Orochimaru požaduje

„Sasuke!“
Dnešek by byl za jiných okolností zcela bezvýznamným dnem, kdyby se ovšem Kabuto nevřítil do Sasukeho pokoje a nezpůsobil tak, že se mstitel klanu Uchihů netrefil a nastříkal si lak na vlasy do očí.
„Kabuto!“
„Sasuke! Musíš mi pomoct!“
„Au, to pálí... A nic nevidím!“
Zatímco se Sasuke pokoušel nahmatat kliku do koupelny, Kabuta popadl hysterák: „Jsme v koncích Sasuke!“
„To mi teď taky došlo,“ odvětil Orochimarův učeň, když dorazil nakonec místnosti a zastavila ho stěna. „Kde je zatraceně to umyvadlo!?“
„Právě jsem byl u Orochimara!“
„Aha. A co ti na to předepsal psychiatr?“
„Velmi vtipné, ale já to myslím vážně!“ zařval Kabuto. „Jako vždycky jsem mu přinesl sandwiche – a tentokrát to byli myší sandwiche! - a...“

... Orochimaru strčil do hromady sandwichů propiskou a pak si rukama podepřel hlavu. „Kabuto – takhle by to nešlo!“
Kabuto nevěřil svým uším. „Cože? Ale Orochimaru-sama, vy přece milujete myší sandwiche!“
„To ano. Jenomže po těch dvou letech, co mi je připravujete k snídani, obědu, večeři, svačině a nějakou tu myš mi pokaždé někdo strčí i do narozeninového dortu, mi začaly lézt krkem!“
„Ale... ale...“ vykoktal Kabuto zaraženě.
Orochimaru zalovil v kapse a vytáhl bílou laboratorní myšku. „A navíc, od doby co mám tady Kimimara II., nemůžu mrtvé myši ani vidět. Připadám si nemravně!“
Hadův sluha nadzvedl obočí. „Kimimara II.?“
Orochimaru pokrčil rameny. „Nejdřív měl být večeře pro Mandu, ale když jsem viděl, jak je pěkně bílý a ta jeho roztomilounká červená očička, nemohl jsem se s ním rozloučit! A koukni se Kabuto, jaké má fousky! No nejsou si s Kimimarem podobní?“
Když se Kabutovi podařilo zpamatovat z ono podivného výjevu, kdy jeho boss cukruje nad myší, hlasitě polkl. „Jako by si z oka vypadli!“
Orochimaru zvedl myš k obličeji a našpulil rty. „No, ty si ale klásná myšička...“
Kabutovi přejel mráz po zádech, takže se raději rychle přihlásil o slovo: „Ehm, to je opravdu úžasné, Orochimaru-sama, ale co teď budete obědvat?“
„Hmm, to je pravda!“ Orochimaru schoval myš do kapsy a vrátil se znova do normálu. „Abych řekl pravdu, nedávno jsem si vzpomněl na krmi svého mládí...“ Hadí sannin se opřel do svého polstrovaného křesla a na chvíli upadl do snových představ o perfektním jídle. „Jsou sladké, nadýchané a když se z nich ještě kouří, rozpouští se na nich kousky másla, pod sypkými hromádkami moučkového cukru a ty slyšíš jen ten sladký název...“
Kabuto se poškrábal na hlavě. „To by mohly být rýžové koláčky, ale nepamatuju se, že by je někdo jedl s cukrem...“
„... domácí švestkové knedlíky.“
„... až na Jirouba, ale ten si osladí kde co... – Cože!?“
Orochimaru s úsměvem hodil nohy na stůl. „Správně. Šveskové knedlíky je onen pokrm, jenž si vyžadují mé chuťové pohárky! Takže, než odbije poledne, chci jich tu mít plný talíř!“
Kabutovi sjela po tváři kapička potu. „Ale Orochimaru-sama...“
Orochimaru – opět zaujat bíle osrstěným hlodavcem ve své dlani – k němu lhostejně zvedl oči. „Ještě nějaké dotazy?“
„No, co by se stalo, kdybychom je – čistě teoreticky – nesehnali?“
„Asi bych znova přešel na masitou stravu. Jen z trochu větších jedinců...“
„To myslíte psy?“
„To je sice zajímavý nápad, ale ne. Mám na mysli vyspělého tvora, co se i v dnešní době občas pohybuje po zadních a poslední měsíce slouží jako hlavní chod Mandovi.“
Kdesi u Kabutových nohou se ozvalo syčení, což bral jako hlavní signál k odchodu. „Um, žádný strach mistře, já to zařídím!“

„... a teď vůbec nemám ponětí, kde je vzít!“ zakončil zoufalý Kabuto a počal mlátit hlavou do dveří koupelny.
„Cože?“ ozval se Sasuke s rudě orámovanýma očima. „Promiň, ale natekla mi voda do uší. Co jsi to předtím říkal?“

***

Kabuto, dle vlastního mínění jediný schopný, loajální a radikálně uvažující jedinec na celé základně, sprintoval po potěmnělých chodbách směrem k hadově kanceláři. Dobře odhadl dobu, kdy si dává Orochimaru pravidelnou masáž v Konožských lázních a mohl tak bez povolení otevřít zásuvku jeho stolu a vytáhnout tu malou, pískající věc.
„Fuj!“ zaškaredil se Kabuto a vrátil Kimimara II. zpět.
Otevřel vedlejší zásuvku a tentokrát vytáhl tu podlouhlou, pískající věc – rozhlasový mikrofon! „Raz, dva, tři, zkouška! Zvučná čtyřka ať se okamžitě dostaví do šéfovy kanceláře! A je mi jedno co děláte, prostě sem hned naklusejte! Konec hlášení!“
Tentokrát si jeho výzvu vzali členové čtyřlístku k srdci a přišli okamžitě, zejména Kidoumaru, který v době hlášení zrovna procházel kolem.
„Tak co se zas -rva děje!?“ vyprskla Tayuya. Sakon vedle ní se snažil nenápadně zakrýt škrábance na tváři a velký cucflek na krku. Oba přišli jako poslední.
Kabuto ovšem dělal, že to nevidí, jelikož mise byla důležitější. Tvrdým pohledem přejel příchozí: „Nuže, dnešní mise bude extrémně náročná! Takže Tayuyo – nemluv sprostě! A vlastně, nemluv radši vůbec. Kidoumaru... proč máš na sobě ty pavučiny?“ Tázaný se nadechl k odpovědi, ale Kabuto raději pokračoval. „Nechci to vědět! Sakone, Ukone – své... ehm, 'intimní záležitosti' si vyřizujte ve volném čase!“
„Ale teď máme volno, takže...“ namítl Sakon.
„To je jedno – správný ninja má být připravený pořád!“ schladil ho Kabuto a posunul se dál. „A... Kimimaro? Co tady děláš? Říkal jsem Zvučná čtyřka, ne Zvučná pětka! Ty sis určitě zase spletl prášky se Sasukeho antidepresivy! Kde je Jiroubou?“
Kimimaro, se zářivým úsměvem ve své pobledlé tváři, se přihlásil o slovo. „Potkal jsem ho na ošetřovně. Říkal, že je mu špatně a nezúčastní se, tak ho jdu zastoupit! Bude mi velkou ctí, položit pro Orochimaru-sama život! Ech, ech, ech...“
Kabuto na něj chvíli hleděl s otevřenými ústy a teprve, když mladý Kaguya dokašlal, odpověděl: „Cože!? Nepřichází v úvahu!“
Ze svého stanoviska byl však nucen ustoupit ve chvíli, kdy začal Kimimaro natahovat a zvučná trojka jej drtila vražednými pohledy.
„No tak jo! Ale vezmi si s sebou alespoň ten inhalátor!“
Kimimaro šťastně přikývl.
„A na co ještě čekáte!? Jděte si pro zbraně, za pět minut se sejdeme u východu!“
„Promiň Kabuto,“ ozval se Ukon, „ale nechceš nám říct, v čem tahle mise spočívá?“
Nastalo naprosté ticho. Za jiných okolností by Kabuto utekl dveřmi, ale u těch zrovna postávali jeho podřízení, takže neměl jinou možnost. Nerozhodně propletl prsty. „Ehm, dejme tomu, že nás Orochimaru-sama posílá najít jistý druh ovoce...“
Pomlka.
„A to?“ otázal se Kidoumaru.
Dlouhá pomlka.
Nakonec si hadův sluha hlasitě povzdechl a zoufalým hlasem vychrlil: „Chce k obědu švestkové knedlíky!“
Hodnou chvíli se v kanceláři ozýval pouze Kimimarův úpěnlivý kašel.
A pak Tayuya řekla: „To si snad dělá -el!“

O chvíli později již procházeli nebezpečnými, hrozivými a beútěšně přeplněnými ulicemi Skryté Listové. Ve Zvučné se kvůli současné krizi nedalo koupit ani ovoce normální, natož cosi, jenž jisté (pro Kabuta a spol. přímo exotické) národy cpou do těstových taštiček. A Konoha byla navíc nejblíž, takže neváhali.
Žel, na vesnickém tržišti se každý zajímal o něco trochu jiného...
Sakon: „Manga!“
Ukon: „Banány!“
Kidoumaru: „Sklípkani!“
Tayuya: „Ehm, nevadilo by vám, kdybych si zašla pro něco do drogerie?“
„Hmm, snad ne něco intimního?“ zasmál se Kidoumaru na rudnoucí bratry.
Načež si od Tayuyi vysloužil kopnutí do holeně. „Potřebuju zubní kartáček, trotle!“
Kabuto si nervózně upravil brýle. „Mohli by jste se laskavě soustředit? Rozdělte se do dvojic prohledejte to tu. Kdo najde švestky jako první, má na týden volno!“
Členové čtyřlístku se po sobě podívali.
„Jdu sama!“ odvětila Tayuya a zmizela v davu.
Ukon vytáhl z tepla Sakonova těla ruku, a majetnicky ho objal. „My už jsme dvojka!“
Kabuto si povzdechl. „Kašlete na to... A ty Ukone radši někam zalez, musíme se chovat trochu nenápadně!“ Po této větě přikročil k nejbližšímu prodavači ovoce, opřel se zády o pult a zašeptal: „Máte nějaké švestky?“
Prodavač se vyklonil ze stánku. „Cože!?“
„Máte nějaké švestky!?“ zopakoval Kabuto polohlasně.
„Mluvte nahlas člověče, já vám vůbec nerozumím!!“
„Nějaké problémy?“ ozval se za nimi známý hlas.
Zpocený Kabuto vystrašeně zařval a běžel se schovat za své podřízené. Ti jen nechápavě civěli na podivnou zelenou dvojku, tvořenou kým jiným, než Maito Gaiem a Rockem Leem.
Kdyby měl zbytek Zvučné čtyřky chvíli na rozmyšlenou, zřejmě by si vymysleli něco míň průhledného: „Ale samozřejmě že ne! Je jenom po těžkém zápalu plic! Jinak je všechno v naprostém pořádku!“
Gai přejel všechny podezíravým pohledem. „Hledáme tu jisté podezřelé osoby! Neviděli jste někoho?“
V jednom okamžiku se naráz pokusili skrýt své fialové mašle. „My? Ale kdež! Vůbec nikdo podezřelý tudy nešel!“
„Hmm, dobře.“ dodal Maito a vydal se pryč.
Skupinka povadla v hlubokém výdechu.
„Umřeme, určitě tady umřeme!“ ozval se Sakon, pod jehož žebry bily rovnou dva vystresované kardiovaskulární svaly.
Jediný Kimimaro odvážně zaťal pěsti. „Nehodlám zemřít, dokud nesplním svůj úkol pro Orochimaru-sama! Ech, ech...“
Kabuto se chystal pronést nějaký usměrňující proslov a nastolit u svého provizorního týmu disciplínu, ale to už se ke skupince přitočil vysoký chlap s rouškou na obličeji a zeptal se: „Chcete koupit švestky?“
A tak hadův sluha jen s povznášejícím úsměvem odpověděl: „Ani nevíte jak moc!“

„Um, Kabuto?“ ozval se Kidoumaru polohlasně, zatímco následovali neznámého potemnělými uličkami a podezřelými průchody. „Není tak trochu zvláštní, že se ty švestky prodávají v potemnělých uličkách za podezřelými průchody?“
„Kidoumaru, ačkoliv jsi teď doslovně vystihl naši situaci,“ Kabuto si upravil brýle, „věř, že já ty švestky prostě dostanu, i kdyby po nich šly všechny klany Skryté Listové a bude to dřív, než dostane Manda večeři!“
Kidoumaru se nad tím zamyslel: „A s Mandovou večeří to souvisí jak?“
Konečně došli do další temné uličky, kde už stála trojice podivně vypadajících maníků a podezíravě si je prohlížela.
Nakonec se od nich odtrhl mladík s růžovými vlasy a zeptal se: „Takže vy jste tu pro švestky?“
Zvučná čtveřice přikývla: „Ano!“
„A kolik jich chcete?“
Kabuto rozhodil ruce. „Na tom nezáleží, klidně celou bednu! Vážíte to na gramy?“
Na chvíli bylo drtivé ticho, než blonďatý člen cizí čveřice vedl obočí: „Vy asi nejste troškaři, co?“
Kabuto skřivil obličej: „Cože?“
„Tak hele,“ Růžovovlasý si rozepl kabát, „kilo za jednu zkumavku a víc jak čtyři nedostanete!“
Zvučná čtyřka jen zamžourala na hromadu zkumavek, zastrčených v několika vnitřních kasách kabátu.
Kimimaro se zmateně rozhlédl po svých zkoprnělých druzích. „Ehm, co to je?“
„Mám nepříjemný dojem, že tekutá chakra,“ vyjádřil se Sakon, jenž se zpamatoval jako první.
„No jasně. Nebo jste si mysleli, že prodáváme opravdové švestky v temné uličce za podezřelým průchodem?“ otázal se modrovlasý člen čtveřice.
„A proč tomu teda říkáte švestky?“ zajímalo Kimimara, jenž si zřejmě neuvědomoval závažnost situce.
„Vždycky se tomu říkalo švestky,“ odvětil růžovovlasý překupník. „Stejně, jako se Sharinganovým implantátům říká višně.“
„Přesně,“ přisvědčil blonďák. „Kdyby jsme si na ulici jen tak vyřvávali, že prodáváme tekutou chakru, tak nás okamžitě sbalí ti...“
„... dva trotlové v zelených kombinézách?“ doplnil Kidoumaru, zahleděný zpět k průchodu.
„Jo! Jak to víte?“
To už se všichni otočili po směru jeho pohledu, kde v intenzivním světle poledního slunce postávali oba ninjové. Růžovovlasý překupník se duchapřítomně zahalil. Což ovšem nepomohlo, protože Lee a Maito současně zvolali: „Síla mládí!“

Byly to ony spletité ulice Skryté Listové, po kterých neúplná zvučná čtyřka zdrhala po boku překupnické čtyřky, ale jelikož by si ani Kentaur nedokázal zapamatovat cestu, spíš se tak pletli, zakopávali a nesouvisle do sebe vráželi. Ale opravdový problém nastal až ve slepé uličce...
„Co teď?“ zeptal se Ukon, hledící na desetimetrovou řadu cihel.
Skla Kabutových brýlí se zlověstně zaleskla. „Postavíme se čelem nepříteli!“
„Skvělý nápad,“ usoudil Kidoumaru a připravil si náhradní páry svých rukou, „ale nezúčastním se!“ Ostatní mohli jen sledovat, jak se rychle přesunul na druhou stranu překážky.
Sakon nečekal, až Kabuto vysloví něco nepěkného a přišel s náhradním plánem: „Potřebujeme beranidlo!“
„Super – doufám, že jich několik nosíš po kapsách,“ seřval ho Kabuto, „protože jinak je jediným vhodným předmětem Kimimarova hlava!“
„Proč zrovna moje?“ ohradil se Kimimaro ublíženě.
„Máš ji nahoře vhodně sploštělou!“ odsekl hadův sluha.
Mladý Kaguya si naštvaně odfrkl a hodil okem po maskovaném členovi překupnické čtyřky. „Myslím, že znám i vhodnější hlavu...“
„Tak to ne! Naše hlavy do toho nepleťte!“ ohradil se blonďatý člen.
A možná by se mezi oběma rádoby čtyřkami strhla menší bitva, kdyby se neozval hlas zvučných dvojčat. „Ehm, asi jste si nevšimli té velké hromady dřevěných trámů, co leží přímo tady?“ Sakon s Ukonem věnovali svému publiku zářivé úsměvy a triumfálně poklepali na dřevo.

„Co se děje sensei!?“ zeptal se Rock Lee, když se oba ninjové zastavili v jedné z prázdných ulic.
Maito Gai rozhodně přimhouřil oči: „Mám dojem Lee, že jsme ztraceni!“
Jeho učeň zděšeně poskočil: „Jak se to mohlo stát?“
„Asi jsme u toho minulého temného průchodu omylem odbočili doleva.“
„Co budeme dělat?“
„Přejdeme k plánu B, Lee! Vrátíme se zpět a odbočíme doprava!“
Jak Maito řekl, tak i udělali. Navíc, přiběhli na místo právě včas, aby viděli tu úžasnou scénu, kdy se obě zvučné čtyřky rozbíhají proti zdi s velkým trámem v rukou, načež se stěna poslušně bortí, ovšem nikoliv díky jejich beranidlu, ale díky velkému buldozeru s Kidoumaruem v kabině.
„Jó, vyšlo to!“ zajásal pavoučí ninja a rozhlédl se po okolních troskách. „Ehm, Kabuto, Kimimaro, Sakone?“

***

„No tak, jenom jsem se vás snažil zachránit, tak mě neignorujte! Prosím!“ vypískl Kidoumaru, klečící na podlaze před zbytkem své skupiny, jež zabírali nízkou palandu – vězeňskou palandu!
„Dej mi pokoj!“ vyštěkl Kabuto, zatímco si soustředěně mnul spánky. „Pokouším se vymyslet plán útěku a dostat nás z téhle bryndy!“
„A než se odtud rozhodnete odporoučet, nedáte si alespoň oběd?“ zeptal se strážník Izumo, postávající u mříží jejich cely.
Kabuto zavrtěl hlavou a pokryl tak své okolí oblakem prachu a kusů omítky. „Co to je? Dejte to sem!“

Za chvíli byly všechny ešusy prázdné a jejich hlavy plné tíživých myšlenek.
„Ale byly to úžasný ovocný knedle,“ podotkl Kimimaro.
„Sklapni!“ zavrčel Kabuto, rozhlížeje se kolem. Stěny byly pevné, mříže úzké, jen nahoře u stropu byla ta lákavá drátěná mřížka... „Už to mám! Utečeme větrací šachtou!“
Zbytek osazenctva kriticky pohlédl na daný objekt.
„Tímhle?“ ozval se Sakon.
„Tím by se neprotáhl ani Orochimaru a to je co říct!“ dodal Ukon.
Naštěstí, než se s nimi Kabuto stihl pohádat o významu svého plánu, ozvala se rána a do cely udělal díru buldozer.
„Co-co to bylo?“ ozval se roztřesený Kidoumaru, když se všichni krčili na zemi pod palandou.
„Že by tu někdo zapomněl zatáhnout ruční brzdu?“ hádal Ukon.
„To není pravda!“
„Ticho!“ utnul Kabuto jejich rozhovor a čekal, až se prach usadí.
To se však z hnědého oblaku vynořila Tayuya, jako stylizovaná ukázka bohyně zlosti: „Máte dvě možnosti - buď nastoupíte sami, nebo vás tam dokopu, ale hlavně si s tím pohněte!!“
Samozřejmě, že vězni dlouho nezaháleli. Jenže právě tehdy, když se Tayuya chystala dát zpátečku a vyvézt je ven na svobodu, se před mřížemi zastavil zmatený Izumo.
„Ehm, tohle ani nebylo nutný. Právě za vás někdo složil kauci.“
Kabuto seskočil ze stupátka. „Kdo?“
„No, takovej vysokej, černovlasej maník...“
„Měl kolem pasu fialovou mašli?“
„Jo.“
„A nevypadal náhodou tak trochu jako Sasuke Uchiha?“
„Přesně! Jak to víte?“

***

O něco později už skupinka zadumaně kráčela směrem k Orochimarově základně, vedená naštvaným Kabutem, který si nikdy nedokázal představit, že bude jednoho dne vděčit za záchranu někomu, jménem Sasuke Uchiha! To však byl docela bezvýznamný problém, vzhledem k tomu, že brzy pravděpodobně skončí v Mandově zažívacím traktu.
„To byl zase den!“ pronesl Kidoumaru a svalil se do křesla v jejich tréningové místnosti, kterou si upravovali dle potřeby.
„No, alespoň jsem sehnala, co jsem potřebovala...“ Tayuya věnovala potutelný úsměv igelitce s logem Konožské drogerie, kterou celou dobu nesla. Načež stačil jeden rádoby nic neříkající pohled k dvojčatům. „Jdu do sprchy! Sakone, doprovodíš mě?“
„A já jsem snad vosk?“ připomněl se Ukon, ale to už zmizeli v chodbě, vedoucí k Tayuyině pokoji.
Místo nich doplnil scénu trochu pobledlý Jiroubou, co se přibelhal z ošetřovny.
„Co se stalo?“ projevil Kimimaro svůj zájem o všemožné choroby na základně.
„Trochu větší nálož knedlí...“ vydechl nejtlustší člen čtyřky.
V té chvíli se stala v Orochimarově základně jedna úžasná přírodní hříčka – zrovna nad Kabutovou hlavou letěla ztracená světluška, pravděpodobně odsouzena k zániku v Kidoumaruových pavučinách. A právě ve chvíli, kdy Jiroubou dokončil svou větu, se světlušce i Kabutovi rozsvítilo.
„Jakých knedlí!?“ vyhrkl hadův sluha.
„No, ovocných...“ vysoukal ze sebe zaskočený Jiroubou. „Ehm, viděl jsi tu světlušku?“
Kabuto ho ovšem ignoroval, jen se letmo zadíval na své hodinky. Skoro poledne! „Zbyly ještě nějaký!?“
„Já - já nevím!“ vykřikl Jiroubou. „Možná tam ještě nějaký pytlík je...“
„Pytlík?“ zopakoval Kabuto.
„Je to polotovar. Hoď to do vařící vody na deset minut a...“
Všichni sledovali, jak se Kabuto rozběhl ke kuchyni a zanechal za sebou jen obláček zvířeného prachu.
„Co se mu stalo?“

„Snažili jsme se!“ Kabuto, s výrazem šíleného vědce při první zkoušce Frankensteina, položil na stůl před svého mistra talíř s kouřící hromadou ovocných knedlíků.
Orochimaru ovšem nijak nereagoval, jen si smutně podpíral hlavu. „Pamatuješ Kabuto, jak mě před měsícem nadchla reportáž o té nové ekologické organizaci... akamruki, nebo tak nějak se jmenují.“
„Myslíte ty ekoteroristy, co nosí černé pláště s motyvem zelených čtyřlístků?“
„Ano, přesně! Tolik se mi to líbilo, že jsem strávil celý týden na nejstarším dubu v Konoze. A to ho ani nechtěli pokácet...“
„Já vím,“ přikývl Kabuto účasně. „Dostali jsme vás dolů teprve potom, co jsme unesli Hokageho a ten vám musel slíbit, že se žádných stromů ani nedotkne.“
„Hmm, byl to milý stařík...“ zavzpomínal Orochimaru s úsměvem. „Co se s ním vlastně stalo?“
„No, byl to trochu dramatičtější únos...“
„To je jedno! Chci ti tím říct, že je to úplně stejné, jako tenkrát – člověk se pro něco nadchne a pak ho to přestane bavit...“
Kabuto chytil tik do oka. „Prosím, neříkejte mi, že na ty knedlíky už nemáte chuť!“ vypískl žalostně.
„Ale kdež!“ odvětil Orochimaru. Kabuto už si málem úlevně vydechl, ale to Hadí sannin pokračoval: „Knedlíky jsem neměl rád nikdy. Jenom jsem chtěl vědět, jestli tu misi zvládnete!“
Kabuto si připadal jako sto let spící vulkán, do kterého nějaký pitomec hodí šutr: „Co-cože!?“
„Jediný problém je, že mi Kimimaro II. utekl ze stolu a jak se zdá, našel ho Manda,“ pokračoval Orochimaru sklesle. „No, nejdřív jsem z toho nebyl zrovna nadšený, ale musím přiznat, že jsem si díky tomu konečně uvědomil, jak mi tvé myší sandwiche chybí!“
Kabuto rázem zapomněl na všechen vztek – místo toho začal pod brýlemi dojatě slzet. „Vážně, Orochimaru-sama?“
„Jo! Tak sebou hni a rychle mi jich pár dones, umírám hlady!“
„A-ano, Orochimaru-sama!“ vykřikl Kabuto s nepředstíraným štěstím a vyrazil ven z kanceláře.
Orochimaru se ještě naklonil nad stolní desku a než se za Kabutem zavřely dveře, stihl říct: „A vypusť ty lemury, co jsou ve spíži! Už se Mandovi přejedli!“

Odpoledne bylo již v plném proudu, když si hadův sluha spokojeně vykračoval po spletitých chodbách základny směrem k ošetřovně, kde Kimimaro právě odstonával následky jejich mise.
„Tohle je pro tebe,“ řekl Kabuto a předal nemocnému dárek.
Mladý Kaguya si nejdřív soustředěně odkašlal a pak se zeptal: „To je myš?“
„Jo, tvůj jmenovec,“ usmál se Kabuto. „A raději o něm neříkej Orochimarovi, zase mu začaly chutnat moje sandwiche!“ dodal a vydal se směrem ke kuchyni.
Blížil se čas odpolední svačiny.