Až na dno

Na tmavé, zašedlé obloze se vyjímala sněhově bílá vločka. Plula vzduchem v ladných křivkách svého pádu. Pozorovala ptáky, jak létají kolem ní, sledovala lidi, jak stojí v teplém oblečení na ulicích. Sledovala život. A pak jí vítr zanesl na čepici mladé dívky.
Ta vločku sklepala na zem, na rozblácený chodník, kde sníh ztrácel svou dokonalou bělost.
Dívka si zahřívala ruce o světle žlutý hrnek s čajem. Pila mátový s trochou medu, aby byl sladší. Tak sladký jako některé věci v životě. Jako úsměv, polibek, splněný sen. Sladkých okamžiků by v životě mělo být víc, ať už je jich třeba milion.
Těchto okamžiků nikdy není hodně. Každý by si měl takové chvíle prožít. Ale celí život nikdy nemůže být jen sladký. I do toho nejkrásnějšího života se připlete něco hořkého. Něco, co bychom nejraději neprožili, ale již se tak stalo. Něco, co by si zasluhovalo osladit, tak jako její čaj.
Přitiskla rty k hrnku, ale hned, jak se dotkla horkého čaje, ucukla. Spálila si ret. Chtěla se napít příliš brzy. Někdy i sladké věci mohou pálit a to v případě, že je člověk zkouší příliš brzy. Vše má svůj čas, vše by mělo přijít v tu správnou chvíli.
A tak musela čekat. Počkat až bude moct svůj sladký, mátový čaj vypít. Pozorovala lidi okolo sebe, hry dětí, starosti dospělých i pletací jehlice babiček sedících na lavičce. Sledovala rozbřesk, poledne i soumrak života v jediném okamžiku. Dívala se na lidi a snažila se rozpoznat v jejich tvářích životní příběhy.
Po chvíli se odhodlala si loknout. Čaj už nepálil.
„Sakuro, poď! Deme přeci bruslit,“ zavolal na ni blonďatý chlapec z rohu ulice. Dívka popadla tašku dosud opřenou o zeď a hrnek položila na parapet okna. Později si pro něj dojdu, řekla si a utíkala za chlapcem. Za sebou nechala jen prázdný šálek čaje, vypitý až na dno. Některé věci, ať jsou sladké, hořké či pálí, musíme prožít až do jejich konce, protože nikdo kromě nás nemůže určit, jestli si čaj osladíme či nikoli.