Žánr

Je to láska, čo k tebe cítim? Je to láska, keď na teba stále myslím? Je to láska, ak sa v tvojej spoločnosti cítim tak dobre?
Ja to neviem... Nikdy som nemilovala. Nikdy som na lásku ako takú nemyslela.
Ale pri tebe je to iné...

Pamätám si, ako som ťa prvý raz uvidela. Bolo to v škole. Ty si chodil o ročník vyššie, bol si spolužiak môjho brata. Ak mám pravdu povedať, myslím, že som do tej školy chodila rada pre to, aby som ťa videla.
Ja viem, asi je to hlúpy dôvod, ale vedy som to tak cítila...

Zasněná dívka se dívala ven z okna. Znovu začal padat sníh. Lehoučce se dotkla prsty skla a zavřela oči. Po tváři jí stekla slza. A za ní další. Možná si myslíte, že za ní přišli rodiče, utěšili ji a vše bylo zase v pořádku, ale musím vás zklamat. Tady nebyl nikdo, kdo by ji utěšil, kdo by jí řekl, že bude vše v pořádku. Všichni zmizeli z jejího života a jí nezbývalo nic jiného, než se ukrýt do svého světa…
Tvář přitiskla k rámu okna a sklo se orosilo pod jejím dechem. Pozorovala, jak bílé vločky sněhu padají do trávy a rozpouští se. Za chvilku však zem pokryje bílý ledový koberec a znovu ucítí chlad. Jako tenkrát, když zaslechla ten hrozivý výkřik a krásný život se proměnil v pouhou vzpomínku.

Někde v lese se vrací Kakashi z mise do Konohy.
Měl za úkol doručit důležitý dokument do Skryté Vodpádové.
Když byl tak uprostřed cesty ozýval se divný hlas "Kakashi".
Kakashi se zastavil a ohlídl se kdo to byl?
A znovu podivný hlas "Kakashi".
Kakashi si v duchu řekl: "Tenhle hlas znám."
A opět "Kakashi".
Kakashi si řekl v duchu "To je.....??"
A ten kdo celou dobu vyslovoval "Kakashi" se konečně ukázal.
Pomocí živlu země vylezl ze stromu a nebyl to nikdo jiný než Orochimaru, tak jak si Kakashi myslel.
"Tak tě po dlouhé době vidím Kakashi."

Předpokádám, že to je jasné, ale stejně...věty kurzívou jsou vzpomínky.

„Už odcházíš?“ ozval se rozespalý hlas mladé kunoichi.
„Jo, zkouška začíná za pár minut.“
„Miluju tě, Hayate...“ zazívala Yugao a usnula.
Muž v chuninské vestě se usmál a vyšel ze dveří.

„Polevuješ na ostražitosti.“ šeptl mu ninja do ucha.

Proč? Proč mi to dělá? Proč vždycky když uslyším...
,,Sakura-chan!'' Ne...
,,Co chceš Naruto?'' zeptám se ho, když ke mě přiběhne. Ani nemusím hádat a už vím, co mi chce.
,,No víš... Chtěl bych se tě na něco zeptat...'' Nervózně klopí zrak a je vidět, že se červená. Nejradši bych se otočila a zacpala si uši, ale ještě chvíli poslouchám.

Chcela ho len obdariť krásnym úsmevom, ale nepozeral sa na ňu. Chcela mu len povedať, ako veľmi ho miluje, ale nepočúval ju. Chcela sa len dotknúť jeho jemnej koži, ale nestál pri nej... Túžila urobiť toľko vecí, ale on už tu nebol.

Posadila se na vlhkou, promrzlou zemi a téměř s posvátnou úctou rozevřela omšele vypadající knihu. Hned na první stránce byla něco napsáno. Musela si knihu přiblížit skoro až k obličeji, aby rozluštila zdobné, ale už trochu rozpité písmo.
Věnováno T.
Netušila, že tam bude i věnování. Jistě, byla to její kniha, dostala ji od něj, ale o věnování nic nevěděla.
A jak by mohla. Vždyť tohle bylo poprvé, co ji otevřela. Nejhorší na tom bylo, že mu za ni už nikdy nemohla poděkovat...
[i]
,,Smiř se s tím. On se už nevrátí.‘‘

[color=black]V noci se mi zdál strašnej sen. Hrála jsem si úplně sama na náměstí. Házela jsem kunaie do stromu, když tu najednou ze všech stran vyběhli vlci. A bylo jich tak moc a běželi tak rychle, že jsem ani neutíkala a čekala, až mě sežerou...
Naštěstí mě vzbudil Nawaki, když mi skočil na postel, stejně jako každé ráno.

V Akatsuki doupěti bylo normální ráno - Itachi okupoval koupelnu, Hidan rozzuřeně bušil na dveře ať prej si pohne, že tu není sám. Zetsu zalíval svou mini botanickou zahradu, Kisame krmil rybičky, Pein ocucával Konan, Kakuzu počítal peníze, Sasori si hrál s loutkama a Deidara? Ten seděl na posteli a podle jeho výrazu bylo něco v nepořádku. Jen tak si tam seděl a tupě zíral do stěny.

Fiktivní příběh dvou prdlích holek:
Hrobník
a
Nanny

Gaarova svatba

Byl krásný sluneční den.Ptáčkové zpívali, včeličky bzučely a všechno vypadalo tak, jak to má vypadat každý letní den.
Lidi, shromáždění ve velkém kostele, čekali až to celé začne.
,,Svatba začne co nevidět." Utěšovala hosty Temari a zároveň si upravovala své blonďaté vlasy, stažené do čtyř culíků. Vedle ní stál její bratr Kankuro a zkoumavě si prohlížel dav lidí sedících na kostelních lavicích.

[color=magenta]Prázdna miestnosť. To jediné, čo mi zostalo. Kút, v ktorom kľačím a rozmýšľam, spomínam si na to, aké to bolo krásne. Neostáva mi nič iné, čas už nevrátim. V rukách zvieram to, čo mi po tebe zostalo. Len jedna fotka, tak krásna a pritom tak krutá, a čelenka, ktorú si mi v ten deň dal. To je jediné, čo mám. Každý deň sa na tú fotku dívam, tvoj úsmev, tak falošný a úprimný naraz, tvoj pohľad plný nádeje, iskra v tvojich modrých očiach, a tvoja nežná ruka cez moje plece, môj úsmev, ktorým som ti vravela milujem ťa.

Takže a je to tu !!! Přichází spolupráce Iriam & excelentí spisovatelky Ero Michi !!! Nu ... jukněte se, jak to dopadá, když se dvě baby dají dohromady a mozek jim zapracuje spolu s fantazií ! :)

[size=15][font=Arial]Tmavovlasý mladík nastavil špičku katany k dívčině krku. Špička hrotu jí projela jemně kůží.
„Řekni mi jediný důvod, proč bych tě teď neměl na místě zabít," ušklíbl se na ni.

[font=Book antiqua]Jako malé mi ostatní říkali, že neexistuje dobro a zlo, ale jen dobro. A já věděla, že to pravda být nemůže. Válka byla všude, dostávala se kam chtěla a ani já jí nedokázala dlouho odolávat. Strhla mne vlna šílenství, kdy se ostatní mí kamarádi chtěli stát Shinobi. Co na tom bylo tak… uspokojujícího? Jdeš do války, buď zemřeš nebo při hodně velkém štěstí přežiješ. Smrt dostihne každého, proč by oni měli být výjimkou?

…
[i][color=blue]„… a tak jsem ho musel poslat ven a…“ otočil se k muži sedícímu na pohovce.
„Hej! Ty mě vůbec neposloucháš! A zase si čteš tu perverznost?!!“ rozčílil se.
„Hmm? muž se stříbrnými vlasy a páskou přes oko jen nerad zvedl hlavu od své knížky.
„To je teda skvělý! To nemůžeš aspoň jednou tu nechutnost odložit a poslouchat mě?!!“
„Co ti zase vadí?! Vždyť tě poslouchám!“
„A co jsem teda říkal?“
„No…eh…“přemýšlel a škrábal se při tom ve vlasech.

ouha...

Tak je tu další jednorázovka xD, inspirací mi byla písnička Amaranth od Nightwish, ale taky sem sem se inspirovala i jejich klipem

„Pojď, nemámě moc času,“ pobídla překvapenou dívku černovlasá žena.
Kunoichi vstala a podívala se na ženu.
„Ty jsi Smrt?“ zeptala se.
Žena přikývla.
„Musíme jít.“
Modrovláska se naposledy prošla po všech známých místech, podívala se na všechny své přátele a teprve pak se vydala za Smrtí.
„Kam mě vedeš?“
Smrt se na kunoichi otočila, ale dál pokračovala v cestě.
„Vedu tě tam, kam všichni jednoho dne odejdou.“
Po několika promlčených minutách se Smrt zastavila a zamumlala několik nesrozumitelných slov.

„Omlouvám se Kazekage-sama,“ dívka sklopila oči k zemi a očekávala kázání.
„Bohužel se stalo. Teď s tím už neuděláš,“ pokývl hlavou Gaara „Běž.“
„Ha… Hai Kazekage-sama,“ zakoktala se vykulená dívka a honem zamířila ke dveřím, co kdyby si to náhodou rozmyslel.

[i]„Zatraceně, uhni!“ zařval muž.
Jen taktak jsem se vyhnul kataně, která zasvištěla pár centimetrů vedle mě. Muž se ohnal svou zbraní a útočníka zabil.
„Dě-děkuju!“ zakřičel jsem v odpověď. Ale on tam už nestál, nejspíš pronásledoval dalšího nepřítele.
Otočil jsem se a pokusil se soustředit. Bylo mi dvacet a tohle byla moje první bitva! Neočekávaný útok na-

Všichni kolem mě z něj dělali hrdinu… velkého hrdinu té čtvrté ninjovské velké války. Říkali, jak zachránil vesnici před kdo ví čím možným. Znali ho tak všichni. Jako ninju, který dokázal porazit snad i stovky nepřátel úplně sám. Znali ho jako vzor, který jim dávali učitelé.