Nenávist (InoNeji)

Tak jsem si dala práci s trochu delší jednorázovkou, protože mě nějak zase chytla můza, tak sem jí musela uplatnit Pro nechápající: ten normální text je v přítomnosti ;)

Byl zrovna slunný den a Moya seděla ve stínu stromu se svým malým pejskem. Vzpomínala na časy, kdy se její otec pořád hádal s matkou, na ty časy jejího mládí, které tak promrhala, promrhala je v pokoji s depresemi a výčitkami svědomí. Ale byl tu i její otec, který s ní byl každou volnou vteřinu co měl, hrál si s ní, chodil s ní na hřiště, trénoval s ní a vždy jí miloval.

O 5 LET DŘÍVE
Bylo slyšet hlasité prásknutí dveří a v nich se objevil Neji.
„Byl jsi se zase flákat za ženskýma, že jsi nebyl celý den doma?,“ řekla podrážděně Ino a hodila na kuchyňskou linku nůž, kterým krájela maso na večeři.
„Nerozčiluj se proboha,“ vzdychl Neji a sedl si ke stolu. Položil svůj kufřík na zem a na klín mu skočila Moya, která se chvíli po Nejim přiřítila z akademie.
„Ahoj tatínku,“ dala mu pusu na tvář a Neji se na ní usmál. Ino mlčela. Dělala, jako že se nic neděje a příchod Moyi ignorovala.
„Dneska jsem se už trefila do pár středů terčů,“ vychloubala se Moya a byla na sebe hrdá.
„Vidíš, jaká jsi šikulka,“ položil jí prst na špičku nosu a usmál se. Dopady nože byly čím dál hlasitější a silnější, až se Ino omylem řízla do prstu. Na prkýnko dopadaly kapky červené tekutiny, ale Ino to absolutně přehlížela a i přes tekoucí krev krájela dál.

„Jaktože jsem to už tenkrát nepoznala? Proč jsem nepoznala, že mě matka nemá ráda? Bylo to tak zřetelné,“ pohladila pejska Moya a po tváři jí stékala slza.

O 4 ROKY DŘÍVE
Neji přišel Moye naproti do ninja akademie.
„Ahoj Moyo,“ přivítal jí před vchodem a Moya mu dala svojí teplou malou ručičku.
Neji se na ní podíval a usmál se. Moya poznala, že to není ten úsměv, který znávala, jeho dřívější úsměv měl více radosti.
„Co se děje, tati?,“ zeptala se zvědavě a pustila jeho ruku.
„Ale nic holčičko,“ uklidnil jí Neji a chtěl jí zase chytit za ruku. Moya jeho ruku odmítla.
„Řekni mi to, tati,“ zastavila se a nehodlala opustit toto místo, dokud jí to neřekne.
„S tím tě nechci zatěžovat. Jsou to jenom problémy s misemi,“ řekl jí Neji, ale Moya poznala, že lže. Věděla, že mezi jejími rodiči něco neklape, všímala si toho už přes rok.
„Aha,“ odpověděla tichým hláskem a chytla Nejiho za ruku.
Když došli domu, Ino nepozdravila jak Moyu, tak Nejiho. Moya si všimla smutného výrazu, co měl Neji ve tváři a pak odešla po schodech do svého pokoje.
Lehla si na postel a zabořila obličej do polštáře. Po chvilce ticha v přízemí, Moya uslyšela, jak se něco roztříštilo o zeď. Pak další a další, to Moye nedalo a šla se tam podívat. Její maminka držela v ruce jednu z váz, kterou dostaly jako svatební dar, a házela je směrem na Nejiho.
„Ne, mami, nech toho!,“ rozběhla se Moya z Ině, která jí pak jednou volnou rukou shodila na zem.
„To bolí, moje noha! Bolí to!,“ rozbrečela se Moya a držela se za nohu.
Ino si jí vůbec nevšímala, v jejích modrých zorničkách byl pořád Neji. Přibližovala se k němu pořád blíže a blíže, dokud nebyla dostatečně blízko, aby ho praštila vázou do hlavy. Neji se svalil na zem a začala mu téct krev. Moya pak kvůli neskutečné bolesti omdlela.

Moye tekly čím dál tím více slzy, když vzpomínala na dřívější časy, na svoje rodiče, na tatínka kterého tak milovala a na matku, která se ho snažila pořád zabít. Její slzy dopadaly do pejskova hustého kožíšku a srst mu na tom místě mírně slehla. Podíval se na její obličej posetý malýma lesklýma kuličkami a olízl jí ruku.

O 3 ROKY DŘÍVE
Každý den probíhal stejně. Neji byl skoro celý den pryč, vymlouval se na mise, a Ino seděla v kuchyni a pohrávala si s ostrými noži, brousila kunaie a čekala, až k pozdnímu večeru přijde Neji domu.
„Už jsem tě tu čekala,“ řekla Ino zády k Nejimu, který přišel kolem půlnoci, a v ruce držela ostrý kunai.
„Chceš se zase podívat na mojí tekoucí krev?,“ zeptal se s klidem Neji a přímo proti němu se řítil kunai. Neji naklonil hlavu doprava a kunai mu prolítl těsně vedle ucha.
„Těsně vedle, miláčku,“ řekl provokativně Neji a vytáhl také pár svých kunaiů.
„Teď koukej na mistra,“ usmál se šibalsky a rozběhl se proti Ině. Nestíhala jeho rychlé pohyby a Neji jí zaryl kunai do ramene. Skácela se k zemi a tekly z ní proudy krve. Neji si nad ní stoupl, obrátil nohou na záda a pohlédl na její zkřivený obličej bolestí.
„Já se jen tak nevzdám,“ vstala z posledních sil Ino a držela si rameno, ze kterého jí vytékala krev.
„Podívej se na sebe, vždyť nemáš ani sílu vsát a to mě chceš zabít?,“ smál se jí Neji do očí.
„Dneska máš svůj poslední den života, pořádně jsem se na tebe totiž připravil. Dnes je den tvé smrti. Doufám, že jsi se aspoň rozloučila s Moyou!,“ hodil proti Ině pár kunaiů Neji a dva se jí zapíchly do břicha. Z pusy jí začala vytékat oná tekutina, která se v jejich domě nacházela každé ráno, dokud to Ino neuklidila.
„Moya je mi ukradená!,“vykřikla Ino.
„Tvoje dítě? Jak ti může být ukradená? Celé roky si jí vychovávala, to k ní nic necítíš?,“ zeptal se Neji podiveně a nevšiml si Moyi sedící na schodech, kterou probudil pronikavý pach krve.
Moya pomalu došla k Nejimu a objala ho.
„Tati, to je v pohodě,“ usmála se na něj a Neji jí dal pusu do jejích hebkých vlasů.
„Akorát překážíš! Nejsi nic jiného než omyl! Zničila si mi mojí kariéru. Nesnáším tě!,“ vykřikla Ino směrem k Moye. Začaly se jí v očích objevovat slzy, bylo to na ní až moc, věděla, že jí nemá ráda, ale že až tak?
Moya odběhla do postele a Ininy poslední slova „Nesnáším tě“ jí zněla pořád v hlavě.
Dole se Ino pořád svíjela v bolestech a pod ní už byla kaluž krve.
„Tak tohle bylo fakt hnusný,“ řekl s odporem Neji a chtěl ukončit její život. Než to ovšem udělal, zavřel oči a vzpomínal na vše pěkné, co s Inou zažil, dříve, když se ještě nehádali a nenarodilo se jim dítě.
„Víš, co mě teď došlo, Ino? Proč jsi mi říkala, jak jsi šťastná, když si držela Moyu jako malé miminko v porodnici, proč jsi říkala, jak jí miluješ a budeš jí pořád chránit?,“ zeptal se jí Neji.
Ino neměla slov. Odvrátila od Nejiho oči a začala brečet. Uvědomila si, jaký nádherný život mohla žít, kdyby nežila jenom ve zlobě na Moyu.
„Já… já… nevím,“ vydala ze sebe s následným vykašláním krve.
„Já tě opravdu nechápu. Máš tak ledové srdce. Ani ti nevěřím, že ty slzy jsou pravé, určitě nejsou z tvého srdce“
„Ty to nechápeš!,“ vyjekla na něj Ino, která sotva stála.
„Co nechápu?,“ zeptal se jí Neji s vážným obličejem.
„Já…já…“ nedokončila větu, protože se jí do hrudi zaryl další kunai, který přiletěl od Moyi.
„Moyo?,“
„Tati! Já …ne..já..nechtěla,“ přiběhla k Nejimu a rozbrečela se. Neji přišel k Inině mrtvému tělu a otočil se na Moyu.
„Udělal bych to za tebe,“ řekl tiše a usmál se na ni.

O 1 ROK DŘÍVE
„Moyo? Moyo?,“ hledal jí Neji, aby jí dal překvapení.
„Ano?,“ přiběhla k němu Moya s dlouhými blonďatými vlasy a širokém úsměvu na tváři.
„Podívej, co jsem ti přinesl,“ usmál se Neji a vytáhl štěně z krabice. Štěně, které si Moya vždy přála.
„Díky tati,“ vrhla se mu kolem krku a popadla malé štěňátko bílé barvy. Koukalo na ní jeho černýma okouzlujícíma očičkama, vrtělo ocáskem a jazyk mělo až u pacek. Vypadalo, jako když se směje.
„Má mě rád,“ rozesmála se Moya. Neji se podíval na její šťastný úsměv, který vidíval po Inině smrti skoro pořád.

„Moyo? Hledala jsem tě jak dlouho,“ vyrušila jí Hinata ze vzpomínek a Moya si utřela slzy jak štěstí tak smutku. Byla šťastná a smutná zároveň.
„Stalo se něco?,“ zeptala se Hinata, když si všimla Moyina mokrého obličeje.
„Nic, nic teto,“ uklidnila jí Moya.
„Tak je to v pohodě,“ odpověděla jí Hinata a vzala jí za ruku.
„Kam mě to vedeš?,“ zeptala se udiveně Moya.
„Už se rodí!“
„Tenten rodí? Cože?,“ byla jsem šťastná a předběhla Hinatu. Tenten už mezitím ležela v posteli s miminkem, a po její pravici stál Neji, šťastný otec svého novorozeného chlapečka.