Typ

[center]Oči lidí na mě zlostně hledí.
Jen se mi chladně vyhýbají.
Co jsem provedl tak zlého?
Vůbec na moji otázku neodpovídají.


Jdu cestou osamělou.
Potkám děti co si hrajou.
Chci se přidat, pomyslím si.
Povídám, zahraju si...


Jdi pryč ty démone.
My všichni se tě bojíme.
Nezahrávej si s naším životem.
Nepřibližuj se ani krokem.


Jen míček jsem vám chtěl podat.
Nechci vám vůbec ubližovat.
Proč se na mě tak šklebíte?
Z jakého důvodu mě nenávidíte?


Jen z pohledu jak démon vypadáš.

Na tváři ucítila teplý sluneční paprsek. Probrala se, ale dala si na čas, než se odvážila otevřít oči. Když tak konečně učinila, rozhlédla se po místnosti, ve ketré ležela.
"Nemocnice..." zašeptala překvapeně.
"Njn," ozvalo se vedle ní.
Otočila se za hlasem. Po její pravé ruce, asi o pět metrů dál, za roztaženým závěsem, ležel na lůžku mladý blonďatý muž. na okraji jeho postele seděla asi dvaceti-letá růžovláska a kontrolovala jeho obvazy.
"Dobře, že jsi vzhůru," usmála se na ni růžovláska. "Hokage-sama si s tebou chce promluvit."

„Mňá!“ ozvalo se z venku. Všechny oči se upřely na vrata. Teda, všechny... Káťa a Shikamaru už byli dávno v limbu. Lee taky, jelikož už bylo dávno po večerníčku. Spinkal v hnízdečku sena jako andílek, na tom se všichni shodli.
„Mňá!!“ ozvalo se naléhavěji.
„Nepouštěj tu strašnou bestii dovnitř, Báro!“ děsil se varovným hlasem Kiba, který si kočičku moc neoblíbil. „Nebo...“
Pozdě.

Izi se probudil, cítil se daleko líp a tak se rozhodl vyrazit na malou procházku. Trochu zavrávolal když udělal pár kroků, ale poté už šel normálně. V tu dobu ještě Yanahi spala čehož si všiml, když nakoukával do jejich pokoje. Zamyslel se nad tím co se dělo když spal, jestli o něco nepřišel. Jen si povzdechl a vyšel ven. Kousek od vchodu uviděl Tobiho. Jen stál a sledoval okolí.
„Děje se něco Izi?“ Izi byl překvapen, Tobi se ani neohlídl a věděl, že je to on.

Mezi stromy se plazila hustá mlha, tak hustá že i trojice ANBU z Listové si musela dávat pozor aby do nějakého z kmenů nenarazila.

,,Máme dohodu.“ Promluví Deidara, obdařím ho otráveným pohledem.

Následujícího rána se Tanma a jeho tým vydali na cestu zpátky do lesa. Celou cestu měl Tanma s Kirem nastražené smysly, co se týče země a vzduchu.
,, Náčelník té osady říkal, že ten vzácný artefakt máme hledat v nějakém chrámu, který se nachází, nebo teda by měl, přímo tady. '' informoval Tanma svůj tým a podíval se na zem pod sebou, protože někde tam měl ten chrám stát.
,, Tanmo, ustup. Něco mě totiž napadlo. '' přišel se svým Kiro a změnil si svoje ruce na kamenné. Tanma tedy uskočil a Kiro začal mlátit do země.

Rikudō Niaorai

„Tak slečno Nio teď mi pěkně řekněte, co je to Čakra. A podrobně prosím.“ Řekla postarší žena v klasickém kimonu sedící u malého stolku se štětcem v ruce. Nia sedící u okna neodpověděla.
„ Mladá dámo… Na něco jsem se ptala…“ Ozvala se žena znova a podívala se přísně na Niu. Znovu nezareagovala. Žena už se nadechovala na to, aby mluvila trochu hlasitěji, ale v tom se Nia ozvala.

Po ceste stretli Kankuroa. Bol aj s nejakým dievčaťom s bielymi vlasmi.
„Zdravím. Temari, kde je Gaara a kde sa tu berie Uchiha?“
„To je na dlhšie, určite to bude chcieť počuť aj Tsunade, dozvieš sa to tam.“
„Dobre.“ Povedal sklamaný Kankurou.
„Kankurou, kto je to dievča?“
„ Moja priateľka Yuki. Je to sestra Mizukage.“ Vysvetlil Kankurou.
„ Ako ste sa spoznali?“ Pýtala sa Temari.

Naruto nečekal a ihned si nazul boty, chytnul pergamen s rodokmenem a liščí dívku vypustil z hlavy. Rozrazil vztekem dveře a rozběhl se k sídlu všech Hokagů ve vesnici, kde nyní byla Tsunade.
"Naruto-sama?" divila se Kitsune a rozběhla se také za Narutem. A jelikož měla velice dobrý čich, tak poznala, kde se právě nachází, protože Naruto už byl u sídla Hokagů.
"Já jí něco povím!" rozčiloval se Naruto a už si to kráčel po schodech nahoru. Tam potkal Shikamara a pouze kolem něj prošel a ani nepozdravil.

[center]Temnota mě obklopuje,
světlo se mi ztrácí.
Jediné co vidím
jsou něčí rudé oči.


Hledím na tvář liščího démona.
Vyvolává tu temnou stránku mého já.
Mám ho v sobě, pohlcuje mě.
Ale něčí hlas se mi ozývá v hlavě.


xxx


Lásko, i když jsem teď na onen světě,
nevzdávej to, jen kvůli mně.
Bolí to, musela jsem tě opustit,
ale ta temnota tě nesmí pohltit.


Vždy budu s tebou a u tebe.
Pamatuj, vždy jsem tě milovala lásko moje.
Vstaň, probuď se a odežeň toho démona.

Došla jsem k řece. Opřela jsem se o zábradlí na mostě a sledovala jsem tiše plynoucí vodu. Hlavou se mi ale nehonilo příliš myšlenek o tom, kam dál. Jako spíš, jestli bych neměla přiznat Toshirovi svoje city k němu. Vtip byl v tom, že už jsme byli přátelé od dětství a pochybovala jsem o tom, že mě kdy viděl jinak.

„Miyu! Tady si, hledal jsem tě všude možně!“ A vida, my o vlku, vlk za mnou.
Zašklebila jsem se. „Taky ti přeju dobré ráno.“
„Ráno? Je skoro poledne.“ Uchichtl se.

Mohutný muž se otočil a nejspíš to všechno pečlivě kontroloval pohledem. Do stínu, ve kterém jsem byla schovaná se díval o něco déle, ale pak jen bezvládně pokrčil rameny a seskočil dolů.

Počítala jsem do třinácti než jsem vyšla ze stínu a to jenom proto, abych se přesunula do dalšího. Čekala jsem léčku, past, cokoliv.
Pomocí stínů jsem snad nezpozorovaně dorazila až na střechu, kde předtím ten neznámý stál. Staré dřevěné dveře do tajného ukrýtu kohokoliv byly zavřené.

Hinata táhla Naruta za sebou a snažila se mu vysvětlit plán.
,,Plán je, že je přichytíme při činu. Potřebujeme mít důkazy a bývalý klan nájemných vrahů.''
,,Hinato ty mě děsíš, ale budu ti věřit.''
,,Pojď někde, kde budeme mít soukromí ať ti můžu říct celý plán.''

V celé Hyuuga rezidenci bylo mrtvolné ticho. Byla hluboká noc a rada starších z hlavní rodiny seděla v místnosti, kde se konaly schůze a čekali.
,,Myslíte, že to vyjde a nikdo nebude mít podezření na nás?'' zeptal se jeden z přísedících.

[i]„Uspěla si?“ zeptal se mě, když jsem před ním klečela na jednom koleni.
„Ne.“ Odpověděla jsem tiše.
Jeho výraz se změnil.
„Co si to řekla?!“
„Ne, nezabila jsem ho.“ Zopakovala jsem a napadlo mě, že jsem se vrátila pro jistou smrt. Ale doufala jsem, že až mě zabije, nebude mít důvod zabít Jeho.
Slyšela jsem jeho kroky blížící se ke mně.
„Vstaň.“
Nařídil mi chladným hlasem bez náznaku citu.
Poslechla jsem a se slzami jsem se na něj podívala. Do jeho chladných očí.
Stejných, ale zároveň úplně jiných.
Dal mi facku.

,,Eeh..."

Neji Hyuuga sa nezmohol na slovo, a krásy Piesočnej dediny za to naozaj nemohli. Na tvári sa mu usadil natoľko prekvapený výraz, ako mu len dovoľoval zapnutý Byakugan.

Škoda len, že si ho nikto nevšímal.