Narutův Dětský Den

Naruto
Procházím se rušnou a hlučnou ulicí Konohy. Svítí slunce a každé dítě v mém věku si hraje na ulici nebo se loudá za rodiči, kteří se na mě dívají jako vždy se stejným znechuceným a ostražitým výrazem. Kopu si do kamínku, který jsem objevil už před akademii a který mě od té doby stále doprovází. Je mi do breku, jsem smutný a … sám. Dokonce se mi dnes nechce vyvádět mé jindy tak obvyklé vylomeniny a srandičky.
Procházím plnými ulicemi. Dnes je tu více lidí než obvykle, hlavně dětí, které sem dovlekli své rodiče z různých koutů Ohnivé země. Aby taky ne. Vždyť stařík Saidame vyhlásil oslavy ke Dni Dětí a všichni z akademie jsme museli na tuhle událost vesnici připravit. Přichystali jsme na hřišti hry a zbytek nechali na Irukovi-senseiovi a ostatních chunninů na akademii. Chtěl jsem tam jít poté se Sakurou-chan, ale ta šla hledat Sasukeho! Nemám ho rád! Zabručím si v duchu a dál pokračuji v osaměném kopání do kamene a snažím se nevšímat si všech nenávistných pohledů, které se mi zabodávají do zad. Ale proč? Proč se každý na mě dívá jako bych byl nějaká … zrůda?
Ano, nejspíš to je to správné slovo. Ale doopravdy proč? Co jsem jim udělal, že nemůžu slavit Den Dětí spolu s ostatními mými vrstevníky? V hlavě mám stále víc a víc otázek, na které si neumím odpovědět. Ale já jim ukážu stanu se Hokagem! A všem tak dokážu, jak moc jsem skvělý! To mi vytvoří úsměv na tváří. Ano, stanu se Hokagem a všichni mě budou muset uznat!
Rozběhnu se a nechám kámen ležet opuštěný na zemi. Bežím směrem ke svému domu. Musím toho ještě hodně stihnout! Dnes jsem toho hodně zanedbal! Říkám si v duchu rozradostněně. Podívám se s úsměvem na tváře přísných Hokagu. Dobře, dnes jim na ten speciální den namaluji knír … a brýle!
Pokračuji v běhu, ale najednou zjišťuji, že jsem do někoho vrazil a tím pádem pádám přímo na cestu. V puse cítím zrnka prachu a pomalu se jimí začínám dávit. Začnu kašlat. Když konečně po ¼ hodině přestanu, podívám se na toho, do koho jsem vrazil.
„Stařík Teuchi?“ Vyrazím ze sebe mezi kašláním. Zřejmě jsem právě snědl celé tuny prachu.
„Nemůžeš dávat pozor!“ Řekne a ukáže na tašku, jejíž polovina obsahu se nachází na zemi rozlitá. „Chudák rámen, teď už ho nikdo nesní.“ Prohlásím potichu. Zakručí mi v břiše. Dívám se na rozházený rámen a to mi připomíná, že jsem dnes skoro nic neměl k jídlu. Když o tom, tak přemýšlím, mám až takový hlad, že bych ho z té země snědl. Povzdechnu si. Dnes už jsem měl, ale zeminy dost.
Vstanu a udělám pár kroků, když v tom mě stařík zarazí.
„Nikam, nikam! Půjdeš se mnou a pomůžeš mi, když jsem díky tobě ztratil polovinu objednávek!“ Rozkáže rozhodně.
Urychleně vybíhám a se zavřenýma očima běžím pryč od starého pána a jakékoli práce, kterou by mi snad chtěl uložit. Snažím se utéct, ale běžím ve vzduchu, tak spíš víceméně kopu a máchám nohama i rukama. Jsem bez možnosti uníku, stařík mě drží za lem trika a skoro až rodičovsky mi káže, že bych měl přestat utíkat od problému. Tvrdošijně zavrtím hlavou a vypláznu na něj jazyk. Teuchi mě přátelsky poplácá po hlavě a vezmě ze země tašku, ve které je už sotva polovina balíčku rámenu.
Jsem nucen a popostrkován k chodění od dveří ke dveřím, kde pokaždé zaklepu a podám šťastné rodince rámen, který si objednali. Kručí mi v břiše, taky bych si dal. Tak chodíme se staříkem od domu k domu.
Když už máme všechny porce roznesené, doprovázím starého pána k Ichiraku, tentokrát vícemeně ze zvědavosti a vlastní vůle.
Sadám si na lavičku u stánku a pozoruji staříka Teichiho a jeho dceru Ayame, jak pracují na nudlích a hazí je spolu s ostatními přísadami do hlubokého tálíče, poté jej dávají lidem, svým věrným zákazníkům. Je v tom určité kouzlo, ale mě pohled na ládující se lidi, jen víc připomíná, že jsem ještě nejedl a že mám hlad.
Rozhlížím se co nedél to jde. Stmívá se a den se pomalu chýlí ke konci. Povzdechnu si. Měl bych jít domů, ale stejně ... nikdo tam na mě nečeká.
„Na dej si!“ Zmateně se otáčím. Stařík a Ayame se na mně usmívají a mi se do nosu line vůně vepřového rámenu, který je postaven přímo přede mnou na stole. Urychleně začnu porhrábávat své kapsy. Měl bych tam mít nějaké peníze. Posmutním.
„Nemám, jak to zaplatit.“ Řeknu nabručeně.
Stařík Teuchi mě ale zarazí. „Klídek Naruto, to je na účet podníku. Mimoto je dnes Den Dětí, přece tu nebudu sledovat jak se trápíš.“
Rozzářeně se na oba podívám. „Arigatou!“ poděkuj a se slovy Itadakimasu se hladově pouštím do mnou tolik touženého chutného rámenu. Dál se ozývá pouze mé srkání a staříkův smích.
„Krom tohoo až se staneš Hokagem, tak mi to všechno vrátíš.“
Přikývnu. Ano, stanu se Hokagem! Myslím si s úsměvem.
Po druhé misce zjišťuji, že můj hlad už je pro dnešek umlčen. Založím si ruce za hlavu a pozoruji pavouky v rozích střechy Ichiraku. Večerem se ozývají ještě poslední zvuky dne, děti jdou pomalu se svými rodiči za ruce nebo jim usínají v náručích. Usmívám se ... zítra budu muset dohnat všechno, co jsem dnes nestihl, koneckonců jsem přeci Uzumaki Naruto, budoucí hokage, dattebayo!