Jednorázovka

Byla noc.
Zvuk praskajících prken a vítr skučící mezerami se nesl celou chodbou. Postupovala jsem stále vpřed, beze strachu. Na konci chodby mě zarazila jakási značka. Bylo to srdce a v něm vyryté iniciály. Kvůli opadávající barvě to nešlo přečíst. Přestala jsem tomu dál věnovat pozornost a pokračovala v cestě. Po chvíli se přede mnou objevily dveře. Pootevřela jsem je a nahlédla dovnitř.

Bylo chladno a setmělo se, když osamělý jezdec pomalu stoupal na vrchol strmé skály. Nebyl vysoký a jakoby spal, shrbený jen několik palců od koňského hřbetu, ukrytý pod pláštěm s širokou kápí, co jej ještě v poledne chránila od slunečního žáru. Schvácený kůň po celodenním putování ržál a líně se ploužil vpřed, příkrým místům se vyhýbal jak chtěl a jen sem tam ho jezdec popohnal, jinak by se snad nikdy vzhůru nedostali.

Ty mraky jsou pořád stejně krásné, nemyslíš?
Opravdu se chceš zrovna teď bavit o mracích?
Abych řekl pravdu, nechci se bavit o ničem.
Fajn, založ ruce za hlavu a prospi se, jak je libo. Co jiného jsem od tebe mohl čekat? Jen si usínej s pocitem, že se možná už nevzbudíš. Krása, vážně!
Nech toho. Ber to pozitivně - jsme po bitvě a bez chakry, ale nic nás nebolí. Není tu ani horko, ani zima. Můžeme klidně pozorovat mraky a nic nedělat. Co víc si můžeme přát?
Já ti řeknu, co víc si přát! Snad nechceš skončit takhle?!

Vítr byl chycen v přívalu temnoty, obklopen stromy v poryvu. Zdál se bezohledně plout skrz kmeny stromů, prorážet si cestu keři a při každé, sebemenší překážce zaskučet silou, kterou se opřel aby mohl dál. Jeho plášt si našel každou skulinku, nevynechal jeden jediný list nedotčený. A měsíc, měsíc který se mohl pyšnit jako jediný osvětlený přítel široko daleko, ten svými opatrnými dlaněmi hladil jen málo míst země. Byl galeona s přízraky, která se zdála plout mračnými oceány, viditelná vždy jen matoucí bělostí...Omývána vlnami z mlhy.

Sedím u okna. Den za dnem, v očích slzy a v ruce tu starou fotografii.
Jsme tam my... my všichni.
Není to dávno, co jsme se naposled setkali.
A to setkání bolelo.
Málem jsi mě zabil.

Kdo jsi?
Kde je ten chlapec; muž, kterého jsem znala?
Jsi chladný.
Smutný.
Jdoucí za svou pomstou.
Osamělý.
Bezcitný.
Zmatený.

Život k tobě byl krutý, já vím - ale přesto... nemusel jsi se změnit. Ne tolik.

Dívám se na hvězdy. Vrací mi pohled jako pozorovatelé z jiných světů...
Oči se mi zastřely a já znovu vzpomínám.

Stál tam za výlohou a já po něm toužil.

Kdyby se mě někdy někdo zeptal na mou nejstarší vzpomínku, byla by to tahle. Jak stál za výlohou a já ho strašně moc chtěl.

Tehdy se to stalo. Ona odešla. Myslel jsem, že puknu zlostí, ale i smutkem. Opustila nás. To jí nikdy nezapomenu! Všechny zklamala...včetně mě. Celou dobu byla s námi, nikdo jiný ji nezajímal a pak najednou si jen tak odejde a je jí jedno, že nám ublížila. Její poslední slova byla, že na nás zapomene. To mi vyrvalo srdce. Dva dny jsem z toho byl špatný. Ostatní se na ni zlobili, jen já jediný jsem doufal, že se vrátí.

„Na začátek bych Tě chtěl požádat, abys mě nechala omluvit se Ti. Chci se omluvit za to, že to, co se stalo, Ti nikdy nedokážu odpustit. Už jsem se o to snažil, najít svůj klid a zapomenout, ale nejde to. Prostě to pro mě není možné i přes největší snahu, kterou mohu vyvinout. Zároveň Ti ale musím poděkovat. Ne, tohle jsem Ti ještě nikdy předtím neřekl…

Sny… Dokážou být krásné, děsivé, tajemné i dobrodružné. Málokdo dokáže vidět jejich krásu. Možnost uniknout před vlastními problémy. Možnost uniknout do jiných světů. Do světů, ve kterých je možné úplně vše. Do světů, ve kterých zvířata mluví, stromy šeptají a milované osoby znovu ožívají.

Naruto kráčel prázdnotou. Všude okolo bylo čisto a bílo, jako na nepokresleném plátně. A Naruto byl sám. Hlavu měl skloněnou k zemi a ruce zastrčené v kapsách. Přemýšlel o všem, co neměl a co chtěl. O lásce a přátelství, ale také o zraku, sluchu a chuti. V tomhle světě neměl nic, kromě svých myšlenek a pocitů.
A co já? Připomněl se kyuubi pohoršeně.

Co je můj cíl?

Když jednou otevřeš oči a podíváš se na sebe,
když uzříš svět bez jeho každodenní iluze,
uvidíš.

Jenomže aby se to stalo, Život tě musí pořádně kopnout do zadku.

Zmizela. Má iluze. Můj útěk od reality, které jsem se vždy bál postavit.
Přišly. Deprese, nevysvětlitelný pláč, sebelítost.
Celé dny ta samá rutina, jež vlastně nemá žádný výsledek, co vlastně dělám?
Je tohle život?

„Vše je připraveno,“ prohlásil vysoký muž. Sklonil hlavu před Orochimarovým pronikavým pohledem jeho hadích očí a raději se podíval do země. Jako kdyby se bál, že by mu jeho vůdce mohl číst myšlenky. Myšlenky, v kterých – ač to nerad přiznával – byl cítit strach. Ať už byla jeho slova jakákoliv, bál se. Bitvy. Výsledku. Všeho.
Jenomže to bylo… lidské.
Lidské…

Bol hnusný, upršaný deň. Fúkal studený vietor a lialo, ako z krhly. Naši milý členovia Akatsuki, sedeli doma. Nudili sa.
„Už ma to naozaj nebaví!“ rozkrikoval sa Deidara. „Už celý týždeň prší. Ja to už nevydržím!!!“ kričal.
„Má pravdu. Sme tu už takto zavretý týždeň. Treba s tým niečo robiť!“ vyhlásil Hidan.
„A čo asi máme robiť? Opaľovať sa? Pozri sa von, aké je počasie, ty trumtruzgádžo.“ mudroval Sasori.
„Pozri! Vďaka tvojmu sarkazmu prestalo pršať!“ skríkol Hidan.

„Hinato!“ zařval Kiba a vrhnul se ní. Nevnímal déšť, který mu bičoval obličej. Nevnímal stovky nepřátel, kteří ho obklopovali a zabránili mu tak v útěku. Jediné, co ho zajímalo, byla Hinata. Klečela uprostřed toho všeho. Silný vítr jí rozechvíval promočené vlasy a smísil se s krví, která zářila v tom černobílém světě jako krutá realita. Jako pravda.
„Hinato!“ vykřiknul znovu a sehnul se k ní. Sasuke na druhé straně jen arogantně zvednul hlavu, ale jinak na to nezareagoval.

Ospale mžoural kolem. Pustina co vyvrhla i Eliota vstříc své osamělosti. Vymahačovi psi byli zmatení z obratů situace, které následovaly jeden za druhým, jak vlny na rozbouřeném moři. Viděl, že to tak dopadne. Místo kde se čas zastavil, nebo spíš prostě zmizel. Dal tak možnost vzpomínkám procházet se po hlavních třídách a ulicích, zdravit se s obavami o zítřek, žít dneškem, znovu. Tma ustoupila stranou, neboť každá buňka pochopila, že není co skrývat a proč skrývat. Nahlížel do postranních uliček, vše bylo ozářeno světlem přiznání.

Bylo ráno jako na začátku každé povídky. Sluníčko svítilo, ani moc, ani málo, hřálo spící osazenstvo jedné z nejsilnějších vesnic – skryté Listové- a lesklo se v miniaturních kapičkách padlé rosy. Mráčky se líně šinuly po bleděmodrém nebi a svěží vánek nezbedně dováděl na ulici.

„Sasuke!“
Dnešek by byl za jiných okolností zcela bezvýznamným dnem, kdyby se ovšem Kabuto nevřítil do Sasukeho pokoje a nezpůsobil tak, že se mstitel klanu Uchihů netrefil a nastříkal si lak na vlasy do očí.
„Kabuto!“
„Sasuke! Musíš mi pomoct!“
„Au, to pálí... A nic nevidím!“
Zatímco se Sasuke pokoušel nahmatat kliku do koupelny, Kabuta popadl hysterák: „Jsme v koncích Sasuke!“
„To mi teď taky došlo,“ odvětil Orochimarův učeň, když dorazil nakonec místnosti a zastavila ho stěna. „Kde je zatraceně to umyvadlo!?“

Hinata se procházela se ulici. Nebyl důvod, aby byla nešťastná. Slunce svítilo, byla sobota, prostě paráda. Navíc jedna otázka, která byla pro ni tak důležitá, že by pro ni vraždila. Kdyby neznala odpověď. Před dvěma měsíci řekla Narutovi, co k němu cítí. Stalo se něco nečekaného, on její city opětoval. Od té doby spolu chodily. Byli na večeři, na promítání a jedna jejich schůzka byla zpečetěna vášnivým polibkem. Kdykoliv na to vzpomněla, tak se začervenala jako vyzrálé rajče. Podívala se dopředu a vidí něco, co jí prolétlo jako šíp.

Bol tam.
Vzpriamený s pohľadom upretým do zatvorených viečok, vychutnával si všetky tie vône.
Odrazu sa všetky zdali také výrazné, plné chuti, husté ako krémová polievka.

Hinata běžela po chodbě se svým týmem. Kiba a Shino běželi po jejím boku. Právě byli v úkrytu Orochimara. Byla to extrémně nebezpečná mise plná nebezpečí. Měli za úkol to prozkoumat, najít Sasukeho a umístit mu někam štěnici, aby ulehčili Narutovi práci. Hledal ho už dva roky a stále nic. Byl nesmírně smutný. Chtěla pro něj něco udělat. Aby si jí konečně všiml. Alespoň jednou…

„Měli bychom se rozdělit. Jsme na vysílačích. Kdyby něco, tak sem jsou ANBU.“ vyrušil ji Shino z myšlenek.