Jednorázovka
Nemohla jsem uvěřit, že je tady opravdu tak hezký výhled. Nikdy jsem tady předtím nebyla, ale již nyní, mi je jasné, že tady nejsem naposledy. Je neuvěřitelné, jak se zde těžké myšlenky stávají lehčími, než doopravdy jsou. Je to uklidňující, ale zároveň děsivé. Pořádně jsem se rozhlédla po celé Konoze v pozadí se západem slunce. Seděla jsem na hlavě třetího Hokageho a pohladila jsem ho po hlavě. To mi přišlo docela vtipné, hladit tak důležitou osobnost. Setřela jsem si poslední stopy slz...
Útulným domem se nesla příjemná vůně lahodně se pečícího těsta.
Celý dům byl osvětlen příjemným přítmím, stěny byly ozdobeny, kromě různých fotografií, i zeleně čerstvými keříčky s různobarevnými kouličkami a vesele se houpacími lesklými řetězy, nesoucí taktéž různé barvy duhy. Dokonce i menší palma stojící v rohu kuchyně byla poctěna touhle okrasou.
Nábytek, podlaha, poličky a jakýkoliv jiný kout. To vše bylo do puntíku utřené a vyleštěné. Všude se rozléhala příjemná vánoční hudba.
Obdobie, kedy sa aj tí najväčší zločinci všetkých možných tried sťahujú do úzadia a vychutnávajú si tento nádherný čas. Dokonca aj nám veľmi dobre známi kriminálnici S-triedy si dávajú pauzu od naháňaní líšok, zmutovaných býkov a ďalších, nie príliš vydarených experimentov. Nastáva čas radosti, pokoja a lásky. Radosť? Tá by tu ako-tak bola, ale v tomto prípade sa o pokoji nedá hovoriť ani náhodou a o láske už vôbec nie.
Pohled
Senju a Uchiha si podali ruce.
"Všichni mají takovou radost," pomyslela si rudovlasá dívka, která si prohlížela jásající dav kolem sebe. Zatím však ještě žádná politika problém válek nevyřešila. Lidé se zabíjet v bitvách nepřestali.
Popírání
„Ne, to prostě není možné,
to se mi dít nemůže.
Mám jen kašel, to je jasné,
s léky se to přemůže.
I medici se můžou plést,
stává se to průběžně.
Mám nemoc, jenž nevážná jest,
s léky se to přemůže.
Já jsem ANBU, ti nestůňou,
děje se to protože
dal jsem si rande se zimou,
s léky se to přemůže.
"Miluji tě!"
Ha, jaké originální vyznání, opravdu. Ale chtěla jsem to mít rychle za sebou. Můj vyvolený na mě zíral - asi si myslel, že si z něj utahuju.
"To jako...vážně?" chtěl vědět.
Achjo, někdy je takový pitomec! Opět jsem ho o tom, celá rudá, ujistila. Ještě by vážně uvěřil tomu, že se stal obětí žertíku.
Tá „slabá“
Tajemné Icha-Icha
Zastihnout mistra Gaie zamyšleného byl vzácný jev. Nicméně náš mistr už dlouho usilovně přemýšlel o obsahu knihy, která byla nezbytnou součástí výbavy jistého maskovaného Jounina. Nejvíc jej zajímalo, co jeho přítele na tom kusu papíru tak přitahuje.
Jednoho dne už to nevydržel. Vydal se do knihkupectví, onu tajemnou knihu si koupil, samozřejmě až po hlasitém remcání na její cenu, a vítězoslavně se do ní začetl. Nutno přiznat, že se držel celkem statečně, ale někde na desáté straně velmi elegantně omdlel.
Ráno:
Slnko ešte len vychádzalo, keď bol donútený vstať z pohodlnej postele. Ktokoľvek mu trieskal na dvere, musel byť dobrý sadista. Takmer poslepiačky sa vypotácal z izby, cestou hľadajúc aspoň nejaké vhodné oblečenie. Po čiastočnom úspechu pomaly došiel k dverám, ktoré sa medzičasom pod silou úderov klopajúcej osoby otvorili samé.
[i]Stál v šeru pokoje a pozoroval spící postavu dítěte. Byl to chlapec přesně v tom správném věku, který umožňoval nástup do Akademie. Jen mlhavě vnímal, že má tmavo-hnědé dlouhé vlasy. „Vypadají podobně jako ty moje,“ pošeptal si potichoučku, aby ho nevzbudil. Okamžitě také sevřel mezi palcem a ukazovákem pramen svých vlasů. Udělal to bez přemýšlení a podvědomě, ale udělal. „Kdo to je?“ ptalo se ho zvědavě vnitřní já. Snažil se, seč mohl zaostřit na postavu, ale pořád ji viděl trochu rozmazaně.
Zemí Vody otřásala občanská válka. Bojovali mezi sebou různí ninjové a mezi nimi i uživatelé jednotlivých Kekkei Genkai. Přestože válka po čase skončila, lidé nemohli vytěsnit krvavé vzpomínky... Držitelé Kekkei Genkai byli nenáviděni!
Já jsem se narodil po válce. Má matka si vzala farmáře a skrývala svou Kekkei Genkai, kterou jsem zdědil i já. Ale mé vlohy se ukázaly jako přítěž. Otec nestál o někoho takového. Zavraždil mou matku, ale u mě se mu to nepodařilo...
S hysterickým výrazem prohrabala všechny taštičky se znakem Konohy, do té chvíle pečlivě seřazené pod obrovským zrcadlem. Obsah – vysypaný a tak dokonale promíchaný, že dávno netušila, co kam patří – potom shrnula na jednu stranu.
Oblíbenou světle růžovou rtěnku přesto nenašla.
Láska (Sakura)
Nemohla som tomu uveriť. Celé ráno som sa pripravovala. Vlasy som si rozpustila, nechala ich voľne viať a na seba som si hodila obvyklé ružové šaty.
„Aj tak to bude výnimočné!“ Len tak so mnou triasla zvedavosť a napätie. Je možné, že sa s ním dostanem do tímu?! Sasuke ma začal zaujímať už vtedy, keď som bola malá. Možno to bola láska na prvý pohľad. Usmiala som sa pri myšlienke naňho. Bolo to ako choroba.
Štvrtý
„Jeden rámen...“
„Rámen, prosím!“
„Hej, hej, už to bude, čo si taký nervózny,“ mrkol na nedočkavca Teuchi.
„To vieš, Kushina ma už čaká, sensei tiež bude brblať...“
„Ako keby to zrovna teba trápilo,“ zasmial sa starý pán.
„Táto misia je dôležitá a...“ Nedopovedal, len sa mierne začervenal.
Ach, tá láska, prebehlo mysľou majiteľovi reštaurácie.
Dan
Omlouvám se, Tsunade. Omlouvám se, že jsem nebyl dost silný na to, abych to tenkrát přežil. Toho dne byla má mise přežít a já ji plnil pro tebe.
Bohužel jsem zklamal. Rozloučení by bylo těžké, ale já tentokrát neměl na výběr. U bran samotné smrti jsem se stačil jen ohlédnout a doufat, že budeš i beze mě šťastná.
Doufat, že si najdeš někoho, s kým budeš šťastná a že ho budeš milovat. Ale přes to všechno jsem nejvíc doufal v to, že jsi věděla to, co jsem ti nikdy nebyl schopen říct - miluju tě.
Kdyby někdo chtěl tak tady má k tomu zvuky.
_____________________________________________________________________________________________________________________
Kafe
Kolem Shiho byly vrstvy papírů a hrnečky s kafem. Vždycky ho uvařila v prapodivném kávovaru, nalila do hrnečku a nechala stát. Dnes už devatenácté. Milovala jeho vůni a nesnášela jeho chuť. Docházely hrníčky, poslední nalila do prázdného květináče.
Obvykle uklízeli spolupracovníci, jenže poslední dobou se nikdo nechtěl přiblížit. Dva týdny neviděla sprchu.
Proto byla překvapená, když na ni někdo promluvil otráveným hlasem.
„Tvoji přátelé říkali, že potřebuješ pomoc.“
„Zas*aný zmetci!“
Vytřeštil oči.
Hinata
Byla jsem slabá, bez postavení, i můj otec mnou pohrdal.
On mi dodal naději, on se mě zastal.
Každá mise s ním pro mě byla ta nejhezčí na světě.
I když jiní tvrdí, že je blbec a dívají se na něj skrz prsty, já se na něj dívám jinak.
On mi ukázal, jak být lepší, a dal mi vlastní cíl.
Jsem mu neskutečně vděčná.
Kdyby odešel z Konohy, šla bych s ním.
Rozloučení se všemi by se nerovnalo smutku a samotě bez něj.
Když jsem za něj zemřela, splatila jsem mu svůj dluh.
On je a bude moje věčná láska.
Tsunade
