Tamate bako

Tamate bako
-clockwork starlight

Ta paní byla velmi krásná. Před chvílí šla nakupovat; Děti ji viděly z malého hřiště, ze kterých měli od svých matek zakázáno odejít. Strávila hodně času jen čicháním k čaji v obchodě. Nevěděli proč. Nemysleli si, že to voní zrovna hezky, připomínalo jim to ty hnusné věci, co je jejich matky nutily jíst, když byly nemocné. Sledovaly, jak si dáma si prohlížela ovoce a dotýká se meruněk svými běloučkými prsty. Dává si jich pět do košíku. A pak tři vrátí. Děti napadne, že je asi smutná. Možná nemá dost peněz. Dále jde do parfumérie. Její vlasy jsou modřejší než obloha. Nejsou si jistí, jestli modřejší než oceán, protože o něm jen slyšeli. Koupí si vonnou tyčinku, i když je v obchodě moc draho.

Spočine ve stínu budovy. Je vedro, ale ne tak vedro, jako by mohlo být. Nagatovi by se v Pískové nelíbilo. Uvědomila si, že ji děti sledují už hodinu, dva kluci a malinká holčička. Jsou tak ochranitelští, ani ji neškádlí. Zjistí, že se k ní plíží. Asi děti ninjů, protože v tom nejsou zas tak špatní. Aspoň kluci ne. Asi se naučili plížit do kuchyně pro svačinu. Holčičce to moc nejde.

Usměje se na ně. Měli pravdu. Je smutná. Sednou si a zírají na sebe, dokud se nezeptá hlasem jako.... Jako anděl, jestli by nechtěli slyšet pohádku. Má moc krásný hlas, je mírný, znící a vypadá to, jako by na nikoho nikdy v životě neřvala. Samozřejmě, že kluci řeknou ano. Je to pravděpodobně nudný příběh, nevypadá to, že by jim říkala o ninjích a bojování, ale chtějí ji poslouchat. Holčička pomalu vydechne a otevře velké hnědé oči.

Konan zavře oči a vzpomíná, její ruce by nejradši složily papírovou loďku, dvě nebo tisíc...

'Před dávnými časy žil mladý rybář jménem Urashima Taro. Jednou se omylem připletl ke skupince dětí, co týraly mořskou želvu. Rybář si myslel, že by taková nevinná krutost neměla být tolerována, tak dětem vynadal a vyhnal je. Víte, že želvy žijí dlouho, déle než jeřáb, který symbolem dlouhého života? A takový život mohl skončit v rukou tak malých a tak drahých jako jsou vaše? Rybář pustil želvu zpět do oceánu a sledoval, jak se potopila do temného moře.
Dalšího rána šel rybařit tak jako předchozí den a když se mu pevnina a další lodě ztratily z dohledu, uslyšel hlas volat jeho jméno.
"Urashima Taro!"
Hned vedle jeho lodě vystrčila hlavu želva z minula.
"Včera jsi mi zachránil život a jako dík bych tě chtěla vzít do paláce Dračího krále."
Souhlasil, kdo by takovou nabídku odmítl? Chytl se želvy a pluli, hluboko a on nepotřeboval ani dýchat, ani nebyl unavený. Nakonec uviděli velkou bránu a za ní palác. Sluhové želvy přišli a vzali ho na hostinu.
Když prošel třemi halami, krásná princezna, Otohime, ho vřele uvítala a posadila hona čestné místo vedle ní. Ale jen to nebylo to moc velké poděkování, protože ona byla ta želva a tak mu nabídla sebe jako nevěstu. Samozřejmě souhlasil a strávili spolu tři šťastné dny a nemysleli na nic jiného, než na sebe.
Třetí den si vzpomněl na svou rodinu a přemýšlel, jak moc se musí bát, protože byl pryč moc dlouho. Požádal proto princeznu, aby ho vzala zpátky. Jen na chvíli, aby mohl své matce říct o svém štěstí. Neochotně souhlasila a obdarovala ho krásnou nalakovanou krabičkou, svázanou hedvábnou nití.
"Vem si toto tamate bako s sebou, aby ti mě připomínala, ale prosím, nikdy ji neotvírej. Slib mi to!"
Slíbil a společně se vrátili na svět oblohy, cesta byla mnohem kratší než ta před více než třemi dny.
Když vstoupil na břeh, vše bylo jinak, lidé ve vesnici mu nebyli povědomí a nebyla tu stopa po jeho rodině. Když lidí ptal, kde je rodina Urashimových, řekli mu, že jeho rodina tu už nežije tři sta let, že jejich poslední potomek zmizel na moři.
S holým smutkem v srdci si sedl k oceánu a jeho ruce, nemyslíc na to, co slíbil své ženě, rozvázaly nit a otevřely krabičku.
Obklopil ho divný mrak. Když zmizel, uvědomil si, že místo něho tam sedí starý muž, vrásečnatý, vetchý a malý. Všechen ten čas byl schován do krabičky, aby spolu dva milenci mohli být navždy. Někdo říká, že se Urashima Taro proměnil v jeřába. Jiní říkají, že se stal prachem, co se rozptýlil ve vlnách oceánu. Jedna věc byla ale jistá. Ta želva, co žila navždy, ačkoliv byla princeznou, bude sama.'

Nepláče. Princezna neplakala. Kdyby ano, oceán by stoupl a sůl by zabila další ryby. To si Konan myslí. Co kdyby ho nezavolala? Byla by teď šťastnější? Jak se mohlo tolik času zdát tak málo? Není to fér, myslí si, proč, proč v dobré vůli boží musel být člověk sluha lidské povahy a bolesti? Proč musel odejít?

Proč oba museli odejít? Vše co kdy dělala, bylo, že je milovala.

Neví, kde se vzal ten papír v její ruce, ale jeřáb je dodělaný a tamate bako je skoro hotova. Dá oboje holčičce, rychle si stoupne a chystá se odejít. Děti ji nepoděkují, jejich oči zírají na své matky, které nejsou potěšeny, že opustily hřiště.
Přemýšlí o omluvě Kazekagemu, za všechno, co mu udělala. Pak ji ale dojde, že ani jeden z nich nechce otevřít staré rány a zmizí.

Úkryt je studený a temný. Nelíbí se jí. Cítí se malá a zranitelná. Socha nepomáhá. Vůbec se nebojí. Byl to nakonec její život. Je to tu jen... Hrozně opuštěné. Zapálí vonnou svíčku před neviditelnýma očima, položí broskve vedle nich a klekne si. Jednu pro Nagata, druhou pro Yahika, obě za to, co mohli být. Znovu se ptá, tak jako mnohokrát předtím, jestli by Yahikovi vadilo, že si víc cenila Nagata, než jejich snu. Ten ideál byl tak daleko v porovnání s ním, hlavně posledních pár měsíců... Před Narutem. Bylo těžké to zvládnout, všechno to očekávání, zvelebování jeho schránky, která to sotva mohla zvládnout. Vypadal jako by se měl každou chvíli zhroutit z toho obrovského tlaku. Ptala se kdy. Kdy se to stalo? Kdy ho nechala?

Jeho kůže byla jako papír, suchá a skoro mrtvá. Byl bledý, tak bledý; všechen jeho život odešel v bolesti. Vypadal tak slabě, nic než slabá kůže, kosti a vypadané prameny vlasů. Vypadalo to, jako by ty metalové tyče byly jediné, co ho drželo při životě. Jak ironicky to zruinovalo toho muže, boha, držet tolik životů. Dotýkat se ho bylo skoro jako zneuctění, ale nemohla si říct ne; byl její vlastní Urashima Taro.
Zkusila všechno, co ji napadlo. Jedl a pil cokoliv mu dala, jako by to chutnalo stejně. Nic nebylo dost na podporu šesti těl a stínu. Četla mu, nechávala hrát hudbu, zapalovala svíčky a olejové lampy. Nic nezlepšilo to napětí v něm, nic nemohlo uvolnit ty napnuté věci co ho držely při hledání, hledání, hledání odpovědí na otázky, na které se nikdo neptal.

Kdy otevřel svoje tamate bako? Byl to Naruto? Chtěla tolik nenávidět toho kluka, protože ho přinutil opustit ji. Nezajímal ji mír ani spravedlnost, nestarala se, jestli je jeho odpověď špatná, vůbec ji to nezajímalo. Ale Nagato, on... Vybral si, vybral si Naruta, to bylo ono.
Byl to Jiraiya? Byl to Yahiko? Byl to Chibi? Byli to jeho rodiče?
Co když to byla ona?
Vzpomene si co Nagato řekl Narutovi. Jak zabil muže, aby ochránil Yahika. Jak ho Jiraiya uklidnil. Jeho odpověď.
Jen je chci ochránit, nezáleží na tom, jakou bolestí budu muset projít.
Její srdce se zastaví.
Uvolní se od svých šílených myšlenek a zírá na tenký kouř. Nemohl, neměl, byla anděl svému Bohu a on by ji takhle neopustil. To nemůže být ona. Nemohla to být ona. Chtěla pro něho a pro Yahika jednou umřít. Klidně by pro ně zemřela znovu. Šla by na kyuubiho, kdyby to znamenalo, že ho nebude muset vidět umítat jako viděla Yahika, jeho krev a její ruce svázané. A její lámající se srdce a Nagatovo zlomení a svět tříštící se na malé střepy, co se do vás zabodly, bolely a nedaly se odstranit.
Všechno odchází pryč.
Jeho odpověď je špatná. Je špatná, špatná, špatná. Jestli je tohle jeho odpověď, je špatný. Voda spadne z její brady na kolena.
Nagato. Prší.

Věděl si to?

Chutná to jako ty.