La chanson de la rue - 7/ Z obalů čokoládových sušenek

„Nechceš mi o sobě říct něco ty?“
„Co jako... chceš slyšet zpověď obtěžkané šlapky?“ vypálila na Kakashiho ostře. „To není zajímavý, zlato,“ zapředla jako kočka a z nebezpečné se najednou stala mazlivá.
„Mně je fuk, o čem mi budeš vyprávět,“ pozoroval její dlouhé nohy, jak si je pečlivě kříží jednu přes druhou.
Vlastně mu to tak úplně není fuk, co bude vyprávět, ale co o tom ona musí vědět?
„Fuk, o čem budu vyprávět...,“ opakovala posměšně.
Kakashi se pohodlně opřel, loket si položil na stůl a hlavu sklopil do dlaně. Nezakryté oko postupně získávalo stejně ironický podtón jako její řeči. Už nebyla tak milá jako první noc.
Už se ho nebála. A chtěla, aby vypadnul. Myslí si, že to neví? Přitom je každý do té své zaslepenosti tak zahleděný, že nevidí skutečné nebezpečí.
Ona si hraje na velkou znalkyni světa a ignoruje ty kolem. On se považuje za pána tvorstva a soustředí se jen na ni.
Původní cíl mizí, stává se nepodstatným. Vesnice? Nikdo ho v ní nečeká. Gang? Takových byly desítky, jsou stovky a budou tisíce. Nač si kazit den.
Nač si kazit život. Život znamenající měsíc s ní. Chce si to užít. Užít tu její závislost na něm. Doma na něm není nikdo závislý.
Když pomine ty mise a úkoly, kdy v jeho rukách přece jen leží nějaký ten cizí život.
Doma nikdo nečeká. Nevěrné manželky nezahřívají postel dostatečně. A i kdyby... tak neposlouchají. Jsou zaslepené vlastní ješitností, tím, že si vybral zrovna je. Stávají se přebytečnými. Nezajímavými.
Tak proč, sakra, tahle?! Ta je schopná mi sbalit saky paky a místo hrát si na poslušnou manželku, poslat mě s nima spát, kam jen bude srdce toužit. A ráno čekat s otevřenými dveřmi, škodolibým úsměvem na rtech a snídaní v ruce se slovy: „Promiň, miláčku, včera bylo špatný postavení hvězd.“
Nemusela to vyslovovat. Říkat krátké slůvko „vypadni“. Tušil je. Pořád mezi nimi bylo.
A on je pořád nechtěl vidět. Blbec v řadě zaslepených.
Blbec, kterého si naporcuje k večeři.
Jednou určitě.

„Budeš mi něco vyprávět?“
„Něco?“ zdvihla obočí.
„Cokoliv. Třeba tvou noční můru.“
„Myslíš, že mám noční můry?“
„Každej nějaký má, ne?“
„A co za to? Řekneš mi něco o sobě?“ ušklíbla se.
„Možná.“
„Hm. Před lety jsem pracovala v jednom obchodě,“ prohrábla si rukou vlasy. „Znáš to, takovej ten obyčejnej supermarket, kterých je tady ve větších městech už pár vylíhlých. Nikdy nezavírali, jeli prostě... jak se říká ´nonstop´. Přes den se tam mihla spousta lidí, takový ty typy, co neuvíznou v paměti. Občas jsem nějakýho zaregistrovala, kvůli jakýkoliv odlišnosti... Chápeš; růžový vlasy, neónový zelený hadry, chrastící řetězy, obrovskej klobouk...,“ zasmála se vzpomínce. „Časem jsem na něho zas zapomněla.“
Rozpletla nohy a přejela si dlaní po koleni.
„Když jsem měla noční, už tolik lidí nebylo. Byl čas v klidu markovat, protáhnout si ruce, víc si všímat okolí. Trošku se nudit... Přece jen, o půl třetí ráno tam nenajdeš nasáčkovaný celý město. A já začala potkávat jednu holku. Pravidelně obden, ve tři ráno. Mohlo jít bejt tak šestadvacet... Ploužila se mezi regály jako stín, koukala takovejma smutnejma očima. Když se na mě dívala, stejně jsem měla pocit, že mě vůbec nevnímá. Že se dívá kamsi za mě. Daleko. Do minulosti.“ Zamrkala. Všiml si, jak se její medové oči upírají tou samou cestou, o které vypráví.
Pouštíš mě do své hlavy, Reino. Nedělej to, budeme si bližší. Nedělej to, začínám se děsit...
„Vždycky si koupila malou, čokoládou plněnou tyčinku za pár jenů a šla zase pryč. Na svých nočních jsem ji vždycky potkávala. Zašeptala „brý večer, děkuju, nashledanou“ a to bylo všechno, co jsme si mezi sebou proměňovaly. A přece jsem každou tu noc měla pocit, že mi dává něco víc. Že mi chce dát něco víc.“
Rozkašlala se. Natáhla ruku pro skleničku s obyčejnou vodou a napila se. Díval se, jak polyká. Jak teče po stěně skleničky osamělá slza vody.
„Dodneška nevím, co mi chtěla nebo nechtěla a nestačila říct. Nahrazoval ji jinej zákazník, chlap v tmavým plášti s kloboukem na hlavě za kterýhokoliv počasí. Ten chodil ve čtyři. Každej tejden v ten samej den. A ona mizela.“
Vstala. Přešla k oknu. Špatně se jí o tom mluvilo, cítil to. Její odpor. Ne... Její vzdor.
„K nám jako obvykle přišla várka čerstvejch novin, brala jsem je pro kámošku, tak jsem si ten výtisk ledabyle prolistovala... A viděla tam její fotku. Asi na třetí stránce doplňující článek o tom, jak tahle holka, co si ke mně chodila kupovat ty nejlevnější čokoládový tyčinky, rozjela nějakej super úspěšnej kontrakt a hrozně na tom vydělala. Tu noc zase přišla, ve svých třech hodinách ráno, kruhy pod očima, zablácený nohavice, rozcuchaný vlasy,“ mávla rukou ve vzduchu, aby předvedla dívčin tehdejší stav.
Pohled zezadu mu musel zřejmě stačit. Zírala do tmy na ulici; měla překrásný výhled na přeplněné popelnice a blikající pouliční lampu, na věci, které stejně asi nevnímala.
„Donesla si k pokladně dvě tyčinky, zaplatila mi je a pak místo ´nashledanou´ mi řekla: „Tuhle snězte vy.“ Nevěděla jsem, co říct, tak jsem vstala a místo ´děkuju´ rovnou vychrlila to jednoduchý ´gratuluji´. Vyhrabala jsem zmačkaný noviny a beze slova jí ukazovala fotku. Pamatuju si, jak se usmála.“
S rukama zkříženými na prsou se otočila. Medové oči se zabodly do Kakashiho. Proč ty vějíře vrásky kolem nich neviděl dřív?
„Usmála se. Ale tak nějak smutně, bez duše. Zeptala se mě, kdy končím a řekla, že na mě počká, že mi chce něco ukázat. Čekala a já jí věřila, šla jsem s ní. Zavedla mě na náměstí a pak zabočila do jedný uličky. Šla jsem... A nevěřila tomu, co vidím. Byla to taková ta hnusná, odporná, tmavá ulička se stěnami blízko u sebe. Jedna stěna byla polepená. Sešlý cihly a dřevo pokrývaly obaly od tyčinek. Čokoládovejch tyčinek, co jsem jí prodávala. Vím, že jsem se otočila a zírala na tu holku. A ona se jen usmívala a poulila oči na svou zeď. „Proč?“ vypadlo ze mě a já se za tu větu pak častokrát proklínala. Ta holka měla šedý oči. Pamatuju si, jak se na mě podívala, ta voda se na mě koukala... a snažila se něco říct. „Vidíte, to je námět k přemýšlení,“ pronesla tiše. „Dobrou noc.“ Pak už jsem ji neviděla. Za tejden vyšel článek o tom, jak se tahle veleúspěšná podnikatelka našla v luxusním bytě mrtvá.“
Vstaly mu v zátylku vlasy hrůzou. Ne z konce, který čekal, ale z tónu, kterým to řekla. Stejným jako když jste rádi, že jste se zbavili obtížné věci a ona se k vám nepoškozená vrátí zpátky i s osobním věnováním.
„Měla jsem ty noviny u kasy, nestačila jsem je úplně dočíst, když přišel ten chlap s kloboukem. Čtyři hodiny ráno. Ta samá čokoládová tyčinka jako u tý holky. Tak zvláštně se na mě podíval a místo mnou očekávanýho „brej večír“ jsem slyšela „to byla moje sestra. Drobný si nechte.“ Taky tam přestal chodit. Noviny zůstaly. Obaly z vlhký zdi se pomalu odlepovaly.“

„Tohle je tvá noční můra?“ Hodnotil situaci. Proč mu začala vyprávět zrovna tenhle příběh? Příběh o podivínské holce, její zdi a bratrovi.
„Jak můžeš vědět, že jsem si to nevymyslela?“ zasmála se.
Nuceně.
„Ten tvůj pohřebák nezněl, jako kdyby sis něco vymýšlela,“ konstatoval opatrně. A i kdyby si vymýšlela, tak proč tohle? Proč?
„Pohřebním hlasem to líp vynikne,“ opáčila klidně. „Stalo se to zhruba před osmi, devíti lety, ale skoro nikdo si na to už nepamatuje. Proč taky. Byla jenom bohatou podnikatelkou, sice kolem toho dělali vědu, ale nebyla až tak ničím zajímavá. Smetlo se to ze stolu.“
„Tohle´s mi nechtěla říct.“
„Co ty, ksakru, můžeš vědět, co chci říc?“ vyletěla.
„Reino, proč mi tohle vyprávíš? Měl jsem dojem, že se minulostí nějak dvakrát nezaobíráš.“
„Možná proto, že si dodneška myslím, že jsem jí mohla pomoct. Že kdybych něco udělala, ona by nezemřela. Třeba by z nás byly kámošky, třeba bych já žila úplně jinak, že prostě možná by svět byl... ne jinej, on je pořád stejnej, ale jinej pro některý z nás. Takže ti to říkám asi jenom proto, že je to dobrej námět k přemýšlení, jak mi tenkrát sama řekla. Teď seš na řadě ty.“
Zamračil se, nechtěl, aby z toho tak lehce vyklouzla. Jenže asi nebylo zbytí.
„Co chceš vědět?“
„No...,“ usmála se škádlivě. „Třeba ta tvoje maska. Proč ji nosíš? Ženský by na tebe letěly víc, kdybys ji měl sundanou.“
Ty taky?
„Dlouhá historie,“ dal si ruce za hlavu a zhoupl se na židli.
„Nekecej a dělej, vždycky je všechno dlouhá historie. Z tohohle se nevykroutíš.“
„Dobře, dobře,“ zasmál se. „Je to znak hanby.“
„Hanby?“
„Znak toho, že jsem pohrdal vlastním otcem.“
Nevěřícně na něho zírala a pak se začala smát.
„To je k smíchu?“
„Ne, ale... kdybych měla nosit něco na znamení toho, že jsem pohrdala vlastním otcem, byla bych zabalená líp než egyptská mumie,“ chechtala se nepříčetně.
„Tys jím taky pohrdala?“
„Dlouhá historie,“ pokrčila rameny. „Teď říkáš ty.“
„Vtipný,“ zamumlal. „Můj otec udělal něco, co některými bylo považováno za hrdinství a některými za zbabělost. Já byl mezi těmi pro zbabělce.“
Já byl mezi těma snobama s pravidly...
„Otec si totiž vybral přátelství místo úspěchu mise. Nechtěl ztratit vlastní muže.“
„Ostatní to odsoudili...“ dořekla tiše.
„Samozřejmě. V tý době bylo normální se svazovat pravidly. On je porušil. Ani ti, kterým zachránil život mu nebyli vděční.“
„A kdyby to udělal? Dokončil práci, ale svoje kamarády tam nechal?“
„Myslím, že reakce by byla stejná. Od začátku to byla mise poslaná do kytek expresem.“
„Takže?“
„Otec se zabil. Seppuka.“ Prázdně na ni pohlédl. Čekala asi jinou odpověď, protože jí mezi rty unikl tichý sten.
„To je mi líto.“
„Nosil jsem tu masku z důvodu, aby mě s ním nespojovali. Nosím ji, abych nezapomněl na svou vlastní blbost.“
„Není to až moc krutý?“
„Nemyslím,“ odsekl. „A co tys provedla svýmu otci?“
„Nic. Byl to hajzl. Dneska už jsem vzpomínala, takže končíme,“ natáhla se ke stolu, aby se napila. Popadl ji za ruku a přitáhl si ji k sobě. Byl na ně bizardní pohled. On seděl, hlavu zabořenou do záhybů jejího županu. Ona stála a po chvíli překvapení si to nechala líbit. Jemně mu rukou prohrábla vlasy.

Kakashi vdechoval vůni bavlny a jejího parfému s růžemi jako by to byla nějaká droga. Potřeboval ji cítit u sebe. Potřeboval ji... vlastnit? Mít.
„Řekni... cítíš ke mně něco?“
„Kakashi...“ Snažila se ho od sebe odstrčit, ale nedal se. Chtěl slyšet její odpověď.
„Cítíš?“
„Co bych měla jako cítit?“ zapřela se o jeho ramena a odtahovala se. Nešlo to.
„Cokoliv...“
„Hele, nezdá se ti, že jsme dneska zabrousili do trošku jinačí, zakázanější zóny?“ pousmála se.
Nevěřil jí to. Ten její úsměv, její pózu... Nevěřil.
„Neodpověděla´s.“
„A co ti na to mám říct? Co chceš jako slyšet?!“ zasyčela.
To, že mě potřebuješ... Že Ty Mě taky potřebuješ. Že mě miluješ...
„Aha...“ došlo jí to z jeho výrazu. „Já jsem dě*ka, Kakashi. Můžu ti stokrát říkat ´miluju tě´, ale jen protože mi za to zaplatíš. Chápeš? Ty tady hledáš něco, co ti já nikdy dát nemůžu. Jestli jsi chtěl slyšet tohle...“ Přestala s ním zápasit. Cítila, že jeho objetí stejně povoluje.
„To bylo zrovna něco, po čem jsem netoužil,“ zapletl prsty do jejího pásku. „Řekneš, že ke mně něco cítíš jenom když ti za to budu platit?“
„Takhle to chodí, zlato,“ přejela mu prsty po tváři.
„Tak to řekni,“ vyhrkl tvrdě.
Zírala do jeho tmavého oka. Ze začátku ji mátlo, že musí sledovat jen to jedno, ale postupem času si zvykla. Teď ji ta jeho černošedá tvrdost, nesmlouvavost děsila.
„Fajn!“ Polkla, zhluboka se nadechla a pokusila se usmát. Ticho v pokoji by se dalo krájet. On se nehýbal, jen čekal. Ona zadržovala dech a zápasila sama se sebou.
Jedna lež se v davu ztratí, děvče.
„Miluju tě,“ vydechla tiše.
Otázkou je, jestli se ten dav nezačíná moc zvětšovat.