Nezvratný osud

Tehdy se to stalo. Ona odešla. Myslel jsem, že puknu zlostí, ale i smutkem. Opustila nás. To jí nikdy nezapomenu! Všechny zklamala...včetně mě. Celou dobu byla s námi, nikdo jiný ji nezajímal a pak najednou si jen tak odejde a je jí jedno, že nám ublížila. Její poslední slova byla, že na nás zapomene. To mi vyrvalo srdce. Dva dny jsem z toho byl špatný. Ostatní se na ni zlobili, jen já jediný jsem doufal, že se vrátí.

Uplynulo několik měsíců a nic. Přestávám doufat. Přestávám v ni věřit. Člověka, kterému je jedno, co se dále s námi dělo. Byla tak chladná a bez jediné slzy nebo bez jediného náznaku smutku si jen tak odešla. Jestli ji to ani trochu nemrzí, ani si na nás nikdy nevzpomněla, pak už ji nikdy nechci vidět! Už pro mně nežije.
Mé srdce si tu ránu stále pamatuje a nikdy na ni nezapomene. Pláče. Moje duše pláče.

Někdy si jen tak pro sebe říkám: Kéž by srdce bylo z papíru. Stačilo by vzít jen lepenku a rány by se zalepily a zahojily. Kéž by to tak bylo.

Nevím proč odešla. Možná k tomu měla svůj vlastní důvod, možná taky ne. Neustále se snažím na to zapomenout, ale nejde to. Smutek mě pohltil. Jsem muž, ale plakal jsem. Brečel jsem a prosil, ať ta srdcervoucí bolest přestane.
Bolest se utišila, ale pamatovat si to budu pořád.

Jak to, že nejde zapomenout? Proč, když si na tebe vzpomenu, pálí to tady na hrudi? Ty za to můžeš! Tohle ti nemůžu odpustit! Jako muž mám svou hrdost. Avšak zbyly z ní jen kousky, protože mě o ni připravila láska... Ty...

Ty pláčeš? To je v pořádku. I já jsem jednou plakala kvůli vám.

Proč jsi náš opustila? Proč jsi nám ublížila? Víš vůbec, jak to bolelo?! A nebo jsi tak bezcitná, že ti je to jedno…?

Ne. I mně to mrzelo. Ale snaž se to pochopit. Já pro to měla svoje důvody. Nemohu ti ho říci. Je mi to líto. Ale ty….ty jako správný kamarád bys to měl pochopit. Jediný ty mi porozumíš. Má duše volá po pochopení. Ostatní mě za to nemají rádi, ale to jen proto, že mě nechápou. Nechtěli vědět pravý důvod a místo toho si vytvořili vlastní.

Proč mi je nemůžeš říct? To chceš říct, že už nejsme přátele? Že nemám právo o tom nic vědět? To mě bolí. Najednou mě začalo bolet srdce. Zase!

Promiň, věř mi, že ne. Ale já nemohu. Na to musíš přijít ty sám. Ukaž mi, že jsi rozumný a upřímný a popřemýšlej nad tím.

Proč bych měl? Já nevím, jestli chci. Jestli ti chci porozumět. Vždyť ty jsi nás bez vysvětlení opustila!

Jenže já se vám to v ten den snažila vysvětlit. Jen vy jste byli zaslepení a nesnažili jste se to pochopit. Prosím, tvé chyby mi už na ramena neházej. Každý z nás si tu bolest zažil. I já….. Nejen vy jste trpěli.

Ne, ne, ona říkala, že ses ty začala hádat. Žes jí to nevysvětlila.

Ale ano. Já jí to vysvětlila, ale ona neposlouchala. Mohla jsem to říct znovu, ale už jsem na to neměla sílu, a beztak byste mě neposlechli. Věř, že pro mně to také nebylo lehké. Nevím, proč ti neřekla pravdu, ale...

To není možné, proč by to dělala? Vždyť jí na mně záleží… Proč by mi lhala?

Třeba i ona na to neměla srdce, aby ti řekla pravdu. Je mi to vážně líto. Vím, že jsem ti pravdu řekla příliš pozdě a tvou bolest to neutiší, ale já už se nemůžu vrátit. Už je to jen minulost.

Řekla a rozplynula se. Sám jsem se rozhodl, že budu hledat pravdu a najdu ji. Chci ji ještě vidět. Chci, aby mi sama řekla, co se stalo. Měla pravdu, je to minulost. Ale minulost, co stále žije. Já ji najdu, tomu věřte!