Hokageho Syn: Origins 043 - Vyznání

Bylo už po náhlém útoku, začínalo se stmívat. Elika si vykračovala ulicí, hlavu plnou myšlenek.
„Hej, Liko!“ ozvalo se za ní, Elika se otočila za zdrojem. Za ní stály její kamarádky, Ino, Sakura, Hinata, Tenten a Temari.
„Nezapomeň, že ta pozvánka platí,“ připomněla Ino. Elika na to úplně zapomněla.
„A jo! Díky, holky,“
„Tak doufáme, že přijdeš. S námi budeš v pohodě,“ přidala se Sakura, Elika znejistěla.
„No, nic neslibuju,“ přišla nejistá odpověď.
„Kašli na to, co říkají. Bude to v pohodě,“ dodala Temari, povzbudivě poplácala Eliku po rameni.
„Přijď, bude sranda,“ trvala Ino na svém. Elika jen nejistě přikývla.
„Pokusím se,“ s těmito slovy se rozloučila. Měla namířeno jinam. Vzhlédla z ulice směrem ke skalnímu monumentu, na jedné z vytesaných hlav zahlédla opravdu malé a místy mihotavé světýlko.
„Tak jdeme na to,“ zhluboka se nadechla, aby si dodala odvahy a pokračovala v cestě.
Tanma seděl na vytesané hlavě svého otce, dotahoval cigaretu. Měl hlavu plnou myšlenek. O útok se nezajímal, takových šarvátek měl za sebou hodně. Naruto se mu stihl někam vypařit, všichni jeho přátelé se někam srocovali. Tanma měl ještě plnou hlavu toho, že na něj Elika vyjela. Uznal, že udělal chybu a měl se ozvat. To ho zabolelo daleko víc, než kdejaká rána, kterou kdy utržil. Ale slíbil vysvětlení. Ať se stane cokoliv, dodrží to.
„Tak jdeme na to,“ zamumlal, když pomocí vzduchu zjistil příchozího hosta.
Elika došla k monumentu zrovna ve chvíli, kdy se Tanma škrábal přes zábradlí.
„Hej, T,“ pozdravila a došla k zábradlí.
„Hej, Liko,“ opáčil Tanma, když dopadl a párkrát poklepal špičkou boty o zem, aby vyklepal kamínek.
„Koukám, že už v pohodě, že už nejseš naštvaná,“ začal Tanma, aby vůbec nějak začal.
„Ne, ne, všechno fajn. Jenom…je toho na mě za jeden den trochu moc, chápeš. Přepadovka, v tom ty se zjevíš jako hrdinný bojovník po čtyřech letech,“ odpověděla dívka a dala se do vysvětlování svého stavu.
„To už jsou čtyři?“
„Jo, čtyři roky, T. A rok od toho, co jsem tě viděla naposledy,“ odpověděla dívka, načež si Tanma zanadával.
„Tak to se omlouvám. Ztratil jsem pojem o čase,“ vysvětlil blonďák na omluvu.
„Co jsi vůbec dělal celou tu dobu? Krom učení Naruta, samozřejmě,“
„Pátral jsem po jedný čepeli. Věc se měla tak, že těsně před válkou jsem dostal zprávu o tom, že Kenjin žije, někde se potuluje a dělá tak akorát paseku. Musel jsem ho zastavit,“ začal Tanma s vysvětlováním, čímž na sebe strhl veškerou Eličinu pozornost.
„Problém byl v tom, že normálními způsoby to nešlo. Ať už jsem mu dal sežrat všechno, co jsem měl v rukávu, vždycky se vrátil. Zaprodal se Yarimu, aby mu pomohl. Výsledkem bylo to, že nemohl zemřít. Musel jsem proto najít Smrtelnou čepel, abych mohl přetnout všechny jeho vazby s nesmrtelností. A to mi zabralo hodně času,“ dokončil Tanma a zahanbeně se podíval na svoji nohu, kterou měl opřenou o příčku zábradlí.
„Tys hledal Fushigiri? Myslela jsem, že je to jenom legenda,“
„Není. Byla skutečná. Jenom se blbě hledala,“ odpověděl Tanma s lehkým úsměvem. Slunce začalo pomalu ztrácet svoji výšku.
„Ale jsem ráda, že jsi zase zpátky, T,“ pronesla Elika po chvilce ticha. Nevědomky mluvila potichu, jako kdyby se styděla.
„Jo, taky jsem rád, že jsem zase doma. Ale hlavně jsem rád, že vy dva jste v pohodě. Ty a Kiro,“ opáčil Tanma a stočil pohled na svoji kamarádku. Té přejel po tváři lehký úsměv.
„Kiro je Kiro, ten se o sebe umí postarat. Ale co já, taková křehká květinka?“ řekla dívka, tak jak Tanma znal. Ten vyprskl smíchy na její poznatek.
„Ty a křehká květinka? To sotva,“ popichoval hodně pobaveně. Eliku znal, věděl, že se neurazí.
„Blbečku!“ vyjekla vysokým hlasem a pleskla Tanmu po rameni, uraženě se k němu otočila zády. Tanma se pousmál, protože takovou si Eliku pamatoval a takovou ji měl rád.
„Jo, ty budeš kakabus?“ zeptal se Tanma a už kul nějaké pikle. Elika si jen pohrdavě odfrkla, pochopitelně ho jen škádlila.
„Pokud něco jseš, tak květinka možná. Křehká už ale ne, to ani ve snu,“ zašeptal jí do ucha hlubokým hlasem, až Elika skoro omdlela. Hned na to jí ale Tanma štípnul do boků, až nadskočila a vyjekla ještě výš.
„Kyaaa! Blbečku jeden!“ prskala, když se otočila zpátky čelem. Na rtech jí ale hrál úsměv.
„Takhle se mi líbíš víc,“ opáčil Tanma s úsměvem.
Nějakou chvíli stáli jen tak vedle sebe v naprosté tichosti, oba se kochali pohledem na panorama před nimi. Slunce bylo těsně nad obzorem, tak všechno hrálo barvami v odstínech červené a oranžové.
„Jo, tenhle pohled mi chyběl,“ utrousil Tanma při pohledu na svoji rodnou vesnici.
„Krása, že? A podívej na ten přechod, nádhera,“ potvrdila Elika a ukázala na začínající modrou oblohu, jak přecházela ze světlé do tmavé. Tanma jenom uznale přikývl.
„Schválně, co si pod tím vybavíš?“ padla otázka, Tanma zapátral v paměti.
„A proč nezačneš ty? Ze slušnosti by to tak mělo bejt,“ popíchnul Tanma, zvědavý na její odpověď.
„Hmmm, zrovna si na nic nevzpomenu,“ zalhala Elika s neplechou v očích.
„Sakra, ženská,“ zamrmlal Tanma a znovu se podíval na přechody modré barvy. Místy se už objevovaly první hvězdy.
„Co se ti vybavuje? Svěř se,“ ťala Elika dál, Tanma se nadechnul pro odpověď.
„Ty tvoje šaty. Vypadala jsi v nich úplně božsky. Fakt, tím jsi mi vyrazila dech. A to ber jako poklonu, protože jsi první, které se to povedlo v oblečení,“ odpověděl Tanma a zakončil to svým typickým komentářem na odlehčení situace. Elika se dala do smíchu, který se Tanmovi líbil. Byl upřímný, od srdce.
„Ani nevíš, jak mi tyhlecty komentáře chyběly. Vždycky tím odlehčíš situaci a hned je líp,“ pochválila Elika, což u Tanmy vykouzlilo taky úsměv.
„Ten večer ti pořád leží v hlavě, co?“ Tanma se zadíval na podvečerní Konohu, připomnělo mu to pohled z balkónu na banketu.
„Jo. A očividně bude ještě dlouho. Protože v ten den jsem si uvědomil jednu věc,“ odpověděl Tanma tajemně, čímž na sebe upoutal pozornost.
„Uvědomil jsem si, jakej jsem blbec, protože jsem před sebou neviděl jenom dobrou kamarádku a týmovou parťačku. Viděl jsem před sebou nádhernou ženu, která si zaslouží přesně to, co sama dává. Rozdáváš kolem sebe lásku, přátelství, věrnost a oporu, Liko. A je to sakra škoda, že se ti to vrací v tak malým počtu,“ pokračoval Tanma, neměl odvahu se na Eliku podívat. Eličiny tváře začal polévat menší ruměnec.
„Takže ty vulgarismy, co jsi tenkrát prskal…?“
„To už je tik, když mě něco překvapí. To nadávám jak špaček, promiň,“ objasnil Tanma s uchechtnutím. Sám cítil, jak ho začíná obklopovat nervozita.
„A já… promiň,“ Tanma náhle stočil pohled bokem, kuráž a sebevědomí mu kleslo.
„Co se děje, T?“
„Prosím tě, zavři oči,“ poprosil Tanma tlumeným hlasem. Eliku jeho chování zarazilo.
„Proč? Co se děje?“
„Abys neviděla, jak jsem trapnej,“ zamumlal blonďák a schoval obličej do límce svých rób. Elice se na tváři roztáhl úsměv. Ale nebyl pobavený, spíš potěšený.
„On se červená kvůli mně. To je tak roztomilý,“ proběhlo dívce hlavou a šetrně uchopila jeho hlavu, aby se na něj podívala.
„Jsi děsně roztomilej, když jsi nervózní. Ale znám tě dlouho, T, takže vím, že to myslíš vážně,“ řekla Elika s tím samým potěšeným úsměvem a dala Tanmovi pusu na čelo.
„Taky mi ten večer visí v hlavě. Krom toho, že ti to strašně slušelo, tak jsem si to taky užila. Konečně jsem mohla strávit večer s někým, kdo ve mně neviděl jenom kus masa na použití, ale viděl mě takovou, jaká jsem,“ spustila Elika a zahleděla se na přibývající hvězdy.
„To bych si nikdy nedovolil,“
„Já vím, že ne. Nikdy jsi takový nebyl, na to jsi moc čestný. Myslela jsem si, že to bylo jenom nějaký letní poblouznění, takovej úlet. Ale asi nebyl, jak tak pozoruju,“ pokračovala dívka, na rtech jí hrál spokojený úsměv. Zavzpomínala se.
„Máme toho za sebou hodně, T. A já si to nesmírně užila. Ty s Kirem jste opravdu povedená dvojka. Srandy kopec, aby se určitý situace daly unést. Lepší týmové parťáky jsem si nemohla přát,“ Tanmovi z úst vyletělo uchechtnutí. Je pravdou, že s Kirem jsou dvojka k pohledání, každý má svůj pohled na svět a svůj osobitý humor. Elika vždycky byla mezi nimi, vždycky někdo z trojice dokázal danou situaci zabít, nasadit tomu korunu.
„Kiro je opravdu dobrej kámoš, skoro jako brácha, co jsem nikdy neměla. Ale ty, T… ty jsi jiný. Staráš se, nasloucháš, dáváš na nás pozor a když je třeba, tak se i obětuješ,“ uznala Elika a znovu pohlédla na Tanmu. Nemohla se vynadívat na to, jak s posledními paprsky vypadal nádherně.
„Narážíš tím na něco?“
„Jo. Pamatuješ na tu misi, kdy jsme prolézali ty tunely a jeskyně? Hledali jsme jeden fragment, který sis potom vzal,“ naznačila Elika.
„Jo, tohle. Kiro mi říkal, že jsi doslova řvala jak tur, když jsem zmizel,“
„To bylo naposledy, Namikaze! Je ti to jasný? Ale jo. Když jsi zmizel, měla jsem pocit, že zmizel i kus mě. Bolelo to, nemohla jsem překousnout, že byl pryč někdo, kdo tu byl vždycky pro mě, když ostatní ne. To fakt bolelo,“ pokračovala Elika a sklopila pohled. Tanma si všiml odlesku slz v jejích očích, nerada na to vzpomínala.
„A pak jsi mě málem umačkala k smrti,“ rýpnul si Tanma a hned si za to nadával, že to přehnal. Místo toho ho ale Elika vší silou objala.
„Protože jsem byla ráda, že jsi zpátky, ty troubo! Měla jsem strach, že tě už nikdy neuvidím a že zase budu sama,“ vyhrkla ze sebe Elika bez přemýšlení. Tanmu to zasáhlo víc, než Kirova pěst obalená kameny. Začalo mu to docházet.
„Vždycky ses pro nás obětoval a nežádal nic. A já už tomu nechci přihlížet, nemusíš nosit takový břemena, T,“ pokračovala Elika a víc tiskla hlavu do jeho hrudi.
„Už jsem prostě takovej, Liko. Vždycky jsem dělal věci, do kterých se ostatním nechtělo. Já vím, přidělávám starosti, jsem hňup. Ale vždycky jsem to dělal pro vás, nikdy jsem vás nenechal na dně,“ promluvil Tanma a objetí opětoval.
„Jsi moje trubka, víš to?“ zeptala se Elika náhle, Tanma nevěděl, kam tím míří.
„Byl jsi jenom trubka, ale teď jsi moje trubka, chápeš?“ dodala. Tanmovi to šrotovalo. Elika měla v koutcích očí slzy, ale na tváři úsměv. Tanma si nemohl pomoct, ale zbožňoval její oči. Velké, hnědé, které vyzařovaly pocit bezpečí a něhu. Tanmovi to docvaklo. Už co byli v Zemi Větru, proběhla nějaká změna. Pak za ně málem dal život v Deštné, to mu Elika nestihla něco říct. Pak hledali ten fragment, to změnilo hodně. Pak nastala válka a Tanma musel odejít. Viděl ji až po třech letech, což byl pro ně zlomový bod.
Tanma si dával dvě a dvě dohromady. Nejprve ji bral jako kamarádku, pak jako sestru, když se do jejich interakce přidalo popichování a škádlení. Jenže ten banket všechno změnil. Ten banket, který Tanma ze začátku nesnášel, ve finále si ho ale užil. A ona čekala tak dlouho, zatímco se on honil za starou čepelí. Tanma si nadával. Teď stojí na vrcholku monumentu s ženou, která je podle něj nejkrásnější z celého kontinentu, která mu byla vždycky po boku. A on se vydává na výpravy, které jsou mnohokrát sebevražedné. Vybavil si její pohledy na banketu, její postoj vůči němu. Byla hodně uvolněná, byla svá, sama sebou. Vybavil si, jak odpálkovala jednoho muže, co se jí chtěl dvořit. Všechno to bylo kvůli němu. Jenom proto, že dokázal naslouchat, staral se a uměl se obětovat.
„V pořádku, T?“ zeptala se Elika se zájmem, protože Tanma vypadal, že každou chvílí omdlí.
„Celá záříš, stejně jako na tom banketu,“ vyšlo z Tanmy po dlouhém mlčení. Nemohl z ní spustit oči, jak byla nádherná. I v obyčejném modrém triku a černé vestě. Ať už šlo o její civilní oblečení, oblečení, co nosila na mise, nebo šaty na nějakou společenskou událost, vždycky jí to slušelo. A on byl jen hlupák, že si toho nevšiml.
„Liko, promiň mi to. Odpusť mi, že jsem byl takovej blb,“ vypravil ze sebe blonďák, Elika ustoupila o krok zpátky.
„Ale ten banket byl pro nás asi fakt zlomovej bod. Od tý doby tě nemůžu dostat z hlavy. Sakra, dokonce jsem slyšel i tvůj hlas po větru, nesl píseň. A mi to nedocvaklo, až dovčil. Liko, strašně se omlouvám, že jsem byl takovej vocas. Já…“ nestihl dokončit, protože Elika mu položila ruku na tvář.
„Byla jsem to já. Zpívala jsem si, co mi přišlo na mysl. Ale nevěděla jsem, že se to donese až k tobě, tak daleko,“ potvrdila jeho domněnku, druhou ruku mu přiložila na hrudník a cítila, jak se její srdce synchronizovalo s jeho.
„A to, co mi připomínaly ty přechody… byly to tvoje oči, které ti stejně zářily na tom banketu. A stejně, jako září teď,“ dodala a zadívala se mu do očí. I přes chladnou, šedomodrou barvu vyzařovaly teplo a věrnost. Tanma nikdy neodešel navždy. Vždy byl myšlenkami s ní. Tanma nemohl odtrhnout pohled. Zářící hnědé oči, husté řasy, které občas zakryl nějaký neposlušný pramen vlasů téže barvy, plné a prokrvené rty, lehce svěšené v koutcích, které přímo křičely o polibek.
„Tak teď je mi jasný, co jsi mi tenkrát v Deštné chtěla říct, než jsem ztratil vědomí a Kiro přišel s pomocí,“ promluvil Tanma tiše a uchopil její obličej do dlaní.
„Já vím, trvalo mi to, ale k závěru jsem došel,“ pokračoval, jejich čela a špičky nosů se navzájem dotýkaly. Byli si tak blízko.
„Dostal jsem lekci a teď to cítím taky,“ Tanmův hlas pomalu utichal, cítil její paže kolem svého krku.
„Protože ti chcu říct totéž, Liko,“ už doslova šeptal a očima provrtával její. Zorničky se jí rozšířily a pohled nabral na hloubce.
„T…“
„Liko…“ poslední pohled do očí, než se jejich rty začaly přibližovat.
„Miluju tě,“ zašeptala a udělala první krok. Přisála své rty na jeho. Chutnal sladce, i když začal s kouřením. Chtěla ho víc a víc, nemohla se jeho rtů nabažit. Z hrdla se jí vydral slabý vzdech, když se jejich rty spojily. Oba do toho dali všechno.
„Já tě taky miluju,“ zašeptal Tanma, když se odtáhli pro trochu vzduchu. Pořád si byli blízko, čela a nosy spojené.
„Trvalo ti to, trubko,“ rýpla si Elika pobaveně, načež se Tanma nervózně pousmál.
„No, co už. Je to venku,“ opáčil blonďák a nemohl se nabažit jejího smíchu. Miloval ho. Miloval ji celou.
„Tak je ti jasný, že teď už se tvoje fanynky můžou klidně od závisti propadnout? Teď tvůj zadek patří mně, Namikaze, uvědom si to,“
„Beru na vědomí,“ odpověděl Tanma stejně. Oba měli stejný smysl pro humor, což je hodně spojilo.
„Pojď ke mně!“ zašeptala znovu Elika a opět Tanmu objala. Silně a pevně, aby jí zase neodešel. Zabořila mu hlavu do ramene a nasála jeho vůni, aby si ji lépe zapamatovala. Mix tabáku, potu, občasné krve a voňavky, kterou Tanma tak často používal. Byla to pro ni omamná směs, ale výrazná. Chtěla si ji zapamatovat a nechat na sobě.
„Kiro se tě před začátkem války na něco ptal. Co to bylo?“ zamumlala mu do ramene, což ale Tanma slyšel zřetelně. Tanma si vzpomněl, tenkrát seděli na stejném místě a Tanma vískal Eliku ve vlasech, což měla strašně ráda. Proto si z toho moc nezapamatovala.
„Ptal se mě, jestli mám už nějakou vybranou. Prej, že o mě básní každá, že si můžu jenom ukázat prstem a bude hotovo,“ odpověděl Tanma, když se trošku odtáhl, ale objetí zachoval. Chtěl vidět její reakci.
„A cos mu řekl?“
„Řekl jsem mu, že už vybráno mám, ale ta žena si musí vybrat i mě. Tenkrát jsem neřekl, o koho se jedná, sám jsem nevěděl stoprocentně. Teď ale můžu na plný kule říct, kdo to je,“ odpověděl Tanma, hraně napínal, i když odpověď byla jasná.
„Jsi to ty, Liko. Ty jsi pro mě ta pravá,“ Elika ho znovu objala silně, stejně jako při pátrání po fragmentu.
„Jsi trubka. Ale moje trubka. A já tě strašně miluju, ty moje trubko,“ řekla, když tiskla jeho hlavu na její rameno, sama se mu tiskla k hrudi a pokládala hlavu na rameno. Konečně mohla zase nechat slzy volně proudit. Byla šťastná.
„Miluju tě, Liko. A navždy budu,“ opáčil blonďák a opětoval sílu objetí. Chtěl, aby si to zapamatovala.
Notnou chvíli seděli na hlavě Čtvrtého Hokage a zachytávali poslední paprsky slunce. Užívali si společnost druhého.
„T?“ ozvala se dívka náhle, opřená o Tanmovo rameno.
„Hmm, co se děje?“
„Je tu jeden menší problém,“ načala Elika neochotně a sklopila pohled.
„No tak ven s tím, když už jsme u těch upřímností,“ pobídnul ji Tanma povzbudivě. Elika se nadechla pro odvahu.
„Víš, když jsi odešel, poněkud jsem si pokazila reputaci. Snažila jsem se zapomenout, zkoušela jsem různé chlapy. Jenže ti mě viděli akorát jako kus masa. Žádný z nich mi nedal to, co ty,“ řekla Elika s několika pauzami. Nerada o tom mluvila, ale nemá smysl držet takové tajnosti.
„A to je co?“
„Jistotu, T,“
„Takže co? Nevěděla jsi, co si počít, tak jsi zkoušela, kde to jenom šlo. No a co?“ shrnul to Tanma jednoduše, což Eliku očividně uklidnilo.
„Kde to jenom šlo. V tom může být ten problém, T. Mnoho lidí se teď na to dívá přes prsty. Nadávají mi do d***k, k***v, b***n a já nevím jak ještě,“ pokračovala Elika a chtěla se vzdálit, jenže Tanma ji nepustil.
„A co ostatní? Naši přátelé? Kiro, jedenáctka?“
„Ti se mě zastávali, to jo. Jenže i oni si vyslechli nějaký nadávky na svoje osoby,“ odpověděla Elika a znovu se opřela Tanmovi o rameno.
"Byla jsem slaboch, já vím," hlesla Elika potichu, Tanma to nehodlal řešit. Takovou krizi může mít každý a kdykoliv. Sám moc dobře věděl, že není dokonalý, tak nemá právo nikoho soudit.
„Tak to abychom šli, než to tam Naruto srovná se zemí. Kde to vůbec je?“ navrhnul Tanma rozhodnutě. Minulost už nezmění, tak proč ji řešit.
„Nedaleko nově vytvořené Namikaze čtvrti,“ odpověděla Elika, když už Tanma stál na nohou, připravený vyrazit.
„Nemáš strach?“
„A z čeho? Co mi můžou zrobit? Nic. Nadávek a posměšků jsem si vyslechl víc než dost, takže to už ignoruju. Pojď, hezky jim to vytmavíme,“ pronesl Tanma se svým klidným úsměvem a pomohl Elice na nohy. Působila hodně nejistě, ovládal ji strach. Tanma ji ujistil svým úsměvem, než zmizeli ve zlatavé záři.
Objevili se kousek od nové čtvrti. Elika Tanmu vedla do nové restaurace.
„Rotace listu? Boha jeho, kdo to vymejšlí?“ podivil se blonďák nad názvem. Elika se nad jeho komentářem pobavila.
„Pojď, není to tam až taková hrůza. Až na ty lidi,“ pobídla ho bruneta, i když neochotně.
„Kašli na lidi, Liko. Užijeme si to,“ ujistil ji znovu blonďák, než ji objal kolem ramen a vešel. Věděl, že má jít první. Lokál působil klidně, štamgasti se běžně bavili mezi sebou, sem tam se ozval smích.
„Niisan! Tady!“ zahulákal Naruto ze zadní části, zamluvil se největší stůl. Tanma se vydal za svým sourozencem, Eliku si přidržoval po boku, ignoroval pohledy ostatních. Pár nespokojených očí je sledovalo.
„Hej, ludiska! Máte se?“ pozdravil Tanma a přisedl si, Elika vedle něj.
„Tak co? Ještě nějaká cesta bude?“ zeptal se Shikamaru se svým obvyklým humorem.
„Ne, teraz už žádná. Jsem rád, že vás tu vidím všechny pokopě a v pohodě,“ odpověděl Tanma a přejel osazenstvo pohledem.
„Jsem ti říkal, že jsme na vás nikdá nezapomněli, Zlatej,“ ozval se Kiro z čela stolu, zjevně to všechno zorganizoval. Tanma se nad tím pousmál a Elika na něm mohla oči nechat. Byl uvolněný, klidný a bavil se. Byl to jeho úsměv, co ji uklidnilo. Čehož si přísedící holky všimly.
„Co ty? Konečně dostal rozum?“ rýpnul si nejstarší blonďák do Sasukeho, který dělal, že tam není.
„No, dalo by se říct. Pár let jsem strávil na cestách, dělal různé menší zakázky pro ostatní vesnice, jako omluvu,“ odpověděl poslední Uchiha. Tanma poznal, že i přes jeho kamennou masku, tak je rád zpátky.
„A co? Nějakej postup? Nebo jste všichni zkejsli na Chuuninech?“ zeptal se Tanma ze zvědavosti. Hinata, TenTen, Choji, Ino, Shino a Kiba zůstali Chuuniny, zbytek se vypracoval dál. Tanma byl rád za jejich postup.
Jejich klidné posezení ale netrvalo dlouho. Elika už byla dost uvolněná, aby zapomněla na svoje problémy.
„A to se podívejme, kdo přišel,“ ozval se za nimi mužský hlas, zněl poněkud přiopile. Eličina nálada klesla na bod mrazu.
„Ty si nedáš pokoj, Kisuke? Řekl jsem ti, ať už toho necháš!“ ozval se Kiro na obranu svojí kamarádky, muž jménem Kisuke ho ignoroval.
„Hele, Kamenickej, nezapomeň, kdo tu vtrhl. Copak, děvenko? Přemýšlíš, s kým do postele vlítneš teď?“ ryl Kisuke do Eliky, byl nechutně blízko.
„Vypadni,“ promluvil Tanma klidně, ale asi to nemělo účinek.
„Kterej to bude? Kamenickej? Ne, že by zrádce? Ten je docela kus, co?“ ryl Kisuke dál, Elice se z jeho dechu dělalo špatně.
„Budeš tady dlouho strašit? Kazíš nám náladu!“ okřikla ho Sakura a chtěla se zvednout na Eličinu obranu.
„Já vám kazím náladu? Tak to se omlouvám, žvýkačko. Ale tady naše malá b***a mi ještě neodpověděla na otázku,“ Kisuke byl neodbytný. Ostatně jako každý, kdo má upito.
„Tu žvýkačku odvoláš!“ ozval se Sasuke a postavil se. Tanma se pomalu chytal za čelo.
„No tak, nedělejte tu zbytečný rachot,“ Choji se to snažil uklidnit, ale marně.
„Sklapni, špeku!“ ohradil se Kisuke, načež se i Choji zvedl. Tanma si jenom povzdechl.
„Klídek, Sasuke, Choji!“ houknul na svoje přátele, kteří si hned sedli.
„A ty, milej zlatej, pokud nedokážeš pochopit, že máš vypadnout, tak ti to říkám naposled. Vypadni!“ Tanma stočil pohled na Kisukeho, pohled mu začínal tvrdnout. Naruto znejistěl, protože tenhle pohled znal.
„A ty jseš jako kdo, že mi tady rozkazuješ? Na něco jsem se tý d***y ptal, tak je slušnost, kdyby mi odpověděla,“ nesouhlasil Kisuke a položil Elice ruku na temeno. Ta se málem rozklepala, což Tanma nemohl snést.
„Tolik ke klidu. Tak poslouchej,“ promluvil Tanma a rázně se zvedl, až sebou Kisuke škubnul, ale pořád nechal ruku, kde byla.
„Pokud tě tak s**e, že sis dělal naděje a nevyšla na tebe řada, tak je mi tě líto. Teď tu jseš ale nežádanej, takže koukej k***a mazat, než tě donutím,“ Tanma byl pořád klidný, ale jeho slova řezaly jako vítr.
„Na co si tu jako hraješ, frajere? Co ty jseš, její šamstr?“ vysmíval se Kisuke, pár lidí se k němu přidalo.
„Mám ti to vyhláskovat, nebo jseš už tak blbej?“ Tanma udělal půl kroku dopředu, hodlal Eliku bránit všemožně.
„Kisuke, nech toho už! Posledně tě majitel vyrazil. Navíc, je to Namikaze, proti tomu nemáš šanci,“ ozval se někdo z davu, Kisukemu na tváři hrálo pobavení.
„Jo tak Namikaze, jo? Samí silní, koukám. To není špatný, d***o,“ Kisuke neznal mezí, Tanma udělal další krok vpřed, než ho někdo chytil za lem róby.
„Hele, hezoune, za to ti nestojí, ne? Máš na lepší,“ ozvala se dívka, s bídou o deset let mladší.
„Tam jdi ještě cucat mlíko, děcko, a n***r se mezi dospělý,“ obořil se na ni Tanma a celý lokál vybouchl smíchy.
„K***a lidi, proberte se! Tihlecti,“ poukázal Tanma na osazenstvo u jeho stolu, „Ti pro vás riskovali životy, abyste si tu mohli v radosti usadit ř*****a! A tohle je váš vděk?“ smích rázem ustál.
„Na co si tu hraješ? Tebe zmasím i poslepu,“ vyskakoval Kisuke, pravačku svíral v pěst.
„Sni dál,“ odbyl ho Tanma a chtěl si znovu sednout.
„Niisan!“
„Zlatej!“
„Tanmo!“ několik výkřiků ho upozornilo. Pěst zachytil s ledovým klidem, stisk zesílil.
„Řekl sis o to. Ty a já, venku!“ pronesl Tanma tiše a hodně nebezpečně. Všiml si majitele, jak se k nim blíží.
„A jestli tu má ještě někdo problém, tak ať si zajde ven! Zmiz mi z očí,“ dokončil Tanma na celý lokál, Kisukeho ruku pustil a znovu si sedl. Jenže pýcha je hrozná věc.
Tanma se zvedl od stolu, že si zajde ven zapálit. Věděl, že hodně lidí následovalo Kisukeho ven, aby se proti Tanmovi spojili. Jenže Tanma byl v naprostém klidu.
„Tak co? Konečně sis přišel pro nakládačku?“ ozval se Kisuke venku, když Tanma vyšel.
„Co? Jeden trapas ti nestačil, tak sis přišel pro další? A s obecenstvem, koukám,“ rýpal Tanma. Kisuke si o to vyloženě říkal.
„Hele, dokud jsem milej, kašli na to. Zbytečně si přiděláváš problémy,“ pronesl Tanma a potáhl. Kisuke udělal pár výhružných kroků. Tanma si jen v klidu potáhl.
„No to mě p***r,“ pomyslel si blonďák, když se Kisuke blížil. Na Tanmu letěla pěst, kterou lehce zablokoval. Následoval rychlý a tvrdý úder na žebra, až se Kisuke zapotácel. Během toho cigaretu doposud nezahodil. Kisuke zkusil další útok, Tanma ho jen přehodil za sebe, cigareta vypálená v polovině. Z davu vyběhli další dva, kteří měli stejné šance. I oni se váleli na zemi.
„T! Proboha, jsi celej?“ ozvala se Elika, když vyběhla ven. Zbytek jedenáctky sledoval dění z oken.
„Nic mi není, neboj se,“ ujistil ji Tanma a ledabyle zachytil kámen.
„Hanba! Tohle že je ninja?“
„Z*****á d***a!“
„C***a je to!“
„Fuj, špína!“ nadávek přibývalo, Tanma ze sebe udělal lidský štít. Nastavil před sebe levačku a ohnul prostředník. Všechny letící kameny odletěly na opačnou stranu.
„Tak jste se pobavili? Už vám to stačilo?“ zahřímal Tanma do davu, který utichl.
„To jste vážně dopracovali až sem? Kdy soudíte lidi podle obyčejný maličkosti? To jste vážně tak marní, že jste schopni ukamenovat ženu jenom proto, že pro vás neroztáhla nohy?“ dav utichl, Kisuke a jeho dva kumpáni se mezitím zvedli a postavili se k davu.
„Člověk tu na chvilu není a hned se mu dělá špatně. Doufám, že jste ze sebe spokojení,“ pokračoval Tanma a projížděl dav pohledem. Nehodlal ustoupit.
„To stačí! Jdeme si pro ni! Nechce roztáhnout nohy dobrovolně, tak to uděláme sami!“ ozval se Kisuke v čele, Elika se rozklepala ještě víc a schovala se za Tanmu.
„Nic takovýho nebude!“ nesouhlasil Tanma, když se Kisuke blížil.
„A kdokoliv se nám postaví do cesty, špatně skončí!“ vyhrožoval Kisuke a už byl u Tanmy na dosah ruky.
„Tak to zkus,“ promluvil blonďák klidně a natáhl levačku. Z rukávu mu vyjela čepel, která se zastavila kousek od Kisukeho hrudníku. Ten jen podivně vyjekl.
„Ztrať se, trosko a možná tě nechám žít!“ štěkl Tanma ostře a Kisuke se dal na útěk.
„Máte dvě volby. Vrátím se dovnitř a můžete se pokusit si s Elikou udělat co jenom chcete. Pak ale vězte, že si vás znovu vyhledám a pobiju každou zavšivenou s***i, co se nedokáže důkladně schovat, nebo neumí dost rychle zdrhat,“ navrhl Tanma a dav couvl. Blonďák jim dal najevo, že se nebojí prolít krev.
„Nebo se můžeme všichni v klidu vrátit a dokončit svůj den tak, že si budeme hledět svýho a být zase jako lidé,“ dokončil Tanma a dav utichl. Před restaurací zavládlo ticho, dav mezi sebou tiše diskutoval.
„Tak co?“ ozval se znovu blonďák, až dav poskočil. Z davu vyšel jeden muž, který zvedl ruce na obranu, nechtěl další přehlídku úderů.
„Myslím si, že budu mluvit za všechny, když řeknu, že toho divadla už bylo dost. Kisuke byl d***l, vždycky způsoboval rachot. Rádi bychom už byli v klidu,“ promluvil muž. Tanma ho poznal jako toho, kdo se to snažil Kisukemu rozmluvit. Blonďák přejel dav pohledem, ten pokorně kýval hlavou na souhlas.
„Pak se teda omluvte, upřímně. Ne jenom tady Elice, ale všem,“ trval Tanma na svém. Dav ihned padl na zem a prosil o odpuštění. Tanma jim udělil tvrdou lekci. Elika na něj hleděla jako na svatý obrázek. Jeden problémový chlap a pár lidí jim dělalo problémy dlouhé čtyři roky a Tanma s nimi byl hotový za pár minut.
„Liko, je to jenom na tobě,“ Elika sebou škubla, když na ni Tanma promluvil. Dav stále klečel v pokloně, čekal na verdikt. Dívka byla naštěstí milosrdná.
Zbytek dne naštěstí proběhl v klidu, situace se uklidnila. Tanma opět zazářil, prokázal svoje vůdčí schopnosti.
„Díky moc, Zlatej! Dost jsi tím pomohl!“ hulákal Kiro při rozloučení, Tanma jenom pozvedl ruku na pozdrav.
„Tak, k tomu problému,“ ozval se Tanma, když před restaurací zůstal s Elikou sám.
„Nekecal jsi, donutil jsi je. Nevím jak ti poděkovat, T,“
„Tak neděkuj. Nedělal bych to, kdybych tě vnímal stejně, jako ta lůza. Ale ty jsi pro mě vším, Liko,“
„Postavil ses za moji čest a proti přesile. Děkuju, T,“ ještě že měl Tanma pevný postoj, protože mu Elika náhle skočila kolem krku.
„Já věděla, že se vyplatí počkat! Jsi nejlepší, T!“ pištěla, Tanma málem přišel o sluch.
„No, no. Už se uklidníme, jo? Stalo se, tak už se k tomu nebudem vracet,“ navrhl Tanma, když Elika dopadla na zem.
„Nevadí ti to?“
„No, co mám robit? S tím už nic nenadělám. Už to přešlo,“ konejšil ji blonďák a pohladil ji po tváři. Elika se znovu cítila spokojená a šťastná.
„Chceš doprovod?“ nemusel čekat na odpověď, Elika mu hned visela kolem ruky. Cestu k ní domů strávili tím, že si převypravovali svoje zážitky. Tanma měl co nabídnout, Elika naslouchala jako nikdy předtím.
„No, už jsme tu,“ oznámil Tanma, když zastavil.
„Už? Čekala jsem to delší!“
„Jo, čas letí, když se dobře bavíš,“ pousmál se Tanma a vysloužil si polibek.
„A já se dobře bavila. Ještě jednou, moc ti děkuju, T. Nevím, co bych bez tebe dělala,“
„No, to si někdy říkám taky,“ popíchnul blonďák, hned si vysloužil plesknutí po předloktí.
„Blbečku!“ vyjekla pobaveně, hned mu ale zase visela kolem krku.
„No tak, uvidíme se zase zítra. A pozítří. A popozítří,“ Tanma by byl schopný pokračovat dál, kdyby ho Elika neumlčela.
„Už nemluv, ty trubko. Miluju tě a ty to víš,“
„A teď máš i nezvratitelnej důkaz,“ pousmál se blonďák a položil Eliku na zem. Poslední polibek na rozloučenou, než se oddělili. Ještě ve dveřích mu Elika poslala vzdušný polibek, který si Tanma vzal, než zmizela ve dveřích. Chvilku ho sledovala ze skleněné výplně, než se Tanma neotočil a neodešel, nikým a ničím neohrožený. Elika potichu došla do svého pokoje a zavřela za sebou. Za dnešek měla za sebou velký příval emocí. Nejprv strach, potom nejistota, potom hněv, pak uvědomění, potom velká dávka lásky. A to dvakrát po sobě. Měla chuť v sobě probudit tu malou holku, co v ní ještě dřímala, ale nadělala by zbytečný hluk. Místo toho se svezla po dveřích až na zem, než jí začaly téct slzy. Emoce převládaly, menší vodopád vystřídal smích od srdce, doprovázený párem slz, který ji od smíchu vytryskl. Zase mohla být sama sebou, protože si získala srdce toho nejlepšího muže z celé Listové a nikdo nemohl říct ani popel. Zase mohla být šťastná.