Moment před tím

Dveře se zavřely a místnost jako by potemněla. Slunce, do té chvíle zoufale se snažící aspoň na chvíli vykouknout zpod husté clony těžkých mraků, nadobro vzdalo nerovnocenný boj a schovalo se za oponu; snad jenom aby nabralo druhý dech a pak se znovu pustilo do nekonečné války. Snad za pár minut, za den nebo dva...
Zachmuřil se.
Proč by chtělo dívat se dolů na zem, na zem zničenou bezohlednou politikou a příliš slabými vůdci? Bylo by pro ně lepší zasvítit na okamžik, jako jeho poslední rozloučení s nenapravitelným světem, a pak jednou provždy odejít.
Vytáhl zpod stolu plnou flašku saké.

Bez hnutí sledoval ocelově šedou oblohu. Počasí jako by se připravovalo na jejich vystoupení; vytvořilo dokonalou scenérii nad pódiem plným ztracených lidí. A teď jenom očekávalo, kdy se každý jeden herec postaví na své dávno dané místo a opona se jedním pohybem rázně rozhrne.
Pak diváci spatří zbořeniště životů, mrtvé a umírající na jedné hromadě. Bude to tak vypadat i v Konoze. A on věřil, že jeho nejbližší na té hromadě nebudou; doufal, a přesto to nedokázal ukončit.
Vrátil se pohledem k červené složce na stole.
Bolely ho oči, ale nemohl odpočívat; limit se blížil a plán musel být dokonalý.

Vytáhla ze skříně pečlivě uloženou flašku toho nejlepšího saké. Kdysi si myslela, že až nastane tato chvíle, bude to chvíle radostná. Snad oslava. Štěstí a úsměvy všude okolo.
Tuto naivní myšlenku dávno zahodila, hluboko uvnitř přesto ucítila nepochopitelnou, neuchopitelnou bolest.
Nalila si a s posměšným pohledem, posměchem směřovaným celému tomuto světu, lásce a přátelům, které snad někdy mívala, sebevražedným misím i nemocím zabíjejícím bez rozdílu, přiťukla si přes sklo s temnými mraky, tolik podobným jejím myšlenkám.
Začalo pršet, kapky dopadaly na kamenitou ulici její milované vesnice. Napadlo ji, že to byla odpověď na její přípitek.
Anebo že se nebe rozplakalo.

Při prvních nárazech těžkých kapek na střechu sebou polekaně trhla. Ani si neuvědomila, kdy se šeď večerní oblohy změnila na čerň. Nepamatovala si ani to, kdy se její svět změnil na černobílé ostrovy uprostřed jeviště světa, přátelé a láska jenom na slova; slova tolik důležitá, ale zároveň stejně černobílé jako všechno ostatní.
Zastyděla se nad svými myšlenkami.
A místo aby jako správná hospodyňka šla zavřít okna, schoulila se do obrovského křesla a snažila se nic nevnímat. Plačící nebe tam nebylo. Žádné plány nikdo nechystal. Válka neměla začít. Všechno bylo v pořádku, jako dřív.
Přála si všechno vrátit zpět.
Zastyděla se.

Zamyšleně pozoroval oblohu za tlustým sklem jeho kanceláře. Jeden z jeho podřízených s šedivou ANBU maskou v podobě psa, který se právě vrátil z mise a nemohl pochopit, že se jeho velitel právě zajímá o něco mnohem důležitějšího, mu předčítal prohlášení.
Odmítavým posunkem ho poslal pryč.
Nedokázal se na nic soustředit. Jenom počítal zbývající sekundy, sledoval pomalu – příliš pomalu! - tmavnoucí oblohu, z které všechny náznaky deště už dávno vyprchaly. Stačilo jen pár posledních odstínů a dlouho plánovaná mise – ta opravdová, nejdůležitější – mohla být konečně zahájena.
Něco se mihlo za oknem; rozmazaná černá skvrna, shinobi spěchající splnit svůj úkol.
Začalo to.