Jednorázovka

Jiraya s vypätím síl otvoril oči, niekto klopal na dvere. Horko ťažko sa vyštveral z postele a doplazil k dverám.
„Už idem!“ zakričal a až na druhý pokus sa mu podarilo postaviť.
Otvoril dvere, ale tak, že bol schovaný za nimi, svetlo by ho totiž dorazilo.
„Kto ste a čo chcete?“ zvolal rozospaným hlasom.
„Dobrý deň Jiraya-sama, tu yuubinya prišiel vám nový Playboy s nádhernou, mladou, neznámou dievčinou na obálke a novými fotkami Hokage v bikinách vo vnútri a kopa listou, odhadujem, že od fanúšikov.“ Ozvalo sa z vonku.

Tři muži seděli ve své oblíbené hospůdce, kde se „náhodou“ sešli a opět si stěžovali na ten život, jak je nespravedlivý a jaké jsou ženské, když překročí třicítku.
„Proč ženy musí být tak komplikované?“ postěžoval si Shikaku.
„Mě se neptej, já nejsem ženská!“ ohradil se Inoichi.
„No jo, to vím!“ Chouza se jako obvykle cpal a skoro nemluvil.
„Tak to asi ženské vidí nás!“ poznamenal jedlík.
„Asi máš pravdu, ale je komplikované o tom jen přemýšlet!“
„Co s tím naděláme? Nic.“

I když byl venku slunečný den, v místnosti, která společně se dvěmi menšími tvořila byt, bylo stále šero.
Mohly za to závěsy, které stále visely zatažené přes jediné okno v pokoji.
Nacházelo se tam jen několik nezbytných kousků nábytku pokrytého tenkou vrstvou prachu, s místy otřenými či nesoucími si stopy od otisků prstů.

Gone

[i]Bylo deštivé odpoledne, ale to bylo v pořádku. Teď ji nic netrápilo.
Uvnitř byla tak prázdná, tak zničená.
A sama.
Byla na cestě už dva dny.
Spala jen pár hodin.
Viděla sny.
Viděla v nich JEHO.
Opatrně se dotýkal její tváře.
"Tady, můj anděli" usmíval se a políbil ji "Můj sladký anděli."
Tak jemně, mile a láskyplně.
Byl člověk jen pro ni.
A ona si to moc užívala.
Konan se podívala na zamračenou oblohu. Zavřela oči a cítila na své kůži kapky deště.

„To je dneska zase, ale ku*va vedro.“ lamentoval Hidan, „už mám na sobě jenom trenky a pořád se potim jako sv*ňa.“
„Hm, ale vypadáš bezvadně, Hidy, skoro jako nějaký ten naolejovaný kulturista na těch fotkách, co je tady Konan, tak úzkostlivě střeží před zraky Peina.“ uchychtl se Deidara.
Konan si Hidánka změřila pečlivým pohledem a poté se vložila do rozhovoru: „Ale víte klucí, že máte pravdu, fakt by mohl z fleku dělat striptéra.“

Konan v bílé zástěře stála u dřezu a snažila se vypořádat se spouští, která se nakupila po nedělním obědě.

Tamate bako
-clockwork starlight

[center][color=green]
Zasloužil by facek pár,
sotva co se vyklubal,
ba možná on se narodil,
no jeden by se z něho zblil.

Už když byl ten malej kluk,
vypadal jak nějakej buk.
Furt bratrovi za zadkem,
"Pojď mě učit, honem jdem!"

Potom žádného divu není,
že bratrova pěst v okamžení,
přistála mu na čele.
"Nikam nejdem, Sasane!"

Učil on se tedy sám,
však bratr ho vždy vypískal.
"Já budu jak velká zeď,
kterou nepřekonáš teď,
ani nikdy to já vím,
tajemství ti nepovím."

Sasan čuměl.
"Co se děje?!"

Ó Nejvyšší,

tak ti po dvou letech píšu opět pravidelnou čtvrtletní zprávu. Jako jo, trochu mi to, ***, trvalo, ale lepší něco než kosou do oka. Což, ***, luxusně bolí, jen tak mimochodem. Vím, s rituály jsem taky moc nepokročil, ale jako to je i tvoje vina. Kolikrát jsem se k tobě modlil, abys na Kakuza seslal tři nebo čtyři infarkty, on by si potom rozmyslel mi do toho kafrat, ale ty ses na to ***, tak si neztěžuj. Ale počet obětovaných mám pořád *** velkej, ne nadarmo jsem se loni stal jashinistou roku.

Dlouho, předlouho jsem byl zmatený, nevěděl jsem, kam patřím a proč jsem vlastně na světě, pak jsem potkal Sasoriho a on byl první, kterému jsem byl vděčný, že jsem mohl konečně být prospěšný.
Záhy jsem zjistil, že mi život u něj nenahrazuje všechno. Měl jsem pocit, že mi něco chybí a nejsem celý…
Další, kdo mi osvětlil cestu byl Orochimaru a já po dlouhé době byl celý! Vymanil jsem se s pomocí jeho toho svazujícího jutsu a zasvětil jsem celý život jemu.
„Víš, že tě čeká další Chunninská zkouška!“ připomenul mi to.

Trojúhelník
vladimira-chan
http://www.fanfiction.net/s/4638085/1/Triangle

[i]Milostné trojúhelníky.
Byly častější než kdokoliv chtěl a když byly v týmu třech ninjů dva kluci a jedna holka, byli mladí, trávili mnoha měsíců spolu a riskovali své životy jeden pro druhého, stávalo se to často.

Kakuzu sedí v koutku a tiše dumá nad závažnou, avšak tajnou věcí.
Náhle sebou škubne a houkne na Peina: „Šéfe, máte v úmyslu ještě někdy použít tu starou skříň na koření?“
Pein se celý rozcuchaný vypotácí z ložnice, nevěda, která bije, a jen nevrle utrousí: „Ne, chtěl jsem ji už dávno vyhodit, jenomže nikdo z vás se k tomu do dneška nemá.“
Za stálého brblání si sám pro sebe se Pein odpotácel do kuchyně.

Říkají

[i]Někdy déšť přestane.
Vyletí motýli.
Pro ně ho zastaví.

Proč přestalo pršet, mami? Bůh přestal plakat?

Nevíš malý? Přestal kvůli bílým motýlkům.

Motýlkům?

Ano, kdykoliv přestane pršet, zjistíš, že Bůh seslal svého anděla sledovat nás a ochraňovat nás, protože její motýli se rozptýlí po městě a ujistí se, že všichni v Amegakure jsou v bezpečí.

Viděla si nějakého předtím?

Oh, jistě, malého, a jednoho taky uvidíš, možná dnes. Jsou to nejkrásnější motýlci, co jsem kdy viděla.

Kalendář jenž vysel v Akatsuki oznamoval všem, kdož v něm bydleli, že je prvního čtvrtého měsíce. Tudíž čas, který si Hidan poznamenal jako Jashinův svátek Neobětování. To znamenalo, že měl volno a jak je známo o jeho fórech na všechny členy Akatsuki, opět měl vymyšlenou nějakou tu čertovinku.
Jelikož ho předešlý den Pein seřval, že neplní jeho plán na sto dvacet procent, ale jen na sedmdesát…
„Já za to, Šéfe, nemůžu, že mám za parťáka takovýho…“

Ticho a jenom ticho…. Kéž by. Ne slyším smích a hluk. Tak hlasitě. Nechápu to. Jak se všichni můžou tak smát? Copak nejsou smutní? Copak netruchlí jako já? Copak je jim to naprosto jedno? To je vůbec nezajímá, že je mrtvá? Jen já pro ni pláču. Jen já jsem jí zůstala. Ale proč já? Proč jsem to vždycky já komu někdo umírá? Proč?! Nechápu to. Co jsem komu udělala, že musí být ublíženo vždycky jen mně? Vždyť jsem nikdy neudělala žádnou velkou chybu, kvůli které by měli ostatní umírat. A přesto…

Někdy vysvitne slunce
siriusly.fictitious
http://www.fanfiction.net/s/4893962/1/Someday_Sunshine

[i]"Musíš bejt taková bábkovka?"
Už šli několik hodin. Pro jednou byla obloha volná od těch ošklivých mraků, od toho ošklivého deště.

"Vstávej."

Yahiko si stoupnul a překřížil ruce, zíral na klepající se stvoření naproti němu. Nepršelo, ale ta pitomá tekutina ho prostě musela provázet, musela ho otravovat v podobě slz toho zbabělce.

"Hele, i holka je odvážnější než ty!"

Tento svět nemůže být bez deště dokonalý

[i]Pein se díval z okna v koupelně, odkud viděl na vesnici.

Byla to jeho vesnice a on byl pro všechny vesničany Bůh. Ranní déšť mu vytvářel nostalgické pocity.

"Nagato..." Řekla Konan tiše, sedíc na posteli. Pomalu došla k Peinovi a dala si paže kolem jeho těla, její ruce spočaly na jeho hrudi.

Konan mu dokazovala loajalitu. Je to tak dlouho.

Muž se dál díval na svou vesnici, chtěl vytvořit dokonalý svět. Svět bez bolesti.

Ale nejdůležitěji, dokonalý svět pro Konan.