Za sklem

Stál tam za výlohou a já po něm toužil.

Kdyby se mě někdy někdo zeptal na mou nejstarší vzpomínku, byla by to tahle. Jak stál za výlohou a já ho strašně moc chtěl.
Byl jsem ještě malé dítě, mohlo být mi asi tak pět šest let – a on se tak nádherně blyštěl! Byl to shuriken. Nebyl nový, byla na něm vidět léta používání. Samozřejmě, to vidím až teď – kdy za tou výlohou stojím zase a sleduju ten samý kousek kovu vytvarovaný do čtyřcípé hvězdice, jednou špičkou zabodnutý do nějakého měkkého materiálu, aby neupadnul. Poškrábaný, šedivý… kdysi majestátný symbol síly, dnes možná jen kus veteše.
Ale kdysi jsem nad tím nepřemýšlel, prostě jsem ho jen chtěl. Proč? Protože jsem ho prostě chtěl!
Je to zvláštní, ale tehdy mě nenapadlo, k čemu vlastně slouží. Ano, věděl jsem, že se s tím hází, že za pár týdnů na Akademii se to začnu učit taky, že ti hrdinové, o kterých mi táta vyprávěl, uměli hodit hned několik těch hvězdic a vždycky se zázračně trefili do svých cílů. Ale že zabíjí? Ne, byl jsem dítě a nevěděl nic o smrti.
Dnes už to vím. Ale o tom, jak jsem začal vidět a vědět, vyprávět nechci. Jak jsem jenom ty malé kousky kovu nenáviděl, zvlášť když byly zapatlané od kr- ne, já o tom nechci mluvit!
Já… ještě pořád to nedokážu. A možná toho ani nikdy nebudu schopen.
Ale abych se vrátil ke svému dětství. Každý den jsem tam chodil a okukoval ho. Položil jsem obě ruce na studené sklo výlohy a představoval si, jak ho držím v rukou, opatrně hladím špičky, zkusmo na jednu ťuknu, abych viděl, jestli se mi zabodne do prstu – je ostrý? Možná bych ho vyděšeně upustil, zíral na tu kapičku krve a bez přemýšlení strčil prst do pusy. Ochutnal bych tu hnusnou kovovou pachuť… nebo bych si ji utřel do kapesníku, zastrčil ho do kapsy a za pár dnů ani nevěděl, z čeho ta skvrnka je.
A možná ne. Já doopravdy nevím, co jsem si tehdy myslel, jestli mám říct pravdu – bylo mi přece šest. Ale možná to bylo nějak takhle, kdo ví? Jak myslí malé děti? Už si to fakt nepamatuju, je to spousta let.
Přejel jsem prsty po skle výlohy – udělalo to onen nepříjemný zvuk, jako když… no ano, jako když přejedete prsty po skle výlohy. Otočil jsem se a vykročil pryč.
Víte… pořád cítím tu zvláštní melancholii. Já ani nevím, proč jsem nevešel do obchodu a svůj starý sen si nekoupil. Zarazil jsem se a otočil. Pořád tam stál, v mé kapse byl dostatek peněz a stejně… a stejně!
Sevřel jsem ruce v pěst a zaťal prsty do kůže. Trochu to zabolelo, ale to bylo v pořádku. Je to takové moje… gesto, když se chci na něco soustředit. Znáte to, máte myšlenky rozlétané do všech stran, a potřebujete se soustředit na jednu věc a-
A evidentně to vůbec nefunguje.
Mohl bych, mohl bych tam vejít… ale mám strach.
Když to teď tak říkám… jo, je to pravda.
Kolikrát v životě se dostanete na jakési... rozcestí, kde můžete konečně získat to, po čem toužíte, a najednou zjistíte, že váháte, že nevíte? Že nevím co? Vždyť je to tak… hloupé!
Nikdy bych nevěřil, že se mi něco takového stane. Dřív. Vždyť je přece normální u cíle tu cílovou pásku prostě protrhnout…
A já místo toho myslím na to, jak jsem pošetilý, když si tady uprostřed zalidněné ulice povídám sám pro sebe a hypnotizuju krámek se starými krámy. Krámek s krámy, no, není to vtipné?
„Není,“ ozvalo se vedle mě.
Trochu jsem ztuhnul. Bylo to docela… trapné.
Stála tam nějaká žena, a dívala se stejným směrem jako já.
„Já se ani nesměju,“ řekl jsem, asi ne moc duchaplně.
„Kdo by se také smál,“ přikývla. „Ten shuriken – ano, všimla jsem si, jak ho sledujete, už několik dní totiž chodím tudy venčit svého psa“ – ukázala na velkou chlupatou potvoru u svých nohou – „kdysi patřil někomu, koho jsem znala.“
Chvíli jsem mlčel – a pak prohlásil to první, co mi přišlo na mysl. „Nechápu. Jak se může shuriken od někoho, koho jste znala, dostat do tohoto obchodu – a být tam dobrých dvacet let, když vy přitom nevypadáte ani tak stará?“
„Otec zemřel dřív, než jsem se narodila,“ odpověděla.
Jo, tak to chápu… „Chápu.“
Zavrtěla hlavou. „Žádná válka. Nemoc.“
„Aha,“ prohlásil jsem chytře.
Pousmála se. „A ten obchod už více jak dvacet let také patří naší rodině. Chcete jít dovnitř?“ nabídla mi.
A já šel.
Sáhla pro tu malou zbraň a podala mi ji.
Nedočkavě jsem se dotknul té věcičky. Doopravdy! Držel jsem shurikenů v rukou už stovky. Možná tisíce. Ale ani jednou to nebylo jako-
Ne.
Ne…
To bych… lhal?
Já…
Takhle zblízka vypadal… skoro stejně jako ty ostatní.
Držel jsem ten shuriken v ruce, čekal, že budu cítit něco zvláštního… ale nic.
Žádné „to je ono“, žádné zvláštní vzrušení, které jsem ještě před několika minutami cítil, když jsem mačkal svůj nos na sklo. Držel jsem tu připomínku touhy svého dětství… a ta touha byla náhle pryč. Nebylo to ani z poloviny tak silné, jako když jsem poprvé trefil terč a získal pochvalu od učitele.
Nebylo to… nebylo to, jaké jsem čekal.
Ta naivní touha, to dětské přání, ten obdiv, úžas… kde to všechno je?
Podíval jsem se do ženina obličeje. Sledovala mě, možná čekala, že budu vděčný.
Ale já se cítil okradený.
Bez rozloučení jsem upustil hvězdici na stůl, otočil se a odešel. Dal jsem se do běhu, abych už byl pryč. Bylo to tak… divný, cítil jsem se… prázdně, tak… vzdáleně smutně, melancholicky. Taky se ta ženská musela objevit! Jak se tak hloupě smála, až se jí dělaly dolíčky ve tvářích, ty její černý vlasy se leskly v tom rádoby módním účesu a… a… a všechno je vlastně nanic!
Takhle to nemělo být!

A najednou jsem se zarazil a doopravdy se rozesmál.
Já fakt nevím proč.
Smál jsem se a smál. Bylo to směšné – ne, to já jsem byl směšný!
„Proboha,“ dostal jsem ze sebe. Uražený, dětinský, ublížený… a proč vlastně?
Obrátil jsem hlavu k nebi. Schylovalo se k bouřce. A já tam stál, díval se do mraků, do té nehezky šedivé barvy…
Doopravdy jsem utíkal? Fakt?
Já nevím. Tehdy mi ho moje matka nekoupila, odmítla vyhazovat peníze za takové nebezpečné věci. Byl jsem na to prostě moc malý. A teď jsem zase moc… velký? Na to kouzlo? Kouzlo zbraně… ne, nesmysl. Kouzlo snu, kouzlo přání.
Už je to pryč?
Měl bych se té ženě omluvit. Moc se mi nechtělo - kdo ví, co si o mně myslela, ale... no tak.
Vrátil jsem se do obchodu. Ještě kupodivu nebyl zamčený.Uklonil jsem se ženě a nadechl se.
„Omlouvám se,“ řekla žena místo mě.
Překvapeně jsem se na ni zadíval.
„Rozrušilo vás to?“ zeptala se starostlivě. Nechápal jsem.
„Já… víte… když jste říkal, že chápete – myslím, to s tou válkou a mým otcem, mělo mě napadnout, že ukazovat vám zbraně asi nebude nejlepší nápad. Ale vy jste ten shuriken tak sledoval… tak, upřeně, že jsem myslela… je mi to líto,“ vrátila mi úklonu. Očima přitom rozpačitě zavadila o jizvu, kterou mám na krku. Malé pohlazení nožem.
Myslela si snad, že je za tím prostě nějaké trauma?
Ale… ne, proč lhát. Bylo to tam taky, ale nebyl to ten hlavní důvod. Už jsem si skoro zvyknul na ten svíravý pocit, který cítím, když se podívám na cokoliv, čím jsem kdy někomu zavinil zranění – nebo on mě. Ten strach, ten… hnus.
Skutečně si to myslela…
„Ne, to je v pořádku,“ řekl jsem pomalu. Mám jí přiznat pravdu?
„Ten shuriken byl symbolem… tedy… já vlastně nevím, jak začít,“ přiznal jsem. „Je to docela hloupé. Vlastně… je to takový… malý ztracený sen,“ vysypal jsem ze sebe.
Stále se vyčkávavě dívala, tak… s pochopením – které stejně ve skutečnosti nemohla cítit, nebo ano? Ale vypadala tak. Snažila se.
Najednou jsem si připadal jako idiot. Jako naprostý blázen.
„Zapomeneme na to?“ navrhnul jsem.
Přikývla.
A já se cítil dobře. Nebylo mi příjemné mluvit o válce. Nikdy jsem s nikým o ní nemluvil. Neměl jsem chuť začínat před neznámým člověkem. I když se tvářil tak příjemně.
Daleko jednodušší by bylo vykládat o malém dítěti za výlohou… ale ani k tomu jsem se nechtěl a nemohl odhodlat. Co by si o mně pomyslela? A proč mě to vůbec trápí?
Pořád svírala ve štíhlých prstech železnou hvězdu.
Tu hvězdu, která mi nepřinesla ty pocity, o kterých jsem jako malý snil.
Tu hvězdu, která mě probudila.
Znovu jsem se uklonil. Ukláněl jsem se té drobné ženušce, ukláněl jsem se s úctou i budoucnosti, která se přede mnou - snad - otvírala. Ukláněl jsem se, abych se poté narovnal a - opět snad - s odvahou zahodil jednu hvězdu a vzal si jinou. I když to jsem tehdy ještě nevěděl. Možná...
„Jmenuji se Rei,“ pověděl jsem jí.
Usmála se. A dalším slovem mě okamžitě donutila k tomu samému. „Hoshi,“ odpověděla.

Strávil jsem tam ještě několik hodin, než jsem odešel domů. A další den se vrátil. A pak znovu a znovu…
Ale… víte, od té podivné chvíle v jejím obchodě už pár dnů uteklo, takže si svoje pocity už tak dobře nepamatuju, ale… tak si říkám, jestli mě už tehdy napadlo - když jsem se jí poprvé podíval do těch tmavohnědých očí - že i když co se týče minulosti, nebyla ta studená hvězda zrovna šťastná, ale možná to bylo jen proto, že si svoje kouzlo schovávala na budoucnost.
Možná jsem si to myslel, možná ne.
Ale… záleží na tom?