Osvícení

Mami… otče… opravdu to muselo zajít takhle daleko? Klečím tu. Nebo spíš to, co ze mě po všech těch letech zbylo. To, co jste ze mě udělali vy… vy a vaše generace… Jsem slabý… tak neuvěřitelně slabý. A za to mám na sebe strašý vztek. Už můžu jen bezmocně zatínat prsty do hlíny na vašem hrobě. Ten, jehož jméno by mělo nést tu výsadu a čest, aby byl pohřbený mezi konžskými hrdiny, tu není. A nejspíš nikdy nebude. To je dnešní svět.
Kolik jen nocí jsem strávil ležící v naprosté tmě se slzami bezmocného vzteku kanoucími po tvářích. Ruce zatínal v pěst, až mi z nich tekla krev. Tonoucí ve tmě, samotě a beznaději. Tohle se z nás stalo. Nejen z našeho klanu… z nás všech. Vraždíme se navzájem a výsledek to nepřináší.
Co se stalo? A kdy? Kdy byl bratr poštván proti bratrovi? Syn proti otci? Kdy se stal z patriota revolucionář? Kdy se stal z věrného člověka zrádce? Co to se sebou lidé udělali? Tenhle svět jste nám odkázali. Hodili nás do něj a pak jste zmizeli. Je to jako hodit neplavce do vody. Teď se topím v tom, co tu zbylo po vás… a nedokážu se zachránit. Už jen stěží lapu po dechu. Je jen otázka času, kdy mě pohltí tma a jediné, co po mně zbyde, bude pár bublin na hladině. Uvidí to vůbec někdo? Vzpomene si na mě někdo? Nebo se všichni utopíme?
I v téhle tmě si vždycky vzpomenu na toho naivku, který chtěl být se všemi kamarád a který chtěl všechny zachránit… dokonce i mě. Jako by to snad šlo! Pro mě přestala existovat šance na záchranu ve chvíli, kdy jsem se rozhodl pomstít Itachiho. Rozhodl jsem se následovat to, co jste vy začali. Temnotu a beznaděj. Vlastně jste to nebyli jen vy. Začalo to dávno, dávno před vámi. Madara… Myslí si, že nevím, jak moc mnou manipuluje. Já to ale vím. Jen je to, co chce on, totéž, co chci já. Pomstu. Chci, aby někdo zaplatil za to, co jsem si musel protrpět. Za to, co si musel protrpět Itachi. Za to, co jste zavinili vy!
Jak jste ale mohli? Jak jste jen mohli?! Ale nejste to jen vy… je to celá vaše generace. Nechápu, že Naruto došel tam, kde je, potom, co mu udělal vlastní otec. Jak mohl?! Vložit do vlastního syna netvora a pak si klidně umřel. Takhle se přece rodiče nechovají!
Ach… já zapomněl… my jsme shinobi… vždycky jsme v první řadě shinobi. I když na to doplatí naše vlastní děti.
To není fér. Za to přece někdo musí zaplatit. Ničte si vlastní životy, ale neničte je nám! Podívejte, co se ze mě stalo! troska… ubohá troska, která jen dokáže sedět, zatínat prsty do hlíny a nadávat vlastním mrtvým rodičům. Jak můžeme změnit svět? Jak takhle můžeme cokoliv změnit? Nenávist plodí jen nenávist a, Itachi odpusť, já jsem toho důkazem. A i když tohle vím, nedokážu se od své nenávisti oprostit.
Nechápu, jak to Naruto udělal. A asi to nikdy nepochopím. Jenom vím, že v jeho rukou má svět šanci. Možná že on je ta naděje, která osvětlí cestu. Já to ale neuvidím. Nemám v plánu svou pomstu přežít. Co bych na tomhle světě taky dělal? Kromě msty tu není nic, co by mě drželo.
Jen noc utají lehký úsměv. Kdyby tohle ten blonďatý blázen věděl, určitě by se mě znovu snažil zachránit. On věří, že každý má naději. Naivka… nebo jen možná, že já už jsem svou víru v lepší svět ztratil. Ve tmě snadno zapomenete, že existuje světlo. A ve světle snadno zapomenete, že existuje tma. Možná jen, že jsem žil moc dlouho ve tmě. Nevím…
Jediné, co vím, je, že pro mě už není světla, naděje ani záchrany. Prostě půjdu svou cestou, na kterou mě postavil otec, když se rozhodl zradit Konohu. Cestu, kterou mi určil Itachi, když se rozhodl splnit svou misi. Cestu, kterou jsem si vybral, když jsem se rozhodl nejprve pomstít svou rodinu na Itachim a pak Itachiho na Konoze.
Spoléhám na to, že se mi povede zabít všechny starší, kteří mají ruce ušpiněné bratrovou krví. Vím, že pak mě někdo zastaví. Budeš to ty, Kakashi? Nebo ty Naruto? Nebo snad Sakura?
To je jedno.
Obzor začíná šednout. Musím se vydat na svou poslední cestu. Otáčím se zády světlu a kráčím do tmy. Naposledy. Doufám, že potom už bude jen světlo.