Vrána

Posadila se na vlhkou, promrzlou zemi a téměř s posvátnou úctou rozevřela omšele vypadající knihu. Hned na první stránce byla něco napsáno. Musela si knihu přiblížit skoro až k obličeji, aby rozluštila zdobné, ale už trochu rozpité písmo.
Věnováno T.
Netušila, že tam bude i věnování. Jistě, byla to její kniha, dostala ji od něj, ale o věnování nic nevěděla.
A jak by mohla. Vždyť tohle bylo poprvé, co ji otevřela. Nejhorší na tom bylo, že mu za ni už nikdy nemohla poděkovat...

,,Smiř se s tím. On se už nevrátí.‘‘
Trhla s sebou a pevně zavřela uslzené oči. Ačkoliv ta slova byla pronesena šeptem, jí zněla, jako by je zakřičel. Bolestně jí připomínal realitu. V tu chvíli ho nenáviděla. Oba je nenáviděla. Toho, který stál vedle ní a jen naoko se snažil truchlit a toho, který tam ležel před ní. Mrtvý. Pod vrstvou kamení, hlíny a slz. Celá vesnice pro něj truchlila. Celá vesnice prolévala slzy a proklínala Smrt, beroucí si vždy jen ty mladé a plné síly. Celá vesnice nevědomky proklínala ji, protože právě ona pro něj znamenala smrt...
Nenáviděla jednoho, protože žil. Nenáviděla druhého, protože zemřel. A nejvíc ze všeho nenáviděla sebe, protože ona toho všeho byla příčinou.

Znovu přelétla pohledem věnování a upoutala ji věta, napsaná drobnějšími písmeny úplně dole na stránce. Tentokrát měla se čtením ještě větší problémy, protože venku se už zešeřilo a rozmazaná drobná písmenka, jí splývala v jednu šedou šmouhu.
Smrtí nic nekončí.
Chvíli na ta slova překvapeně zírala a pak knihu v panice zaklapla. Uvědomila si totiž, že tohle tam musel připsat sám. Věděla, že upravené, krásné písmo věnování nebylo jeho, musel to napsat někdo jiný, někoho musel požádat. Ale ta věta...
To psal on. Jeho drobné písmo by poznala vždycky. Vždycky.

,,Je konec, pochop to.‘‘
,,Dej mi pokoj.‘‘
,,Přestaň už fňukat. Sama jsi tohle chtěla, tak teď to máš!‘‘
,,Ale...já...‘‘
Nikdy v životě si nepřipadala tak zmatená. Ano, chtěla ho zabít, chtěla ho vidět mrtvého, ale teď, kdy tu před ní ležel v čerstvém hrobě a kamenný náhrobek odrážel sluneční paprsky, tak by nejraději vrátila čas...
A nebo si tam lehla spolu s ním.
Proč tohle vlastně chtěla?
Kvůli lásce? Kvůli vlastní nerozhodnosti a vybíravosti? Kterého z nich vlastně milovala víc?
Prvního, chladného mladíka, potomka slavného klanu, který jí ale nabídl celé své srdce a nebo toho druhého, snaživého a aktivního ninju, jenž jí nemohl nabídnout nic.
Nakonec si vybrala.
A vybrala si špatně.
,,Já. Já...Přestaň s tou sebelítostí. Pořád jenom brečíš. Řeklas zabij ho, tak jsem ho zabil. A tys pomáhala. A teď tu jen řveš a lituješ toho! Tak co vlastně chceš?!‘‘
Beze slova se zvedla a vrhla po něm pohled plný nenávisti. Teprve teď se jí ukazoval v pravém světle. Vždy si myslela, že je trochu naivní, možná i trochu dětinský a umíněný, ale pořád to byl přítel. Jenže najednou ukázal svou pravou stránku a ona se s tím nemohla smířit.
,,Nech mě žít!‘‘ zasyčela a on se posměšně ušklíbl. Roztáhl ruce, dlaně obrátil k ní a zasmál se.
,,Prosím. Tak si jdi.‘‘ pobídl jí pobaveně. Otočila se a utíkala pryč. Od něj, ode všeho....Pryč.
Klekl si na zem před náhrobek a vydal ze sebe něco mezi povzdechem a smíchem.
,,Tak takhle jsem si to teda nepředstavoval. Chápeš mě ne? Nemáme ji ani jeden, ale pořád jsem na tom líp než ty. Víš proč? Protože ty jsi kámo, úplně tuhej.‘‘
Tentokrát se zasmál. A zároveň s jeho smíchem se otřásla koruna nedalekého stromu a vylétl z ní černý pták. Prolétl těsně kolem jeho hlavy a usedl na náhrobek.
,,Zatracenej pták!‘‘ zaklel a podíval se na něj.
,,Vrána?‘‘ zamumlal udiveně a pták ze sebe vydal chraptivou odpověď.
Po zádech mu přejel mráz. Vždyť to znělo jako...jako lidský hlas zkreslený zlobou. Trochu se odtáhl a zrak mu padl na nápis vyrytý na náhrobku.

Upřeně hleděla na knihu ve svém klíně. Z toho všeho měla špatný pocit.
Proč to tam psal? Tu knihu jí dal už tehdy, když ho začala podvádět.
Tušil snad něco a chtěl jí tím naznačit, že to ví? Věděl, že se ho chystají zabít? Proč ale tam ale psal ta slova, proč zrovna tahle?
,,Blbost. Smrtí vždycky všechno skončí!‘‘ vyjekla, prudce uhodila dlaní do desek knihy a z očí jí vytryskly čerstvé slzy. Knihu odhodila od sebe a objala si kolena pažemi. Snažila se dívat se před sebe, ale koutkem oka viděla, že se kniha otevřela na druhé stránce.
Chvíli sama sebe přesvědčovala, že zůstane sedět, že se nepodívá. Ale zvědavost byla silnější než ona. Chtěla vědět, co je to za knihu. Chtěla vědět, co jí tady vlastně nechal.
Pomalu, po kolenou se přiblížila až k ní a nahlédla na další stránku.
Byl tam obraz černého ptáka. Vrány. A pod ním byla další slova.
,,Lidé věřili, že když někdo umře, odnese vrána jeho duši do světa mrtvých. Když dojde k něčemu hroznému, nedopřeje to duši pokoje. A někdy...‘‘

,,...může vrána tu duši přinést zpátky, aby to zlo napravila.‘‘
Poslední černé písmeno přečetl s tváří téměř přitisknutou na kameni. A ztuhl. Pomalu zvedl hlavu a zadíval se na vránu. Opět ze sebe vydala ten hrůzu nahánějící zvuk, ale nepohnula se ani o píď.
V tu chvíli se hlína pod jeho rukama pohnula a vystřelila z ní mrtvolně bledá ruka, která ho popadla za zápěstí.
Hřbitovním tichem se rozlehl výkřik plný hrůzy, který brzy zanikl.
Vrána se několikrát rozmáchla křídly, zakroužila kolem několika hrobů a poté zamířila pryč.
Ještě zbývala jedna duše...aby mrtvý měl klid.

Poznámky: 

Jako první se omlouvám filmu Vrána, za sprosté vykradení xD

A dál...

Chtěla jsem napsat něco mezi hororem a psychologickou povídkou. Nevyšlo. Dál jsem chtěla, abych ukázala následky lidský zrady a pomstu, která po ní následuje. Myslím, že nevyšlo. Ale i přesto, že je to tak zvláštní matlanice, mám pocit, že se to povedlo. Možná to není ta úroveň, na kterou jsem se chtěla dostat. Není to ta změna, kterou jsem chtěla prodělat, ale prozatím mi to stačí.

BTW. Ne není to o Sasukem, Sakuře a Narutovi