Mraky jsou pořád stejně krásné, nemyslíte?

Ty mraky jsou pořád stejně krásné, nemyslíš?
Opravdu se chceš zrovna teď bavit o mracích?
Abych řekl pravdu, nechci se bavit o ničem.
Fajn, založ ruce za hlavu a prospi se, jak je libo. Co jiného jsem od tebe mohl čekat? Jen si usínej s pocitem, že se možná už nevzbudíš. Krása, vážně!
Nech toho. Ber to pozitivně - jsme po bitvě a bez chakry, ale nic nás nebolí. Není tu ani horko, ani zima. Můžeme klidně pozorovat mraky a nic nedělat. Co víc si můžeme přát?
Já ti řeknu, co víc si přát! Snad nechceš skončit takhle?!
Prosím tě, buď v klidu. Šlo jen o ten boj a ten jsem vyhrál, ne?
Vždycky jsem si myslel, že máš alespoň nějakou čest. Touhle větou jsi dokázal, jaký jsi hloupý ubožák.
Proč proboha?
A ještě se mě takhle ptej! Víš, co vlastně děláš?
Ne?
To tě ani trochu nemrzí, že tam nad tebou teď pláčou tvoji přátelé? Že právě připravuješ svou ženu o manžela? Že to nenarozené nepozná otce? To ti vážně vůbec nevadí?
Hmmm… možná o tom popřemýšlím.
Nesnaž se dělat, že tě to nezajímá. Já už jsem tě totiž prokoukl. Bojíš se ukázat, že tě někdo může docela snadno zranit, a tak se chováš jako obyčejnej ignorant, kterýmu je dokonce jedno i to, jestli zemře a co tím způsobí
Když myslíš.
Mám tě plný zuby, jsi otravnej.
Tak nemluv a dej mi pokoj.
Budu mluvit! Vždycky jsem věřil, že je ve mně síla, kterou tě přinutím spolupracovat a musíš uznat, že se mi to už nespočetněkrát podařilo. Takže zrovna teď, v tuhle chvíli, kdy můžeme oba skončit, tě vyhrát nenechám!
Mám nápad.
Doufám, že alespoň stojí za to.
Zahrajeme si Shogi.
Jak můžeš teď myslet na Shogi ?! Vážně ti někdy nerozumím!
A to z tebe dělá hlupáka. Víš, je mi tě líto. Zahrajeme si partii a podle toho, kdo vyhraje, se rozhodne, jestli se vrátíme nebo ne.

Chouji, nebreč přece…
Soustřeď se na hru. Jestli ho chceš znovu vidět jako živý, musíš mě porazit.

Myslím, že hra právě skončila.
Už to tak vypadá.
Remíza.
Poslouchej - já to nemůžu vzdát, stejně jako ty. Na tomhle místě zůstávají ti, kteří uvízli a nemůžou se dostat dovnitř ani ven. Ještě není náš čas. Chceš tu věčně jen ležet a přemýšlet, co by se stalo, kdyby ses vrátil?
Možná.
Ne, vážně… My dva jsme jeden. Nemůžeme se rozhodnout jeden bez druhého, své názory musíme sloučit. Já tě prosím. Víš, že jsme si podobní, koneckonců jsme jeden. Dokážeš rozlišit dobro a zlo, usoudit, kdy je něco potřeba a kdy ne, stejně jako já. Jsem si jistý, že i teď to víš, jen se bojíš si to přiznat. Uznat, že žiješ rád. A že máš pro co žít.

Nenalhávej si něco takového. Nikdy nás nikdo nepotřeboval. Jen nás využívali, protože věděli, že když myslíme společně, nikdo nás nepřekoná. Potřebovali jen naší schopnost, kterou jsme jim poskytovali, bez ní by nás zavrhli.
Vůle Ohně by tohle nedovolila. Asuma-sensei nám to vysvětloval, pamatuješ? Oba v sobě máme ohnivou sílu a duši. Mrzelo by tě, kdybys skončil tak brzy, tak jako mě. Měl bys starost o ty, kteří ti byli blízcí, stejně jako já.
Nehraj na city.
Ty přece chceš znova vidět, jak se Choujimu rozzáří oči, když mu dáš balíček brambůrků. Jak se Tsunade-sama uleví, když vymyslíme další bezchybnou strategii pro ochrau vesnice. Jak se Temari rozzáří oči, když přijdeš večer domů a pohladíš ji po tváři...
Přestaň.
Už tě zžírá pocit viny? Chceš se takhle cítit navždy, nebo se snad chceš vrátit?
Nevím.
Víš, přiznej to.
Už mlč.