Naruto konečně dojídal poslední sousto. Vždyť toho snědl víc než Hinata! Ale ta jí za dva. Každopádně u Naruto se slovo jíst příliš nehodilo.
Žrát by bylo přesnější, uvědomil si Sasuke a dál se koukal, jak jeho nejlepší kamarád přežvykuje.
„Vybíral sis dneska schránku?“ zeptala se Sasuke a s hořkosladkým úsměvem čekal na odpověď.
„Jo… Nic zajímavého,“ odpověděl blonďák a nalil do sebe asi půl litru vody na jeden zátah.
„Skutečně?“
„Co je to za výraz?“ Sasukemu vyletělo obočí někam nahoru.

11.- Nejistota
„Naníííí, dattebayo?!“ vyhrkneme nastejno a zklamaně přejíždíme očima krámek.
„Je mi to líto,“ ošije se stařík a začne dělat dva rameny.
„Tak si sedneme někam jinam,“ povzdechnu si a pohlédnu na Naruta, který se ještě nevzpamatoval z toho, že jeho oblíbená restaurace pro jeho velectěný zadek neposkytuje ani jedno volné místo.
„Tak fajn-ttebayo,“ řekne sklesle, nicméně si od staříka s radostí vezme rameny, které nám zabalil s sebou.

Sedneme si ven na nějakou lavičku a pustíme se do ramenu.

Tenshi vyběhla ze sídla rychleji než namydlený blesk. Dnes ji čekal další trénink. Vzala si „svou“ čelenku, chtěla se jí pochlubit. Když ji Itachi viděl, dojalo ho to málem k slzám, ale neztrácel zcela přirozené pochybnosti.
„Kdes to vzala?“
„Tobi mi ji dal. Někde ji našel pohozenou,“ přiznala dívenka.
„Ach tak. Ale víš, že tahle čelenka má svá malá tajemství?“ Itachi se tvářil záhadně.
„Opravdu? Pověz jaká, prosím,“ žadonilo děvčátko.

Tuto povídku chci věnovat Sakura-Chan_Haruno. Snad se ti to bude líbit!!

Krásný jarní den, sluníčko hřálo, ptáčci zpívali. Opravdu nádherný den.
Ranní paprsky pronikali přes záclony do pokoje a ozařovali tvář spící dívenky. Ta však tak tvrdě spala, že ji ani volání mámy k snídani neprobudilo.
Slastně oddychovala a nechávala se unášet říší snů. Slunce však začalo být víc a víc otravnější až ji nakonec donutilo otevřít ospalá očka. Svými zelenými kukadly pátrala po pokoji.
Jejda spala jsem jako zabitá.

Sasori marně hledal pokoj dívky, kterou sem z vlastní vůle přivedl. Ještě pořád se zlobil na Orochimara. Ložnice černovlásky byla nezvykle tichá. Bylo mu jasné, že cizinka spí, protože nevěřil tomu, že by se jí po tak dlouhé a namáhavé cestě chtělo utíkat.

Spala a klidně oddechovala. Porušil své zásady, naklonil se nad ní a přejel prsty po hebkých vlasech. „Hej ty!“ zašeptal. „Co takhle vstávat?“

Démonická síla a jutsu mrtvé duše

Habib se rozběhl přímo na hřbitov co nejrychleji mohl.

Půl hodiny před tím

,, Tak to bych měl hotový, teď mě nic nezastaví." Kyuubi se otočil a odcházel ,, Mé vítězství je jisté. Bwuahahaha!" zasmál se Kyuubi.
,, A to mělo být všechno?" ozvalo se za Kyuubim, ten se otočil a nevěřil svým očím.

K povídce: První víceméně optimisticky laděná Akatsuki jednorázovka, o Akatsuki a jejich Vánocích (které někteří členová nenávidí seč můžou, a třeba Tobi zbožňuje xD) Text, jako uvozovky poznáte, to tlusté a v závorkách jsou oznámky autora ;)

d
d

d

Za oknem se k zemi snášely sněhové vločky. Jedno červené očko zrovna zkoumavě zahlíželo ven. Vánoce už byly co nevidět, ale on stále ne a ne přemluvit své spoluakatsuťáky k nějaké té výzdobě. Povzdychl si, odlepil se od okna a zamíříl chodbou pryč. V kuchyni zrovna tou dobou hledali Itachi s Hidanem něco jedlého. Tobise zastavil a nakukoval dovnitř jedním vchodem (vezmeme-li to tak, že byla kuchyně průchozí).
„Hele, co to je?“ Hidan se vynořil z jedné skříně a v rukou třímal nějakou dlouhou úzkou krabici. Itachi se na ni okamžitě zadíval.
„Že by Konan lhala a přeci jen udělala cukroví?“ dumal tiše. Hidanovi blýskly oči.
„Jestli jo, měla ho líp schovat. To bude!“ rázně odklopil vrhní část krabice, k jeho ohromnému zklamání ale uvnitř vězely jakési lesklé koule, které nevypadaly jako zabalené cukroví.
„Co to je?!“
„Vánoční ozdoby, un.“ Druhým vchodem do kuchyně vešel Deidara; očividně vyhladovělí Akatsuki pořádali na kuchyni časté nálety.
„Vánoční ozdoby?!“ zvolal naštvaně Hidan a rázně krabici odhodil na druhou stanu místnosti. Tobimu zasvítilo očko, když se octla v jeho dosahu.
„Co dělá taková pitomost v kuchyni?“

„Děkuji že jste tady mí přátelé, teď už vím že vážně umírám.“
Někteří se neudrželi a začali plakat, jiní si zas udržely smutnou ale důstojnou tvař.
„Nebuďte smutní díky vám jsem prožil krásný život a vždy jsem se snažil dodržet svoje slovo ať se děje co se děje. Sakuro, promiň že jsem ti nepřivedl Sasukeho zpátky.“
„To nic, nedělej si z toho nic je to v pořádku,“ vytlačila ze sebe Sakura. „Kakashy-sensei vy si už najdete holku místo čtení knih.“
„Pokusím se Naruto-kun.“

Bolo krásne zasnežené zimné ráno, lepšie povedané 24. december, z čoho si asi každý odvodí, že je to Vianočné ráno. V úkryte Akatsuki ešte všetci spali, všetci okrem Tobiho, ktorý v červenej čapičke vysedával od večera a čakal na Santu.
„Veselé Vianoce!“ zobudil všetkých spiacich Akatsukáčov vianočne naladený Pein v macíkovom pyžame.
„Peiníííí!“ vybehla z izby cela natešená Konan. „Čo si mi kúpil? Čo, čo, čo? Poníka? =3“ vyzvedala od usmiateho Peina.

Taková maličký úvodXDD:

Konoha odolává útokům Akatsuki. Naruto o tom stále nic neví. Ale co, když potká osobu, která je všechny řídí? Co když stojí nad oponou ještě někdo a pohybuje jimi, jako s loutkami? Odolá Konoha útoku někoho takového, nebo ne?

***

Příběh (ne)obyčejného ninji

Pokaždé pilně plnil úkoly, které dostal zadané.
Pokaždé, když měl volno chodíval se svým synem trénovat.
Pokaždé se snažil být lidem nápomocný.
Pokaždé plnil úkoly bez odmlouvání.
Pokaždé se snažil být dobrým člověkem.
…
Až jednou přišla ta mise. Těžká průzkumná mise, která rozhodla o jeho osudu. Jako vždy se sbalil, rozloučil se synem a vydal se na cestu. Klasicky se sešel se svými kamarády u brány. Během cesty si povídali o všem možném, smáli se a pošťuchovali.

„Antisho, vstávej už konečně. Dnes máš jít k lordu Hokage!“ strhávala z mladé třináctileté dívky peřinu její matka.
„Jasně, mami. Už letím…“ povzdychla si Antisha a nechtěně se doplazila do koupelny. Zase jí čekala hodinová cesta do vesnice, kde bude bydlet u svého strýce. Její strýc byl velice schopný ninja a byl pravá ruka hlavy vesnice, tedy lorda Hokage.
Rychle se oblékla do dlouhých světle hnědých šatů, s rozparky na obou nohách, aby se mohla volně pohybovat a vydala se tam.

Vždycky byla jiná než ostatní…
Pocházela z rodu léčitelů, kteří neměli s bojem nic společného, ale nakonec ji rodiče, i když z jisté recese, poslali na Akademii ve Vesnici ukryté v listí, zvané Konoha.

„Ahoj, Hin,“ pozdravil dívku Naruto, přistoupil k ní a chytil ji za ruku.
„Takže jste oba splnili svůj slib,“ poznamenala Kitsune. Vyvalili na ni oči. Kit se rozesmála, když viděla s jakými výrazy na ni oba dva hleděli. Bylo to k popukání.
„Ty… ne, já…“ řekli ti dva zároveň a podívali se na sebe víc vyjeveně než na Kitsune. Ta se rozesmála ještě víc.

„Tři,“ odpověděl Itachi. Smutným hlasem.
„Víte o tom něco bližšího?“ optala se ho Kit a na chvíli odložila papíry.
„Možná se Akatsuki spojí s Orochimarem v nejbližší bitvě. Orochimaru chce zaútočit na Konohu a nyní je k tomu vhodné období – jsou tu dva silní Jinchuuriki. Nebo Kazekage ještě nedorazil?“ odvětil Itachi.
„Dorazil. Dnes s ním mám schůzku, protože musíme něco projednat. Takže… myslíte si, že se blíží bitva?“
„Ano. A bude krvavá. Hidan říkal, že se určitě něco blíží.“

Opět vám přeji krásné Vánoce a šťastný nový rok!

„Ahoj. Proč jste tak mimo?“ zeptal se Kakashi svých studentů, když se s nimi sešel u brány do vesnice a jako vždy přišel pozdě. I Naruto už seděl vedle Mayi na zídce a zkroušeně zíval.
„Jdeš pozdě,“ podotkla jeho dcera a nadšeně seskočila dolů a stáhla sebou i Naruta.
„Proto to asi nebude,“ otočil se Kakashi na Sakuru, která seděla na zemi, opírala se o zeď a čmárala kunaiem apaticky do hlíny vedle sebe.

Všem vám přeji krásné a veselé Vánoce a šťastný nový rok!

„A co jako budeme tancovat? Ve valčíku s tebou nejedu,“ prohlásil bojácně Naruto a začal chytře ustupovat ke dveřím.
„To by mě ani nenapadlo. Dáme se na hit mezi teenagery – break dance!“ prohlásila nadšeně Maya a zapojila svou MP4 k reproduktorům u zdi. Ale nerozehrál se žádný hip hop (ten nesnášela), ale místo toho nějaký rychlý mix tanečních písniček. A znělo to celkem dobře.
„Brejk déns?! Co to je?“ nechápal Naruto.

„Tady jí máš Gaaro, ale zacházej s ní opatrně, slečna je trochu křehká,“ zvolal Kankurou když došli na cvičiště kde už na ně čekal kazekage.Stál tam a s ním i jeho tykev.
Kankurou se otočil a zamířil pryč. Yuti se za ním chvíli dívala než věnovala svůj pohled mladému kazekagovi.
„Jen si něco zapíšu,“ ujistil jí, když hodila nechápavý pohled na jeho blok s tužkou.
„Takže, jméno,“vyštěkl na ní.