Říkají ti Věrný Zrádce; všichni víme proč.

Vítr byl chycen v přívalu temnoty, obklopen stromy v poryvu. Zdál se bezohledně plout skrz kmeny stromů, prorážet si cestu keři a při každé, sebemenší překážce zaskučet silou, kterou se opřel aby mohl dál. Jeho plášt si našel každou skulinku, nevynechal jeden jediný list nedotčený. A měsíc, měsíc který se mohl pyšnit jako jediný osvětlený přítel široko daleko, ten svými opatrnými dlaněmi hladil jen málo míst země. Byl galeona s přízraky, která se zdála plout mračnými oceány, viditelná vždy jen matoucí bělostí...Omývána vlnami z mlhy. Byla to klidná noc. Příliš klidná. Nesla si s sebou nepříjemné ticho. Takové to ticho, které zní jako někdo, kdo se snaží ze všech sil nevydat žádný zvuk. Žádný noční pták nocí neposílal osamnělé tóny. Nebylo slyšet ani jedno vyděšené zvíře běžet splašeně pod rouškou noci, či si jen urovnat pelech z listí za jemného křupotu. Inu, ideální atmosféra hřbitova. Nemají reputaci nešťastnějších míst na Zemi. Na vzdáleném náhrobku, omýván vlnkami jemné, hedvábné mlhy se tiše usadil velmi statný pták, majestátně a důstojně jako lord. Křídla měl tmavá, tak tmavá, že vytvářela sotva obrys nějaké černé nicoty proti matnému světlu měsíce. Protřepal jimi a roztříštil ono odporné ticho. Avšak nezvolal to temné noci, nevydal ani tónu. Tento havran jen klidně sledoval dění před sebou, situován pohodlně s pařáty protnutými tlejícím mechem; pevně zakořeněn do písmen dávno zapomenutých jmen. Donutil postavu poprvé vzhédnout.

Postava mohla být pravým opakem této noci. Kráčela pevně, odhodlaně, s obličejem ku zemi. Zdála se mít jasný cíl a udělala by pro zrychlení cesty cokoliv. Jasný cíl...Ten pocit mu byl cizím požehnáním, které mu tak náhle zmizelo jako se nyní objevilo. I ta slova se v jeho mysli zdála převalovat a usazovat dlouho, než si k hláskám byla schopna přiřadit pocit. Připadal si, jako by mu někdo aplikoval anestetikum do žil každým krokem, který ho nesl blíže k cíli. Mohl kráčet bosý po neviditelných jehlách. Jakoby vzduch, chladný noční vzduch který řízl v hrdle každým nádechem; byl napuštěn jedem, který ochromuje jeho mysl a dělá jeho kroky těžší...a těžší. Nabodával jej na ony jehly. Byl jen schránkou pro něco dávno rozbité, s úkolem držet vše pohromadě. Věci, které byly již dávno na kousky, které do sebe už ani nezapadaly. Havran otáčel hlavu po směru příchozího, skoro jako predátor kontroluje pohyb své oběti. Cizinec iritoval jeho pocit bezpečí a autority, kterou nyní držel nad hřbitovem. Muž v plášti náměsíčně našlapoval po hlíně mrtvých, našlapoval a přitom si nehověl ani v blízkosti země. Mentálně si zadal jediný úkol, a to sice dostat se do cíle, poté se jednoduše uzamknul do vlastní hlavy, do myšlenek propletených a přešitých, některých dokonce pouhými cáry starých vzpomínek. Kdo ví, kolik nových si roztrhne žalem nad touto návštěvou. Tiše vydechl zpět chladný vzduch a nepříjemně zamrkal do tmy. Až teď si uvědomil, jako probuzením z hlubokého, léky přivolaného spánku; jak moc jej pálí oči. Zrak se mu možná zlepšil, ale stále se zdál lpět na milovaných, starých brýlích a jejich absenci vyžadoval i bolestnými prosbami. Muž si promnul oči a tiše se usmál, bez náznaku jakékoliv radosti či humoru. Trochu jako jeho situace nyní, není liž pravda. Havran rozevřel křídla a tiše se přesunul k dalšímu náhrobku, tentokrát zaryl pařáty do dvou kulatých O. Vypadala mnohem nověji než jeho předchozí stanoviště. Zde mech ani nestačil vyrůst.

"Být nebo nebýt – to je otázka...Je důstojnější zapřít se a snášet surovost osudu a jeho rány, anebo se vzepřít moři trápení a skoncovat to navždy? Zemřít, spát – a je to. Spát – a navždy ukončit úzkost a věčné útrapy a strázně, co údělem jsou těla – co si můžeme přát víc, po čem toužit? – Zemřít, spát – spát, možná snít – a právě to je zrada. Až ztichne vřava pozemského bytí, ve spánku smrti můžeme mít sny – to proto váháme a snášíme tu dlouhou bídu, již se říká život." (Shakespeare - Hamlet) I tato otázka mu přemítala v hlavě jako ztracená nitka na kolovrátku. Konečně jej nohy poslechly a vysvobodily jeho duši z pařátů mrtvých snů, které se nikdy neuskuteční, čas a osud jim nebyl přán. Z ruk milujích matek, které své děti po nocích marně oplakávají. Z ostrého, propalujícího pohledu jednoho nočního havrana, kterému se navrátil jeho hřbitov.

Přistihl se, jak běží. Ano, plášť se mu opíral do noh, do kolen; zpomaloval jej a látka obepínala, začala jej dusit. Noční chlad hladil po tvářích, zarýval ledové, ostré nehty do jeho obličeje a rukou. Přidržel si třepotající kapuci elegantně dlouhými prsty, nárazy hrozily jejím spadnutím. Přemýšlel, proč vlastně utíká? Utíká sám před sebou. Před tím, čím se stal. Přemýšlel, zatímco cítil další náraz své nohy v lesním porostu. Taková ironie...Bolela snad víc, než ta prázdnota. Přecejen, nedává to smysl. Jak může prázdnota dusit? Jak jej může tak jednoduše zakrýt a navždy pohltit, když zeje v jeho nitru? Nic mu již smysl nedávalo. Byl králem Midasem, kterému se největší tužba krutě vymstila. Stromy, které nedávaly žádný obraz, žádný vzor na pomoc jeho zběsilému běhu... ...Se seskupovaly do vězeňských cel, do temných bran a průchodů, zavírajíc své větve aby se nikdo nemohl vrátit cestou, kterou jednou přišel. Oddechl si konečně, když se cítil osamocen. Divná, příjemná samota, kterou někdy miloval a někdy jen trpce snášel. Ještě že spí. Nebo alespoň nemluví. Bláhově si přál, aby jeho pán neviděl tuto jeho paniku; neslyšel konverzaci vlastních myšlenek a nebyl váben k jeho slabosti jako je duše přitahována ke světlu. Konečně, konečně byl na místě. Co to vlastně bylo? Není to ono. Blesklo mu hlavou. Není to ono! Zkusil hořce polknout, ale jeho krk odmítal poslechnout. Na okamžik se mu hrdlo zcela uzavřelo. Nedá se říct, že by nebyl nadšený...Ale v žaludku se mu tvořila divná změť emocí. Nelíbila se mu. Ani trochu. Bylo to jako...Projít starým, opuštěným domem a narazit na své zašpiněné, zaprášené hračky, které čas ztrouchnivěl a zapomněl. Zkusíte si s nimi znovu hrát...Ale není to stejné...Je to skoro jako...Jako by už nebyly vaše. Nezáleží, jak moc jste je jednou milovali a jak moc jste si byli blízcí...Najednou...Ony tam patří, jsou částí tohoto místa...Na rozdíl od vás. Nevíte proč, ale všímáte si trhlin na jejich oblecích. Že tamto očko je trošku méně výrazné než druhé. Že tady tahle je geometricky nesprávná, a tahle má pokaženou nohu. Předtím jste je milovali tak, že jste si ničeho takového nestačili povšimnout...A teď? Jen další předměty pusté půdy. Trouchniví, a přece vás nepotřebují.

Buď tak laskav a řekni mi, co děláme tady.

Hlas mužem prudce trhl, jakoby mu neviditelná ruka odcizila všechen dech. "Vy...jste vzhůru..." Zašeptaly jeho rty rychle. Zmaten se pokoušel přijít na lepší větu, zběsile se snažil zachytit v tomto pádu čehokoliv, avšak jeho ruce hmataly do prázdna a chytaly jen vzduch; byl jako malé dítě chyceno při činu, v zoufalosti se snažící najít čas na věrohodnou výmluvu.

Na to jsi přišel úplně sám? Jistě, již nějakou dobu. Kabuto, Kabuto...Jaké části tvé osobnosti ještě budu mít privilegium prozkoumat?

Kabuto by nikdy nevěřil, že i myšlenky mohou znít panovačně, úlisně a nést takovouto míru opovržení. Stačilo mu, že ho jeho sentimentální mysl dovedla až sem, nepotřeboval živý komentář od svého lorda. Nemohl si pomoct; i přes to všechno se na jeho rtech zrodil maličký úsměv. Když se míra herectví a předstírání stala neúnosnou, když nevěděl, jaká osobnost je hraná či pravá...V horších případech, jestli ta pravá vůbec existuje, nebo je jen další, perfektně zahranou postavou, nepravou osobností v jeho divadelní hře; vracel se sem. Když všechny léky zklamaly, ať už mentální či fyzické, tohle místo vždy zklidnilo jeho zplašené myšlenky. Vždy ulevilo jeho bolesti, ať už byla jakkoli silná. Utišilo hlasy v jeho hlavě, někdy dokonce i hlas svědomí. Ten byl nejhorší. Vždy napravilo vše zlomené.

"Mé myšlenky znáte, ale pouze ty, které mi právě probíhají hlavou. Ale ale...Jste nešťastný, že nikdy neodhalíte mého skrytého génia?"

Hrál si s ohněm, a také to moc dobře věděl. Jeho klidný hlas se rozlehl v okolním tichu a pomalu uvadl, podobným způsobem, jako když hodíte hrající reproduktor do výtahové šachty. Nevadilo mu to. Již si zvykl slýchávat ozvěnu svého hlasu ze zdí prázdných místností, když se zdál být jediným partnerem do vlastní, podivné konverzace. Kabutovy myšlenky byly myšlenkami lorda, byl obeznámen, že spolu mohou komunikovat čistě telepaticky. Ale přecejen...Vibrace v krku z hlasivek, pohyby rtů a samotný zvuk mluvy...Bylo něco důležitého a drahého, nechtěl o to přijít. Ano, svěřte Kabutovi, aby udělal z obyčejné konverzace rituál.

Jsi směšný. Nejspíš zase vymýšlíš, jak nás oba zabít absurdními plány.

Kabuto se trošku, opravdu nepatrně zasmál; jeho rty se sotva pohly a ohryzek jen jemně poskočil; nyní proklínal fakt, že již nemá svoje brýle. Tolik si je teď toužil posunout po nose blíže k očím; z jednoduchého gesta možná, z nervozity mnohem pravděpodobněji.

"Vlastně, Orochimaru-sama, mám velmi chytrou myšlenku. Dokonce se tomu dá říkat plán. A byl bych rád, kdyby jste se ztišil a možná trochu respektoval, že je to mé tělo, má hlava a hlavně mé myšlenky. Upřímně...Z vašich narážek a chování se mi točí hlava a dělá nevolno."

Výborně. Alespoň když budeš mimo sebe v bezvědomí, nebudeš moct spřádat plány které eventuelně povedou k našemu skonu.

Kabuto si nevymýšlel, nemluvil ani trochu zcestně. Opravdu se mu dělalo zle. Světlejší stránka nesla chuť padnout do bezvědomí, hůř si vedla mentální. Fakt, že neměl žádné místo v tomto prokletém světě, ani vlastní hlavu kam by se schoval, když se cítí nejhůř a chce být jednoduše sám...že nemá jediné útočiště, jedinou skrýš; to jej ohánělo k neúprosnému šílenství.

"Že jsem vás vůbec oživoval." Pronesl mimo řeč, vlastně ani nevnímal, co jeho ústa říkají. Jak by sám řekl před pár měsíci, se sarkastickým tónem: 'Oči jsou otevřené, ůsta se pohybují, ale pan Mozek je již dlouho mimo město.'

Drahý Kabuto, zapomínáš na prostý fakt...Že beze mne...Jsi nic. Býval by jsi byl nic, kdybych tu nebyl já. A takhle se vděčíš?

Jeho hlas...Proč mu byl tak odporně živý? Jako by stál doslova milimetry od jeho ucha, mohl přísahat že cítí jeho chladný dech na vlastním ušním lalůčku. Po zádech mu nepřejel mráz, ale tekutý dusík. Kabuto ucítil narůstající tlak v hlavě a jeho srdce začalo naléhavě bušit do hrudního koše, krční tepna mu narušovala mluvu zběsilou panikou. Podobně jako panický běh, s kroky zabalenými v hedvábí.

"Omlouvám se! Orochimaru-sama, omlouvám se! Prosím, přestaňte..." Bezmocně šeptal v narůstající agónii, která o to více vzrostla uvědoměním, že jeho prosby zůstávají nevyslyšeny. Ruce se mu rozklepaly, když jimi zoufale projel vlasy a chytl svoji hlavu. Zoufale mnul spánky, snažil se nějak, jakkoliv ulevit narůstající bolesti. Ale cokoliv se zdál udělat, cokoliv zkusil nemohlo najít příčinu a odstranit ji tak. Oči měl doširoka otevřené, topily se v bolesti. Jeho pán našel způsob, jak jej zmučit zevnitř. Dávno skrytou bolestí, vzpomínkami...Obrazy...které Kabuto schoval do nejhlubší truhly své mysli a zakopal do jejích nejtemnějších zákoutí. On je našel a nyní používal jako nástroj utrpení. Tma jeho víček nebyla jeho, nic nebylo jeho. Nic mu již nepatřilo. Ve tmě viděl jen dvě oči, dvě elegantní, hadí oči. Nepoznal, zda patří jemu nebo jeho pánu. Jeho tělo ho odmítalo, jeho vlastní tělo se jej snažilo zbavit. Prudce vdechoval, skoro jako by se mu měl dostavit astmatický záchvat a on cítil, že tma bude brzy ovládat celou jeho mysl.

Beze mne by jsi byl bezmocný, nevydržel bys ani týden! Zklamal jsi mne, Kabuto. Opustil jsi mne a nechal mne zemřít.

Ozvěna toho chladného hlasu ve tmě vlastních víček. Medik klesl na kolena, jeho obličej chycen v bolestné křeči. "Prosím...Prosím přestaňte!" Zaúpěl jako šílenec do nočního ticha. Snažil se ze všech sil, ale ty jej rychle opouštěly. Stejně jako prudká bolest donutila horké slzy opustit jeho oči, zaštípaly o to víc. "Omlouvám se...Tolik se omlouvám...!"

Jaké to je, Kabuto? Jaký je to pocit, být vytlačován z vlastního těla? Tímhle jsem musel procházet každý den. A ty, ty jsi mne v rozhodujícím momentě opustil...

"...Abych vám nachystal silnější lék!" Zakřičel zoufale a pokusil se tak o obhajobu Kabuto, kterému se z obyčejné mluvy tvořila nadlidská snaha. Nehty se mu zarývaly do pokožky hlavy, v beznadějném pokusu utišit onu mentální bolest, teror, který sužoval celé jeho tělo v stále pevnější, roztřesené křeči.

Jak jsi mohl...Měl jsem být nesmrtelný! Nesmrtelný! Vše jsem tomu obětoval! Svůj život, své sny, všechen svůj čas a soudnoust! Všechno...A ty, ty jsi to jednoduše celé zkazil!

Kabuto to nevydržel, prohnul se v zádech a měl pocit, že za chvíli opravdu bude vytlačen z vlastního těla pod tíhou těchto neuvěřitelných muk. Ledový pot se mu tvořil na čele, celá jeho postava se nemohla přestat klepat. "Omlouvám se, tolik se omlouvám..." Šeptal stále dokola, už ani neregistroval, co ta slova znamenají. Stále je tupě opakoval, možná aby slyšel poslední zvuk svého hlasu, možná aby nezapomněl kým je a nepropadl tak temnotě která jej sužovala. Ale vtom...To přestalo. Jako by někdo jednoduše zmáčkl vypínač. Bezmocně klesl; ostré sevření bolesti, které tak pevně svíralo jeho hruď a zarývalo do ní své pařáty, náhle povolilo.

Co to jen dělám...

Kabuto se sotva vzpamatovával a stále neměl dost sil, aby se vůbec pohnul, natož aby se zvedl ze země. Zdálo se to jako nadlidský úkon. Pravděpodobnější bude, že dříve zvedne oblohu než sám sebe. Zůstal tedy v pozici, kterou držel celou dobu...avšak ruce mu bezmocně klesly na zem a staly se mu jedinou oporou. Bojem bylo vůbec zůstat při smyslech.

"No...L--Lorde...Vyletěl jste z kůže...Za zcela normálních okolností by jste zničil pár pokojů, zavraždil nanejvýš tři služebníky a poslal Sasukeho k mému medikálnímu křídlu, s hromadnými frakturami po zvlášť těžkém dnu výcviku. Za těchto okolností...Jste mne málem donutil omdlít trýznivou, příšernou bolestí."

Jeho srdce ještě stále prudce doznívalo tvrdými údery o jeho zničenou hruď. Hruď, která mu připadala rozdrcená pod tlakem onoho sevření.

"Řekl jsem, co jsem neměl. Odpusťtě mi to. Nepřeji si, aby jste byl mrtvý."

Nastalo ticho. Venku panovalo vlastně celou dobu, když nepočítáme Kabutovy výkřiky utrpení. Avšak tohle ticho i uvnitř, v myšlenkách...Bolestná pomlka, která se zdála táhnout věčnost a den. Jediným zvukem mu byly jeho naléhavé vzdechy a o to prudší výdechy. Při každém poryvu vzduchu v hrdle se mu krkem zdála projet dýka.

Odpouštím ti...

Zdálo se mu to, nebo byl hlas jeho pána o tolik tišší? Dokonce...na méně než sekundu...zněl upřímně. Kabuto přemýšlel, zatímco nevzdával první pokus vstát. Jeho Lord...Odpouští? A to odkdy? Něco tu vskutku nehraje. Faktem bylo, že Orochimaru byl taktéž ponořen do svých myšlenek. Vlastně...byl vzhůru celou dobu...Sledoval Kabuta procházet hřbitovem, viděl ho zničehonic zpanikařit a dokonce...sledoval stejně dravě onoho havrana chránit si svůj hřibitov, s obdivem a uznáním.

Proč jsi nás tedy dovedl sem?

Kabuto klečel před velkým, plochým balvanem, tak akorát rozsáhlým pro jednu osobu, pokud by si ovšem skrčila nohy. Nacházel se mezi stromy, na zdánlivě naprosto bezvýznamném místě uprostřed nicoty lesního ticha.
"Pamatujete si na toto místo?" Zkusil říct vyrovnaným hlasem, ale jeho snaha byla prohlédnuta a zničena. Kabuto vzhlédl vzhůru a na rtech se mu rozhostil onen sladký, příjemný úsměv. Vypadal unaveně, vynuceně a bolestně; avšak nevypadal falešně. Stejně jako Orochimaru...I Kabuto se zdál být na tuhle chvíli přecejen divně upřímný. Sentiment si mu hrál se zbytkem mozku, zbytkem který ještě nestačil přejmout jeho Lord. "Vždy..." Začal a zněl vyrovnaně, skoro zasněně, jako provazochodec těsně před ztrátou rovnováhy,"...Vždy když jste zmizel, půl vesnice by se začalo topit v panice. Ale já vždy věděl kde vás najít. Dokonce i když jste byl na smrt nemocný, stejně by jste sem přicházel."
Kabutovi se na okamžik rozhostily vzpomínky na ležícího Orochimara, s vlasy které padaly na zem jako tmavé vodopády, když jej tu jednou našel. Nohy měl tehdy skrčené a obličej milosrdně zakryt...Vlasy mu tehdy tvořily přízračný závoj. Najednou...Najednou mu bylo lépe. Že je jeho lord opět v pořádku. Ano, sentiment ho vzal za ramena a vší silou třásl. Ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Absence bolesti byla nyní jeho drogou.

"Tohle místo vám vnuklo tolik nápadů...Invazi Konohy například...Ach, tolik času jsme tu strávili. Obyčejným mluvením, relaxováním...Výcvikem...Jestli mne mysl neklame, mám matnou vzpomínku, jak jsme tu jednou hráli poker..."

Jsi směšný, Kabuto. Mluvíš o nás, jakoby jsme bývali milenci. Přestaň, irituje mne to.

"Ale chybí vám to, že ano? Chybím vám."

Jak mi můžeš chybět, když vězíme ve stejném těle?
Orochimarův hlas opět nabyl svého povýšeného, arogantního tónu.

"Ne, ne to nemyslím...Už to není stejné. Chybí vám, když jsem vás ošetřoval. Když jsem vám pomáhal. Dokonce si troufám říci, že vám chybí mé každodenní nošení medikace a neustálá starost o vaše zdraví. Chybí vám, jak jsme pracovali bok po boku v laboratoři a naše neustálé hašteření--"

Ne, to tu stále je...

Kabuto se trpce zasmál.

Ach, takže jsme se přesunuli od milenců a nyní se pohybuješ na území 'nejlepších přátel, kteří spolu budou navždy navždy navždy'...Opravdu komické, slyšet to vycházet od někoho jako jsi ty.

Kabuto se krátce uvolnil, což mu dodalo trochu síly se konečně zvednout. Opřel se jednou dlaní o onen balvan a s potíží se zvedl zcela.

"Možná je to proto, že mi chybíte, Orochimaru!" Zakryl si obličej pobledlou dlaní, znovu se snažil zakrýt či schovat před sebou samým. S maličkým úsměvem ještě zašeptal: "A už mne nikdy takto nerozesmívejte."

Takže jaký to byl plán, ten o kterém jsi mluvil než se tohle celé zvrtlo.

"Jen se snažíte změnit téma..." Láskyplně zašeptal Kabuto, skoro jakoby se snažil nerozbít již prasklé sklo.

Opravdu s tím přestaň. Dělá se mi z té přeslazenosti zle.

"I tak se snažíte změnit téma. Jste moc vysoko a nadlidský, aby jste mohl někoho postrádat, hm? Příliš mocný, aby vám mohl někdo chybět?" Ten úsměv vězel na Kabutových rtech celou dobu. Ten sladký, a přesto velmi drzý malý úsměv. Znovu si hrál s toutéž svíčkou, kterou před chvílí způsobil požár.

Tak už mi ten plán vylož, než ti ovládnu tělo a vyjdu si s ním z nejbližšího útesu.

Kabuto pocítil podivnou, hřejivou změť pocitů, ale ani jeden nepůsobil nepříjemně. Pousmál se pro sebe a pomaličku nechal jejich hadí oči přivřít.

"Cokoliv řeknete, Orochimaru-sama...Cokoliv řeknete."