Smutný konec hrdiny

Můj život nabral jiný směr,
než který původně jsem chtěl.
Nejdříve jako pěšák ve válce,
poté jako špeh ve vlastní rodině.
Vidím jednu postavu v dálce,
jediný můj bratr je v tom nevině.

Co jsem zažíval byla Tantalova muka,
občas v noci slýchám jejich hlasy,
dychtí po mé smrti bratrova ruka,
vítr si pohrává s obilnými klasy.

V organizaci si musím hrát na zloducha,
co vyvraždil svoji rodinu, přátelé,
den co den se odívám do černého roucha,
zvykám si na nové vyjeté koleje.

Jinchuuriki, to je úkol náš,
když ho nechytneš,
velký průšvih máš!
Velkou ránu dostaneš!

Kdyby nebylo zákeřné nemoci,
neutápěl bych se v bezmoci,
chtěl bych s bratrem být,
jenže čeká ho úkol: zabít!

Usmívám se, protože vím,
že bratr splnil, co jsem mu poručil.
Ustavičně přemýšlím,
že moji žádost doručil.

Země vlhne mojí krví,
už skoro na bratra nevidím, padám,
takový konec se ke mně hodí.
štafetu nenávisti předám.

Oplakávat mě nikdo nebude,
kdo by mohl, když nikdo není?
A pro bratra jedno břemeno, ubyde.
Nikdo mě nedocení.

Oči se zavírají a nic to neodvrátí,
citím, že můj bratr je v šoku,
jako loď v suchém doku,
bratr musí pevně státi.

Proto říkám poslední slovo:
Sbohem…