Jak se zabavit?! 02

Došla jsem k řece. Opřela jsem se o zábradlí na mostě a sledovala jsem tiše plynoucí vodu. Hlavou se mi ale nehonilo příliš myšlenek o tom, kam dál. Jako spíš, jestli bych neměla přiznat Toshirovi svoje city k němu. Vtip byl v tom, že už jsme byli přátelé od dětství a pochybovala jsem o tom, že mě kdy viděl jinak.

„Miyu! Tady si, hledal jsem tě všude možně!“ A vida, my o vlku, vlk za mnou.
Zašklebila jsem se. „Taky ti přeju dobré ráno.“
„Ráno? Je skoro poledne.“ Uchichtl se.
Nadzvedla jsem obočí. „?áš nějakou moc dobrou náladu.“
„Proč bych jí neměl mít?“Otázal se.
Pokrčila jsem rameny. „Většina lidí je dnes špatně naladěna.“
„To neznamená, že já musím být taky.“ Poznamenal.
„Samozřejmě,“ souhlasila jsem, „co přesně ode mě potřebuješ?“ Otočila jsem se zpátky k řece.
V periferním vidění jsem si povšimla, že mírně zčervenal. Nezvyklé! Pootočila jsem k němu hlavu a nadzvedla jsem jedno obočí.
„Věříš na lásku na první pohled?“ Zeptal se.
To bolelo. Nemohl to samozřejmě vědět, ale to nic neměnilo na tom, že to bolelo. Podařilo se mi vykouzlit na tváři úsměv.

„Tak kterápak je ta šťastná?“
Tiše se zasmál. „Hikari není shinobi, je naprosto obyčejná,“ na tváři se mu rozprostíral úsměv, „možná proto mě tak přitahuje.“
Pousmála jsem se. „Možné je vše. A každý z nás chce něco jiného než má.“ Nebo to, co nemůže mít.
„Taky pravda,“ tiše se zasmál, „někdy vás budu muset seznámit. Chci znát tvůj názor. Seš pro mě přeci jen jako sestra.“
Byla by to milá slova, kdybych ho nemilovala. Takhle jsem vykouzlila na tváři další úsměv.
„Já už musím jít, brzo to nějak zorganizujem.“ rozloučil se a odcházel.
„Toshiro,“ začala jsem neuváženě. Otočil se a nadzvedl obočí.
„Hodně štěstí,“ usmála jsem se, i když mi bylo do breku. Usmál se a odešel.

Nemohla jsem mu to říct. Ne teď. Možná přijde jednou dobu, kdy mu to řeknu. Zadívala jsem se na plynoucí řeku. Je načase nechat minulost minulostí. Povzdychla jsem si. Opřel se do mě studený nápor větru. Rozklepala jsem se zimou. Nemoudře jsem se oblékla. Ale to teď nebylo podstatné.

Mojí pozornost upoutal hlouček dětí. Faktem bylo, že jsem stála nedaleko akademie. Odhadovala jsem to na geniny. Někteří se rozprchli a jiní stáli před akademií a o něčem žhavě diskutovali. Pousmála jsem se. Hlavou mi proběhly vzpomínky na tyhle časy, kdy jsem neměla představu o tom, co obnáší život shinobi.
„Hej, Daisuke, ty prej chceš bejt vrchní velitel ANBU.“ vysmíval se někomu jeden z nich.
Zamračila jsem se nad tím.
„No a? Na rozdíl od tebe, to chci aspoň někam dotáhnout.“ odpověděl Daisuke.
„Iruka-sensei, říkal tátovi, že jsem talent.“ vychloubal se.

Daisuke se rozesmál, byl to přímo řehot. „To určitě.“ dostal ze sebe.
Bezmyšlenkovitě jsem k nim zamířila, měla jsem jistou představu o tom, co bude následovat. A světe div se, začali se prát. Odfrkla jsem si. Zbylé děti v okolí je povzbuzovaly. Když mě spatřily tak ztichly a uvolnily mi cestu. Odtrhla jsem je od sebe. Soudě podle hlasu byl Daisuke ten černovlasý s čokoládovýma očima.

„Ne nadarmo se říká, v nejlepším přestat.“ Zpražila jsem je oba přísným pohledem.
„On si začal!“ Ukázal na blonďáka Daisuke.
„Ne ne!“ Křičel ten druhý.
„Mě je jedno kdo si začal!“ Zavrčela jsem vztekle, „budou z vás možná týmový partneři! Tak se podle toho koukejte chovat!“ znovu jsem do nich zabodla svůj pohled, „tady se nehraje na jednotlivce, ale na vesnici nebo na tým. To si zapamatujte, všichni,“ s tím jsem je pustila a odešla jsem.
Byla jsem rozhodnutá. Tohle nejenom zabaví moje myšlenky, ale k tomu to bude užitečná aktivita. Co víc si přát?

Zaklepala jsem na kancelář hokage. Nikdo se neozýval. Vešla jsem dovnitř. Tsunade spala, hlavu měla na nějakém dokumentu určenému k podepsání. Ušklíbla jsem se nad tím výjevem a nad svým štěstím. Měla jsem podezření, že na mě si vybije svůj vztek a špatnou náladu. Ale co? Přežila jsem už i horší věci.
Zatřásla jsem s ní. „Tsunade-sama…?“
Otevřela oči a zvedla hlavu. „Kdo mě zas budí?!!“
„Přišla jsem vám říct, že jsem se už rozhodla. Chci na starost geniny.“ Vybalila jsem to na ní co nejrychleji, abych mohla vypadnout.
„Ve čtyři buď na akademii.“ Zamumlala a položila hlavu zpět na stůl. Tiše jsem se vypařila z kanceláře. Měla jsem ještě čtyři hodiny čas.

Došla jsem na akademii chvilku po čtvrté. Prošla jsem chodbou, kde bylo několik dveří do tříd. Před asi třetími od konce stál Iruka.
„Miyu, tebe jsem taky dlouho neviděl.“ Pozdravil mě s úsměvem.
„Neskutečně rychle ten čas běží.“ Pousmála jsem se.
„Si poslední, máš tým číslo dva.“ S tím odešel.

Dva? To není moc šťastné číslo. Vešla jsem do třídy. Z lavic na mě koukaly tři páry očí. Z toho jedny jsem znala-Daisuke.
„To seš ty!“ Zařval a ukázal na mě.
„Ty?“ odfrkla jsem si. „To si vyprošuju. Mé jméno je Miyu.“
„Rei.“ Poznamenal chladně brunet se zelenýma očima.
„Taya.“ Představila se drobná blondýna.
Nastala chvilka napjatého ticha. Daisuke zarytě mlčel, jen mě rentgenoval pohledem.

„A Daisuke,“ oplatila jsem mu chladný pohled, „ode dneška jsme tým dvě.“
„Miyu-sensei,“ ozvala se Taya, „odkud znáte Daisukeho?“
Usmála jsem se. „V poledne jsme měli zajímavé setkání.“
Daisuke si odfrkl. „Nevím, co na něm bylo zajímavého.“
„Že to nevíš ty, neznamená, že to nevím já.“ Poznamenala jsem přeslazeně.
„Super, jsem v týmu s největším blbečkem a můj sensei je žena,“ poznamenal tiše Rei, „tomu říkám štěstí.“

„To je od tebe milé,“ řekla jsem sarkasticky, „zítra se přesvědčíme o tom, co umíte či neumíte.“
„Sensei, připravte se na to, že vás porazím!“ Prohlásil sebejistě Daisuke.
Taya se ušklíbla. „Samozřejmě. Obyčejný genin porazí jouina. Proč ne?“
To mě překvapilo, nečekala jsem, že někdo tak životem nezkušený může být tak zatrpklý.
„Stejně vás jednou dostanu.“ Daisukeho sebejistotou zjevně nic neotřese. Pousmála jsem se nad tím. Aspoň je v něm oheň.
„Chcete někam jít, než se rozejdem?“ Nadzvedla jsem obočí. Byla jsem ochotná je na něco pozvat. Přeci jen to ode dneška byli moji svěřenci.
„Já jsem pro barbaque,“ prohlásila klidně Taya.
Hodila jsem pohled na Reie.
„Mě je to jedno,“ pokrčil rameny.
„Já-“nestačil dokončit Daisuke.

„Takže barbeque?“ Přerušila jsem ho. Daisuke do mě zabodl pohled, ve kterém byla výzva. Zasmála jsem se, věděla jsem, že by se začal hádat, „neber si to osobně.“ kývla jsem na něj.
Sečteno a podtrženo, mam na starost neskutečně chladnýho a arogantního Reie, zatrpklou a zahořkou Tayu no a Daisuke je kapitola sama o sobě. Fakt trojka k pohledání.