Jednorázovka
Ráno se mým bytem rozezněl tichý budík. Rozespale jsem zamáčkla tlačítko a s růžovými papučemi na nohách jsem se vydala do kuchyně. Ticho domu bylo neobvyklé, ale já si konečně mohla na chvilku odpočinout.
Stála jsem před zrcadlem. Snažila jsem se vrýt si tyhle okamžiky do paměti navěky. Dnes už nic nebude jako dřív. Vše se změní. Sledovala jsem své kimono. Moje budoucí tchýně dost lpěla na zvycích a přání klasické svatby. Ta látka musela stát hromadu peněz. Kakuzu nebyl příliš nadšený, když se doslechl, že bude celý obřad, byť jen z poloviny, platit. Látku na můj svatební oděv spolu s Hidanem sháněli až v Zemi ledu, kde brali jen to nejlevnější.
„Chiyo! Hneď sem poď!“ kričala opitá matka desaťročnej Chiyo.
„Ale môj brat...“
„Ticho! Musíš zobrať jedlo otcovi.“ Zdvihla jej mama zo stola pohádzané jedlo v miske a chcela ho podať dcére.
Malá sa naštvala a vykričala na mamu:
„Ale môj brat leží na zemi a nehýbe sa! A ty s tým nič nespravíš? Aká si to matka?! Možno je mŕtvy a ty sa tu len opíjaš a dávaš mi rozkazy. Aspoň ho zober do nemocnice!“
Dokonale kulatý měsíc svítil na obloze. Jako jeho věrní strážci byly kolem rozesety hvězdy. Občas zafoukal vítr, který přinesl jemný písek z pouště, která vesnici obklopovala. Na jedné z mnoha střech seděl chlapec. Nemohlo mu být víc, než sedmnáct. Lehký vánek mu čechral ohnivě rudé vlasy a poletující písek se o něho otíral tak lehce, jakoby ho důvěrně znal.
Nastal krásný jarní den, první červen. Na lučním kvítí se oslnivě třpytily kapky rosy, jako nejvzácnější perly. V dáli poletoval malý těžkotonážní čmeláček z kvítku smetánky lékařské na květ vlčího máku. Ve vzduchu voněl příslib přenádherného, sluncem protkaného dne. I malé jemnocitné děvčátko Tsunade bylo toho názoru, že by tento den nemělo promarnit lelkováním v posteli, a ihned po snídani se obléklo do hedvábné blůzičky, která měla za úkol, spíše než zakrývat, odkrýt toho co nejvíce.
Prešli už tri mesiace a Naruto spolu so Sakurou stále žijú v neskutočnom svete, kde je všetko naopak. Smutní a zúfalí, snažiac sa nájsť cestu z tohto sveta, si povedali, že prestanú na jeden deň rozmýšľať, ako sa odtiaľ dostať preč. Blížil sa deň detí, na ktorý sa Naruto tešil. Teda, aspoň tak vyzeral. Uprostred srdca ho zožierala predstava, že to aj tak nie je skutočné.
Na Konohou dopadly první paprsky nové jitra. Všude bylo spousta dětí a jejich rodičů, jenž je doprovázeli na Den dětí. Akce probíhala u vodopádu, který vznikl při Narutově tréninku když dokončoval techniku čtvrtého Hokage. I sám Naruto mířil tím směrem za doprovodu své ženy a jejich malého syna Saita. Jeho syn byl otci podobný kromě blonďatých vlasu, protože ty měl černé jako jeho matka. Chlapec běhal kolem svých rodičů a neustále něco pokřikoval. Jeho pozornost si na chvíli přitáhla maličká žába, která zrovna skákala kolem.
„Bylo nebylo za sedmero horami a sedmero řekami… eh? Špatný začátek. Tohle není pohádka,“ zarazil se vypravěč.
„Dědečku, ale říkal si, že to bude taková pohádka,“ namítla blonďatá holčička.
„Dobrá. Byla nebyla jedna vesnička, které vládl moudrý a spravedlivý muž jménem Senjuu Hashirama. Neměl na růžích zrovna ustláno,“ pokračoval.
„Dědečku, ty jsi moudrý? A ty spíš na růžích?“ opět ho přerušila vnučka.
„Neskákej mi pořád do řeči, nebo ti nic neřeknu!“ rozčiloval se Hashirama.
„Volala jste mně, Hokage-sama?“
„Ano, Shikamaru. Jsem ráda, žes dorazil tak brzy. Mám pro tebe misi. Její hodnost je neurčitá, protože se bude odehrávat v naší vesnici.“ Mladý shinobi se zatvářil poněkud znuděně.
„Už teď se mi moc nezamlouvá, kam tím směřujete.“
„S tím jsem počítala, ale věřím, že svůj úkol splníš. Mezitím…“ její slova přerušilo zaklepání.
„Vstupte,“ zvolala Tsunade. Jakmile se křídlo dveří rozevřelo, Shikamaru okamžitě reagoval.
Bylo slunečné ráno. Naruto se probudil až někdy okolo poledne.
„ÁÁ!“ vykřikl s pohledem na hodiny, „zase jdu pozdě!“
S těmi slovy vyskočil z postele a běžel do kuchyně. Hledal něco k jídlu. Rychle se podíval do všech skrýší, ale žádné poživatelné jídlo nenašel. Pak si vzpomněl na jednu extra tajnou skrýš.
„No to snad ne…“ řekl si pro sebe a běžel do rohu kuchyně.
Tam z podlahy vyňal jedno prkno. Podíval se do vzniklé díry. Chvíli do ní nevěřícně koukal. Nebylo tam nic.
Naruto seděl v Ichiraku a jedl rámen k obědu. Vyrušil ho ale známý hlas.
„Nazdar Naruto!“ jásal Konohamaru, když nakoukl do Narutovy oblíbené restaurace.
„Konohamaru! Co tady děláš?“ Ptal se Naruto a bylo na něm znát, že je překvapený.
„Naruto,“ vydechl otráveně Konohamaru, „ty nevíš, že je dneska Den dětí?“
„Vážně?“ divil se Naruto.
„Můžeš jít s námi,“ navrhl mu Konohamaru, „v lese za vesnicí jsou soutěže! Můžeme vyhrát nějaký ty ceny…“
„Dobře,“ souhlasil Naruto, když vypil polévku.
Naruto ještě spal, když se Kakashi nenápadně vplížil a otevřeným oknem a tiše ho sledoval. Kakashi usilovně přemýšlel, jak vzbudit jeho pozornost v tom, aby šel na den dětí. Určitě by to Narutovi připadalo hloupé, tak by tam nešel. Moc dobře věděl, že minulý rok všem řekl, že už na žádný den dětí nepůjde. Tak Kakashiho napadlo, že by ho mohl trochu oklamat.
„Naruto! Vstávej!“ řekl Kakashi, ale z postele se ozvalo jen: „Nech mě spát…“
„Huráááá!“ tento pokrik ako z bojového pola sa začal šíriť celou Konohou už od skorých ranných hodín, kedy slnečné lúče zaliali dedinu. Dospelí ľudia s piskotom v ušiach vstávali z postelí a udivene sa natŕčali von z okien. Zdrojom toho kriku, boli nikto iní, než Konožské deti!
Naruto seděl sám u řeky a zíral do vody, v Konoze byl překrásný slunečný den, sluníčko pálilo do všech stran, vzduch krásně voněl, květiny na loukách rozkvétaly a v korunách stromů šeptal vítr pohádky všem živým tvorečkům.
,,Ách jo, takový krásný den...co bych měl dělat?´´ Řekl Naruto sám sobě a svěsil znuděně hlavu.
Svisss... Narutovi proletěl kolem hlavy shuriken. Chlapec hbitě vyskočil a sáhl po kunai.
Probudil jej hlasitý dětský smích. Zamrkal, zvedl se a pohlédl z okna. Bylo hezky. Ulice byla plná dětí všech věkových kategorií. Mnoho z nich drželo v ruce nějakou pochoutku, kterou poctivě vyhráli nebo jim (těm mladším) ji koupili rodiče a ládovali se jí jako o život. Naruto si povzdechl. No jo, Den dětí. Pohlédl na budík. Bylo už skoro poledne. Vstal a rozmýšlel, zda se taky zúčastní. Vůči DD si totiž vybudoval poměrně silnou averzi, když viděl všechny ty děti se svými rodiči a šťastné. Vědomí, že on ty své ztratil, jej ničilo.
Konohamaru se se zívnutím probudil. Podíval se na budík a zjistil, že do zazvonění zbývá ještě 20 minut. Chystal se znovu zavřít oči, když v tom mu došlo, že je dnes v Listové Den dětí. Vyskočil z postele a snažil se co nejdříve odbýt ranní hygienu, ale i přesto mu připadalo, že číštění zubů mu trvá nějak dlouho. Poklusem se dostal do kuchyně, kde rychle snědl rámen a vyrazil z bytu.
„Vstávat! Dneska je Den dětí! Vstávej, šéfe!!“ řval Konohamaru na celý dům, přičemž skákal Narutovi po posteli.
Naruto se po něm otráveně ohnal rukou a rozespale zaprotestoval: „Konohamaru, dej mi pokoj! Je brzo ráno!“
Konohamaru Narutovu poznámku zcela ignoroval a jen rozjařeně křičel: „Je Den dětí!“
Stáhl Narutovi pokrývku, popadl ho za rameno a začal s ním prudce lomcovat. To už došla Narutovi trpělivost, zkopnul Konohamara z postele a posadil se.
„Dobré ráno!“ pronesl Konohamaru s úsměvem a podal Narutovi oblečení.
Nádech... výdech. Nádech... výdech. Nádech... a najednou ticho. Zahalená v kápi si přišla pro dalšího z nás. Nikdo netuší, kdo další přijde na řadu. Jen ona... jen ona rozhoduje, kdo má žít a kdo zemře.
„...ne ne ne... já nechci další vlasy...ne ne, stačeji mi jedny... kup radši nějaký zelený Sakuře... já je nechci...“ mumlání ze spaní.
„Naruto...“ ozve se ďábelské zavrčení vedle jeho postele. Známý hlas s tímto děsivým tónem ho naprosto spolehlivě vytrhne ze spaní. Rychle se posadí a vzhlédne. „Ty idiote!!“
„He...?“ zamumlá zmateně Naruto. Před sebou vidí Sakuru z jejíž očí šlehají plameny. Na nic dalšího už se nezmůže. „A sakra!“
Naruto
Procházím se rušnou a hlučnou ulicí Konohy. Svítí slunce a každé dítě v mém věku si hraje na ulici nebo se loudá za rodiči, kteří se na mě dívají jako vždy se stejným znechuceným a ostražitým výrazem. Kopu si do kamínku, který jsem objevil už před akademii a který mě od té doby stále doprovází. Je mi do breku, jsem smutný a … sám. Dokonce se mi dnes nechce vyvádět mé jindy tak obvyklé vylomeniny a srandičky.
