
„Jo jdeme ven, otevři ty zatracený dveře.“
…
Bílá. To byla první barva, kterou uviděl. Bílá stěna, strop, povlečení. No a pak ten pach, dezinfekce a naděje smíchaná se strachem. Dal si dvě a dvě dohromady – nemocnice.
Dostavila se bolest. Hlava mu třeštila, jako by mu ji někdo rozbil. Naklonila se nad něj sestřička.
„Víte, kde jste?“ zeptala se ho.
„V nemocnici,“ zahuhlal. Nemluvilo se mu dobře a uvědomil si, jak je vyprahlý. Kývla a podala mu sklenici s vodou. Anděl, pomyslel si Shikamaru, zatímco pil.
„Víte, co se vám stalo?“
Samé otázky.
„Ne. Vy to víte?“
„Skupina ninjů se vloupala k hokagemu a vás překvapili. Naruto se o ně postaral.“
Shikamaru je začal litovat.
„Dojdu pro Sakuru.“
„Ještě chvíli, jak se jmenujete?“
Zastavila se s rukou na klice.
„Kaori!“
…
Shikamaru si prohlížel tu nádheru kolem sebe. Připadalo mu, že už to jednou viděl. Darui seděl v křesle a četl tlustou hromadu dokumentů, které z velké části sepsal Shikamaru. Jak četl, jeho obličej se čím dál tím více zachmuřoval. Ano, bylo to nevýhodné, ale nebyla možnost to nepodepsat. Nebo ji alespoň zatím nikdy nenašel. Nervózně prohrábl obsah své kapsy.
Shikamaru zívl. Co mu tak dlouho trvá? Měl pocit, že to musí číst nejméně potřetí.
„Půjdu se projít, kdybyste měl nějaké otázky, nechte pro mě poslat,“ oznámil a vstal. Alespoň si venku zakouří.
Darui zvedl obočí. Tohle nečekal, byla to menší chyba, neměl by ho nechat samotného, aby měl klid o tom přemýšlet, zvláště když je honil čas.
„Dobře,“ pokývl mu.
…
Byl opilý v zšeřelé hospodě. Znovu? Sakra, kolikrát to bude ještě zapíjet? Podíval se po lokálu. Ayame za pultem myla sklo a v koutě se bavili dva neznámí muži – vše zahalené do mlžného oparu zpola způsobeného alkoholem a zpola kouřem z cigaret.
Vytáhl zapalovač a zapálil si.
Ayame k němu přišla a on si, ne poprvé, pomyslel, že vždy, když se tady opije, připadá mu přitažlivá.
„Tak co se pokazilo tentokrát?“ zeptala se a na stůl položila další saké.
Povzdechl si.
„Znovu o tom nechci mluvit.“
Zatvářila se zmateně. „Znovu?“
Jen mávl rukou.
„Zaplatím a půjdu.“
…
Seděl ve své kanceláři a poslouchal, jak bzučí brouci. Z nějakého důvodu přesně věděl, co mu Shino chce, a i jak to alespoň částečně vyřešit, i když právě to řešení se mu moc nezamlouvalo. Patřilo k těm, co se můžou rychle zvrtnout. Začal pozorovat mraky.
„Ty mě vůbec neposloucháš!“ obvinil ho Shino. Ano, neposlouchal ho. Jenže proč, když se opakoval.
„Ano, Kiba si stěžuje, že máte pořád stejné mise. Ano, má to důvod. A ano, dám vám jinou.“
Bzučení se stalo skoro nesnesitelným.
„Dneska máš nějakou špatnou náladu, přijdu zítra,“ řekl Shino a ukázal mu záda.
…
Slyšel Tentenin dech, tak blízko, až to bylo nepříjemné. Potil se a cítil její pot. A navíc měl pocit, že to nedělá poprvé. Jako fakt? Úchylka nechat se zavírat do skříní se ženou. Zavrtěl by hlavou, kdyby na to měl dost prostoru. A to opomíjel fakt, že by ho jeho drahá polovička asi zabila, vidět ho. Trochu se pohnul a Tenten sykla bolestí, jak jí zarazil loket do žaludku.
„Něco jsem slyšel,“ ozvalo se zvnějšku.
„Sakra!“ poznamenal Shikamaru suše a rozrazil dveře.
…
Hlava ho bolela jako střep. Otevřel oči a prohlédl si strop nemocničního pokoje. Znova? Měl pocit, že poslední dobou takhle končí často, ale nedokázal říct, kdy tu byl naposledy. Ta rána do hlavy musela být ale silná.
Kaori k němu byla otočená zády a něco rovnala na malém stolku. Shikamaru si odkašlal, aby na sebe upoutal pozornost. Neměl to dělat, hlava ho rozbolela ještě víc.
„Víte, kde jste?“ zeptala se ho.
„V nemocnici, někdo mě praštil po hlavě?“ odpověděl.
Usmála se.
„Pamatujete si toho víc, než Sakura říkala, že budete. Víte, kdo to byl.“
Zatřásl hlavou a pak zaúpěl bolestí.
„Dojdu pro Sakuru, dá vám něco na tu bolest.“
„Děkuji, Kaori.“
Zastavila se s rukou na klice.
„Jak znáte moje jméno?“
Shikamaru se zamyslel.
„Já nevím!“
…
Darui seděl skloněný nad papíry, které Shikamaru znal nazpaměť. Přímočará nádhera místnosti už Shikamara trochu nudila. Jako by ji viděl už mnohokrát. Vlastně celé tohle zažil už mnohokrát. Byl si tím tak jistý.
„Tohle už jsem viděl,“ zamumlal si pod vousy a samotného ho překvapilo, jak nahlas to bylo. Darui se na něj podíval.
„Co prosím?“ zeptal se.
„Přemýšlím o genjutsu.“
Darui vstal a protáhl se.
„Zajímavé, proč?“
„Vždycky mě zajímalo, jak se dá stoprocentně poznat, že je člověk v genjutsu?“
„Záleží na tom, jak je ten druhý dobrý, když není extra dobrý, většinou je to o tom, že se objevují naprosto nevěrohodné, až fantaskní výjevy. Váš nejlepší kamarád na vás útočí. Z nebe prší zelení hroši.“
„Cože?“
Darui se usmíval. „To na nás zkoušel sensei, vždycky měl příliš bujnou představivost.“
Shikamaru vstal ze svého křesla a odolal chuti na cigaretu.
„Mě spíše zajímají ti fakt dobří.“
„Pak je to těžší. Všechno vypadá reálně, jen se to ve skutečnosti neděje. Jenže všechno je nějak omezené. Prostě se to po čase začne opakovat. Tedy pokud…“
Shikamarovi to došlo v plné míře.
„To bude otrava!“ řekl a zatvářil se otráveně.
Překvapený výraz.
„Chtěl jste říci, že nejlepší genjustu se zdá úplně normální, a ještě způsobuje to, že polapený zapomíná na to, co zažil, a tak nemůže přijít na to, že se události opakují. No a já mám pocit, že tuhle scénu jsem zažil nejméně šestkrát.“
Darui se s rukou v kapse vydal ke dveřím.
„Někoho přivedu, aby se na vás podíval. Jste evidentně unavený,“ řekl a vyšel z místnosti.
…
„Opakování, opakování, něco se pořád opakuje.“
Shikamaru seděl obklopen dýmem z cigaret a s hlavou až příliš plnou alkoholu. Lokál byl skoro prázdný, jen dva muži seděli u jednoho ze stolů a Ayame čistila sklo u baru. Něco nebylo správně.
„Ayame, můžeš sem na chvíli?“
Domyla sklenici a dala si s ní načas.
„No, co chceš?“ zeptala se. Trochu nabručeně. Neměla ráda, když se na ni pokřikovalo přes půlku hospody.
„Co bys řekla na to, že jsem v genjutsu a tohle není skutečnost?“
Nezaváhala ani na okamžik. Na kecy tohoto typu byla zvyklá.
„Donesla bych ti vodu.“
„A co když by to byla pravda.“
„Pak by tě ta voda probrala.“
Shikamaru se začal smát. Nevěděl, kdo na něj to genjutsu seslal, ale tohle se mu fakt povedlo.
„Víš, vždycky jsem chtěl zkusit jednu věc.“
„Jakou?“
Mrkla a její řasy… no, byly to prostě její řasy. Rychle vstal a lehce přitiskl své rty na její. Byla tak překvapená, že nevydala ani hlásku, a on šel otevřít dveře a doufal, že se nespletl, nebo že se to nedozví Temari.
…
Zíral na Shina a ani nevnímal, co mu říká. Za prvé byl v genjutsu. Za druhé na rtech cítil divnou, příjemnou chuť, kterou neuměl pojmenovat. Dost mu odváděla myšlenky od důležitých věcí. Za třetí cítil podivný chlad, který se mu zabodával do zad.
„Jak to vždycky končí?“ zamumlal.
„Cože?“ Shino nechápal. Ostatně ani nemohl.
„Mlč, něco není v pořádku!“
„Nemám pro někoho dojít? Nedáváš vůbec smysl.“ Shino o něj měl strach. V tom mu to došlo. Dveře, vždycky to skončí otevřením dveří. Shikamaru na nic nečekal a proskočil oknem.
…
Byl ve skříni.
„A sakra!“ pronesl nahlas.
„Jsi kretén,“ poznamenala mu do ucha Tenten. Pak někdo zvenku otevřel dveře.
…
Zase ta bolest hlavy, kvůli ní se nemohl soustředit. Měl sto chutí nechat sestřičku jen tak otevřít dveře nebo okno, aby se posunul zase dál, jenže pokud on by seslal tohle jutsu a mohl si vybrat, kde bude slabina, byla by právě tady. Přikrytá bolestí.
Zakašlal, aby na sebe přitáhl pozornost.
„Víte, kde jste?“ zeptala se ho sestřička.
„Ano, ale nezdá se vám na téhle místnosti něco divného?“ zeptal se s nadějí. Třeba mu něco napoví.
Zmateně se rozhlédla po místnosti. Pak se zatvářila znepokojeně.
„Něco se vám zdá, zajdu pro Sakuru.“
„Nic se mi nezdá!“ zakřičel a hlavou mu projela další vlna bolesti.
„Nebojte, bude to v pořádku,“ řekla a zmáčkla kliku.
…
Tyhle načančané místnosti měly vždycky něco na špehování toho, co se děje uvnitř. Alespoň Shikamaru by to tak alespoň postavil a v Oblačné nebyli hloupí. Tedy ono tam těch míst bude víc, jedno nápadnější, které bude sloužit k tomu, aby si ho ti vevnitř všimli a nenašli nikoho, kdo je pozoruje. Hele, mohli jsme, ale neudělali jsme to. No a pak to, kterým je doopravdy špehují. Jemu stačilo najít to nápadné.
Přece jen nic nebude otevírat, jen se podívá do jiné místnosti, která tam ale nebude. Šup, rozpor v genjutsu a je venku. Geniální. Shikamaru věděl, že ho nikdo nepochválí, Temari už vůbec, tak to občas musel udělat sám.
Našel to. Dva malé otvory přesně ve výšce očí, rádoby schované těsně pod koncem gobelínu. Vstal a protáhl se. Darui na chvíli spustil oči z dokumentu.
„Děje se něco?“
„Ne, jen se protáhnu,“ odpověděl Shikamaru a podíval se, kdo že je sleduje.
…
Ucítil příjemnou opilost, vůni tabáku a saké.
„To je otrava!“ řekl nahlas a přemýšlel, co dál. Jeho soupeř byl dobrý. Musel mu přiznat, že dokonce lepší než Kurenai. Pokud tedy nejde z genjutsu odejít, musí se dát rozbít zevnitř. Udělat něco, co tvůrce ani nenapadlo, a rozbít celou strukturu.
Povzdechl si a došel k baru.
„Ayame!“
Usmála se a domyla poslední kalíšek.
„Nemusel jsi sem chodit, došla bych za tebou.“
„Půjčíš mi prosím nůž?“
„Na co?“ zeptala se, ale už mu ho podávala.
Shikamaru doufal, že to celé není jen nějaký omyl. Byl si skoro jistý. Vlastně úplně jistý, ale stejně. Polkl.
„Promiň!“ Vzal nůž a zabodl jí ho do oka. Byla okamžitě mrtvá. Nefungovalo to! Poslední dva návštěvníci začali něco křičet, Shikamaru nevnímal co, a utíkali ke dveřím.
…
Kancelář. Shikamarovi bylo zle.
„Jsi bílý jak stěna, není ti nic?“ zeptal se Shino a starostlivě si ho prohlížel. Hmyz skoro neznatelně bzučel. Shikamaru vstal a podíval se na svoje ruce, cítil, jako by na nich měl krev a možná i něco jiného. Srdce se mu svíralo. Těžce polykal.
„Musím si umýt ruce.“
Myl si je dlouho a Shino na něj celou dobu znepokojeně civěl. Bylo ticho, jen bzukot hmyzu se stával čím dál tím nesnesitelnějším. Pak si chtěl utřít ruce, ale místo ručníku viselo na věšáku kimono.
„To je otrava, já skoro zapomněl!“ To kimono na sobě mělo znaky z Oblačné.
„Na co?“ zeptal se ho Shino vyděšeně.
„Na to, že jsem v genjutsu,“ usmál se Shikamaru a oblékl si kimono.
…
Znovu se na něj lepila Tenten. Trochu pohnul hlavou, aby se podíval, co má na sobě. Kimono z Oblačné! Tenten sykla bolestí, nejspíš jí zarazil jehlici do vlasů.
„Promiň,“ zašeptal a otevřel dveře.
…
Bolest hlavy. Ani neotevřel oči a jen řekl: „Mohla byste prosím otevřít okno, Kaori?“
Ještě než otevřela okno, stačila říct
„Kde jste se dozvěděl mé jméno?“
…
Bylo to jiné. Celá místnost se vznášela v podivném oparu. Stále krásná, udivující a neskutečně propracovaná, aby svému návštěvníkovi dala najevo, že zde je zcela v moci skryté Oblačné. Přesto podivně nekompletní. Genjutsu sláblo a stávalo se neznatelně zřetelným. Shikamaru znovu v duchu složil poklonu nepříteli, který ho na něj seslal. Lepší než Kurenai.
„Proč máte na sobě kimono z Oblačné?“ zeptal se Darui. Stál a jednou rukou nervózně žmoulal něco v kapse.
Shikamaru se usmál. Za prvé, tuhle scénu si musí vepsat do paměti, protože by ho nikdy nenapadlo, že oblečením může někoho tak znejistit. No a za druhé se už blížil konci.
„Abych vás rozhodil. Proč jinak?“ Překřížil si ruce na hrudi a čekal.
„Tak to uděláme tedy prvně takový menší obchod.“
„Jaký?“ Shikamaru uvnitř jásal.
„Dám vám tenhle šátek, když vy mně dáte kimono.“
„Ujednáno!“
…
Chuť saké na jazyku, vůně cigaret. Shikamaru se podíval na kus látky ve své pravé ruce. Modrý zdobený šátek, ženský.
Tři ženy, tři možnosti. Prostě ho zkusí dát všem a uvidí, co se bude dít dál. Nemá co ztratit.
„Ayame!“ zavolal na dívku pečlivě myjící kalíšky na baru. Ani nezvedla hlavu.
„Další saké?“ zeptala se.
„Jasně, a pojď sem, něco pro tebe mám!“
Přišla za chvíli, postavila před něj saké a podívala se mu do očí. Polkl.
„Mám tady tenhle šátek.“ Ani nemrkla.
„Dej ho Temari!“ řekla a v hlase měla zvláštní nabroušený podtón.
„Ale já…“
Zastavila ho. Její výraz se změnil. Ano, zapomněl. Nikdy u ní neměl šanci. Žádný z jejích zákazníků u ní neměl šanci, a zvláště pokud měl manželku. Ayame, ta vždycky tak vřelá servírka, která vypadala, že je schopná pro své hosty i dýchat, měla i svou ledovou stránku. Stránku, která spolehlivě všechny zchladila.
Shikamaru neměl pravdu, když si myslel, že nemá co ztratit. Tohle ho ranilo. Vstal a odšoural se otevřít dveře.
…
Byl znova ve skříni, kde ho Tentenina jehlice bodala do obličeje. Její loket se mu bolestivě zarýval do žaludku. Oba čpěli potem, její dech mu hvízdal v uších.
Navíc měl jen velice málo času, než někdo otevře tu zatracenou skříň. Bodnutí do tváře.
Ještě se nemůže kvůli té jehlici soustředit.
Jehlici?
Jehlici!
Odkdy Tenten nosí jehlice ve vlasech? A proč se nikdy nezajímal o módu, tohle ho mělo trknout hned! Uchopil ji do zubů a trhnutím ji vytáhl z vlasů.
…
Bolest. Shikamaru si chvíli musel čistit myšlenky. Hlavně tím, že svoji bolest obracel v hlavě a obdivoval, jak je skvěle udělaná. Ano, v genjutsu se bolest dala působit, hrozná bolest, ale většinou nepříliš uvěřitelná, a pokud člověk věděl, jak na to, tak i naprosto dokonale ignorovatelná. U téhle to nešlo. Prostě umělecké dílo.
„Víte, kde jste?“ zeptala se Kaori.
S námahou otevřel oči, bolest se na chvíli zvětšila.
„Ano, v nemocnici.“
Dala mu napít.
„Než půjdete za Sakurou…“ nedořekl to.
„Jak víte, že půjdu za Sakurou?“ zeptala se.
„Logika!“ odsekl. Protočila oči v sloup, rozhodně u ní nestoupl v ceně.
„Co jste chtěl?“
S námahou vytáhl z pod přikrývky šátek. Vyvalila oči.
„Kde jste to na…“
Rozplynula se, jen se ho dotkla.
…
Saké, cigarety. Možná by tady měl chvíli sedět, pokusit se zavzpomínat na to, co se mu stalo, a až pak se probudit. Připravil by si obranu, vzpomněl, kdo ho přepadl, a navíc se saké v ruce, obklopen cigaretovým kouřem. Bylo to lákavé.
Pak si vzpomněl na její ledový pohled. Po zádech mu přejel mráz. Tak ne, udělá to rychle.
Zamával na ni. Dala si na čas, než k němu přišla.
„Všiml jsem si, že dneska ti nějak nedrží účes.“ Úsměv, hlavně úsměv.
„Ztratila jsem jehlici!“ Trochu nasupeně odsekla. Ale jen trochu.
„Vím, před chvílí jsem ji našel válet na podlaze,“ snažil se být nenucený.
Usmála se.
„Jak se tam dostala? No nic, děkuju!“
Natáhla se pro ni a lehce se dotkla jeho ruky.
…
Cítil vůni lesa, jemné kodrcání povozu, hrubý provaz nad kotníky a na zápěstí. Nepohodlí. Slyšel koně, jejich kopyta na dlážděné cestě, zpěv ptáků – ještě byl v Zemi ohně. Vnímal chakru čtyř ninjů. Silných ninjů. Nezvládne je porazit, utéct by jim měl.
Spoutání ho nezdrží. Připravil se. Otevřel oči.
Na hrudi mu seděla beruška.
Zase je zavřel. Počká si na co nejlepší moment!