Saiken no Dōhō (Sourozenecké Pouto) 04

Rikudō Niaorai

„Tak slečno Nio teď mi pěkně řekněte, co je to Čakra. A podrobně prosím.“ Řekla postarší žena v klasickém kimonu sedící u malého stolku se štětcem v ruce. Nia sedící u okna neodpověděla.
„ Mladá dámo… Na něco jsem se ptala…“ Ozvala se žena znova a podívala se přísně na Niu. Znovu nezareagovala. Žena už se nadechovala na to, aby mluvila trochu hlasitěji, ale v tom se Nia ozvala.
„Kdy opadne všechno listí?“ Položená otázka ženu mírně udivila.
„Prosím?“
„Listí… z listnatých stromů… Kdy všechno odpadne?“ Položila stejnou otázku. Žena pochopila a tvář jí změkla.
„Máte strach o svého bratra?“
„Slíbil, že se vrátí… Vrátí se?“ Optala se novou otázkou a při tom se podívala na ženu.
„Váš bratr je skvělý válečník s Rinnegan… Za jeho zády stojí velice silná armáda. Myslím, že se vrátí.“ Snažila se uchlácholit Niu.
„Jenom myslíte?“ Opáčila se Nia.
„Život nás učí, že nic není, stoprocentní slečno Nio. Ale váš otec by vašeho bratra do boje nevysílal, kdyby věděl, že nemá žádnou šanci.“ Nia sklonila hlavu. Argument ženy byl dobrý. Stejně jí ale neuklidnil. Musela ale přiznat porážku v téhle slovní přestřelce.
„Proč si nás všichni spojují s naším otcem a o naší matce není nikde ani slova?“ Nia podala otázku, která zaskočila i postarší dámu. Její oči se znovu střetli s těmi světle modrými její svěřenkyně.
„Kurotsuki si jí pamatuje že?“ Podala další otázku, aniž by počkala na odpověď k té první. Po chvíli se žena konečně odhodlala mluvit.
„Ano… Je z vás nejstarší a proto na ní má nejvíce vzpomínek. Zaraki-sama byl ještě hodně mladý a ta věc se jí stala…“
„Právě když rodila mě…“ Dořekla Nia za ženu s pocitem, že za to může ona.
„Táta ani brácha o ní moc nemluví.“ Pronesla Nia s neustálím bolestným pohledem.
„Pro oba to byla velice bolestivá záležitost… Kurotsuki-sama vaší matku zbožňovala a její ztráta pro něho byla nanejvýš drastický. Váš otec se na chvíli úplně uzavřel od společnosti a trávil většinu času zavřený u sebe. Byla to těžká doba pro vaši rodinu. Ale připomíná nám, že i Rikudō Sennin je stále člověk, který cítí bolest.“ Řekla žena a chvíli čekala na Niinu reakci. Žádná nepřišla.
„Jak vypadala?“ Ozvala se po chvíli.
„Slečno, na tuto otázku se mě ptáte už po několikáté.“ Odpověděla žena trochu znuzena.
„Libí se mi, jak o ní mluvíte.“ Přitakala Nia a použila veškerou svojí roztomilost, které se prostě nedalo ubránit. Žena si povzdechla a spustila.
„Byla milá. Usměvavá. Měl krásnou pokožku a dlouhé rudé vlasy, které žhnuly v záři slunce. Jste jí neuvěřitelně podobná. Kurotsuki po ní dostal svou dobrou duši… bohužel ta byla zjizvena nespočetným množstvím bitev. Zaraki zase její temperament. Neuvěřitelnou hyperaktivitu a neustálou chuť něco dělat. Ale vy… Vy jste jí neuvěřitelně podobná.“ Dokončila a podívala se na Niu, která doslova hltala každé její slovo.
„Všichni jí měli rádi. Tvořila úsměv na tváři vašeho otce a nikdo se v její přítomnosti necítil nesvůj. Dobrá manželka, výborná matka a skvělá kamarádka…“ Pokračovala a při tom se dívala na zápisy, které si psala. Vypadala, že chce potlačit stahující se hrdlo.
„Sama přišla o život, ale dala život třem svým dětem. Výměna, kterou s vekou radostí podstoupila. A kterou by podstoupila každá milující matka.“ Nia se začínala usmívat.
„Jednoho dne budu taky skvělou matkou. A budu mít taky tři děti a ty se budou znát s dětmi mých bratrů a budeme šťastná rodina.“ Zadala si nový cíl, kterému se žena se usmála.
„Doufám, že se toho dne dožiju, slečno Nio.“ Řekla a chvíli ji ještě sledovala.

Den utíkal a Slunce pomalu stoupalo na oblohu s velkým žárem. Nia pocházející se venku si všimla Zarakiho který někam šel. Doběhla k němu a přidala se k jeho chůzi.
„Kam jdeš, brácha?“ Optala se Nia.
„Trénovat…“ odpověděl otráveně Zaraki.
„Zase budeš sedět na mýtině a prohlašovat to za trénink?“ Rýpla si sestra.
„Učím se koncentraci ty Ucho!“ Opáčil se Zaraki s dotčeným výrazem.
„Můžu s tebou?“ Optala se
„Ne… Budeš mě rušit…“
„Nebudu, slibuju!“
„Ne… běž si hrát s chůvou… Musím zesílet, abych příště mohl už do boje s Kurotsukim.“ Znovu odmítl a rozešel se dál. Nia se naštvaně zastavila. Jakmile byl Zaraki dost daleko otočila se a rozešla se na druhou stranu.
„Co všichni pořád mají s tou válkou?“ Položila otázku sama sobě.
*Moc vzít člověkovi život… je… Božská…* Pronesl temný hlas, který odnikud nevycházel.
„Ahoj temný hlase v hlavě…“ Řekla Nia jako by nic.
*Mám jméno a ty se ho naučíš vyslovovat s respektem!“ Zaburácel temný hlas.
„Jistě… Jūbi…“ Řekla nakonec. „Proč nejsi roztomilý mýval… nebo kočka? Nebo želvičká.“ *Přestaň* „nebo opice… A, anebo delfín zkřížený s koněm to by bylo roztomilý!“ *To stačí ty mimino…* „A nebo bys mohl být velký hmyz.“ *Proboha stačí! * „Nebo býk zkřížený s chobotnicí! Nebo Lištičká!“ *Přisahám, že v den kdy se osvobodím, tě zabiju jako první! * Nia se zarazila.
„Proč?“ Optala se *Protože jsem duch ohromného démona, jehož tělo bylo zapečetěno do Měsíce a vyzdvihnuto na nebesa a sám sem uvízl v těle osmileté holky… *
„A to ti vadí?“
*Ne je to paráda… mam tu bazén, postel, fůru jídla a spoustu ženských…* „Vážně?“ *Ne ty blbko! Nesnáším to tady a chci ven! *
„Až budeš hodnej.“
*Já ale nebudu hodnej! Jsem démon! Ti jsou zlí! *
„Tak tě nepustím…“
*Přísahám, že tě zabiju! A zabiju taky tvé bratry, a tvého otce a vypálím celou vesnici. *
„Ne to neuděláš, protože jsi ve mně…“ Řekla Nia a nastalo ticho.
*Jdu si zas lehnout…*Ohlásil temný hlas a dunění v hlavě zmizelo.
Nia byla výborný hostitel. Měla speciální čakru, kterou jí daroval její otec na lepší ovládání sebe i svého démona a celkově měla velmi veselou a milou povahu přes kterou, nemohl Jūbi proniknout. Proto bylo pro něho nemožné, se vyprostil vlastní vůlí.

Den se blížil pomalu ke konci a Nia seděla pod stromem a počítala každé listí, co spadlo. Bylo neuvěřitelné, jak dlouho dokázala v klidu sedět. Někteří lidé říkali, že Právě Nia měla dostat tělo mudrce, jelikož její duševní rovnováha je mnohem větší než jejího staršího bratra Zarakiho. Sennin se ale nikdy nepodrobil této myšlence a stál si za svým.
Nia zkoumala každý lístek a čekala, až opadnou všechny. Při sledování listí si všimla letícího ptáka, který jí byl neskutečně povědomý. Netrvalo dlouho a uvědomila si, že je to poštovní pták Kurotsukiho armád. S velkým úsměvem na tváři se zvedla ze země a rozběhla se do vesnice čekajíc dobré zprávy z bojiště. Cesta byla delší vzhledem ke spoustě lidí, která se rozcházela ze svých prací domů. Když se konečně dostala ke dveřím, všimla si, že otec i její bratr stojí na nádvoří.
„Tatí! Viděla jsem poštovního ptáka Kurotsukiho. Vyhráli?“ Optala se a pomalu se rozešla po chodbě jejich domu. Čím blíže ale byla, tím víc si všímala, že něco není v pořádku. Pomalu zpomalovala svůj krok, dokud si nevšimla, že Zaraki pláče. Její oči se otevřeli do kořán.
„Tati?“ Sennin si až teď uvědomil, že za ním stojí jeho dcera. „Co se děje?“ Optala se Nia trochu bojácně. Žádné odpovědi se jí ale nedostalo. Nii to pomalu začalo docházet.
„Že je v pořádku?“ Položila otázku s posledním plamínkem naděje. Zase žádná odpověď. Nii se začala zkřivovat tvář.
„Slíbil, že se vrátí… On mi to slíbil!“ Řekla a oči se jí začaly zaplňovat vodou. „Dala jsem mu náplasti!“ Řekla a sesypala se na kolena.
*Moc vzít člověkovi život… je… Božská…* ozval se známý hlas v její hlavě.

Malá potemněla místnost bez oken, připomínala spíše sklad než nějaký obytný pokoj. Zařízení tu bylo jednoduché. Uprostřed místnosti byla postel a vedle ní stál malý stolek s miskou vody, hořící svíčkou a hadříkem. Kurotsuki ležící v posteli byl přikrytý do půlky své hrudi. Viditelná půlka byla pak obvázána obvazy, které kryly jeho ránu. Zřetelně dýchal a bylo vidět, že všechny jeho životní funkce byli v pořádku. Tanec svíčky stále měnil siluety věci na nejbližších stěnách a Kurotsukimu stále osvěcovala obličej z jiného profilu. Všude byl neuvěřitelný až smrtelný klid. Než se Kurotsukiho oči otevřeli a on se poprvé pořádně nadechnul…