Výslech místo pohádky

„Bylo nebylo za sedmero horami a sedmero řekami… eh? Špatný začátek. Tohle není pohádka,“ zarazil se vypravěč.
„Dědečku, ale říkal si, že to bude taková pohádka,“ namítla blonďatá holčička.
„Dobrá. Byla nebyla jedna vesnička, které vládl moudrý a spravedlivý muž jménem Senjuu Hashirama. Neměl na růžích zrovna ustláno,“ pokračoval.
„Dědečku, ty jsi moudrý? A ty spíš na růžích?“ opět ho přerušila vnučka.
„Neskákej mi pořád do řeči, nebo ti nic neřeknu!“ rozčiloval se Hashirama.
„Ale, já jsem ještě malá, a pokud bys mi to neřekl, ohlásím to babičce!“ vyhrožovala Tsunade.
Hashirama na tohle nemohl nic říct.
„Dobře, budu trpělivě odpovídat na tvé dotazy. Budeš z toho něco mít?“
„Jasně, jsem přece Senjuu.“ Jednoduché prohlášení vehnalo Shodaimemu slzy do očí.
„Proč pláčeš?“ divila se Tsunade.
„To nic. Je to v pořádku.“ Utíral si narychlo oči. Po chviličce byl znovu připraven povídat.
„Takže starosti ve vesnici se hromadily, ještě, že měl tak hodnou a chytrou ženu.“
„Babička?“ opět otázka.
„Ano, proto ji miluji. Bez ní život je docela nudný,“ mrkl na Tsunade Hashirama.
„A dál?“
„Proto mu navrhla, ať uspořádá festival, kde by se vesničané mohli odreagovat. Hlavně děti, prý neznají nic jiného než učení. Na přípravu si stanovili týden. Museli obstarat hodně jídla, pití. A co bylo nejdůležitější: vymyslet hry!“ Tady se Hashirama zastavil, kdyby Tsunade měla nějakou připomínku.
„Hry? Já chci taky hry! Můžu nějakou vymyslet?“ ptala se.
„No, eventuelně bys mohla. Jak jistě víš, stále dokola hrající hry už nejsou tak zábavné.“
„Dobře, beru to jako misi!“ oči děvčátka teď doslova zářily.
„Souhlasím! Tady ovšem nestaly dva problémy. Jednak název festivalu a typ pozvánky,“
„Jak se to nakonec vyřešilo?“
„Jeho bratr přišel s tím, ať vytvoří malé dřevěné panáčky s říkankou.“ Vzpomínal Shodaime.
„Jé, prastrýček měl dobrý nápad. Jaká to byla říkanka?“
„Už nevím, tu tam nakonec s chakrou vložila Mito,“ vysvětlil.
„Pak se jí budu muset zeptat a název?“ dumala Tsunade.
„Pojmenovali ho jednoduše ‚Festival pro všechny‘. Tehdy jsme to netušili, že se z tohoto festivalu stane tradice. Tento rok je to už výhradně pro děti. Nedávno se z toho stal Den Dětí.“ Věděl to, byl na poradě, kde se tohle odhlasovalo. Přece, když dospělí mají své svátky, proč ne i děti, že?
„Co ty hry? Kolik jich bylo? Kdo byl kdo?“
„Ne tak zhurta. Všechno bude. Za prvé, hry se moc líbily. Jen jeho bratr nebyl nadšen,“ musel se usmát.
„Nebyl? Já myslela, že má Tobirama rád hry.“ Hlavička jí celým myšlením jen hořela.
„Ne, k tomu později. Her bylo šest k tomu jedna celodenní. Na konci dne se vyhlásil nejlepší dětský kostým. Už ani nevím, kdo to tenkrát vyhrál.“ Nedařilo se mu to.
„To je jedno.“ Mávla rukou holčička. „Jak jste pojmenovali hry?“
„Byly to tyhle. ‚Hoď si‘, kdes mohla po tom moudrém vůdci hodit mokrou houbou.“
„To bylo on nich hnusné! Kdybych tam byla já!“ hrozila malými pěstičkami.
„Jemu se to líbilo. Druhá byla ‚Zahraň princeznu‘. Na tohle přišla Mito. Chrabrý hrdina zachraňuje spanilou pannu ze spárů draka. Tady, když přišla na mého bratra řada, aby hrál princeznu. Tos měla vidět jeho pohled. Byl rád, že to měl za sebou.“ Smál se ještě teď, i Tsunade ta představa donutila ke smíchu.
„Třetí byla ‚Uhas oheň‘, téhle hře dominoval jeho bratr. Používá vodu. Tady bylo potřeba uhasit dům a pomoci ven třem lidem. Opět můj bratr měl výhrady k Uchiha klanu. Prý to zapalovali schválně.“ Jako nějací pyromani, dodal v duchu.
„Bručoun jeden!“ zašeptala vnučka.
„Čtvrtá se zakládala na dětské fantazii. ‚Poraz démona‘. V tomhle případě šlo o kreslení démona a následné jeho eliminaci.“
„Já chci být taky hrdinka jako je děda!“
„Budeš, jsi přeci po mně, ne?“ říkal to s jistotou.
„To se spolehni!“ ujistila ho vnučka.
„Pátá se nazývala ‚Zazpívej píseň‘. Dostala si odměnu za správné zazpívání. Docela oblíbená hra.
Poslední hra, která se nabízela, zněla ‚Děti v rolích dospělých‘. Zkrátka jakoukoli pozici sis mohla zkusit.“
„Asi bych si vybrala tu se zpíváním a tu poslední. Jak to celé dopadlo?“
„On už je konec? Řekl jsem ti o těch mezi vesnicových hrách?“
„Ne, nezmínil ses, dědo!“
„Také ten moudrý muž chtěl prosadit sportovní hry s účastí všech vesnic. Jenže mu to jeho chytrá horákyně zakázala.“
„To zní hezky. Z jakého důvodu?“
„Prý je na takové věci už moc starej, aby se pouštěl do takových velkých akcí!“
„Má pravdu! Už jsi dědeček, měl by ses taky tak chovat!“ kárala ho Tsunade.
„Já za to nemůžu. Jen mě to tak napadlo. Nechám to jiným,“ povzdychl si Hashirama.
„Nech, dědo, nech.“ Kývala na souhlas hlavou.
„Budu muset, ale ještě ti řeknu konec a šupky dupky do postele, ano?“
„Mě se ještě nechce spát!“ protestovala.
„No, celý den se nesl ve veselé náladě, doprovázené smíchem. Navíc i počasí vydrželo být slunečné. Děti se nemohly nabažit her, dospělí si oddychli od každodenních starostí. Na to celé vzhlížel jejich vůdce.
Mělo to jednu kaňku. Dávného přítele, rozhodnutého zaútočit v tento den. Naštěstí o něm vůdce věděl, vytvořil klon, aby nikdo nepojal podezření. Vydal se na místo, kde cítil svého přítele, Uchihu Madaru.
Opět se pohádali kvůli stejné věci. Proběhl boj, kde už po několikáté odrazil útok.
Vrátil se do vesnice, choval se jakoby se nic nestalo. Jeho žena si všimla té jeho změny. Nekomentovala to a dál se věnovala své práci, coby porotkyně celodenní soutěže.
Slavnost byla zakončena ohňostrojem. Lidé se postupně vytráceli do svých domovů. Usnuli velice rychle.
Konec příběhu.“ Zakončil Hashirama, mezitím mu Tsunade usnula v náručí.
„Dobrou noc, Tsunade a Vše nejlepší ke Dni dětí.“ Políbil ji lehce na čelo a odcházel z pokoje.