Shinobi?

Jako malé mi ostatní říkali, že neexistuje dobro a zlo, ale jen dobro. A já věděla, že to pravda být nemůže. Válka byla všude, dostávala se kam chtěla a ani já jí nedokázala dlouho odolávat. Strhla mne vlna šílenství, kdy se ostatní mí kamarádi chtěli stát Shinobi. Co na tom bylo tak… uspokojujícího? Jdeš do války, buď zemřeš nebo při hodně velkém štěstí přežiješ. Smrt dostihne každého, proč by oni měli být výjimkou? Zemřeš teď, nebo zemřeš potom. Přeci jen je mnoho způsobů, jak pomáhat ostatním. Já chtěla být učitelkou, jenže co bych měla učit? V ničem jsem nevynikala, a proto jsem se nechala strhnout názory ostatních a jsem Shinobi. Divné, že? Já, ta která vždy protestovala proti povinnostem shinobiho, jsem kunoichi. Plním mise, snažím se zlepšit svět zevnitř. Byla snad jiná možnost? Bojovat a zemřít v boji jako hrdina, nebo jen čekat až si pro tebe smrt přijde až domů? Hodněkrát jsem nad tím přemýšlela, ale vždy jsem byla přerušena. Mise. To slovo zní tak hnusně, odporně. Nenávidím to slovo. Vždy to znamená to, že je možná čas zemřít. Pokaždé když jdu na misi, jako bych šla na smrt. Nikdo nemluví, řekla bych, že si to začali uvědomovat. Je čas…

Jako malé děti jsme si hrály. Bavily jsme se, chodily na Akademii a nevěděly jsme nic o skutečném světě. Když se poté děti dozvídají, co je čeká tam venku, nechtějí pryč. Nechtějí vyrůst a být Shinobi, kterému jde každý den o holý život. Je to správné? Lži dodávají nedůvěru a strach, kdybychom byli připraveni, tak by se toto nestávalo. Mohli bychom vědět, do čeho to vlastně jdeme. Nemuseli bychom i přesto být Shinobi, abychom nezklamali naše rodiče. Dítě má vždy závazek k někomu, po celý život k rodičům a poté i svým dětem, které zase půjdou do toho smutného světa bez radosti a budou vědět, co je to strach více než ostatní. A my, jako rodiče je nebudeme moci chránit navždy, protože život je krátký.

Poté přichází období, kdy už jsme shinobi a začínáme se s tím smiřovat. Život začíná rychleji ubíhat, než předtím, když jsme se báli každého dalšího dne, protože mohl být náš poslední. Mise jsou každodenní rutinou, která se opakuje den po dni. Zvyknete si na to, i já si zvykla. Každý den vstávat brzo ráno, poté dlouho usínat a stále se bát toho, že nepřipravíte dobrou budoucnost pro svoje děti. Bojíte se o ně více než o sebe a je to i naopak. Děti nechtějí mít rodiče shinobi, ale když zemřou jako hrdinové jsou na ně hrdí. Co když zemřou tou staromódní smrtí ve spánku? Neštěkne po nich ani pes, i když patřili mezi nejlepší. Děti poté zapomenou. Připomíná je jen náhrobní kámen na rozlehlém hřbitově, kam zamíří málokdo. Bojí se, že na ně dopadne tíseň této doby.
„Pojď Tenten, další mise čeká,“ povzdechnu si a vyrazím vstříc další možnosti. Naposledy se otočím a podívám se na náhrobní kámen.
„Promiňte sensei,“ zašeptám a vydám se za svým týmovým partnerem.

“Tak proč chtějí lidé býti shinobi? Mám jen jednu odpověď… Nechtějí být zapomenuti, jen chtějí zůstat v srdci své vesnice, která smutek nedrží dlouho…“