Z jiného pohledu 03

,,Máme dohodu.“ Promluví Deidara, obdařím ho otráveným pohledem.
,,Nepamatuji si.“ Odpovím suše a znovu svůj zrak upřu do knížky. Ani nevím, co vlastně čtu, myšlenky mám až moc rozházené. Celou noc jsem přemýšlela, jak bych odtud mohla utéct. Ale Deidara říkal pravdu, že má pokoj vedle, hned jak jsem otevřela dveře, stál naproti mně. Skousnu si spodní ret, nebude to tak lehké, jak jsem doufala. Večer mi sem donáší jídlo, odcházím, jen když si potřebuji odskočit na záchod a to mně ještě musí vždy někdo doprovázet. A ke všemu je to tu všude stejné, sama bych se tu určitě ztratila. Z přemýšlení mně vyruší až Deidarův hlas.
,,Pojď se mou.“ Překvapeně na něj zamrkám, ale on se jen otočí a vyjde ze dveří. Pokrčím rameny, stejně nemám nic lepšího na práce. Rychle knížku zaklapnu a položím na stolek a vydám se za Deidarou.
Vůbec netuším, jak pozná, kam má jít. Všechny dveře jsou stejné, zem, zdi, svíce na stěnách, není tu nic k rozeznání. Ale on s jistotou otevře jedny dveře, vejde do místnosti a pokyne rukou, abych ho následovala. Místnost je stejná jako ta, ve které jsem já. Avšak u postele stojí Pein a modrovlasá dívka, která někoho ošetřuje. Nemůžu říci kdo to je, poněvadž Pein mi znemožňuje výhled.
,,Souhlasila?“ Zeptá se Pein a stočí pohled na Deidaru.
,,Bude.“ Odpoví potichu, Pein se na mně zkoumavě podívá, udělá krok dozadu, díky čemuž mě naskytne pohled na Itachiho. Každou chvíli se mu tvář zkřiví bolestí, když u něj stojím blíže, povšimnu si několika ti centimetrové díry na hrudi. Modrovlasá dívka se pokouší jakkoli zmírnit jeho trápení, ale jde poznat, že nic takového v životě nedělala.
Potichu zakleju, měl pravdu, nedokážu se na něho dívat, i když udělal jednu z nejhorších věcí, musím ho ošetřit. Vidět Itachiho zmítat se v bolestech je hrozný pohled. Pořád je to jenom člověk a nezaslouží si umřít v mukách. Také je tu pár věcí, na které se ho už nějakou dobu toužím zeptat.
,,Jsi parchant, Deidaro.“ Promluvím naštvaně a na Deidarovi tváři se objeví téměř neznatelný úsměv.

Po pěti hodinách - kdy jsem bez přestávky ošetřovala Itachiho, který měl ve svém těle i jed - se téměř neudržím na nohou.
,,Hotovo.“ Hlesnu potichu a marně se snažím unavenými oči zaostřit na Deidaru, protřu si víčka dlaněmi, avšak ani to nepomůže. Když se pokouším udělat pár kroků ke dveřím, zavrávorám a jen s velkým úsilím se udržím na nohou. Uslyším Deidarův smích, než mě podepře a vyvede z místnosti.
,,Ty si teda pěkně vyřízená, člověk by řekl, že si vypila celý sud saké.“ Chci se na něho uraženě podívat, ale jsem až moc unavená, než abych dokázala zvednout hlavu. Jen zamumlám nesrozumitelné : ,,Když myslíš.“ A nechám se vláčet do svého pokoje. Tam mně Deidara nechá klesnout na postel, nenamáhám se ani otočit čelem ke stropu, jednoduše usnu hlavou do polštáře.

Probudím se až o několik hodin později, i když tím si nemůžu být úplně jistá. Není tu jediné okno, takže nemohu říct, jestli je ráno, nebo večer. Ani hodiny, mohla jsem spát jen pět minut, nebo naopak celé dny.
Unaveně se posadím na postel a protáhnu si ztuhlé končetiny. Ospalýma očima zamžourám na stolek vedle postele, povšimnu si pečené ryby a vedle ní vody.
Musím uznat, že ať tu vaří kdokoli, je to vynikající. Když pokládám hůlky zpátky na tác, vzpomenu si na Naruta, kdybych byla v Konoze, určitě bych teď jedla ramen. Smutně se usměji, aspoň že on je v pořádku. Jen doufám, že si nic z toho nevyčítá.
Z myšlenek mně vyruší, až když se dveře rozevřou a v nich se objeví Deidara. Od té doby, co jsem objevila tu příšernou místnost, se na něho dívám z jiného pohledu. Předtím mně přišel dokonce i celkem milý, ale teď už k němu cítím pouhý odpor. Nenalhávej sama sobě, pořád ti přijde milý. Ozve se mi v hlavě mé druhé já, někdy je pořádně otravné, ale už jsem si na něj zvykla a dokáže poradit, když sama nevím co dělat. Tohle není pravda, snad si sama viděla, co udělal! Zaútočím sama na sebe a připadám si opravdu hloupě, jako vždy, když vznikne podobný rozhovor. Třeba to je jinak, než si myslíš. Ale co to tu vykládám? Vždyť ty sama v to doufáš. Naštvaně zamumlám nadávku, ale neuvědomím si, že to bylo nahlas a Deidara se na mně dívá s povytaženým obočím.
,,Co se děje tentokrát?“ Zeptám se, díky čemuž taktně odpoutám pozornost od mého soukromého rozhovoru.
,,Ale nic se neděje, teprve se bude dít. Už jsi splnila svoji část dohody stejně tak, jako jsem ji splnil já. Tomu blonďákovi se nic nestalo a Itachi je vyléčený, takže teďka tu máme jednu důležitou otázku. Co s tebou?“ Řekne a jeho tvář se ztvární do úšklebku. To je pravda, tak daleko jsem ani já nepřemýšlela, nebo spíše jsem myslela, že už tu dávno nebudu. Teď jsem jako myš a on kočka, může mě zahnat do jakéhokoli koutu, ale nikdy není ani sebemenší dírka, kterou bych mohla utéct. Někdy se divím, že nejsem stejně tak hloupá jako ty. Tentokrát musím souhlasit, jenom já dokážu udělat něco tak stupidního a nepromyslet si následky.
,,Můžete mně pustit?“ Nabídnu s falešným úsměvem, k mému překvapení pokývá hlavou na souhlas.
,,To je pravda, nic nám nehrozí, stejně nemáš ponětí, kde jsi. Jenže-“ Zdůrazní to, co nejvíc může a já nervózně polknu. ,,tvoje schopnosti se nám můžou ještě hodit. Nemůžeme tě vyhodit jako zkažený jídlo, když ještě zkažená nejsi.“ Při poslední větě mi zacuká v oku. Takže teď jsem jídlo, no to je skvělé, příště třeba můžu být nějaký kus nábytku, který se rozbil, když jsem do něj pobouřeně tloukla Deidarovou hlavou. Když jsme u něho, tak ten si to zřejmě taky uvědomil, protože se zamračil a mírně mu zrůžověli líce.
,,To je hodně blbý přirovnání.“ Promluví, já souhlasně kývnu hlavou a uvolním zatnutou pěst ,,Ale pointu si pochopila, ne?“
,,Ano, ale nesouhlasím. Už pro vás nebudu nic dělat, nemusím, nic z toho nemám a Naruta se budete pokoušet-“ Zdůrazním to slovo, abych dala najevo, že se jim to nikdy nepodaří. ,,chytit tak, i tak.“
,,Tak ti to řeknu jinak, pokud odmítneš, můžeme tě tu nechat zavřenou, jak dlouho chceme a nedávat ti najíst. Můžeme tě klidně i mučit, nebo tě zabít rovnou, anebo budeš spolupracovat a jednou tě odtud možná pustíme.“ Chci odmítnout, ale ozve se mé druhé já. Přijmi to. Zaraženě se zastavím s otevřenou pusou. Cože? Proč?! Přemýšlej přece trochu, pokud odmítneš, nic z toho nebudeš mít. Prostě si tu v klidu umřeš a nikdo se o tebe už nebude starat. Ale tím, že tu zůstaneš, můžeš Narutovi nejvíce pomoci. Získáš informace, které potom předáš Tsunade, díky té technice, kterou tě naučila.
To je pravda, Tsunade mně naučila techniku, díky níž můžu přivolat jednoho z jejích slimáků. Proč mně to nenapadlo hnedka? Začnu sama sobě nadávat, takhle jsem mohla promrhat úžasnou příležitost.
,,Tak co?“ Zeptá se Deidara. Zadívám se na něho a odhodlaně přikývnu. Na chvilku v jeho očích spatřím úlevu, ale hned zmizí.
,,Rád tě vítám v týmu.“ Řekne a zazubí se.