Důležitá mise! Den dětí-Zachraňte Konohamara!

„Vstávat! Dneska je Den dětí! Vstávej, šéfe!!“ řval Konohamaru na celý dům, přičemž skákal Narutovi po posteli.
Naruto se po něm otráveně ohnal rukou a rozespale zaprotestoval: „Konohamaru, dej mi pokoj! Je brzo ráno!“
Konohamaru Narutovu poznámku zcela ignoroval a jen rozjařeně křičel: „Je Den dětí!“
Stáhl Narutovi pokrývku, popadl ho za rameno a začal s ním prudce lomcovat. To už došla Narutovi trpělivost, zkopnul Konohamara z postele a posadil se.
„Dobré ráno!“ pronesl Konohamaru s úsměvem a podal Narutovi oblečení.
Naruto se neochotně oblékl, dřepl si za stůl a upíjel své oblíbené mléko. Překvapil ho až neobvyklý hluk venku. Vyhlédl z okna a uviděl děti, co radostně poskakovaly s balónky se znakem vesnice a smály se.
Naruto vyběhl na ulici a šel za nimi. Děti ho dovedly až na travnatý plácek, který byl teď zaplněný stánky a soutěžními stanovišti, kde děti házely na terč kunaie a shurikeny.
„To je paráda, co?!“ ozval se Narutovými zády Konohamaru s širokým úsměvem.
Naruto zacílil pohledem na Sakuru, která byla právě ponořená do hovoru s Ten Ten a Temari. Naruto se k nim rozběhl. Sakura se po něm s úsměvem otočila a pozdravila: „Ahoj Naruto.“
„Co to má znamenat?“ ptal se rozčileně Naruto.
„Dneska je přeci Den dětí,“ odpověděla mu Temari a Ten Ten dodala: „A Tsunade rozhodla, že se pro děti z Listové a Písečné uspořádá tohle soutěžní dopoledne.“
Naruto roztáhl koutky do širokého úsměvu a rozradostněně vykřikl: „Paráda! Těšte se soutěže! Váš vítěz Naruto Uzumaki už přichází, dattebayo!“
Rozeběhl se k prvnímu stanovišti a nechal za sebou jen udivené dívky.
„Co to do něj vjelo?“ zeptaly se Temari a Ten Ten sborem.
„No, to je prostě celý on,“ řekla Sakura s úsměvem a všechny tři se vrátily k zábavě.

Dopoledne probíhalo bez problémů. Nad Konohou svítilo slunce a rozlévalo se po ní jako tekuté zlato. Všichni se moc dobře bavili, ale chvíli před polednem se ozval výbuch a zpoza domů se vyvalil kouř.
„Co to je?“ vykřikla Sakura a se skupinou ostatních ninjů uchopila kunai a postavila se do bojové pozice. Děti se vystrašeně schovávaly k rodičům, které Ten Ten vedla do bezpečí a uklidňovala. Z kouře vyskákalo několik ninjů. Sakura si všimla, že mají čelenky skryté Travnaté.
„Ninjové z Travnaté?“ divili se nyní i další ninjové.
„Nevím, co jsou zač, ale Den dětí nezničí. Já jim ukážu, dattebayo!“ křikl Naruto a v čele skupiny vyrazil proti nim.
Všichni prostí občané tropili hrozný povyk a byl slyšet i pláč dětí. Konohamaru si všiml, že je najednou sám.
Ninjové nebyli příliš silní a shinobi z Listové je brzy zahnali. Když se rozplynul kouř, odhalil několik zapomenutých zbraní a několik zraněných ninjů.
Sakura, Ten Ten a Naruto šli o všem říct Tsunade. Ta si vše vyposlechla a jen mlčky pokyvovala hlavou.
„A to je vše,“ zakončila vyprávění Sakura a prohmátla si pohmožděné rameno. V obličeji se jí zračilo vyčerpání z boje. Tsunade semkla ruce a přemýšlivě zavřela oči.
Ticho protrhl až Iruka, který v tu chvíli rozrazil dveře a vyděšeně křikl: „Konohamaru zmizel!“
„Cože?!“ vykřikli nevěřícně Tsunade a Naruto.
„Zjistil jsem to, když jsem počítal své studenty. Vůbec nemám ponětí, kde by mohl být!“
Tsunade ustaraně sklopila pohled. Naruto stiskl pěsti a rozhodně řekl: „Najdu ho!“
„Ale Naruto,“ chtěla ho zastavit Tsunade, ale to už Naruto, a za ním i Sakura, proběhl dveřmi. Tsunade si jen vyměnila s Ten Ten ustaraný pohled a podívala se za nimi.

Mezitím Konohamaru utíkal lesem a rozhlížel se kolem sebe. Zastavil ho až jakýsi podivný zvuk z křoví. Konohamaru odvážně hodil do křoví dva shurikeny. Vyběhlo z něj zvíře podobné divokému praseti a rozzlobeně kvičelo. Konohamaru se rozkročil, pohlédl praseti zpříma do očí a vrhl se proti němu. Několikrát po něm hodil kunaiem, ale nebylo to moc platné. To zvíře bylo obratné a vyhnulo se. Po několika dalších neúspěšných pokusech o útok se Konohamaru zhluboka nadechl a křikl: „Sleduj! Oiroke no Jutsu!“
Před očima prasete se změnil v nahou krásku, která koketně mrkla na divoké prase.
To jen udiveně a vyděšeně zároveň zamrkalo a s kvikotem uteklo.

„Konohamaru! Kde jsi? Konohamaru!“ volali na něj ve stejnou chvíli Naruto a Sakura. Hledali ho už dobré dvě hodiny a pořád nic.
„Kde jen může být?“ ptala se zoufale Sakura.
„Je jedno, kde je, najdeme ho, dattebayo!“ odpověděl jí rozhodně Naruto.
Šli dál a rozhlíželi se kolem a volali dál Konohamaruovo jméno. Najednou se odněkud ozvalo volání o pomoc. Spíš zoufalý křik.
„To je Konohamarův hlas!“ vykřikla Sakura
Naruto na nic nečekal a rozběhl se směrem, odkud volání přicházelo.
Po ani ne pěti minutách běhu, uviděl Konohamara, jak na něj útočí stejné prase, jako před tím, ale teď bylo tak třikrát větší. Na Konohamarovi bylo vidět, že už nemůže.
Naruto se rozběhl k němu a zvolal: „Kage bunshin no Jutsu!“
Všechny klony se pustily do prasete. Za pár minut utíkalo zvíře pryč.
„Jen si zkus ještě někdy zaútočit na Konohamara, prase pitomý! Dorazím tě, dattebayo!“ volal za ním ještě Naruto.
Sakura mezitím ošetřovala Konohamarovi rány a uklidňovala ho. Naruto k nim přišel, klekl si a povzbudivě řekl Konohamarovi: „I kdyby si příště utekl na konec světa, najdu tě, jasný?!“
Zeširoka se usmál a oslnivě zazubil. Konohamaru mu úsměv opětoval a postavil se.
„Ale to první prase jsem zahnal!“ řekl pyšně.
„Tak teď už půjdeme zpátky do vesnice, hrdino!“ řekla nakonec Sakura a kluci souhlasili.
Večer ve vesnici Sakura stála na louce a sledovala západ slunce. Naruto za ní přišel a postavil se vedle ní.
„Jsem ráda, že jsme ho tak rychle našli,“ řekla mu Sakura.
„A co si čekala jinýho?“ zeptal se s širokým úsměvem Naruto.
Sakura se na něj podívala a usmála se taky.