Jen blázen věří na zázraky 08

Mohutný muž se otočil a nejspíš to všechno pečlivě kontroloval pohledem. Do stínu, ve kterém jsem byla schovaná se díval o něco déle, ale pak jen bezvládně pokrčil rameny a seskočil dolů.

Počítala jsem do třinácti než jsem vyšla ze stínu a to jenom proto, abych se přesunula do dalšího. Čekala jsem léčku, past, cokoliv.
Pomocí stínů jsem snad nezpozorovaně dorazila až na střechu, kde předtím ten neznámý stál. Staré dřevěné dveře do tajného ukrýtu kohokoliv byly zavřené.
Seskočila jsem na zem. Přitiskla jsem se na zeď polorozpadlé budovy a bezdechu jsem vyčkávala. Nic.

Co tišeji jsem se plížila ke dveřím. Stále nic. Zlehka jsem otevřela dveře. Stejně jako minule ani teď nezaskřípaly.
Znovu jsem čekala, ani teď se nic nestalo. Nenechala jsem se tím ukolébat. Vytáhla jsem kunai a vešla jsem dovnitř. Prvotní reakcí bylo prohlédnout vše. Každé zákoutí jsem přejela pohledem. Ani tady nic.
Zapochybovala jsem o tom, zda tu někdo dneska vůbec bude. Přeci nebylo možné, aby to tu nikdo nehlídal. Přibylo pár sudů.

Najisto jsem došla k těm úplně nalevo a potichu jsem je odsunula. Světe div se, dole probíhal nějaký hovor. Co nejrychleji a zároveň nejpotišeji jsem nadzvedla padací dveře.
„... je mi jedno jak to bylo! Prostě ho sleduj!“ Zazněl ten panovačný hlas z minula.
„Jak chcete,“ ozval se bez jakýkoliv emocí známý hlas. Zauvažovala jsem nad tím, kde jsem ho slyšela...
„No proto.“zavrčel ten první.
„To rozhodl šéf?“ Optal se znovu ten, kterého jsem od někud znala.
Chvilku bylo ticho.
„Pokud to musíš vědět, pak ano.“ prohlásil chladně ten první.
„Chápu,“ krátce se zasmál, „rád bych viděl jeho výraz!“
Ztuhla jsem. Ten smích! Tak takhle to tedy je! Co ten tady dělá? Kuma…
„Čím dřív mě potěšíš, tím dřív to bude.“ konstatoval první.
„Není to zrovna snadná práce. Přeci jen se učil od Yuri.“ poznamenal tiše můj týmový partner.
Koho mohl sledovat? Yuri byla velitelkou Rootu, mohla zaučovat nesčetně lidí.

„Zapomněl ses zmínit o jeho talentu.“ neodpustil se nejspíš provokaci první.
Ten jen v odpověď zasyčel.
„Měl bys být bez emocí, tak nač ten hněv? Štve tě, že ať se děje cokoliv, on je vždy důležitě vpředu?“ Optal se pan tajemný.
„Tohle mi nepřísluší. Hněv,“ zněl znechuceně Kuma, „je pro lidi, ne pro mě.“
„To je tvoje věc,“ shrnul to ten někdo, „a co ta holka? Zmínil ses o ní.“
„Jen malá slabá holka,“ do jeho tónu se opět dostalo znechucení, „jak se k nám vůbec mohla dostat?“
Ozval se děsivý smích, „nepodceňuj jí! Byla studentkou Hiroshiho a soudě podle hlášení rozhodně není slabá.“

Další otázky! Skončí to vůbec někdy? A o kom je vlastně řeč?
„Ať je to jak chce,“ uklidnil se a byl opět bez emocí, „rozkaz od šéfa je nutné splnit.“
A sakra! Zavřela jsem dveře, vrátila jsem sudy na svá místa a zmizela jsem
Jakmile jsem se dostala z budovy, skočila jsem do prvního stínu, který jsem zahlédla. Děkovala jsem všem, za mojí schopnost splynout se stíny.

Tiše jsem vyčkávala. Kuma měl vyjít co nevidět. Nikde nic. Napočítala jsem asi až do třiceti než z budovy naproti se uráčil vyjít ven. Pečlivě studoval okolí a pátral po někom, jako jsem já. Jenže stíny mu znemožňovaly mě vidět. Hlavu měl otočenou mým směrem a do stínu se díval déle než po okolí. Jistě, cítil mě, ale neviděl. Oči se dají tak snadno oklamat!
Vyskočil na střechu, znovu se zadíval do mého stínu a zmizel v noci, kterou prozařoval stříbrný úplněk.

Čekala jsem, nevěřila jsem mu. Věděl, že tu někdo je, tudíž by bylo logické, kdyby to tu z dálky sledoval.
Nefoukal ani vánek, každé pohnutí lístečku by znamenalo potencionálního nepřítele. Nic. Trpělivě jsem vyčkávala. Na šedesáti jsem přestala počítat. Každou chvíli by měl zmizet. Kuma mohl být bezcitnou loutkou na zabíjení, ale víc než co jiného nesnášel čekání. Nepředpokládala jsem, že by trpělivě čekal déle než považoval za nudné.

Pomocí stínů jsem se přemístila až k rohu budovy. Věděla jsem, že riskuji, ale věřila jsem, že už je pryč. Vyskočila jsem na střechu a pohledem jsem přejela vše.
V záři měsíce musela být moje postava do očí bijící, ale zatím se mi nikdo nesnažil podříznout hrdlo. Jak milé! Ušklíbla jsem se, přesně jak jsem předpokládala, Kumazdrhnul, co nejdříve to šlo. Jistě, musel vědět, že jestli ho někdo sleduje, tak bude počítat s tím, že to tu chvíli bude nečinně pozorovat a vyčkávat.

Rozběhla jsem se zpátky do svého bytu. Cestou jsem zauvažovala. Koho mohla Yuri učit a kdo z nich byl pro ně potencionální nepřítel? Co když ten údajný šéf nebyl kage, ale někdo z nepřátelské vesnice a jen sledují okolí? Jenže… byl dán povel k zabití Yuri, kterou jsme nakonec zabili my, vlastně Kuma… Sakra! Nic nedávalo smysl, všechno bylo zamotané.
Vražda Yuri, údajný šéf, Kuma, zrada?... Co to mělo společného? Nic, zhola nic. Jen Yuri a Kuma měli společnou jistou vazbu s Ryuukim.
Zarazila jsem se a zůstala jsem stát na hřebenu střechy. Sledovali Ryuukiho! Ale proč?

Dávalo to smysl, šéf-kage- ho mohl nechat sledovat kvůli vraždě Yuri, přeci jen byla to jeho sestra. Obávali se zrady.
Otázkou zůstávalo, zda to Ryuukimu říct, stále mnou hlodaly pochybnosti. Ano, jeho polibkům nejspíš neodolám, s tím už jsem se smířila, ale vyžvanit mu zas všechno nemusím.

Tupě jsem zírala na masku, kterou jsem měla na stole před sebou. Poslední dobou jsem se na ni tupě dívala docela často. Dělala mi jakýsi záchytný bod mých myšlenek. Aspoň něco na oplátku, když já jsem pod ní surový vrah.
Povzdychla jsem si a prohrábla jsem si rukou vlasy. Celé tohle bylo neskutečně komplikované, příliš zamotané a já jsem cítila už neskutečnou psychickou únavu. Zkrátka a dobře bylo mi blbě.

Zavrčela jsem, nejraději bych to hodila za hlavu, jenže to nešlo. Za prvé se to týkalo vesnice a za druhé Ryuukiho. Rozporuplné pocity ohledně mého veliteli mi zabraňovaly se na to dívat objektivně. Zavrčela jsem, vstala jsem od stolu, rozhněvaně jsem nakopla první věc, co mi přišla do cesty, k mé velké smůle to byla stará skříň, která se jaksi rozpadla. Den blbec, jinak jsem to nazvat nedokázala.

Sledovala jsem kageho obrys za sotva průhlednou látkou a uvažovala jsem nad tím, kdo zas bude na černé listině. Příchod Suzeho, přerušil ticho a boss začal.
„Výzvědná mise na severních hranicích, tiše a nepozorovaně jako vždy.“ v překladu-zabijte každého kdo vás uvidí. Jak jednoduché.
„Každý den chci hlášení,“ pokračoval dál, „zůstaňte tam týden.“
No, mise jak má být. Trochu mě zklamalo, že cestou nemáme někoho oddělat. Jaká to ironie!

Sehraně jsme přikývli a schromáždili jsme se na střeše. Koutkem oka jsem si dovolila šmírovat Kumu. Nic neobvyklého, že momentálně upíral pohled na velitele, konec konců se čeká na jeho rozkazy.
„Nic víc, snad říkat nemusím,“ prohlásil chladně Ryuu. Přeměřil nás všechny pohledem, „formace A.“ a s tím se rozběhl pryč. Poslušně jako vždy, jsme ho následovali.

Nemohla jsem si odpustit sledování Kumy. Jen koutkem oka a v periferním vidění mi stačilo, abych poznala, že sleduje každý pohyb našeho velitele. Kdybych si nevyslechla včerejší rozhovor, nijak zvláštní by mi to nepřipadalo, jenže poslední dobou bylo vše jinak než v těch starých vyjetých kolejích. Odfrkla jsem si, nemělo cenu zabývat se budoucností, ale myšlenky na ní se nedaly odvrátit. Málem mi uteklo z hrdla zavrčení, šlehla jsem pohledem po Kumovi, díval se na mě.