Žánr

Na tmavé, zašedlé obloze se vyjímala sněhově bílá vločka. Plula vzduchem v ladných křivkách svého pádu. Pozorovala ptáky, jak létají kolem ní, sledovala lidi, jak stojí v teplém oblečení na ulicích. Sledovala život. A pak jí vítr zanesl na čepici mladé dívky.
Ta vločku sklepala na zem, na rozblácený chodník, kde sníh ztrácel svou dokonalou bělost.

Ostrý vítr ji bodal do obličeje, ale jí to přesto nevadilo. Zažívala jakýsi pocit euforie, který nikdy nepoznala, až s ním.
Nadšeně roztáhla ruce, zaklonila hlavu a nechala, ať si vítr pohrává s jejími vlasy. Vychutnávala si ten pocit... byla tak neuvěřitelně šťástná... Prsty jemně proplula jediným mrakem na noční obloze. Trochu ji to zastudilo, a tak se vrátila do původní pozice a objala svého milého. Zabořila hlavu do jeho hustých, hebkých vlasů, které jí připomněly den, kdy ho poznala.

A jsem tu opět s jednorázovkou

______Po celém okolí se rozléhala nádherná hudba, hudba, která tam zněla každý večer. Nikdo netušil, odkud ta hudba vede, kdo ji hraje a vlastně proč ji hraje.
Prsty neznámé kunoichi dopadaly na klávesy starého piana. Nikdy neměla k hraní noty, hrála svými pocity, které jí skládaly tuto nádhernou hudbu. Hrála hodiny a hodiny, nikdy ji to nepřestávalo bavit, mohla by hrát dnem i nocí.

Stál tam a krev tekla... bylo jí tolik. Pomalu mu začala osahávat kotníky a plazila se výš... pomalu, ale jistě. Pořád přibývala a přibývat bude... bude přibývat do té doby, dokud bude někdo, z koho ji bude moct dostat.

,,Kreeeev! Já chci kreev! Tak pojďte, a dejte mi tu vaši! Dejte mi ji!Kreeeev! Chci ji! Slyšíte?! Chci!" řval a oči mu plály vztekem a krvavými odlesky.

Zpoza rohu se na něj zaútočila skupinka tří ninjů... nebylo jim ještě ani šestnáct.

No, niekto chcel krv. Tak je tu taká jednorázovka odo mňa. Ale, no, čo aj viem... Eh, čo budem prezrádzať, veď si to prečítajte...
Btw. Sú to myšlienky dvoch osôb, striedajú sa cez odstavce (keby si to náhodou niekto nedomyslel )

Krv... Je taká červená... Taká zvláštna... Sladká, a predsa trpká... Máme ju v sebe, ale vnímame ju až vtedy, keď je vonku a dáva nám o sebe vedieť. Ako teraz...

Upřela svůj zamilovaný pohled do jeho tmavých, ale něžných očí a usmála se na něj.
„Kakashi, ty víš jak tě miluji. Já tě nikdy neopustím! Obětuji pro tebe svůj život!“
„Rin, jsi skvělá dívka. Mé srdce po tobě prahne, mé oči touží tě vždy znovu spatřit, má duše je bez tebe osamocená! Nemůžu žít bez tvých něžných doteků! A proto ti chci dát tohle.“
Dívka na něj nevěřícně pohlédla a chlapec jí podal malou lesklou krabičku.
Uvnitř byl diamantový přívěsek ve tvaru srdce.

Mladá dívka se schovávala mezi stromy, pozorovala muže, jenž by mohl o životě vyprávět dlouhé hodiny a přece by nedokázal vyložit vše, co prožil. Sledovala ho s přízní a odhodláním říct mu, co skrývala v srdci. Měla na sobě tmavozelené šaty s několika spodními suknicemi. Nenosila s sebou žádnou tašku se zbraněmi, možná ani nebyla ninja. Bylo zvláštní, kolik vzpomínek může vyvolat pohled na jediného muže stále sedícího na jednom místě…

V šere noci sa pred lesom mihol tieň.
,,Bola to ona?" pýtal sa sám seba, ale na tú otázku nepoznal odpoveď.
Toľko krát sa to už spýtal noci, ale odpoveďou bola iba ozvena stále opakujúca jeho otázku.
,,Tiež cítiš to, čo ja?" pýtal sa tej, na ktorú každú noc myslí.
Zadíval sa na mesiac...
Spomínal si na tie noci...
Noci, keď boli spolu...
Nechcel si na to spomínať. Spomienky prinášajú bolesť. Bolesť z toho, že už nikdy nebudú spolu...

Trochu jsem se zamyslela nad životem a smrtí.

[i]Co je to vlastně smrt? Co se děje po smrti? Kam jde moje duše? Pořád si na otázky odpovídám otázkami. Budu chodit ve vesnici a pozorovat vás?
Mockrát jsem o tom uvažovala, nikdy jsem na to nenašla otázku. Stane se snad ze mě někdo jiný, stanu se lepším člověkem? A existuje snad peklo a nebe, o čem se tolik vypráví?
Je možné, že prostě umřu a moje duše už nebude, moje srdce už nebude nikdy bít.
Bojím se smrti, opravdu se bojím.

Nikdy jsem nedokázala nic pořádného...
Nikdy mě nebylo moc vidět...
Nikdy jsem toho moc nevěděla...
Nikdy jsem nebyla moc silná...
Nikdy jsem nebyla moc krásná...
Nikdy jsem nebyla moc milována...
Nikdy jsem nebyla moc důležitá...
Nikdy jsem nebyla dost...já vlastně nikdy, pořádně nebyla...jako kdybych neexistovala, alespoň v mých očích...

Ale, nedávno se stalo něco, co převrátilo celý můj život naruby...stal se mi někdo...a já se stala jemu.

-Není to přímo na téma Naruto, ale původně to tak mělo být myšleno-

Dívka seděla na střeše rozlehlého domu. Obloha byla zašedlá, jako by mhouřila své jindy modré oči na zemi pod sebou… Mrholilo, drobné kapičky padaly na navlhlou zeminu jako tiché slzy nebe…Její hrdlo svazovala nekonečná úzkost…
Proč jsi mě stvořil jako člověka?!… Nic přeci necítím… Nedokážu už dál milovat… Proč jsi mě stvořil?!… Víš, jak to strašně to bolí…
Vzlyky se jí draly z úst sami od sebe…

Kap. Kap. Třpytivé kapky dopadaly pravidelně na chodník, aby se roztříštily na spoustu kousků a znovu splynuly. Koloběh…
Některé kapky však dopadaly i na lidi, bloudící po ulicích. Svůj cíl si našly i kapky, které se objevovaly nad Zvučnou vesnicí. Byl jím černovlasý, černooký chlapec se zasmušilým výrazem.
Sasuke pozvednul ruku a nechal na ní dopadat jemný déšť. Obloha zase pláče… Pro koho? S povzdechnutím zvedl hlavu a zadíval se na šedivá, těžká mračna. Kdo mi dá odpověd?

Ležel tam, v kaluži krve, mezi svými nepřáteli. Čekal. Čekal a pomalu umíral. Už se nemohl ani hýbat, jak ho bolest ochromila. Jeho plášť byl zašpiněný. A přesto se usmíval. Vše, co si v životě přál, se mu splnilo. Jeho život byl sice krátký, ale na tom nesejde.
"Naruto! Jsi v pořádku?" K ležícímu chlapci přiběhla růžovlasá dívka. V očích se jí leskly slzy.
"Vydrž, Naruto, posily už tu za chvilku budou." Naruto se na ni usmál.

Tak jsem si dala práci s trochu delší jednorázovkou, protože mě nějak zase chytla můza, tak sem jí musela uplatnit Pro nechápající: ten normální text je v přítomnosti ;)

„Póóšta.“
„Kisame, dojdi pro poštu.“
„Ale já pro ni byl už včera. To nemůže jít někdo jiný?“
„Kisame, chceš abych naporcovala k večeři tvojí zlatou rybku?“ řekla ledově Konan.
Kisame se otočil a rychlostí blesku běžel pro poštu. Za chvíli se vrátil a hodil poštu na stůl. Bohužel pošta dopadla na Itachiho prázdný talíř a Itachi, jelikož si zase zapomněl brýle, si myslel, že mu někdo nandal, ukrojil kus dopisu a začal ho žvýkat.

jsem se nudila a nemám zrovna nejlepší náladu...druhý název týdletý jednorázovky je "aneb víc teček než slov"a je to takoví divný.... poznamenat že jsou všichni ze zvučný živí...zatim

Láska...
Co je to...?
Existuje...?
Možná.....ano...existuje...
Kvůli ní umírám...
A proč...?
Miluji...proto...?
Protože jsem dokázala milovat...protože jsem mohla...?
Nebo protože jsem až moc naivně myslela že je to tak...?
Ne...opravdu miluji...
Umírám kvůli tomu...kvůli lásce...

"Naruto, pojd už!" volá na Naruta Sakura s batohem na zádech.
"Už, počkej ještě chvilku." volá nazpátek a připevňuje si batoh.
"Tak můžeme." řekne Naruto po chvilce s úsměvem na tváři.
Naruto a Sakura vyrážejí na malou misi. Mají špehovat Kisameho. To jim předělila Tsunade, když se s ním utkal Gai se svým týmem. Itachi se těžko hledá-toho prý najdou jindy. Musí prý o členech Akatsuki zjistit co nejvíc informací... A začnou Kisamem.
"Myslíš, že o něm zjistíme víc informací?" ptá se zamyšleně Sakura.

Obetoval svoj sen... Vlastne obetoval svoj život, keďže jeho život venoval snu. Sen... Čo je to? Je to... To niečo, čo chceme, plánujeme to... Niekedy sa podarí, niekedy nie. Ale teraz sa nepodaril, len kvôli sebeckosti.

Tak, toto je paródia na našu etiku. My sme totiž na etike dostali úlohu, že sa máme vcítiť do stebielka trávy. Samozrejme ja vo svojej práci som spomínala Anime a to sa etikárke nepáčilo. Preto som sa rozhodla napísať príbeh o Orochimarovi a stebielku trávy. Písala som to cez hudobnú, takže je to trochu blbosť. Vaša Miya Saito.

No táto poviedka ma napadla, ako inak, v noci...
Bolo to vďaka jednej malej debate o bláznoch s jednou nemenovanou autorkou ff .... No tak Itadakimas :-)

On sa naozaj pomiatol. Nie, ja nepôjdem proti nemu... Ustupovala krok za krokom dozadu a neveriacky krútila hlavou.

„Ale, no tak, čoho sa bojíš? Veď som úplne normálny.“ Ozval sa desivý smiech. „Ja ti neublížim.“ Približoval sa.

„Čo to s tebou urobili? Veď to nie si ty, nie... Ja, ja...“ Začala pred ním utekať.