La chanson de la rue - 8/ Realita křídla stříhá

Nebylo mu příjemné probuzení v Reinině domě. Ta rodinná atmosféra mu nedělala dobře. Miko se neustále usmívala a vesele něco žvatlala. Reina se tvářila jako vždy sebejistě. Když pak seděl u stolu naproti její dceři, říkal si, že mít děti vlastně ani není tak špatné.
Záleží ale na tom, s kým je máte.
„Jez,“ chystala se Reina před Kakashiho postavit talíř. Malá Miko se na něho zašklebila s hůlkami v ruce.
„To je v ceně?“ pozvedl oči. Její ruka se zachvěla.
„Prostě jez,“ položila ho na stůl. Uslyšeli charakteristický zvuk dotyku keramiky a dřeva.
Jez a neptej se, říkaly její oči. Poslechl.
Vzal do rukou hůlky, stáhl si masku. Neušlo mu, jak na to Miko zvědavě civí. Reina se dívala jinam.
„Vaříš vážně dobře. Ta šlichta v hospodě se nedala jíst. Nepřemýšlela jsi o kuchařské dráze?“ pokusil se rozptýlit atmosféru.
Zasmála se. Tak upřímně. Odhalila dvě dokonalé řady bílých zubů, které propouštěly ten její hrdelní smích.
„Kdysi mi někdo říkal, abych zkusila modeling, ale na kuchařku mě ještě nikdo nepasoval,“ smála se. „A máš pravdu, u nich se nedá jíst. Maximálně to dobře působí jako okamžitý projímadlo a čistič žaludku,“ prohrábla si vlasy a z drdolu jí vypadlo pár dalších pramenů.
„Jo, trochu šoufl mi bylo,“ potvrdil její řeč. Chtěl, aby dál povídala. Najednou byla tak uvolněná.
Pochval ženu a ona ti snese modré z nebe.
„Trochu šoufl?“ rozesmála se znovu. „Pamatuju lidi, co demonstrativně házeli šavli buď u hlavního vchodu nebo barmanovi za pult. To se vážně nedalo. Jeden čas to byla tak trochu zakázaná zóna, lidem se nechtělo brodit ve zvratcích. Miko, nechceš si jít pustit televizi?“ zašvitořila náhle. „Pojď, myslím, že tam dávají nějakou pohádku,“ vzala ji za drobnou ručku a odvedla do vedlejšího pokoje.
„Mami, ale já si s ním chci povídat. On je zábavnej. Ne jako oni!“ slyšel Kakashi naříkající holčičku.
„Miko! Nemluv o tom. Hele, to je ta pohádka s princeznou, co se ti tak líbila. Opakujou ji. Není to bezva?“
Musel ocenit Reininu snahu odvést dceřinu pozornost jinam.
„Mami...“
„A večer si sem pak zalezeme společně a pustíme si něco pro dospělý, jo?“ zašeptala spiklenecky její matka.
„Tak jo!“

Začal si hrát s hůlkami, aby si nemyslela, že tak bezelstně poslouchal. Tiše za sebou zavřela dveře.
„Má ráda, když se na něco díváme spolu a nejsou to jenom pohádky o princeznách a zlých čarodějnicích,“ zasmála se Reina. „Nechci, aby tyhle řeči slyšela...,“ řekla o tón vážněji. „Půjde studovat, musí se odsud dostat. Je chytrá, ne jako její matka. Má to po otci.“ Bezděčně si olízla suché rty.
„Co se stalo s jejím otcem?“ odvážil se zeptat.
Povíš mi to, Reino, nebo si zase začneme jen hrát?
„Zemřel,“ odpověděla klidně. „Jo, zemřel,“ zasmála se, když uviděla jeho nevěřícný pohled. „Myslel´s, že jsem svobodná matka s nechtěným dítětem na krku, co od něho utekl vlastní otec? I když... podle toho, z jakýho pohledu to bereš,“ zamyslela se.
„Z jakýho pohledu to bereš ty?“
„Z toho romantičtějšího,“ podívala se mu ostře do očí. „Ne, nebyla to nějaká lovestory,“ znovu jí v hrdle zabublal smích. „Byl hezkej, já mladá, nechala jsem se zbouchnout, nedali jsme si dost pozor... Dneska se na to dost upozorňuje. Tenkrát to ještě nebylo zas tolik v módě. Byla to celkem ostuda. Ale on nepláchl. Staral se. O dítě i o mě.“
Ale ne dostatečně.
„A pak?“
„Znáš to, nějaká ta omáčka kolem... Já jsem ještě předtím zdrhla z domu, jeho za to rodiče taky zrovna nemilovali... protloukali jsme se, jak se dalo. A že se dalo špatně. Shouhei věřil, že se z toho nějak dostaneme. Sehnal nám byt. Dřel po nějakých stavbách...“ Zachytila se rámu dveří.
Viděl, že se jí to neříká jednoduše. S vlastní minulostí nevcházíte na trh každý den.
„Spadl ze střechy. Pokládali tašky, svezla se mu noha... Tak jsem to slyšela. V nemocnici se na mě ještě usmíval, říkal, že to zvládnem. Vždycky to byl on, kdo mi dodával tu naději, když všude pozhasínala. Nezvládli jsme to. Nezvládli,“ vyslovila tiše.
„Zemřel,“ doplnil Kakashi pomalu.
„Vysvětlovali mi, že se mu nějak poškodila páteř a mícha, ale já se v těhlech lékařskejch pindách nikdy nevyznala a tenkrát mi to bylo stejně fuk. Sice jsme nebyli manželé, neměli jsme na svatbu peníze, ale prostě... najednou byla ta polovina mě pryč.“ Zavrávorala.
„Nechceš si sednout?“
„Když už ti to vyprávím, tak aspoň mlč,“ odsekla. „Stejně nevím, proč ti to říkám. Asi začínám měknout.“
Lžeš, jsi pořád tvrdá jako žula. Tak proč?
Odlepila se od zdi a přešla k volné židli. Zvolna na ni usedla.
„Já nestudovala. Vždycky jsem se nějak protloukla, ale to jsem byla sama. Namátková práce servírky, roznašečky letáků, venčení psů, to byl můj denní chleba. Teď jsem měla na krku dvouroční děcko. Byt, co Shouhei tak tvrdě sháněl, jsem prodala. Nastěhovala se sem. Našla si takovou tu pouliční rodinu, která mě naučila základní pravidla. Dál to znáš. Konec pohádky,“ spráskla dramaticky ruce. Vypadalo to, že se tím gestem dostala zpět do své kůže.
„Proč jsi utekla z domova?“
Ušklíbla se. Měla tušit, že mu ta věta neunikla.
„Mám si vymyslet nějakej dojemnej příběh o bohaté holčičce, která chtěla zkusit nástrahy života, nebo chceš slyšet pravdu?“ naklonila hlavu na stranu a laškovně se kousla do rtu.
„Zkusíme to s pravdou,“ oplatil jí stejnou mincí.
„Kvůli otci. Není to hezkej příběh,“ zvážněla. „Zemřela mi matka, když jsem byla malá. To ona mě učila vařit. Otec se s její smrtí dlouho nemohl vyrovnat. Začal pít. Chlastal jak duha, jestli to chceš slyšet,“ řekla tvrdě.
„Chci to slyšet, pokud mi to chceš říct,“ odvětil tiše.
„Ty seš divnej,“ zasmála se. „Zvláštní. Ženský na tebe asi musej hodně letět a ty je vyslechneš, pochováš a pofoukáš jim bolístku, viď? Musí to bejt únavný.“
Je to únavný, Reino. Nesnáším, jak se ke mně choděj vybrečet. A ty bys jim byla v tomhle podobná, jenže ty nebrečíš. Tobě slzy nekanou. Proto mě tak děsíš?
„Zvykl jsem si,“ mávl rukou.
„Jo, já u chlapů taky,“ přitakala zamyšleně.
Cítil, jak mu ztvrdla tvář znechucením. Jen pomyšlením, že na ni sahají zástupy chlapů. „A dál?“
„Dál?“
Jak to bylo, pohádko? Zabloudilo kuřátko. Za zahradou mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí.
„Chlastal a mezi tím si vzpomněl, že mu doma dospívá dcera. Další konec pohádky. Nešla jsem do světa nějak extra nevinná...“ Svěsila hlavu. To bylo snad poprvé, kdy ji viděl poraženou.
„Jestli -“
„Kakashi, tohle není to nejlepší téma. On pak sice náhle zemřel a já akorát zdědila jeho dluhy, ale i tak... nechci na to vzpomínat. Je to pryč, chápeš?“ Měkká medovost jejích očí zmizela. Jak to, že si toho nevšiml dřív?
„Náhle zemřel?“
„Ano, náhle zemřel,“ zdůraznila a dala si na těch slovech převelice záležet. „Je to minulost, Kakashi.“
„Co se mu stalo?“
Co se mu stalo, Reino? Proč se začínám bát tvých očích, které se mi na tobě líbily jako první?
„Šel si lehnout... a ráno už prostě nevstal. Říkám, uchlastal se k smrti,“ hlesla, ale v jejích slovech nebyla jen porážka. Byla tam radost, tichá radost...
Z vydařené pomsty?
„Víš o tom, že jsi vynikající herečka?“ zašeptal, a přesto se to v pokoji odrazilo.

Víš o tom, že jsi vynikající herečka?

„Vidíš, herectví byl můj dětský sen,“ opáčila. A ten zvláštní smích jí znovu zabublal v hrdle. Kakashimu se nelíbil.
Tohle nebyl ten upřímný smích.
Tohle byla čirá radost z krutosti.
„Většina malých holčiček chce být herečkou.“
„Nebo zpěvačkou, tanečnicí...,“ vyjmenovávala zamyšleně.
Měl jsem myšku tanečnici, tancovala po světnici. Kam tancuješ, moje milá? Kam až ses mi zatoulala?
„Chtěl jsi být jako malý popelářem?“
„Cože?“ zaskočila ho.
„Tys nechtěl být jako malý popelářem? Většina kluků o tom sní, ne?“ nahnula hlavu na opačnou stranu.
„Já jsem chtěl být ninjou jako můj otec,“ odvětil.
„Aha,“ vypadlo z ní suše. „U nás takový sny kluci neměli, nenapadlo mě to...“
„Nemuselo,“ natáhl se po hrnečku s čajem.
„Jaký to je?“
„Co přesně myslíš?“
„Jaký je zabíjet lidi?“
Ruka se nezachvěla. Šťastně doputovala až k hrnečku a objala ho, omotala kolem něho své prsty jako chobotnice.
„Zvykneš si.“
„Na to se dá zvyknout?“ vyslovila tiše. Seděla, lokty zapřená o stůl, hlavu v dlaních a dívala se na něho. Ty její medové oči...
„Časem.“
„Kolik ti bylo, když jsi zabil svýho prvního?“ Ty velké oči mrkly. Oči nevinného dítěte, kterému vzali dětství.
Chceš slyšet, jak chrčel, když jsem ho probodl? Jak se na mě ty jeho dívaly, stejně jako ty tvoje teď, i když už byl dávno mrtvý? Vážně to chceš slyšet? Jak jsem nechápal, že jsem zabil člověka? Nějakou matku tam ve světě připravil o syna? A představoval si po nocích, jak její oči pláčou... Některá témata jsou tabu i po letech, zlato.
„Nepamatuju si.“
„Ty si to nepamatuješ?“ řekla nevěřícně.
„Ne,“ odpověděl klidně. Chobotnice se odmotala. „Začnou ti splývat v jedno.“
Pamatuju si každou tvář, která by do tý mý mohla řvát: „Vrahu!“
„To je neskutečný.“
„Je to tak,“ usmál se.
„Tobě nevadí, že jdeš někam, odkud se už pak nemusíš vrátit? Prostě že nevíš, jestli ještě uvidíš rodnou vesnici?“ Nežrala mu to. A on to věděl.
„Tak není to nejpříjemnější, ale procházíme testy a -“
„Test není normální život,“ přerušila ho.
„Samozřejmě, ale pokusí se tě připravit na to, co tě čeká.“

Takže si složíš jeden pitomej test a v terénu to stejně vypadá úplně jináč. Když se proti tobě řítí nepřítel, odpověď na otázku: „Používáte při rýsování pravítko?“ pohřbíš společně se svým zhuntovaným tělem pod kytičkama.