Zvadlá růže opět rozkvete
„Pojď, nemámě moc času,“ pobídla překvapenou dívku černovlasá žena.
Kunoichi vstala a podívala se na ženu.
„Ty jsi Smrt?“ zeptala se.
Žena přikývla.
„Musíme jít.“
Modrovláska se naposledy prošla po všech známých místech, podívala se na všechny své přátele a teprve pak se vydala za Smrtí.
„Kam mě vedeš?“
Smrt se na kunoichi otočila, ale dál pokračovala v cestě.
„Vedu tě tam, kam všichni jednoho dne odejdou.“
Po několika promlčených minutách se Smrt zastavila a zamumlala několik nesrozumitelných slov.
Před nimi se objevila velká pozlacená brána. Černovlasá Smrt otevřela vrata a podívala se na dívku, která stála vedle ní.
„Dál musíš sama.“
„Opravdu musím?“
Smrt s blankytně modrýma očima přikývla a počkala až kunoichi projde. Pak vrata zavřela a pouhým mávnutím ruky bránu zneviditelnila.
Otočila se na podpatku a pokračovala zpět.
Čekala jí další duše…
Modrovlasá kunoichi kráčela dál po světelné stezce. Došla až k něčemu, co vypadalo jako menší branka. Nezastavila se, šla dál.
Procházela menším městečkem, ale žádné obyvatele nezahlédla. Až u kašny spatřila ženu v mladém věku.
„Vítej,“ otočila se na dívku žena s dlouhými blond vlasy.
„Kde to jsem?“
„Tam, kde se všichni jednou sejdou.“
Modrovláska se rozhlížela po okolní krajině.
„Jak se jmenuješ?“
„Říkej mi Life?“
„Ty jsi Život?“
„Ano, už jsem se jednou potkaly.“
„Nerozumím tomu,“ usmála se provinile kunoichi.
„Dělám skoro to samé jako Smrt s tím rozdílem, že ona životy bere a já je dávám. Vždy, když někdo zemře, přijde sem. Ale aby tady těch duší nebylo příliš mnoho, posílám je asi tak po dvou letech zpět žít. Ale mají jinou podobu a vzpomínky na minulý život jsou v zapomnění. Ale pokud již duše nechce dál žít, zůstává tady a vzniká život nový.“
Life pohodila vlasy a opět se zadívala ke kašně.
„A kde jsou ty vzpomínky?“
„Většinou je máš v paměti. Pokud si na ně chceš vzpomenout, můžu ti je opět vyvolat do mysli, ale dnes ne. Ale jedno si pamatuj… Životy jedné duše se od sebe moc neliší.“
„Takže i ten příští bude podobný?“
Life přikývla.
„Bude. Můžeš jít. Myslím, že by si s tebou někdo rád promluvil.“
„Dobře,“ usmála se modrovláska a rozeběhla se za tím, jehož postava se rýsovala v dáli.
„Hinato Hyuugo, vítej opět mezi mrtvými,“ zašeptala Life a něco zaškrtla ve Svitku Osudu…
Tahle povídka je věnována dvěma nejlepším kámoškám: Hanoke Kame a Akumakirei. Proč? Asi proto, že obě mě inspirovaly svými povídkami. Hanoke mě inspirovala FF Odpověď hledej u Smrti a Akumakieri FF Ty jsi byla shinobi?.
Obě povídky mě donutily zamyslet se, jak asi to je po Smrti. Ale tak mě napadlo, zamyslel se někdo nad tím, co je před životem? Tak jsem to hodila na papír. Je to protiklad těchto dvou FF.
A k názvu: Hin právě představuje tu zvadlou růži. Po dvou měsících opět rozkevete, tedy bude poslána opět žít.
Nevím, jestli jste mě pochopili, ale doufám, že se povídka líbila.
Hezká povídka, dobře vylíčená se zajímavým nápadem. Do poslední chvíle mi nějak nedošlo, kdo je ona nešťastnice, která opět zemřela, ale na konci jsem byla výběrem hlavní postavy mile překvapena
Život je legrace! Pokud ovšem sdílíte jeho smysl pro humor.
FF
Zajímavá povídka, zajímavý nápad
Nezáleží na tom, aby ses vyrovnal tomu nebo onomu člověku, ale jde o to aby ses jednou stal samým sebou.
velice zajímavá povídka
náměty na posmrtný život se mi mocinky líbí, protože smrt může být radost i smutek,dva prvky,které mám děsně ráda 
a toto dílo to promíchává,takže u mě za pět hvězdiček 
Sayoko, já pořád nemůžu uvěřit svým očím. Věnovaná mně? Upřímně, vyrazilas mi dech
Jasně, že se líbilo. Je pravda, já se často zamýšlím nad povídkama o smrti a spíš tom konci a tys dostala bezva nápad, jak to otočit. Líbí, moc se líbí. Navíc je tam Hinata a té já strašně fandím 
Strašně moc děkuju za věnování, my jsme teda trojka 
Já se inspirovala u Hanoke Kame a ty u mě 
Já vím, že se pořád opakuju, ale to věnování... víš, že je to moje první povídka, kterou mi někdo věnoval? Proto si jí hrozně vážím...
. • V noci jsou všechny kočky černé.
. ♪ Some days, some nights...
Věnovaná..mě? Cože? Neeyo? ...ne dobře... Líbí se mi to...Hinata jako zvadlá růže...víš, že jsem si předtím představovala Konan? Nejvíc mi to na ni sedělo..na Hin jsem si nevzpomněla. Ale..přesto se mi to líbí...mám takovou zajímavou povahu...čas od času se zamýšlím nad věcmi, nad kterými nikdo předtím nepřemýšlel...ale tohle nechci řešit...Říkala jsi, že kopíruji své komenty a dávám je k tvým povídkám...Není to tak, víš? Jak mám vyjádřit své pocity, když ani nevím, co si myslím? Zase jsem se rozepsala...No nevšímej si mě...Líbí se mi to...Fakt se mi to moc líbí...
A díky za věnování 
Protože mi většinou zabijí postavy, které si oblíbím, tak už to nedělám. Ale Utakata byl prostě fešák!