Tatíček Šéfík - 16. kapitola - Ohnivá vůle a mírné pokroky

Tenshi vyběhla ze sídla rychleji než namydlený blesk. Dnes ji čekal další trénink. Vzala si „svou“ čelenku, chtěla se jí pochlubit. Když ji Itachi viděl, dojalo ho to málem k slzám, ale neztrácel zcela přirozené pochybnosti.
„Kdes to vzala?“
„Tobi mi ji dal. Někde ji našel pohozenou,“ přiznala dívenka.
„Ach tak. Ale víš, že tahle čelenka má svá malá tajemství?“ Itachi se tvářil záhadně.
„Opravdu? Pověz jaká, prosím,“ žadonilo děvčátko.
Černovlasý muž se zamyslel. „Inu, říká se, že ten, kdo tuhle čelenku nosí, získá Ohnivou vůli.“
„Co to je, strýčku?“
Itachi si děvče posadil na klín. „Nesmíš si myslet, že je to nějaká tajemná moc, nebo tak něco. Totiž… každý, kdo se narodí ve Skryté listové vesnici, by na ni měl být hrdý a vždy ji ctít. Ohnivá vůle je jen jakýsi vnitřní pocit, který tě žádá, abys vždy činila správná rozhodnutí, našla… našla touhu učit se a zachovala si vlastní hlavu…“
„Chápu,“ odpověděla tiše. „A ty tuhle vůli máš také?“ Itachi přikývl. „A vždy jsi udělal vše tak, jak jsi měl?“
Donutila ho, aby se zamyslel. „Já? Všechno, co jsem kdy dělal, bylo pro dobro mé vesnice.“
„I to, že jsi z ní utekl?“ zašeptala Tenshi.
„Ano.“ Nedivil se, že děvčátko o tom ví. „Ale dost sentimentality! Budeme pokračovat v tréninku!“
Dívenka vyskočila a poklepala si na čelenku. „Nechám si ji na hlavě, aby… abys věděl, že… že to beru vážně.“
Itachi nemohl vědět, že malá Tenshi k němu vzhlíží, ale i kdyby měl jen nepatrné tušení, nepřestal by s jejím tréninkem.
„Takže… jsi připravena opět vstoupit do mého světa iluzí?“
„Hai!“ usmála se.

Během vteřiny se ocitla ve tmě, ale tentokrát se nebála. Pohladila čelenku a stále se usmívala. Itachiho, který ji sledoval zpovzdálí, to zaráželo.
„Teď… se dívej… strýčku.“ Tenshi se soustředila, jak jen mohla nejvíc. Proud chakry podobný sytě modrému plameni vystřelil z dívčiny paže a hned za ním následoval druhý, možná ještě silnější. Společně prorazily genjutsu, osvobodily Tenshi z iluze a zanikly v obloze. Uchiha byl ohromen natolik, že děvčátku zatleskal, ale zároveň ji napomenul, že to bylo příliš nebezpečné. Díval se na tu malou sedmiletou holčičku, která se smála a na čelenku na její hlavě. Jednoho dne z ní bude skvělá kunoichi.

Akatsuki dupali a nadšeně aplaudovali. „Akki! Akki! Akki!“ skandovali jako o život. Jakpak by neměli radost, když jejich úsilí se konečně začalo vyplácet?
Proč tolik povyku? Děvčátku se nedařilo vyvolat potřebné množství chakry, tak ninjové přitvrdili a naučili ji klonové jutsu. A jí se právě před pěti minutami podařilo s vynaložením značného množství energie vyvolat tři klony.
„Skvělý! Válíš, holka!“ chechtal se Hidan.
„A víš, co je na tomhle „klonování“ nejlepší?“ Kakuzu se zašklebil a polechtal nejbližší děvčátko na břiše. To se zachichotalo a zmizelo v obláčku kouře. Bělovlasý sáhl po další dívence a ta se také rozplynula. Nakonec zůstaly v místnosti jen dvě Akki.
Hidan držel v náručí řehnící se děvčátko a hlasitě volal: „Hele, tahle je pravá!“
Kakuzu kývl hlavou a nechal zmizet i poslední klon. Akatsuki si mohli odechnout. Věc, která se zdála být nemožnou, se podařila.