Tragédie

,,Mami, mami!" kričal malinký chlapček, sotva šesťročný. Jeho biele vlásky mu padali do anjelskej tváre. Kričal a hľadal mamu svojimi prenikavými, modrými očami.
,,Miláčik, čo sa deje?" pribehla mama k posteli svojho syna.
,,Mami, zaspievaj mi ju! Zaspievaj!"

Udělal jsem to a nejsem na tohle pyšný, i když jsem měl na výběr, přesto jsem udělal to menší zlo. Považte co je horší zničení a změna nadvlády nebo vyvraždění rodiny. Nemohl jsem jinak a jediného koho sem nechal naživu je můj mladší bratr… Prostě jsem to nedokázal.
Můj osud byl zpečetěn, když jsem po válce potkal jednoho člověka, který mě naučil vše, co umím.

Můj život nabral jiný směr,
než který původně jsem chtěl.
Nejdříve jako pěšák ve válce,
poté jako špeh ve vlastní rodině.
Vidím jednu postavu v dálce,
jediný můj bratr je v tom nevině.

Co jsem zažíval byla Tantalova muka,
občas v noci slýchám jejich hlasy,
dychtí po mé smrti bratrova ruka,
vítr si pohrává s obilnými klasy.

V organizaci si musím hrát na zloducha,
co vyvraždil svoji rodinu, přátelé,
den co den se odívám do černého roucha,
zvykám si na nové vyjeté koleje.

Jinchuuriki, to je úkol náš,
když ho nechytneš,

Písal sa deň 18. 3 a nad Dedinou skrytou v krvavej hmle sa ako obvykle vznášala hmla. No v ten deň sa stalo aj niečo neočakávané. Narodil sa čudný zjav. Matka a otec sa toho zjavu báli, a tak ho nechali napospas osudu a v košíku aj s odkazom, pre prípadného nálezcu, hodili svoje dieťa do mora.

Nestojím o vaši lítost,
Ani falešné úsměvy,
Křičím vám do očí : „Dost!
Jděte jinam pět žalozpěvy!
Přestaňte mi lhát do očí!
Nesnáším lidi, co se otočí
Za chudinkou, co projde kolem,
A pak její osud proberou s volem,
Co věrně jim stojí po boku,
A doplní, co unikne jejich oku.
Nesnáším lidi, co rádi utěšují
cizí a jejich tajemství zjišťují
jen aby je mohli poslat dál.
I blbý sen, co se mi zdál,
Není jenom můj,
Křičela jsem v něm stůj,
A tys opět neposlech.
Kdo ví, čí to byl slech,

Ztrácím se, uvězněna v ledu
slz, co nikdy z očí netečou.
Nedýchám, pohřbena ve sněhu
bílém, jako když nevinnost vysvlečou...

I když mě okolní zraky míjí,
stydím se, promarnic lásku lidí,
a malé klubko hadů, v srdci se mi svíjí,
strachy, že můj stín mě dobře vidí...

Schovávám se ve stínu,
proklínám svoji vinu,
doufám v nadeji odpuštění,
však utápím se v zapomění.

Sněhová vločka po slunci toužila,
po slunci, co pro ni zemřelo.
Smrt kolem ní pořád kroužila,
a provinilectví v ní vřelo.

Jak už to bývá, tak potomci rychle rostou. Kazeina a Hiashiho dcera vyrůstala do přesné podoby otce.
Jak se tři naše páry scházeli, plnili společné mise, navštěvovali se, pomáhali si, tak jednoznačně se jejich potomci skamarádili. A to se neobešlo do občasných lumpáren a rádoby nehod.
Kumiko, Minato a Mizushima dospěli do krásného dětského věku tří let. Čím byli starší, tak těch lumpáren bylo hodně, že jejich rodiče z toho byli nešťastní.

Prach se snášel k zemi. Vířil, jak si s ním vítr hrál.
Otevřela oči. Na okamžik se vítr zatetelil tak, že měla dojem, že se na ni usmívá.
„Dei..daro...“ z hrdla se jí vyloudil jen chabý, chraptivý hlas.
Kde jsi?

[color=black]Anko...

Nejsi tu, a mně je smutno, když jsem sám...
Anko... zvuk Tvého jména je to nejhezčí co znám...
Kam jsi zmizela? Dokola marně se ptám...
Odešlas... je konec dětským hrám...
Nepláču, jen srdce zbrázdil hluboký šrám...
Emoce... netušil jsem, že nějaké mám...
Co na to říct... byl to jen klam...

.
.
.

Stačí jediný Tvůj pohled a já všeho se vzdám...
Mávni rukou a já půjdu, je mi jedno kam...

Bolest

Odchody jsou těžké, snad na životě nejtěžší
Ale většinou jsou lhostejné a nikdo už je neřeší
Však já vždy vybočuji z řady a s ničím nevím si rady
Prý bolest jednou pomine, ale nevím, co je na tom pravdy

Já pociťuji stále to bodání, bodání u srdce
Raději než toto, bych zaprodala duši svou smrtce
Ale život je tak složitý, nikdo mou bolest nevnímá
Ovšem já stejně mnohdy šílím, když nevím, co je to zajímá

Raději jsem uvnitř sebe, uzavřená ve svém světě

Hledím do těch tvých tmavých očí
a náhle si připadám, jako bych už ztracen byl.
Vím, nejspíš to teď všechno končí,
jsem zoufalý, tak hrozně rád bych ještě žil.

Hledím do těch tvých tmavých tůní
a padám do tmy stále víc a víc.
Hluboce vdechuji tvou tu tvou psí vůni,
kromě ní mi nezbylo už vůbec nic.

[color=black]Hledím do těch tvých tmavých kukadel,
A ptám se, proč můj konec přišel tak brzy.
Věř mi, že s tebou tady na světě zůstat bych chtěl,

Myšlienky ubúdajú,
vyparujú sa ako kvapky na rozpálenom slnku,
unikajú z mojej hlavy,
unikajú medzi dva svety,
veci mi kĺžu pomedzi ruky,
pocity sa vylievajú z mojich úst,
vždy som chcel povedať,
že rozviesť tieto pocity, je absolútna prezunkcia viny,
odhodené slová do vetra,
rozbili posledné múry zábran pred svetom,
som totálne nahý vo vetre hriechu...

Ukazujem ti všetko čo mám,
posledné časti svojho tela,
svoju dušu pod svetlom,
svoje vytrhnuté srdce ti núkam na dlani,
no ten tvoj odmietavý povzdych,
zmietol všetko ako víchrica!

No Fear……Destination Darkness….
Beze strachu… to jsem snad nikdy úplně nebyl. Jenže jsem kluk, tak to prostě neukazuju. O naší poslední misi mě tyhle pocity ale sžíraly víc, než jindy. Přesto - možná díky Asumovi - upadly do koutů mé mysli. Kdybych jen věděl, co přijde… třeba bych ho i zachránil! Tahle mise měla cíl v temnotách…

There's a darkening sky before me…..There's no time to prepare…..

Zafúkal vietor,
Odvial slová
Čo patrili len tebe.

Zafúkal vietor
Odvial lásku
čo mala patriť len mne

Dopadol list
Zakryl úsmev
Nakreslený v piesku

Dopadla kvapka,
Spolu so stovkami ďalších
Ukrýva moje slzy.

Zafúkal vietor
Priniesol žiaľ a chlad
Do srdca, ktoré si roztopila.

Zasvietil mesiac
Ožiaril bledú tvár prízraku
Človeka bez lásky a súcitu.

Zapadlo Slnko
Zotmelo sa nado mnou
A moja posledná hodina sa blíži.

Moje srdce vychladlo,
Zostal len nekonečný žiaľ.
Tvoje srdce ožilo
Oslobodené od lásky.

Stojím tu na okraji a vlny hlasitě se bouří,
každá z nich bojuje, každá po životě touží.
Ale já umírám, už nepopadám dech,
z úst se mi vydral tichý bolestný vzdech.

Vzpomínám na dny, kdy jsi tu ještě byl,
dny, kdy v myšlenkách na osud stále jsi žil,
Tenkrát snažil ses pochopit svůj životní běh.
Možná, žes nevěděl, ale stavěl jsi kolem sebe zeď.

Do života ti vstoupil Naruto, ten ninja se žlutými vlasy,
a ty jsi konečně zjistil, proč žiješ a kdo vlastně jsi.
Otevřels oči a tvůj pohled setkal se s mým,

Temnota moja...

To, z čoho som zúfalý
je osud môj neblahý.
Padám do duše svojej
bez útechy tvojej.
Hľadím na tie prázdne oči
s pocitom, že všetko končí.
Koniec, to je to, čo chceš?
Alebo sa tomu zasmeješ?
Moja bolesť, to je tvoje šťastie,
pocit zúfalstva vo mne rastie.
Nedokážem takto ďalej žiť,
chceš to Ty však pochopiť?
Cesta moja, tá je plná bolesti,
je to horšie, akoby mi lámali kosti.
Kosť, tá sa časom zhojí,
to, čo je však v srdci, neprebolí.
To, z čoho mi srdce puká,
je ľahostajnosť tvoja krutá.

Krutý osud tíši jeho kroky, cesty ďalej pre neho niet,
žil pre iných, rovnako trpel, no zrútil sa mu celý svet.
Kde predtým prekvitala radosť a nebu vládol jasný deň,
zostali iba spomienky, mŕtva nádej a jeden zlomený sen.

Kto by túžil po bolesti, smútku, po samote a strachu žiť,
keď musí trpieť... chradnúť, pretože nemôže sám sebou byť.
Blúdi nocou, hľadá tvár, ktorej veril, ale ktorej už niet,
zabil ju, zničil v šialenstve zmyslov, a preto nemôže späť.

Kráča a neohliada sa, zrnká krvavého piesku sa v púšť menia,

Kunoichi v okně sedí,
v minulosti se utápí,
vzpomínky příliš bolí,
říká se, že čas to zahojí...

Vzpomíná, jak byli tým,
teď je každý někým jiným,
Sasuke možná pořád mstitelem,
Naruto mu přestal být přítelem...

Naruto, věčně hyperaktivní genin
o tom, že se stane Hokagem snil,
nyní tělo bez duše,
kdo asi za to může?

Naruto, Sasuke a Sakura,
trojka, která překážky zdolá,
teď je to pouze minulostí,
Sasuke je opouští...

Odchází, nikdo ho nezastaví,
vzpomínky příliš bolí,
Sakura zase pláče,

Ze zvučné ninja ji pozoruje,
temný plán kuje.
Jedovatě se už směje,
na vraždu se celý chvěje.

Hinatce chce ublížit,
ostatním se straní,
snaží se k ní přiblížit,
probodnout ji zbraní.

Hinata byakugan aktivuje,
už na něj čeká,
on se tiše pohybuje,
sám se jí leká.

„Kdo jsi, že se mně bojíš?“,
špitá ona tiše.
„Nemusím, to ty sotva stojíš,
proč rušit klišé?“

Hinata se usmála,
pomoc už přišla,
nikdy se ho nebála.

Ninja nevěděl, kdo jí přišel pomoci,
Neji, Shino a Kiba,
zvučňák vždycky toužil po moci,

Kdysi jsem věřila, že všechno co se děje, má svůj důvod.
Kdysi jsem věřila, že po noci zase přijde ráno, po zimě jaro.
Kdysi jsem věřila, že když se zavřou jedny dveře, otevřou se druhé.
Kdysi jsem věřila, že záleží jen na mě, jakou cestou půjdu.
Kdysi jsem věřila, že naděje neumírá.
Kdysi jsem věřila, že dokážu ochránit ty, na kterých mi záleží.
Kdysi jsem věřila, že i když nastoupím do špatného vlaku, tak můžu vyskočit za jízdy.
Kdysi jsem věřila, že smrt není konečná stanice.