Zatmění, Souznění, Úsvit

I když byl venku slunečný den, v místnosti, která společně se dvěmi menšími tvořila byt, bylo stále šero.
Mohly za to závěsy, které stále visely zatažené přes jediné okno v pokoji.
Nacházelo se tam jen několik nezbytných kousků nábytku pokrytého tenkou vrstvou prachu, s místy otřenými či nesoucími si stopy od otisků prstů.
Šedavé stopy nánosů se nacházely i na několika rámečcích s fotografiemi, které jako jediné tvořily dekoraci té pustoty. Působilo to tak ještě pochmurněji, avšak přesně to vystihovalo chod myšlenek vlastníka toho všeho.
Jeho stříbrné vlasy zlehka přepadávaly konečky do tváře skloněné k zemi, víčka obou očí byla pevně sevřená k sobě a rty pootevřené. Dýchal pravidelně, ačkoliv se zdálo, že se vůbec nehýbe. Zdálo se, že jen sedí už několik hodin ve stejně strnulé poloze, hranu dlaně si tiskne k čelu a ani o milimetr se nepohne. Ale srdce mu stále živě tlouklo, plíce se dožadovaly čerstvého vzduchu a myšlenky ... Chtěly další a další zamýšlení nad jejich spletitostí.
Cítil se prázdný.
Hlava mu mohla prasknout pod těmi návaly výčitek a přání, ale v jeho těle jakoby chybělo to nejdůležitější.
City.
Pocity k čemukoliv, pocity ... ke komukoliv. Nebylo tam však vůbec nic.
Přestože se jen snažil být dobrým senseiem, přestože si připouštěl žáky k tělu jen natolik, aby mu na nich mohlo záležet ... Dělal chyby.
Samozřejmě, každý občas dělal chyby, každý se někdy zmýlil, pokaždé ale bylo nějaké řešení.
Některé chyby se však už nedaly zvrátit, ani se nedaly vzít zpátky.
Kdyby měl alespoň potuchy, kam ho to může zavést ... Přestal by.
Nenechal by to tak daleko dojít a našel by způsob, jak tomu zabránit. Jenomže neviděl nic.
Nevšímal si, nepřipouštěl si, do jaké temnoty se to řítí. A když už se ocitl až v ní, nenacházel okolo sebe nic, čím by zažehnul plamen osvícení.
Nevěděl ... Snad poprvé za svůj život skutečně nevěděl, jak se k tomu postavit.
Přestože se to snažil ukončit, přestože se snažil sám sebe přesvědčit, přestože odešel pryč ... Bylo to stále s ním.
Palčivý pocit prohřešku, který hřál tolik jako pálil.
Ale už ani ten v něm nebyl. Po návratu do těch holých čtyř zdí, při návratu do míst, kde neustále plynuly vzpomínky, se všechno rozplynulo do nicoty a nezbylo vůbec nic.
Mohlo to vůbec takhle skončit?

Slunce nad střechami Konohy pomalu klesalo k zemi, z celé vesnice plné lidí se však k té rudě žhnoucí záři upíraly jen jedny jediné oči.
Byly zbarveny tou oranžovou barvou do rezavého nádechu, stejně jako pevně svázané vlasy v divoce trčícím copu či všechny domy v jeho okolí, na které měl výhled. Z cigarety v jeho prstech stoupal líně kouř k nebi, s vydechnutím našedlého oblaku se na šikmé střeše posadil, předloktí pravé ruky si opřel o pokrčené koleno a oči upřel ještě do větší dáli.
Vlastně si nikdy nedokázal tu pachuť nikotinu oblíbit, štiplavý kouř mu vháněl i po těch letech do očí slzy a zápach, které cigarety navozovaly, mu byl sympatický jen z kvůli jeho mistrovi.
Kouřil, protože to byl čin, kterým se s ním dokázal v myšlenkách propojit.
I v tuhle chvíli potřeboval slyšet některou z jeho rad či pouhých konstatování, které by ho dovedlo ke zdárnému konci.
Už nevěděl na jaké další řešení by mohl přijít, ale ani nedokázal najít to povzbuzení, aby s tím něco dělal. Čím více světla kolem sebe schraňoval, tím více se propadal do tmy.
Ani jednou o tom nemluvil, ale nepřešla vteřina, aniž by o tom nemusel uvažovat.
Kdyby alespoň něco zásadního pociťoval ...
Vlastně toho bylo spousty, co cítil, ale nedokázal si v tom vybrat jednu nit, které by se mohl zachytit.
Možná věděl, jak by rada zněla, ale ... Slyšet to, přesvědčit se, že v něm jen nepřevládá temnota ... To potřeboval.
Nechat se ujistit, že každý přešlap není jenom zlo.
Mohla být chyba nic s tím nedělat. Mohla být chyba něco s tím dělat. Ale člověk dělal chyby pořád.
Stokrát mohl do stejné kaluže vstoupit a přesto měl vždycky naději, že ta kaluž jednoho dne zmizí.
Která kaluž ale byla ta, do které stále šlapal? Měl vůbec právo takovým způsobem zasahovat do života?
Měl to čekat.
Co se stalo jedenkrát, se jen s malou pravděpodobností mohlo zopakovat se všemi detaily. Byl ale prostě jen moc líný, než aby s tím už od začátku něco dělal a ten hřejivý pocit blízkosti a společnosti, byl tolik příjemný.
Jak měl najít odpověď na otázku, kterou ještě nikdy nikdo nevyslovil? Jak měl vyřešit něco, co ještě nikdo nikdy před ním neřešil?
Jen ten, kdo sám zažil, by to pochopil.
Došlo by to tedy ke zdárnému konci, pokud by byl prvním, kdo by tu hranici překročil?

Vlastně ani nevěděl, kam ho nohy nesly, prostě se jen donutil konečně z toho pokoje vyjít a projít se známými ulicemi.
Nebyly to jen špatná vzpomínky, které ho provázely, na spoustě míst vnímal i veselé a velmi příjemné okamžiky, které na nich strávil.
S podobným, avšak ne tak zřetelným pocitem, mířil ulicí i on.
Ruce měl zabořené hluboko v kapsách, pohled upnutý k vyšlapané zemi s drobnými kamínky a myšlenky se mu volně toulaly jako tehdy.
Neuvědomil si, že kolem nejsou žádní lidé, protože pro svou procházku zvolil tak časné ranní hodiny a pro něj to bylo zase cílené, aby nemusel s nikým mluvit.
Ani jednoho z nich by nenapadlo, že na někoho zrovna v těchto končinách narazí, avšak když se navzájem zaregistrovali, míříc oba po stejné pěšině jen opačným směrem, střetly se i jejich pohledy.

,,Kakashi-sensei ..." Prolomil černovlasý to dlouho přetrvávající ticho mezi nimi jako první.
,,Taky tě rád vidím, Shikamaru," oplatil mu pozdrav podstatně srdnatěji, ale skleslý úsměv prozradil v jediné vteřině víc, než by si sám přál.
,,Nevěděl jsem, že jste se vrátil. Zaslechl jsem nějaké fámy, ale nikde vás nebylo vidět," namítl Shikamaru krátce, snažíc se udržet konverzaci v příjemném tématu.
,,Nějaký čas jsem se společnosti příliš nezúčastňoval. Potřeboval jsem mít chvíli klid," povytáhl Kakashi mírně rameno v náznaku pokrčení, jeho ruce však stejně tak jako ty Shikamarovy, spočívaly v kapsách tmavých kalhot. Shikamaru chápavě zakýval na souhlas.
,,Vím, co myslíte. Taky jsem měl v poslední době ... složité období," poškrábal se rukou za uchem.
Kakashi vyloudil v obličeji první příjemný úsměv.
,,Co může zrovna tebe tížit? Pokud jsi nedostal nějaký obzvlášť otravný tým, musíš být docela spokojený.
,,Áh ... Na tým jsem si už dávno zvykl, i když je to otrava," trhnul Shikamaru rameny. ,,Ale ženský ... Je to s nima těžký. Vždyť to musíte sám znát." Pohodil hlavou do strany.
Kakashiho obličej poklesl částečně k zemi, víčko tmavého oka se přivřelo v porozumění.
,,Nikdy by mě nenapadlo, že to může být tak těžký. Ono se řekne láska, ale co když se zrovna trefíš do takové, se kterou to nejde? Člověk, aby se z toho pak zbláznil," položil si Shikamaru dlaň na hlavu s nevraživým výrazem ve tváři. Kakashi neřekl nic, avšak po chvíli rozmýšlení nad tím, co mu právě Shikamaru řekl, k němu tázavě zvedl pohled ve vyjeveném pohledu.
,,Shikamaru! Ty a- ?"
Mladík dvakrát přikývnul, Kakashi v okamžiku ztuhnul v překvapení. Shikamaru ho přejel pátravými oči.
,,To je to vážně tak hrozný? Napadlo mě, že by tak lidi reagovali, někteří možná víc srdceryvněji, ale vy? Myslel jsem, že zrovna vy by jste zachoval chladnou hlavu a spíš na mě vytáhnul ty řeči o nesprávnosti," prohodil mírně zaraženě nad Kakashiho šokovaným výrazem ve tváři, který se však jen o několik vteřin později objevil i u něj.
,,Kakashi-sensei, vy taky?!"

Neodpověděl, ale ani nemusel.
Stačil jediný pohled do jeho tváře, aby věděl, jak to je.
Neuvěřitelné.

Modrá obloha jasného dne v celém okolí Listové vesnice jen doplňovala všeobecnou pohodu, která panovala mezi lidmi v ulicích.
Veselé úsměvy dospělých, šťastně křičící děti všude, kam se člověk podíval, a hřející kotouč slunka nad místem posledního spočinutí všech udatných shinobi, kteří položili za svou vesnici život.
Jako každý den se kolem hrobů ochomítalo několik malých dětí, které se o ně pečlivě staraly, s úctou jim vzdávaly hold a milými úsměvy na tváři pak odbíhaly pryč. Na jeden takový dopadal i stín malé dívky s dlouhými, černými vlasy, svázanými jen bílou stužkou nad konečky.
Ostře tvarované oči se sklápěly k hrobu jednoho z legendárních shinobi, kam jen před malou chvílí položila dva zvláštně svázané luční kvítky.
,,Aya-chan, co tady děláš? Máš být se zbytkem svojí třídy," objevil se u ní vysoký, příjemně se usmívající jounin se tmavými vlasy a lehkým strništi na tváři. Dívka k němu zvedla oči, z podřepu se vytáhla na štíhlé nožky a v lehkém poklonku mu naznačila pozdrav.
,,Jen jsem přinesla květiny, Asuma-sensei," odpověděla tlumeným hlasem.
Tmavě hnědé oči kontrastující na světlé pokožce ujely k náhrobní desce se jménem jeho otce, v koutku se mu objevil pyšný úsměv.
,,Myslím, že ho příliš rozmazlujete," zasmál se vzápětí.
,,Divíte se, Asuma-sensei?"
Oči dívky přeběhly na chlapce, který s rukama schovanýma v kapsách kalhot přistoupil ze druhé strany. Muž se po jeho hlase otočil, pohledem tak spočinul na stříbrně zabarvených vlasech, které ostře trčely do stran.
,,Sakumo, ty jsi tady taky?" Optal se muž namísto odpovědi.
Vlastně se tomu ani nedivil, parta těhle prcků se tu scházela častěji než na trénincích a kde se objevovala Aya, nebýval Sakuma daleko. Prsty si zajel mezi vlasy, s rozpačitým úsměvem se v nich poškrábal.
,,Tak to už tu chybí jen M-"
,,Myslíte to blonďaté pako?" Nenechal ho chlapec s maskou přes tvář dokončit ani větu, načež prstem ukázal ke bráně. ,,Támhle jde."
Koutkem oka zaznamenal pohyb, ohlušující křik však na sebe nedal příliš dlouho čekat.
,,Asuma-senseeeeeeeeeeei!"
Velké modré oči chlapce jen jiskřily, ústa měl roztáhlá od ucha k uchu a ruce mu vlály volně ve vzduchu.
,,Mám vás! Říkal jsem, že- Au!" Zavřísknutí blonďáčka se rozneslo po celém hřbitově, několik dospělých lidí, kteří přišli navštívit své zesnulé, se po čtveřici tázavě otočilo.
,,Baka. Tady se neřve," poznamenal klidným hlasem stříbrovlasý chlapec, Asuma několikrát omluvně pokynul pokukujícím lidem.
,,Tak mě nemlať! Stačilo to jenom říct!" Sevřel nízký chlapec ruku v pěst, když mu však Asuma položil dlaň na blonďaté vlasy, stočil oči vzhůru s otázkou v očích.
,,Sakuma má pravdu, Minato ... Tady musíš být potichu."
Průzračně modré oči chlapce zabloudily k náhrobku, u kterého všichni stály, vzápětí se vytáhnul na špičky a pátravě se kolem nich rozhlédnul.
,,Koukejte! Tohle je hrob mého dědy!"
Všichni se postupně přesunuli o několik míst dozaději, kde se nacházel hrob mrtvého vůdce dědiny.
,,To byl pořádně silný shinobi! Až dorostu, budu stejně dobrý jako on a táta! Bude ze mne další Hokage z naší rodiny!" Zvedl významně prst, Sakuma stočil tmavě hnědé oči k nebi.
,,A můžou vůbec udělat Hokageho z takového blbce jako jsi ty?"
Minato se v jediné vteřině znovu naježil, Aya se nad hádkou obou chlapců jen tiše usmívala.
Asuma lehce zakroutil hlavou, z kapsy vylovil cigarety a jednu z nich si krátce připálil.
,,S vaším postojem a štěstí bude dalším Hokage leda tak Aya-chan," konstatoval s vydechnutím našedlého obláčku kouře. Všechny tři děti se hned rozkašlaly.
,,Nesnáším cigarety. Z toho kouře mi vždy slzí oči," přetřela si Aya mezi kuckáním hřbetem ruky zaslzené oči.
,,Asuma-sensei, to nás chcete udusit? " Kašlal se zakrytou pusou Minato.
,,Hn, ten kouř je vážně nepříjemný. A hrozně to čpí," přimhouřil Sakuma pravé oko, v jehož koutku se tlačily slzy.
Asuma se nad jejich reptáním jen zasmál, krátce zamával velkou dlaní ve vzduchu, aby kouř rozptýlil a otočil se ke trojici zády.
,,Je čas jít. Čeká na nás zbytek vaší třídy."

Poznámky: 

Sate, Sate, Sate.
Je už dost pozdě, takže tu nebudu příliš dlouho hovořit. Vlastně ani nemám co k tomu říct, kromě pár maličkostí.
O kom ten příběh je, vám říkat nemusím, to je dostatečně zřejmé, pokud se překlenete alespoň přes první dva odstavce zmatených řečí.
O čem ten příběh je, nemá smysl vysvětlovat, protože každý si v něm najde své.
A příběh chci věnovat Kikulce, protože jí tímhle dvoudením smolením chci ukázat, že stojím za tím, co jsem jí řekla, respektive napsala, a hlavně jako jediná dokáže poslání tohohle pochopit správně se všemi detaily.
Tak ať se ti líbí
Ero Michi