Střípky osudu

„Na začátek bych Tě chtěl požádat, abys mě nechala omluvit se Ti. Chci se omluvit za to, že to, co se stalo, Ti nikdy nedokážu odpustit. Už jsem se o to snažil, najít svůj klid a zapomenout, ale nejde to. Prostě to pro mě není možné i přes největší snahu, kterou mohu vyvinout. Zároveň Ti ale musím poděkovat. Ne, tohle jsem Ti ještě nikdy předtím neřekl…
Vyprávěl jsem Ti o snadno se rozčilujícím blonďákovi s modrýma očima a tak velkým duchem, že na každém, koho kdy potkal, zanechal stopu. Říkal jsem Ti to tehdy, když jsi mě večer prosila, abych Ti něco povídal, protože Tě můj hlas uklidňuje… Pozoroval jsem, jak se Ti lesknou oči, a jak jsi uvažovala nad větami, které jsem říkal. Pamatuješ si to ještě? Pamatuješ si ta slova, nebo alespoň ten pocit? Tehdy jsem nahlas přemýšlel o tom, co jsem si s jeho pomocí uvědomil. Že život je o něčem jiném, než je maření životů těm ostatním. A že být sám a lidi od sebe odhánět ještě více tím, jak se budu chovat, není řešení. V duchu mu za to pořád děkuji. Ale jednomu člověku děkuju víc, a to Tobě.
Přiznávám, že mi trvalo dlouhou dobu, než mi došlo, co se vlastně děje. Nemůžeš mi to zazlívat – když tě někdo zraní uvnitř a ty se cítíš, jako by ti probodl srdce a ty se dusíš, jako by se ta bolest nedala ničím zastavit a už tu není nikdo jiný, kdo by ti pomohl, podal pomocnou ruku a řekl pár něžných slov, máš dvě možnosti – otupět nebo spáchat sebevraždu. Druhá možnost nepřipadala v úvahu. Nejen že tak lehko jako u obyčejných lidí by to nešlo, byl jsem monstrum… Ale také se mi v hlavě pořád dokola honila myšlenka, proč bych já měl trpět a trestat se za to, že mi ostatní nerozumí. Moje city zakrněly. Pořád mi jen v mozku kolovala ta myšlenka o utrpení. Proč nedat ostatním ochutnat to, co oni nutili tobě? Ještě to zhorši! Ukaž svojí zlobu! Tu sílu máš. Můžeš to udělat. Ten vnitřní hlas byl jediný, kdo ke mně promlouval. Nikdo jiný se o to nepokoušel. I když jsem se na počátku všeho snažil být milý a sblížit se s lidmi, utíkali ode mě a ke mně házeli nenávistné pohledy. Co jsem jim provedl? Všichni mi utahovali kolem krku oprátku, čím dál tím pevněji. Všichni se mně snažili zabít. I můj vlastní otec. Nezbylo mi nic jiného, než hledat smysl ve smrti jiných. Proč ne? Oni mě taky chtěli dostat.
To ale není to, o čem chci psát. Ty jsi mi ukázala ještě víc, dokonce víc než Naruto. Nechalas mě ochutnat ze všech soudků. Poznal jsem žárlivost. To když jsi mluvila s jakýmkoli mužem, smála se s ním a mě si nevšímala. Sváděl jsem to na svou ctižádost, ale po čase jsem pochopil, že důvod je v něčem jiném. Začal jsem se strachovat. O nikoho jsem neměl takovou starost jako o Tebe, když jsem nevěděl kde jsi a co je s Tebou. Nedočkavost, to když jsem počítal minuty, kdy se zase uvidíme. Lásku, když ses mi koukala do očí a říkala, že jsi nikdy nikoho jako já nepotkala. Nepochopil jsem to. Nic na mě nemohlo být takové, aby se do mě někdo mohl zamilovat – znamenalo to tedy, že ty cítíš to samé, co já? Při každém doteku a pohledu se ti zatočí hlava a připadá ti, jako by ses vznášela?
Netvrdím, že jsem se zamiloval na první pohled. Nevěřím na pohádky. Jen samotná krása je pomíjivá, nač bych hledat slupku bez obsahu. Jenže tenhle obsah byl tak… Tak do nebe volající! Přivádělas mě k šílenství. Vždy jsi měla nějakou pohotovou odpověď. Nikdy tě žádná moje poznámka, ať byla sebevíc jízlivá, nevytočila. Vyzval jsem Tě na souboj, protože jsi mi říkala, ať si nejsem tak jistý svou silou a ty ses nevzdala, ani když ti po kůži stékaly pramínky krve a musela jsi chytat dech. Vydržela jsi tak dlouho, dokud jsi nezasáhla tak, jak bylo třeba.
Byl jsem zmatený – sice jsem říkal, ať jdeš pryč, ale v duchu jsem k Tobě natahoval ruce, abys zůstala. Moje mysl si říkala, že Tě nesnáším, ale srdce Tě milovalo. Nenávist vůči světu se mě už nechtěla držet. Čím dál víc jsem si uvědomoval, jak moc Tě už potřebuji. Jak vidím věci barevnější a větší, když vím, že je můžu s někým sdílet. Můžeš namítat, že moji sourozenci tu byli pro mě. Ale to je něco jiného. Oni mi byli předurčeni, Ty jsi mě našla.
Když mi byl odebrán Shukaku … Jako bych cítil ještě více. Ten den, kdy jsem přežil vlastní smrt, jsem se docela změnil. Někdo se pro mě obětoval. Další věc, která pro mě byla zcela nová. Když jsem přišel za Tebou, v tu chvíli sis ještě myslela, že jsem mrtvý. Padlas mi se slzami v očích kolem krku a děkovala všem svatým. Pochopil jsem, že nejsem sám, kdo v sobě chová lásku. Znak na čele se zdál zbytečný. Shrnula jsi mi vlasy a věnovala mi letmý polibek na čelo, když jsem se zeptal, jestli je to, co ke mně cítíš, skutečně láska. Nic víc jsi k tomu neřekla a mě bylo stejně jasné, co jsi tím naznačila.
Jenže teď… teď už nic z tohohle necítím. Necítím Tvé tělo ve své náruči, Tvé polibky ani Tvou přítomnost. Nikdo brzy ráno nevstává a nevaří čaj. Neslyším zpěv ze sprchy a na židli nikdy není připravené čisté oblečení na druhý den. Každý den přemýšlím, co jsem udělal špatně, že jsem si zasloužil tohle. Co víc jsem mohl udělat, pro Tebe i pro sebe… Doufám, že jsi šťastná tam, kam jsi odešla. Ale nemůžu Ti to odpustit. Nemůžu, nejde to. Jedno vím naprosto jistě - nepřestanu Tě milovat. Nikdy.“

Kazekage vzal dopis do ruky a znovu a znovu si ho pročítal. Cítil mrazení v zádech. Neslyšně vstal, vyrazil ven a došel až k velké skále na kraji vesnice. Vítr si hrál s jeho vlasy, které byly i tak rozevláté a rozcuchané. Po tváři mu stekla slza. Nejprve jedna. Docela malá. Prorážela si svou cestu a skončila v rozpáleném písku. Potom druhá, třetí… Položil dopis na kamennou desku s mramorovým zdobením, ve kterém byla umístěna fotografie krásné mladé ženy s úžasným úsměvem. Otočil se a odešel. Do zad mu teď vál jemný vánek a on cítil na svém těle ruce té osoby, které byl dopis určen. Osobě, která mu změnila život. Osobě, kterou miloval.